Nové virové hrozby a riziko importovaných virových nákaz

Evoluční biolog prof. F. Ryan považuje mutaci za jeden ze čtyř základních mechanismů zodpovědných za změny v dědičnosti a domnívá se, že specificky pro viry existují ještě i mechanismy další. Po dobu své dosavadní existence se lidstvo muselo postupně vyrovnat se zásadními změnami podnebí, přírody, velkým množstvím epidemií či pandemií virového původu.

Situace se vstupem do jednadvacátého století rozhodně nezměnila – jmenujme stále přetrvávající a ve skutečnosti z celosvětového hlediska narůstající problém HIV, ničícího samotné lidské buňky určené na obranu proti němu, nedávnou epidemii obřích rozměrů, jejíž příčinou byl virus Ebola v západní Africe, či v neposlední řadě takřka globální obavy z infekce virem Zika. Právě u výše zmiňované Eboly je její virový původce také velmi úspěšný v potlačování lidských imunitních reakcí, a to dosud ne příliš objasněnými mechanismy.

Přibližování virů člověku

Pokračovat by se dalo doslova „telefonním seznamem” virů z čeledí Togaviridae (viry Chikungunya, Mayaro, Sindbis, Ross River nebo Barmah Forest), čeledi Flaviviridae (virus žluté zimnice, japonské encefalitidy, West Nile virus, virus encefalitidy Murray Valley, virus encefalitidy St. Louis, dengue nebo virus Rocio) či čeledi Bunyaviridae (například virus Tahyňa, Inkoo, virus kalifornské encefalitidy, virus LaCrosse, Jamestown Canyon virus). Shodou okolností je vyjmenovaným virům ze všech tří čeledí společné to, že patří mezi tzv. arboviry neboli arthropod-borne viruses, tj. viry typické biologickým přenosem probíhajícím mezi hematofágními členovci a obratlovci. Takovýchto virů známe v současnosti zhruba pět set a okolo stovky je člověku patogenních (přenos se děje povětšinou pomocí vektoru – a ve vyjmenovaných případech se jedná převážně o komáry).

Zásadní rozvoj místy nekontrolované celosvětové urbanizace, sociální změny, rozvoj dopravy – od automobilové po leteckou, zkracování doby cestování a vzdáleností, včetně mezikontinentálních letů, migrace obyvatelstva, válečné konflikty, likvidace deštných pralesů a rozvoj průmyslu, to vše vede k přibližování se virového světa člověku. Globální klimatické změny, ve smyslu oteplování, vedou k šíření mnohých vektorů (komáři, klíšťata, hlodavci ad.) do nových lokalit, zároveň mohou urychlovat jejich reprodukci i šíření do vyšších nadmořských poloh a dosud atypických lokalit výskytu.

Nebezpečné mutace

Viry si vyvíjejí a upravují své strategie s použitím rozličných genetických mechanismů – od okamžitých mutací až k přestavbě genomu a rekombinaci. Jejich mutace vedou ke vzniku nového funkčního povrchového proteinu, který není rozeznávaný protilátkami, jež v mezičase imunitní systém napadeného lidského organismu vyprodukoval. Nové varianty viru jsou pak pro imunitní systém více či méně „neviditelné“ a nic jim nebrání v napadání dalších a dalších buněk lidského organismu. Imunitnímu systému trvá několik dní, než vytvoří nové specifické protilátky. Maximální prostor k mnoha nebezpečným mutacím pak otevírá nové možnosti pro přechod virů mezi různými živočišnými druhy.

Epidemie Eboly v západní Africe, která začala v roce 2013 a naplno propukla v roce následujícím, byla unikátní nejen svým rozsahem (28 616 nemocných, z toho 11 310 úmrtí), ale také množstvím informací, které se podařilo získat. Diskutuje se o tom, že u viru se na počátku epidemie (Sierra Leone) vyvinula mutace (GP-A82V), která výrazně zvýšila jeho účinnost při napadání dalších lidských obětí. Uvedená mutace totiž mění část tzv. proteinové „kotvy“, kterou se virus přichytává k napadené lidské buňce. To je klíčová část celého procesu infekce, protože virus se množí výhradně uvnitř napadených buněk.

Zika virus je virologům znám několik desítek let, ale až rok 2015 ho přiblížil lidem po celém světě. V současnosti probíhající studie ukazují na snadnější přenos z muže na ženu než naopak. Byly nalezeny velmi vysoké virové nálože v dělohách těhotných žen, což je jednoznačně velmi nebezpečný faktor pro vyvíjející se plod. Vztah mezi výskytem mikrocefalií u novorozenců a matkami infikovanými Zika virem už není považován za spekulaci. Na základě dat a studií to potvrdilo americké Centrum pro kontrolu nemocí (CDC) v Atlantě. Světová zdravotnická organizace pak 1. 2. 2016 vyhlásila Zika virus globálním ohrožením.

Virus obsahuje deset proteinů, z nichž NS4A a NS4B proteiny jsou pravděpodobně právě zodpovědné za vývoj mikrocefalií, a to v důsledku svého negativního působení při vývoji mozku plodu – způsobují zpomalení růstu a vývoje nervových kmenových buněk až o 65 procent.

Sindbis virus

V nedávné době na sebe upozornil veřejnosti jen minimálně známý Sindbis virus. Poprvé byl izolován již v roce 1955 v egyptské vesnici Sindbis. V roce 1971 byl zachycen na Slovensku – byl přítomen v játrech tažného ptáka rákosníka obecného (čeleď pěnicovití). V České republice byly dosud detekovány pouze protilátky u savců lužních ekosystémů Moravy. Virus je k nám pravděpodobně zavlékán tažnými ptáky a ti jsou nakaženi přes vektory – komáry rodu Culex. Onemocnění u lidí se projevuje třemi až čtyřmi dny horečnatých stavů, úpornými bolestmi hlavy a pohybového ústrojí, včetně mírné žloutenky, spolu s exantémem, lokalizovaným na hrudníku a končetinách. Únava může posléze u pacientů přetrvávat od několika týdnů až po měsíce. V některých případech se může rozvinout i chronická artritida. V současnosti se s tímto virem potýká švédská populace. Studie poukazují na šestinásobný vzestup protilátek proti Sindbis viru ve švédské populaci během posledních třiceti let. Navíc panuje domněnka, že celková data jsou silně podhodnocena.

V ČR je situace příznivá

Krátký výčet nejnovějších poznatků pro několik málo virů, které tento text uvádí, lze zobecnit. Je nepopiratelným faktem, že v České republice je epidemiologická situace infekčních nemocí dlouhodobě příznivá. Prakticky se u nás nevyskytují infekční nemoci vysoké nebezpečnosti. Navíc jsme zemí s vysokými hygienickými standardy, dobrou sociální a edukační úrovní obyvatelstva a vysoce organizovanou zdravotní péčí. Nicméně import infekčních nemocí prakticky z kteréhokoli místa na světě není při současné úrovni cestování a globalizace ničím problematickým. Z hlediska těchto rizik patří Evropa, Kanada a USA do skupiny zemí s minimálním rizikem, naopak země Střední a Jižní Ameriky, oblasti Asie a africký kontinent jsou vysoce rizikovými lokalitami. V souvislosti s touto problematikou je nutné uvažovat nejen o našem obyvatelstvu, ale také o cizincích, kteří do naší země přicházejí. Ve všech těchto případech je velmi důležité zajistit epidemiologickou anamnézu specifikující místo a délku pobytu, způsoby stravování a ubytování, možné kontakty se zvířaty či poštípání hmyzem.

Vítězství nad variolou

Skončeme ale optimisticky. Rozhodně pozitivním, dnes již historickým případem, je vítězství lidstva nad variolou neboli virem černých neštovic. Jednalo se o akutní a jedno vůbec z nejnebezpečnějších virových infekčních onemocnění, které v průběhu dějin zahubilo stovky milionů lidí (do doby, než byl virus eradikován díky celosvětové očkovací kampani řízené Světovou zdravotnickou organizací). Kampaň byla spuštěna 1. ledna 1967 a trvala více než deset let. Proti tomuto virovému onemocnění neexistovala žádná specifická terapie a jedinou ochranou byla právě vakcinace. Přenos viru se uskutečňoval inhalační cestou, další možností infekce byl nechráněný kontakt s infikovanou osobou či kontaminovaným materiálem.

Variolou byla pravděpodobně epidemie, která postihla etiopská vojska při obléhání Mekky v 5. století, jak je o tom zmínka v Koránu v súře č. 105 Slon. Od tohoto století se také pravidelně objevovaly zprávy o výskytu neštovic v Evropě. Postupně, v průběhu středověku a později v době velkých zeměpisných objevů, byla variola zavlečena prakticky do všech částí světa (Amerika, Jižní Afrika, Grónsko), kde pak měly epidemie zvláště devastující dopad na původní zcela neimunní obyvatelstvo.

Mezi oběťmi pravých neštovic se objevovaly i významné osobnosti dějin – francouzský král Ludvík XV., rakouský císař Josef I. Habsburský či princ Leopold Lotrinský, původní ženich Marie Terezie. Ta prodělala neštovice v padesáti letech a údajně kvůli jizvám na obličeji nechala ze svého okolí odstranit všechna zrcadla.

Eradikace vakcinací

Mimo lidský organismus přežívá virus jen velmi omezenou dobu. Proto bylo možné začít v padesátých letech minulého století za předpokladu nasazení dostatečného počtu lidských sil a potřebných finančních prostředků skutečně uvažovat o zahájení globálního projektu eradikace varioly. Základními předpoklady bylo vyrobení dostatečného množství vakcíny, zajištění očkování ohrožené skupiny obyvatelstva, důsledné zpracování získaných dat a především okamžité potlačování nákazy. Vzhledem k tomu, že v této době se neštovice vyskytovaly v podstatě jen v rozvojových zemích, které nebyly schopny náročnou akci zajistit vlastními silami, bylo nutné, aby se na realizaci programu podílely především vyspělé země Evropy a Severní Ameriky.

K definitivnímu vymýcení došlo ve druhé polovině dvacátého století. Velkou zásluhu na tom má i český epidemiolog Karel Raška, který byl v letech 1963 až 1970 ředitelem Oddělení přenosných nemocí WHO v Ženevě, jakož i řada dalších českých lékařů (Ježek, Šerý a další). Princip eradikace byl jednoduchý – zaměřit se na ohniska nemoci, izolovat je a všem okolo zajistit očkování, aby se choroba dále nešířila. Podle údajů WHO bylo po dobu trvání eradikace podáno celkem 2,4 miliardy očkovacích dávek. Poslední případ pravých neštovic byl zaznamenán 26. října 1977 v Somálsku, poté byla vyhlášena úspěšná celosvětová eradikace varioly a povinné očkování se již neprovádí.

O autorovi| MUC. Nora Boštíková, Lékařská fakulta UK, Hradec Králové doc. RNDr. Vanda Boštíková,Ph. D., Katedra epidemiologie, Fakulta vojenského zdravotnictví, Univerzita obrany, Hradec Králové

Obr. 1 Schéma transmise viru Ebola od kaloňů k člověku
Obr. 2 Schéma struktury Zika viru
Obr. 3 Schéma Sindbis viru

Ohodnoťte tento článek!