Nepomáháme pacientům, ale oni nám

Vladimíra Krumlová pracuje na transfuzním oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze už téměř 31 let. Posledních 15 let zastává pozici staniční sestry.

Jak jste se dostala ke zdravotnickému povolání?

Po ukončení základní školy, kdy se člověk obvykle rozhoduje, jsem váhala mezi ekonomickou a zdravotnickou školou. Gymnázium jsem rovnou vyloučila, protože jsem ho považovala za můstek na vysokou školu. Ke zdravotnictví jsem měla odjakživa tak trochu citový vztah, tak jsem nakonec zvolila zdravotnickou školu. Ekonomie by mě stejně nebavila.

Měla jste nějaký vzor v rodině?

Ne, narodila jsem se v učitelské rodině. Ale podle mě učitelé a zdravotníci mají cosi společného.

Učila jste se dobře? Bavilo vás to?

Ve škole mě to bavilo, ale výsledky jsem měla průměrné, protože jsem tenkrát byla tak trochu lajdák.

Vzpomínáte, jaké byly vaše začátky?

Vzpomínám. Mám pocit, jako by to bylo nedávno. Po maturitě jsem nastoupila na ORL oddělení dnešní Všeobecné fakultní nemocnice na Karlovo náměstí v Praze, kde jsem strávila ta nejhezčí léta svého pracovního života. Byla jsem mladá, práce se mi líbila, všechno šlo jak na drátku. Když jsem tam nastoupila a práci si chválila, kolegyně mi říkaly: „Počkej, jednou si vezmeš za manžela pacienta, to si tady bere každá, a stejně půjdeš na mateřskou.“ Já jsem si říkala, co pořád mají s tím pacientem, až jsem se časem vdala – samozřejmě za pacienta. Příští rok budeme spolu 40 let. Na ORL oddělení jsem pracovala až do mateřské dovolené.

Jak se vám dařilo skloubit práci ve směnném provozu s péčí o dítě?

Právě, že se mi to skloubit nepodařilo. Po mateřské jsem se chtěla vrátit na oddělení, ale v jeslích mi tenkrát řekli, že mi do nich vezmou dítě jen v případě, když tam půjdu pracovat. Musela jsem tedy dát v nemocnici výpověď a nastoupit jako sestra do jeslí, aby mi tam syna vzali. Když pak ale přešel do školky, vrátila jsem se do zdravotnictví. V roce 1981 jsem nastoupila do Institutu klinické a experimentální medicíny, který tenkrát sídlil tady v areálu Thomayerovy nemocnice, na oddělení transplantace ledvin. Tam jsem setrvala až do další mateřské dovolené, tentokrát s dcerou. Do třísměnného provozu jsem se ale vrátit nemohla, neměli jsme babičky na hlídání ani přátele, tak mi nabídli práci na transfuzním oddělení, kde se pracuje jen na ranní směnu a víkendy jsou volné.

Co je vlastně náplní práce staniční sestry?

Pracuji jako každá jiná sestra na oddělení při odběrech a zpracování krve. Krev nezůstává v podobě, v níž se odebírá, ale pomocí separace se tady rozdělí na tři výrobky. Kromě toho zodpovídám za hladký chod transfuzního oddělení. Organizuji a kontroluji práci sester a sanitářek a ostatních pracovníků oddělení, komunikuji s primářem oddělení, s nímž domlouvám organizační záležitosti, rozhoduji, co kdo bude dělat a jak. Občas se stane, že někdo onemocní. Zkrátka všechny činnosti musím zkoordinovat tak, aby oddělení správně fungovalo.

Liší se práce na transfuzním oddělení od ostatních ambulantních zdravotnických provozů?

Hlavní rozdíl je v tom, že běžné ambulance navštěvují nemocní lidé, zatímco k nám naopak chodí lidé kypějící zdravím. Ti od nás nepotřebují pomoc, naopak pomáhají nám. Odlišný tak trochu bude způsob jednání s nimi. Když někomu není dobře, může být třeba mrzutý, zatímco u nás na transfuzce mají všichni dobrou náladu. Lidé darují krev, mají dobrý pocit, že udělali něco důležitého pro společnost, vyplaví se jim endorfiny. Přece jen je to tady trochu jiné než jinde v nemocnici.

Jaký typ lidí chodí dávat krev?

Nemyslím, že by dárci krve byli nějakým zvláštním typem lidí. Podle mě je ale spojuje jistý druh empatie – dávám krev, protože chci někomu pomoct. Jednou ji třeba budu potřebovat zase já. Mají dobrý pocit z toho, že pomáhají. Jinak jsou to lidé všech přípustných věkových kategorií.

Jak jsme na tom s dárcovstvím krve? Máme dostatek dárců?

Jak říká náš pan primář: „Krve je dost, dárců málo.“

Zažila jste při své práci na transfuzním oddělení nějaké dramatické chvíle?

Vyložené dramatické ne. Stane se, že se někomu po odběru udělá špatně, omdlí, ale to není nic vážného. Ono to vždycky vypadá hůř, než jaké to ve skutečnosti je. Špatně to nesou hlavně ostatní dárci, kteří přihlížejí. Úplně nejhůř to snášejí prvodárci, stanou-li se svědkem takového případu. Chvilku trvá, než se člověk probere. Celá mdloba trvá sice jen pár desítek vteřin, ale může se to zdát nekonečné. Ale jak říkám, takové situace spíš jen dramaticky vypadají.

Lidé někdy tvrdí, že nehodlají darovat krev, protože se vyváží do zahraničí nebo se s ní plýtvá…

Krev pro potřeby transfuze nevyvážíme ani ji nedovážíme ze zahraničí. Krev se dá skladovat jen 42 dní a slouží výhradně k pokrytí potřeb našich lidí. Každý stát má vlastní dárce krve, svůj registr a tím pokrývá své potřeby krve. U dárcovství by se mělo dodržovat, aby dárce a příjemce pocházeli ze stejného prostředí, ze stejných klimatických podmínek, nemá se to kombinovat. Jediné, co se posílá do zahraničí, je plasma, která se tam zpracovává a posílá se k nám zpět, abychom ji použili pro naše účely. Takže se taková tvrzení nezakládají na pravdě. Jsou lidé, kteří se prostě bojí dávat krev. Někteří to přiznají, jiní ne a ti si pak většinou začnou vymýšlet báchorky kolem dárcovství, že by na transfuzní stanici byli nakaženi virem HIV nebo že se s krví plýtvá. Natropí tím víc škody než užitku, a to jen proto, že nepřiznají, že mají z odběru strach. Nejhorší je, že někteří lidé tomu věří a nechají se od případného rozhodnutí darovat krev odradit. Přitom dnes už se rozhodně nemůže stát, že bychom při odběru někomu napíchli infekci. Používáme výhradně nástroje na jedno použití.

Některá zdravotnická zařízení si stěžují na nedostatek sester. Jak je to u vás?

My máme personálu dostatek. Naše pracoviště je atraktivní i tím, že máme pouze jednosměnný provoz a nesloužíme o víkendech. Pracujeme se zdravými lidmi, takže kolegyně i málo stůňou. Od nás se odchází jen na mateřskou nebo do důchodu.

Ministerstvo zdravotnictví hodlá zkrátit dobu studia sester. Stačí podle vás sestře středoškolské vzdělání?

Možná je můj názor ovlivněn tím, že jsem začala pracovat u lůžka hned po maturitě a další vzdělání jsem si doplnila později. Myslím, že vzdělání na střední zdravotnické škole bylo vyhovující. Kdo chtěl, tak si vysokou školu vždycky mohl udělat. Nelíbí se mi, aby vysokoškolské vzdělání bylo podmínkou pro výkon sesterského povolání. Podle mě dnešní nedostatek sester způsobil právě i tento požadavek. Mně by vyhovoval návrat ke středoškolskému vzdělání sester s tím, že kdo to potřebuje ke své práci nebo chce, může studovat dále na bakaláře či magistra. Objevuje se také argument, že úroveň střední zdravotní školy se snižuje, protože se na ni dnes dostanou i čtyřkaři bez přijímacích zkoušek. Bez zkoušek se dnes přijímají lidé i na mnoho jiných škol. Až první či druhý ročník ukáže, kdo má o práci ve zdravotnictví opravdový zájem. Zůstanou tam ti nejlepší.

Máte dnes za sebou již skoro 41 let praxe. Když se ohlédnete, jak se podle vás toto povolání změnilo?

Především medicína se vyvíjí mílovými kroky. Technika, hlavně počítače, přístroje, nástroje, jednorázové pomůcky… To je obrovský pokrok a nesmírné ulehčení práce. Zažila jsem ještě kovové stříkačky, které jsme museli vyvařovat. Dnešní sestry to ale na druhou stranu mají velice ztížené tím, že se musejí probrat spoustou administrativy, všechno se musí zapisovat, je povinnost vést ošetřovatelskou dokumentaci, protože co je psáno, to je uděláno. Samozřejmě chápu, že písemné zápisy jsou důležité, jistě i kvůli možným žalobám pacientů na zdravotnická zařízení. Někdy mě napadá, jestli pro samou administrativu máme ještě čas na pacienta.

Když se člověk rozhodne dát krev, co má pro to udělat? Jak odběr probíhá?

Nejlepší je přijít na transfuzní oddělení. Některá oddělení si dárce objednávají, k nám můžete přijít rovnou. Odebíráme ráno od 7.15 do 10 hodin každý pracovní den. Večer před odběrem by dárce neměl jíst nic tučného a neměl by pít alkohol. Ráno by se měl lehce nasnídat – čaj, rohlík, libovou šunku, med, marmeládu, ne mléko a mléčné výrobky. U okénka předloží občanský průkaz a kartičku pojišťovny, abychom si jej mohli zaregistrovat. Před odběrem dárce absolvuje „malé píchnutí“ k vyšetření krevního obrazu, který ukáže, zda je všechno v pořádku, abychom mu krev zbytečně neodebírali. Pak vyplní podrobný dotazník a prohlédne jej lékař, který posoudí jeho způsobilost k „velkému píchnutí“, tedy k odběru. V případě, že krev odhalí, že s jeho zdravotním stavem není něco v pořádku, domluví se s lékařem na dalším postupu.

Kolik krve se odebírá?

„Malé píchnutí“ znamená 2 ml krve, při velkém se odebírá 450 ml krve plus ještě dvě zkumavky na další vyšetření, jako jsou třeba na HIV, hepatitidu typu B a C, syfilis a další hematologická vyšetření.

Co se děje v případě, když v krvi dárce objevíte nějakou nesrovnalost až při jejím zpracovávání?

Na každého dárce máme kontakt, takže se s ním spojíme a pozveme jej k nám na vyšetření či mu doporučíme další postup.

Co byste sestrám nejvíc přála?

I když to zní jako klišé, tak bych jim přála peníze. Aby se jim dostalo finančního ohodnocení, jaké si zaslouží. Dále aby byl dostatek zdravotních sester, aby se mohly vystřídat ve službách, a přesto měly prostor pro odpočinek. Také si myslím, že kdyby jich byl dostatek, zařízení by měla větší možnost výběru, takže by přirozenou cestou došlo k selekci a ve zdravotnictví by zůstaly jen ty, které o obor mají vážný zájem. Jako v každém zaměstnání i ve zdravotnictví se setkáte s lidmi, kteří jsou slušní a vstřícní, a na druhou stranu s lidmi, kteří jsou protivní. Ale pro zdravotnictví je obzvláště důležité, aby tu pracovali lidé, kteří k němu mají vztah a mají rádi lidi.

Čím se zabýváte, když nejste v práci? Máte nějaké koníčky?

S manželem již máme odrostlé děti, protože jsme je pohledem dnešních mladých měli brzy, a ještě nejsme tak staří, abychom si nemohli užívat. Staráme se také o pejska a jezdíme na chalupu, kde si vždycky odpočinu a pročistím hlavu.

Ohodnoťte tento článek!