NOVOROČNÍ PŘÍLOHA: Neschopenka

Byly Vánoce. Štědrý den jsem strávil s rodiči, ačkoli by mi asi odpustili, kdybych se věnoval nějakým pro ně cizím lidem, vánoční pohodu by jim to však určitě nepřineslo. Kamarád zavolal, že má nějaký vánoční zájezd do Pece pod Sněžkou, do ubytovny za facku, sněhu je habaděj a všechny vleky v provozu. Na dva svátky vánoční, odjezd z Černého mostu v Praze v 8.00. Mám spoustu letních aktivit a vášní, ale zimní jen jednu. Sjezdové lyžování. Od té doby, co už se na kopec nechodí pěšky s lyžemi na nohou, aby se ušlapal a mohl se sjíždět, ale vyveze vás nějaký šlepr, nebo dokonce lanovka, a jedete dolů upravenou sjezdovkou, je to takový zážitek, že bych neměnil.

25. prosince jsem těsně před osmou stál ve frontě lidí podobně ověšených ruksaky a s lyžemi v rukou spolu se svým kamarádem. „Tak tam jeď, Franto, máš to jako další dárek, užij si lyžování. Jen si nelámej ruce nebo nohy a my budeme odpočívat,“ řekli mi rodiče.

Kamarád na zastávce řekl: „Čau, to je alchymie tě rozhoupat. Vole, tam budou mraky holek. Mám to zmáknutý.“ Když jsme dojeli do Svobody nad Úpou, zavelel: „Vem si saky paky, lezem.“ Vystoupili jsme a lezli nahoru někam do stráně. Bylo nás jen pár, ostatní z autobusu jeli dál, až do Pece. Náš byl právě ten zájezd za facku. Levné ubytování v penzionku, který měl jen jednu ložnici pro patnáct lidí a společné příslušenství. Na jednu noc a za padesát kaček dobrý, řekl jsem si a šlapal dál.

*

Dostali jsme každý svoji postel a skříňku na věci, horskej strejda si nás zkásnul a šlo se na věc. Dolů, zpátky na silnici, kde jezdil skibus rovnou na plac. Vzali jsme pomu na delší uválcovanej sešup, ale motala se tam spousta nějakejch snobáků a mezi nima jednonohý borďáci. Žádný davy mladejch holek, jen buclatý zadky městskejch paniček. Prostě slabota, pro opravdovýho skimana nic moc, žádná hopsanda ze strany na stranu a mezi tím nějaká srandovní otočka proti kopci, fakt to nefrčelo. Zírat furt kolem a dozadu, aby do vás nějakej vánočka nevlít, byla votrava.

„Dávám na to bobek,“ zavolal jsem na Jardu, „beru boulák.“ A sjel jsem k dolnímu dvoukotváku, který byl jen asi dvě stě metrů dlouhý a sjíždělo se dolů docela pěkným mogulem s uměle vytvořenými boulemi. To jezdí jen skimani a skiholky, protože se musí něco umět. Na kotvě jsem chytil nějakýho vyčouhlýho dlouhána s dvoumetrovýma sjezdovkama, který vysloveně čuměl na moje kratičký winglovky.

Vyjeli jsme nahoru a on povídá: „Myslíš, že to sjedu na těch mých lyžích?“ „Jo, jsou různý machři. Nejsou špatný prkna, jen lidi, co to neuměj. Didi by to sjel i na kolejnicích.“ „Kterej to je, ten Didi?“ „Třeba Didier Cuche. Ze Švýcarska. Machr.“ „Nedělej si srandu, chci se něco naučit.“ „Tak to musíš támhle na ten uválcovanej kopec. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, pořád dokola. Tohle si zkus až potom na krátkejch lyžích. To je moje rada.“ „Jednou bych si to zkusil. Vypadá to hrozně.“ „To už jsme byli nahoře a za námi nikdo, další kotva byla volná.“ „Tak jeď,“ řekl jsem, „musíš točit lyže těsně za vrcholkem každý boule.“ Čahoun se rozjel a na druhé bouli upadl. Vstal a znovu se rozjel. Zase upadl. Lyže se mu svojí délkou na rozteč těch mogulů prostě nevešly. Tohle by na nich sjel jen opravdový machr. Když to vzdal, sjel jsem si to sám. Cik, cak, hop a hop. Určitě to znáte, je to taková hopsanda po boulích, kdy držíte tělo v podřepu a hýbáte jen nohama sem a tam. Co nejrychleji. Vypadá to efektně a lidi kolem čumí. Ten čahoun stál vedle a taky čuměl.

*

Dole u kotváku nikdo nebyl a nemusel jsem se nikam hnát. Nohy dostanou za jednu jízdu dost zabrat a je teprve začátek sezóny, tak jsem je nechal vydechnout. Pak přijela nějaká holka, která tam před tím nebyla nebo jsem ji neviděl. Sjela k nástupu a já také. Stáli jsme vedle sebe, každý s půlkou kotvy pod zadkem. Kouknul jsem se na její profil, který i s tím kulichem, co měla na hlavě, vypadal docela přijatelně. Měla nosánek trochu zvednutý do špičky, ale hlavně neměla frňák, který u holek nesnáším. Prostě mi neladí k ženské tváři a tělu nějaká skoba, nebo dokonce malý chobot. To možná sluší drsným mužům, vagabundům, dobrodruhům nebo námořním pirátům. Ženský obličej má být jemný, přívětivý a jakoby mazlivý. Nemá z něj nic vyčnívat. Tak to vidím já a právě teď jsem to tak viděl. Ona se na mě vůbec nepodívala.

Když jsme vyjeli nahoru, zkusil jsem takovou fintu, jako že mám rozepnuté přezky u bot, a začal jsem si je zapínat, i když byly zapnuté. Prostě jsem chtěl, aby jela první a já se mohl koukat. Nesežrala mi to. Vytáhla z kapsy telefon a tvářila se, že někam volá, nebo možná opravdu někam volala.
Začal jsem s tím mít problém, tak jsem sundal jednu lyži a začal si prohlížet skluznici.

Zaklapla telefon a rozjela se dolů. Bylo to dobré. To jsem usoudil, když byla asi v polovině. Že to bylo výborné jsem usoudil na konci. Za polovinou těch mogulů byla jedna vyšší boule, na té skočila a udělala otočku o 360 stupňů, přestože můstky jako při závodech v mogulech tam nebyly.
Zaklapl jsem vázání té sundané lyže a rozjel se. Udělal jsem to tak jako ona nebo jsem se o to alespoň snažil. Myslím, že jsem byl dobrý. Všiml jsem si, že zdola od kotvového vleku sleduje, jak jedu.
Sotva jsem dole zastavil, popojela ke kotvě a otočila se na mě: „Jedete nahoru?“ Trochu mě rozhodila tím spěchem, nenechala mě ani vydýchat.

„Jo, jo, jedu taky,“ řekl jsem a sjel k nástupu. Když jsme si dali pod zadky každý svoji polovinu kotvy, otočil jsem se k ní a řekl už vydýchaným hlasem: „Jezdí vám to fajn.“ Čučela někam na ten kopec před námi a neřekla ani slovo. Já jsem nečučel na kopec, ale na ni z profilu a nevěděl jsem co s tím.
„Vy asi nebudete moc mnohomluvná, že jo?“ Poprvé za tu dobu se na mě podívala.

„Komunikuju normálně, ale tuhle větu slyším za den asi dvacetkrát, tak na ni nereaguju.“ „Jasně. Tak kde se tady sežene nějaký dobrý daiquiri nebo třeba mojito?“ „To vám namíchají dole skoro v každé kavárně nebo baru.“ „Ale já to nechci pro sebe, chtěl bych pozvat vás. Až dojezdíte. Já se jmenuju Franta.“ „Alkohol nepiju. Jen štamprli šampaňského na Silvestra. Jsem Ivana.“ „A co takový vánoční Silvestr, to byste nechtěla?“ „Silvestra bych dnes nechtěla, ale na něco dobrého zajdu. Jen jako osvěžení.“

*

Sjeli jsme dolů k vleku a pak ona jela napřed až k parkovišti aut. Tam jsme sundali lyže a pěšky došli ke kavárničce u křižovatky. Byla to nějaká replika dřevěné chaloupky a uvnitř bylo útulné teplíčko.
Šampaňské se dalo objednat jen jako celá láhev, a tak jsme se nakonec shodli na kávě a dvou deckách červeného vína pro každého.

Když jsme si přiťukli, navrhla Ivana, že si budeme tykat a povídali jsme každý něco o sobě, ale hlavně o lyžích a lyžování. Venku se začalo stmívat a já sledoval čas, abych stihl skibus zpátky do Svobody. Vysvětlil jsem Ivaně, jak jsme s Jardou ubytovaní, a také, že zítra odjíždíme, protože oba musíme ve dnech mezi vánočními svátky a Novým rokem pracovat.

„Já mám volno – nevolno až do jara,“ řekla Ivana s úsměvem. „Jasně že jen do začátku, dokud budou lyžaři.“ „Jak to? Co vlastně děláš?“ divil jsem se. „Zdravotní hlídku. Něco jako první pomoc na sjezdovkách v případě zdravotních potíží návštěvníků. Městský úřad a vlekaři to financují, aby Horská služba nebo rychlá záchranka nevyjížděly k případům, kdy se věc dá vyřešit přímo na místě. Jsem taková předsunutá jednotka. V ruksáčku vozím základní potřeby a jsem pořád na telefonu. V těchhle dnech mám ale jen jeden problém a to jsou opilci na lyžích.“ „Vůbec jsem nevěděl, že něco takového existuje. Jak jsi se k tomu dostala?“ „Jednoduše. Mám zdravotnické vzdělání a umím jezdit na lyžích. Byl konkurz a vybrali nás čtyři. Dvě holky na den a dva kluky na večerní lyžovačky. Máme bydlení zadarmo a permice na všechny vleky. K tomu docela malinkou finanční odměnu. Ale hlavně jsme celý dny na lyžích a to mě baví.“ Každou chvilku jsem koukal na hodinky v obavě, aby mi neujel zpáteční skibus a abych nemusel jít pěšky nebo si vzít taxíka. To by se mi to docela slušně prodražilo.

Samozřejmě si toho všimla a mezi řečí o tom, jaké máme poznatky ze zájezdů do Alp nebo jiných hor, povídá: „Nekoukej pořád na ty hodinky. Mně samota nedělá dobře a mám ji teď za sebou už 14 dní. Nebudu to rozvádět, ale jsem ráda, že jsem potkala lyžaře, kterej je trochu normální. Teď zvu já tebe, tak co si dáme jako repeté?“ „Jsem z toho krapet mimo. Ten bus jede za dvacet minut a pak už nic. Nechci spát v nějakým iglú nebo nahonem shánět něco jinýho. Prostě musím odjet a přijedu sem zítra.“ „Jak myslíš. Já mám dvoulůžák, garsonku pro dva. Kdybys chtěl, můžeš přespat a udělám i snídani. Jestli se bojíš, tak jdi na ten skibus.“

Myslím, že jsem na ni zíral s otevřenou pusou. Když se mi podařilo ji zavřít, otevřel jsem ji znovu a řekl: „Jo. To teda nevím. Nemám totiž pyžamo ani kartáček na zuby.“ „Tak to máš teda nepřekonatelnej problém, kterej nevyřeším. Pánský pyžama nevedu. Ale nějakej kartáček a pastu na zuby bych našla.“ Mezitím si ten můj zpomalenej mozek přebral situaci a zvednul jsem sklenku s vínem. „Připadáš mi jako docela fajn holka. Tak na tebe.“ Přiťukli jsme si a já jsem vytočil Jardu a řekl mu, že mám nabídku na přespání přímo v Peci, aby mě nesháněl. „Vidíš? Co jsem ti říkal, holek jako smetí a všechny s lyžema. Koukej aspoň chvíli spát, jinak budeš zejtra nemožnej,“ řekl Jarda.

*

Postele v garsonce byly tak úzké a tak daleko od sebe, každá u jiné stěny pokojíku, že to přímo symbolizovalo celibát. Jardovo varování bylo úplně mimo hru. Ivana po chvilce pokecu a večerní očistě prohlásila, že je dost utahaná, že budeme spát a že doufá, že nebudu chrápat.

Ráno naservírovala talířky s houskou, máslem a marmeládou, půlku pomeranče pro každého a čaj. Nejsem zmlsaný hotelovou stravou a v ubytovně ve Svobodě bych neměl vůbec nic, takže jsem si docela chuchral.

„Musím do práce. Začínám od devíti,“ řekla, když jsme to slupli. „Vezmeš mě jako asistenta?“ „To ti Bůh řek, že jo.“ Rozdělili jsme se, já zůstal u pomy, kousek nad nástupem, a Ivana si vyjela nahoru sedačkou. Zvedal jsem padavky. To byli lyžaři začátečníci, kteří upadli, ještě než je vlek vytáhl nahoru, a většinou nedokázali úplně vyklidit vyjetou stopu. Pak jsem vyjel nahoru a hlídal to shora, od výstupu, a pokaždé sjel podél vleku k padavkovi, pomohl mu vyklidit dráhu a potom jsem sjel až dolů a nechal se vytáhnout znovu nahoru. Byla to otrava. Před polednem začalo sněžit s deštěm a lidi někam zmizeli, tak jsem zmizel taky. Sjel jsem dolů hledat Ivanu.

Seděla s nějakým chlápkem v kiosku u sedačkové lanovky a dávali si pizzu. Vykašlala se na mě, to jsem si mohl myslet. Nechala mě zaskakovat za sebe u pomy a sama se tady zabavovala. Šel jsem k nim a řekl: „Ahoj Ivano, je tam příšerně a nejsou lidi. Tak jsem to zabalil.“ „Jasně, už jsem ti chtěla volat, ale objevil se brácha, tak jsem to odložila. Hele, to je můj bratr Tomáš z nemocnice v Turnově, dělá tam doktora. A tohle je Franta, můj nový známý, umí dobře na lyžích. Známe se teprve od včerejška, ale beru ho za kámoše.“ „Ahoj,“ řekl jsem Tomášovi a on taky řekl „ahoj“.

Sedl jsem si k nim a oni si dál povídali o nějakých zdravotních problémech a způsobech léčení, kterým jsem vůbec nerozuměl. Když to trvalo pro mě už trapně dlouho, zvedl jsem se a šel si k pultu pro panáka alkoholu. Byl jsem celý navlhlý a trochu jsem se klepal.

„Je ti něco?“ zeptala se Ivana.
„Asi nic, to je normální, trochu jsem zmoknul, nelam si s tím hlavu.“ „Kdybys měl problém, rád pomůžu. Jako doktor mám službu pořád,“ řekl Tomáš.
„Ne, ne. Za tři hodiny mi jede autobus do Prahy. Tak se trochu prohřeju a vypadnu. Stejně už to asi na dobrou lyžovačku nebude.“ Vstal jsem a koukal z okna. „To počasí se úplně zkazilo.“ Mezitím mi Tomáš přinesl velký hrnek čaje a přidal k němu pilulku aspirinu. „Alkohol neléčí. Jestli ti něco pomůže teď hned, může to být tohle. Abys dojel domů. Může to být bronchitida nebo laryngitida, ale to bych tě potřeboval trochu vyšetřit. Bolí tě v krku?“ „Jen slabě, hlavně se celej klepu, mám nějakou zimnici nebo co a bolí mě hlava. Není mi vysloveně zima, ale jsem jakoby prostydlej někde uvnitř. Asi to bude malárie nebo kousnutí kobrou královskou.“ „Jasná diagnóza. Nejspíš to bude obojí, jen teď neumím stanovit, v jakém pořadí. Navrhl bych ti, abys nikam nejezdil a zůstal tady. Nerad to říkám, ale vy měšťáci jste takoví nějaký míň odolný. Přijde plískanice a už máte problém. Patříš do postele a ne do autobusu, můžeš nakazit někoho dalšího. Ivana tě má za kámoše a měl bys tu zůstat.“ „Ivano, co ty na to?“ „Jo, já to beru,“ odvětila.

„Ale já musím zítra do práce, nemám žádnou dovolenou,“ řekl jsem.
„Napíšu ti neschopenku, pošlu ji pojišťovně a tvým šéfům. Není to problém. Dej mi zdravotní kartu a občanku. A kde děláš?“ „Městský úřad pro Prahu 4, odbor životního prostředí, řekl jsem a doplnil to e-mailovou adresou.“ Tomáš si opsal údaje z mých dokladů a vrátil mi je.
„Zařídím to,“ řekl a rozloučili jsme se.

*

Ivana mě odvedla do svojí garsonky, uložila mi lyže do skříňky a mne do postele. Ještě do mě nalila hrnek horkého čaje, ve kterém rozpustila další dva aspiriny. Pak někam zmizela. Sotva jsem se přikryl, začal ze mě kapat pot. Vylezl jsem a zabalil se celý do všech ručníků a osušek, které jsem našel. Už mockrát jsem se potil jako zvíře, ale nikdy takhle v úplné nečinnosti, bez pohybu. Vždycky to bylo při nějakém sportu nebo velké fyzické námaze.

Ivana se vrátila s nákupní taškou. Vyndala z ní láhev červeného vína, nějaké sáčky a balíčky a pár rohlíků. „Dostaneš svařáka s medem. To tě prohřeje.“ „Já už jsem přehřátej. Je ze mě mumie,“ poodhrnul jsem deku, aby viděla můj zábal. „Potím se jako kráva.“ „Krávy se nepotí. Ale tobě to udělá dobře.“ Podala mi teploměr. „Změř se. To bude určující.“ Teploměr ukázal, že nemám ani zvýšenou teplotu, natož nějakou horečku. Ivana se divila a já nakonec také, přestože jsem si nějak horečnatě nepřipadal. Akorát jsem se nezřízeně potil.

„To může být nějaká anomální reakce na podchlazení,“ usoudila. „Chceš ten svařák? Udělám ho a dám si s tebou.“ Navlékl jsem si její tepláky a zasedl k ní. „Jsem zdravý pojištěnec. Nic mi není. Budu muset nastoupit do práce.“ Ivana na mě zírala trochu překvapeně.

„To bych asi nedělala. Karel už tvoje papíry určitě odeslal. Jsi uznanej marod. Nemůžeš se najednou uzdravit.“ „Ale já jsem se uzdravil. Nebo mi nic nebylo, jen nějaká indispozice z prochladnutí nebo co.“ „Ne, ne. Jsi ve stavu práce neschopného pojištěnce. Tak se podle toho chovej. Po snídani si vlez zpátky do postele. Jsou tu nějaká pravidla, která se musejí dodržovat. Karel ti chtěl pomoct a měl by z toho problém. To přece nechceš.“ Nechtěl jsem už vůbec nic. Když jsem se podíval z okna, zjistil jsem, že se vyjasnilo a že možná tím pádem i přimrzlo. Jestli vlekaři začali zasněžovat, byla by parádní lyžovačka. Takže jsem vlastně něco chtěl. Jít si zalyžovat.
„Šel bych na lyže. Bude to pěkný,“ řekl jsem. „Jasně, jdeme na to, pane zdravý nemocný.“

*

Svátečních lyžařů bylo na kopci pořád dost, kdo mohl, vzal si pár dnů dovolené.
Zase jsme jezdili nahoru a dolů, sbírali ty, kteří měli problém se na prudkém svahu postavit na lyže. Ivana mi zařídila pár jízd pomou zadarmo, ale bezplatnou permici, jakou měla ona, mi nedali. Odpoledne jsem si ji koupil na kotvák s boulovatým sjezdem, a když to Ivana zjistila, přidala se ke mně. Zajezdili jsme si tak parádně, že mě všechny horečky přešly.

Když jsme se vraceli k domu, což byl vlastně takový stylizovaný činžáček, stál u vchodu ředitel odboru životního prostředí pro Prahu 4. Můj ředitel. Jakmile jsem ho uviděl, zastavil jsem se, otočil se zády a začal předstírat, že mám něco na noze. Ivana se otočila a ptala se, jestli mi něco je.

„Ředitel,“ řekl jsem šeptem, ale ona nerozuměla.
„Co říkáš?“ „Je to můj ředitel.“ Otočila se znovu ke vchodu a řekla dost nahlas právě to, co jsem potřeboval nejmíň ze všeho.
„Jakej ředitel?“ Samozřejmě to slyšel a otočil se k nám. Koukal na nás a zřejmě si Ivanu prohlížel. Já byl otočený zády a tvářil jsem se, že tam nejsem. Kdybych se uměl vypařit, udělal bych to.
„Vy mě odněkud znáte, slečno?“ Zareagovala úžasně, byla prostě lyžařka s rychlými reakcemi. „Určitě, znám vás z jedné přednášky o životním prostředí. Bylo to na městském úřadu v Praze 4. Skvělá přednáška.“ Popošla k němu a zřejmě mu podávala ruku.

„Já jsem Ivana Řeháková. Můžu vám s něčí pomoci?“ „Doktor Gibelec, ale vy mě znáte. Máme tu pronajatý byteček a manželka se zdržela se známými, zapomněla mi ovšem dát klíč od vchodu a mám jen ten od bytu. Kdybyste mi mohla odemknout.“ Slyšel jsem cvaknout zámek a kliku. Potom ředitel dodal: „Váš partner nebo manžel má nějaké zranění, že se tak kroutí? Pojďte, pomůžeme mu.“ Udělala pro mě maximum, které v té situaci bylo možné.

„Občas má křeče v noze, hlavně po delším lyžování. Ono se to spraví, prostě to odezní.“ „Ale na to potřebuje teplo, tak pojďte.“ Přišli ke mně a ředitel mě vzal pod paží a řekl: „Ale pane Karásku, to jste vy?“ „Ano, jsem. Bere mě křeč do nohy.“ „Ale to byste neměl jezdit na lyžích. A nemáte být dneska v našem úřadu? Dovolenou jsem vám asi žádnou nepodepisoval.“ „Doktor mi dal neschopenku, poslal to e-mailovou poštou, tak jsem nemohl do práce.“ „Mám to chápat tak, že jste schopen jezdit na lyžích, ale do úřadu nedojdete? Nemůžete tam osm hodin sedět a vyřizovat agendu?“ „To bylo jinak. Měl vnitřní horečku. Bylo tu podezření na nakažlivé onemocnění. Tak mu bratr vystavil neschopenku,“ řekla Ivana.

„Čí bratr ?“ „Můj. Je lékař v Turnovské nemocnici.“ „Karásku, vy mě dostáváte do prekérní situace. Nemůžu uznat, že jste neschopný pracovat. Jediné, co je uznatelné, je, že máte pohlednou přítelkyni. Jinak si připadám jako účastník nějakého pojišťovacího podvodu na zdravotní pojišťovnu.“ „Mám řešení,“ řekl jsem, „nebydlím tady, mám ubytovnu ve Svobodě nad Úpou a tam ležím s horečkou.“ „To je fakt,“ řekla Ivana.

Doktor Gibelec se na nás podíval a zeptal se: „Kdy se hodláte uzdravit?“ „Třicátého prvního prosince, abych oslavil Silvestra.“ „Přeji vám veselou oslavu a v novém roce se uvidíme v kanceláři.“ „Vám také a děkujeme za pochopení,“ odpověděli jsme s Ivanou unisono.

1)
R
Ohodnoťte tento článek!