Naše zdravotnictví nevzkvétá

Nedotažený přechod od státního systému do pluralitního pojišťovenského vytvořil prostředí, které nestimuluje rozvoj kvality a efektivity zdravotnictví. Na špatném nastavení rolí, na obecné neodpovědnosti, gumových pravidlech a perverzních motivacích bohatnou ti, kteří v tom umějí chodit, a je jedno, jestli právě nosí dres lékaře, podnikatele, manažera, politika či kohokoli jiného.
Proto je uvedené provizorium tak stabilní a úspěšně odolává všem pokusům o své odstranění. Výsledkem je zdravotnictví, se kterým chce spojit svoji životní dráhu stále méně mladých lidí a v němž probíhá strukturální a personální destrukce.

Nemocnice s rozdílnou úspěšností manévrují v kleci rozpočtů, které účinně blokují jak jejich rozvoj, tak transformaci v něco užitečnějšího, a přestávají být atraktivním zaměstnavatelem, také kvalifikovaní lékaři se stěhují do privátů a sestřičky do Lidlů. Personální problémy roztáčejí nejen spirálu růstu osobních nákladů v nemocnicích, ale zvyšují i nerovnost v platech mezi jednotlivými zdravotníky. Ministerstvem nařizovaná plošná procentuální navýšení tomu nasadila korunu.

Navíc máme dost nešikovný systém postgraduálního vzdělávání, který školitelé nastavili spíše ke svému prospěchu a pohodlí než pro blaho vzdělávaných. V zemích, jež jsem pracovně poznal, se lékaři v tréninku nestávají kmenovými zaměstnanci první nemocnice, do níž vstoupí, aby pak běhali po různých stážích a kurzech, ale jsou na jednotlivá pracoviště přijímáni právě na tak dlouhou dobu, kterou curriculum jejich oboru předepisuje, jsou součástí týmu, nikoli stážisty.

V rámci správného tažení za centralizaci specializované péče se zcentralizovalo i poskytování běžné péče, takže velké nemocnice nestíhají, zatímco malé nemají pacienty a pojišťovny za to vše utrácejí víc, než by bylo nutné. Máme o třetinu více ambulantních specialistů než na západě, zato praktických lékařů se nedostává a jejich role v systému je upozaděna. Do prostředí pak vstupuje pacient, který postrádá jakoukoli motivaci k racionálnímu čerpání péče, stejně jako vliv na podobu péče, jíž se mu dostane.
Každý pak reaguje podle svého naturelu – jeden pokorně čeká hodiny na ošetření, druhý se nechá odvézt záchrankou pro nové recepty.

Prostředí bez jasných pravidel generuje nerovnost, korupci, agresivitu a kverulantství. Zásahy politiků, až na čestné výjimky, situaci ještě zhoršují.
Zdravotnictví je politikum a zároveň se v něm rozdělují tři stovky miliard. Marodi jsou v naší populaci v menšině, nějaké volby stále na spadnutí, a tak místo úsilí o dlouhodobý rozvoj zdravotnictví byla dávána přednost uplácení voličů rušením regulačních poplatků, prodlužováním lázeňských pobytů a předstíráním boje za sociální spravedlnost.

Úhradová vyhláška na jedné straně brání vzniku chaosu v nedodělaném pojišťovenském systému, ale na druhé straně umožňuje rozdělovat peníze v systému podle vrchnostenských představ a potřeb. Koeficient specializace byl hodně velká kulišárna, ale ještě obratnější bylo vyřazení DRG ze hry příslibem jeho restartu. Není žádným tajemstvím, že se za státní nebo evropské peníze nenakupovalo právě lacino, a je opravdu legrační, když se bývalý politik hájí tím, že nekradl pro sebe, ale pro stranu.

Za neplechy ve zdravotnictví nemůže primárně špatnost jednotlivých aktérů, ale systémově špatně nastavené nakládání s penězi. Naše zdravotní pojišťovny peníze dobře vybírají a podle nastavených not rozdávají, ale jinak dělají mrtvé brouky. Rozpohybování pojišťoven je klíčem ke změně a stačí k němu tři kroky. Prvním je sjednocení corporate governance zdravotních pojišťoven tak, aby jejich řídící struktury byly motivovány je řídit ku prospěchu pojištěnců a byly odpovědné za svá rozhodnutí. Druhým je zavedení cenové soutěže mezi pojišťovnami v podobě dvousložkového pojistného. Jeho větší část by stejně jako dnes tvořilo procento z příjmu, jen o něco snížené. Menší složka by byla přímo v korunách a její výši by si každá pojišťovna nastavila podle své očekávané bilance. Pojišťovny by tak dostaly silný stimul ke zvýšení efektivity a posílila by se vazba mezi pojištěncem a jeho pojišťovnou. Třetím krokem je samozřejmě zpřesnění nároku pacienta, protože cenová konkurence má ve veřejném systému logiku jenom tehdy, když je rozsah pojišťovnami zajišťované péče stejný.

Nečekám, že tahounem změn budou zdravotní pojišťovny, protože současné nastavení je pro ně velmi pohodlné. Ostatně, byly to právě ony, které v Nizozemí nejvíce lobovaly proti sjednocení nároku pacientů a zavedení cenové konkurence. Neúspěšně.
Cílevědomí politici uvedli změny v roce 2006 do života. Najdou se takoví i u nás?

Ohodnoťte tento článek!