Náš pan doktor

Pan doktor Javorský odešel zmístního obvodu někam vejš. Mezi lidmi se říkalo, že snad do nemocnice dělat primáře, ale vůbec nebylo důležité, že šel dělat okresního posudkáře. Důležité bylo, že jej lidi měli rádi, a zvláště ti starší se s ním neradi loučili. Pan doktor to s pacienty uměl, věděl, koho zlobí srdíčko, páteř nebo bércové vředy. Někdy vyslechl nářky stařenek o problémech s dětmi a vnoučaty, jindy jen změřil tlak a pochválil rekonstrukci domku. Vyhuboval starému Málkovi, že kouří smradlavou fajfku. Lidi brali rady a pokyny pana doktora vážně, jen Málek popotahoval z fajfky dál, ačkoli plíce občas protestovaly a léků měl doma plnou krabici, stejně je neužíval. Nikdo z domorodců si nedokázal představit, že jednou doktor Javorský z obvodu odejde, ale co naplat, stalo se. Na jeho místo nastoupil mladý doktor Zbyněk Šmíd. Sotva vyšel školu, odkroutil vojnu a odbyl odborné kolečko ve špitále, už jej ředitel nemocnice poslal do jámy lvové, do terénu.

??????????
Doktor Šmíd neměl s prací na obvodě žádné zkušenosti. Zpočátku se léčení trochu obával, přece jenom byl zvyklý na komfort nemocnice, ale díky sestře Kracíkové, kterou podědil po doktoru Javorském, se postupně zapracoval do každodenních povinností obvodního lékaře. A protože byl nadaný a chytrý, naučil se v tom chodit, jak se patří. Jen ti starší zavzpomínali na jeho předchůdce a raději by viděli na prahu statnou postavu doktora Javorského. Marie Šádková mu dokonce říkávala: „Víte, pane doktore, jak vás jenom vidím, tak mě všechno přestane bolet a jsem zdravá jako rybička!“ Doktor Šmíd byl na nejlepší cestě stát se důstojným nástupcem oblíbeného staršího kolegy. Mohlo jej snad jen mrzet, že si pacienti nepamatovali jeho jméno a občas mu říkali „ten mladej doktor“. Chvíli trvalo, než jej přijali mezi sebe.

??????????
Až jednou… Paní Maťátková ze Lhoty volá do ordinace: „Sestřičko, stala se hrozná věc, paní Šimková, víte která…?“ Sestra Kracíková měla právě práci s injekcemi, tak vstoupila do monologu: „Jistě, jistě, odpoledne se o návštěvách pan doktor zastaví.“ „Ale sestřičko, pak doktor by měl přijet hned, vona se paní Šimková, co bydlí přes cestu, vona se voběsila,“ vysypala ze sebe sousedka Maťátková.
Doktor Šmíd se vydal na cestu do Lhoty. U stavení paní Šimkové stálo plno čumilů a sestra Kracíková během jízdy doktora poučovala: „Víte, pane doktore, vona měla paní Šimková dvě dcery, ale stejně žila v chalupě sama. Občas mladý přijeli, ale jen se hádali o barák. Ta starší chtěla všechno pro sebe, že jí to prej nebožtík Šimek slíbil, ale ta mladší se nechtěla dát, že má taky právo. Možná, že se z toho všeho Šimková zbláznila a nakonec to vyřešila po svým, ale jak se teď o chalupu poperou, to nechci vidět.“ Když vystupovali z auta, začala Maťátková líčit, jak se všechno seběhlo: „Ráno jsem ji neviděla chodit po dvorku, ani do prodejny nešla, tak se jdu podívat blíž, buším na dveře a nikdo nejde otevřít. Aby tam tak někde zůstala ležet na zemi, jdu domu pro mýho starýho, tak jsme k ní nakoukli ze štaflí tady nahoře tou špehýrkou a vona tam chudák pod schodama!“ Maťátková se pokřižovala.
Doktor se sestrou vešli do chalupy: „Léčila se paní Šimková na nějakou duševní chorobu?“ ptal se doktor.
„Kdepak, pane doktore, brala tablety na tlak, ale na její věk byla čiperná, jo a taky projímadlo, to jí pan doktor psal často,“ rozpomínala se sestra.
„Tak se na to podíváme,“ řekl Šmíd a uviděl neradostný obrázek. Seschlá stařena visela na provaze pod schody od půdy. V obličeji měla oděrky a na čele větší ranku. Jinak nic. Velké otevřené oči se dívaly jedním směrem, až to doktorovi bylo nepříjemné. Neviděl mrtvolu poprvé v životě, ale nyní mu připadala nějak skutečnější než mrtvoly, které znal z pitevního stolu nebo z nemocniční postele. Navíc stařenka se zřejmě rozhodla odejít z tohoto světa dobrovolně.
O sebevraždě nemohlo být pochyb. Co na tom, že se neléčila. Jen ty oděrky v obličeji, ale to přece nic neznamená.
„Tyhle starý lidi upadnou třeba desetkrát za den, bůh ví, kde si tu ránu na čele udělala. Jsou na venkově, žijou jinak, spadnou, oklepou se a dál si jedou po svým,“ vysvětlovala sestra v autě cestou zpět, když doktor vystavil úmrtní a ohledací list. Taky okrskář Brabec potvrzoval, že podobné sebevraždy se občas stanou: „To jsem měl jednou případ, pán, asi pětaosmdesát, vypadal ještě dobře, ale poslouchal v televizi něco o rakovině, usmyslel si, že má nádor, bál se, že bude trpět, tak napsal dopis na rozloučenou a na zahradě se oběsil.“ ??????????
Doktor Šmíd dokončil návštěvy pacientů a večer šel se svou dívkou, nastávající manželkou Věrou, do kina. Potřeboval si trochu oddechnout, povyrazit se, a tak ještě po kinu usedli v místní vinárně nad sklenkou červeného. „Víš, Věro, já ti mám takový divný pocit, pořád vidím ty její oči,“ vyzpovídával se doktor.
„To přejde, seš trochu přetaženej, to víš, na obvodě. Já teď dodělávám diplomku a taky někdy nevím, kde mi hlava stojí,“ utěšovala Věra, studentka posledního ročníku pedagogické fakulty. Seznámili se vlastně během studií, Zbyněk pomalu končil a Věra začínala. Studentská láska vydržela odloučení vojenské služby a pomalu vplouvala do manželského přístavu. V létě, až Věra dokončí školu, se vezmou a pak… „Jak to jen ten okrskář říkal, že napíšou dopis na rozloučenou, ale u té paní se přece nic nenašlo,“ nešel mu případ paní Šimkové z hlavy.
„Zbyňku, neblázni,“ tak trochu vyčítala Věra, neboť měla o dnešním večeru jiné představy. Rozloučili se dřív, než čekala, a Zbyněk Šmíd ještě dlouho v bytě svítil a pročítal odbornou literaturu. Ráno v práci oznámil sestře: „Zavolejte mně toho okrskáře, budeme muset nařídit pitvu u paní Šimkové!“ „Pitvu? Ale, pane doktore, vždyť jste včera říkal… To jsem u pana doktora Javorského nikdy neviděla, aby změnil ohledací zprávu,“ kroutila hlavou sestra Kracíková.
„Pane doktore, nesmíte tolik koukat na detektivky,“ smál se okrskář Brabec. „Já vám říkám, že se oběsila sama, nikde jsme nic nenašli, kdyby ji někdo přepadnul, tak tam budou rozházené věci, hledali by peníze nebo šperky, ale takhle… snad jen ta otevřená dvířka na půdě a trochu pošlapaná tráva, ale to mohl udělat vítr a tu trávu zválet nějaké zvíře a pak ty lidi, co přišli očumovat, mějte rozum a nepřidělávejte nám práci.“ ??????????
Doktor Šmíd se vydal za svým bývalým učitelem na fakultě, na katedru soudního lékařství, a ten mu po pitvě paní Šimkové řekl: „Víte, pane kolego, když si nejste jist, raději nařiďte pitvu, buď se pochyby vyvrátí, nebo potvrdí,“ vysvětloval docent Lorenc. „Když jsem viděl mrtvolu té vaší paní poprvé, všechno nasvědčovalo sebevraždě, snad jen ta strangulační rýha nebyla zcela typická, ale ta rána na čele…“ významně se odmlčel, „ta rána na čele byla způsobena tupým předmětem, teprve potom pachatel oběť v bezvědomí navlékl do oprátky.“ ??????????
Případ paní Šimkové přidal doktoru Zbyňku Šmídovi na vážnosti a popularitě. K vraždě se po pár dnech přiznal zeť nebohé paní. Hádali se o dům, začala vykřikovat, že všechno dá mladší dceři, tak ji umlčel. Vylezl střechou ven a myslel si, že nikdo na nic nepřijde. Nebýt doktora Šmída, kdo ví… Novomanželka Věra od té doby panu doktorovi říká „ty můj Mouline“ a pacienti už jeho jméno nezapomínají. I starý Málek říká: „Dneska se u mě zastaví náš pan doktor Šmíd, zdá se, že je lepší než pan doktor Javorský, aspoň mně tolik nevyčítá tu fajfku.“

Ohodnoťte tento článek!