O čem sní sestry

Text věnovaný výhradám sester vůči jejich profesi? Maličkost, říkala jsem si, když mi redakce časopisu Zdravotnictví a medicína před časem tuto zakázku nabídla. Jak se brzy ukázalo, opak byl pravdou.

Měla jsem v úmyslu postupovat způsobem, který novináři v těchto případech rutinně používají: nejprve oslovit známé sestry, jejich prostřednictvím angažovat nespokojené kolegyně či spolužačky a následně všechny další, které se ochotně na širokou diskusi takzvaně „nabalí“. Výsledek doplnit návštěvou několika náhodně vybraných zdravotnických zařízení různého typu a přesvědčit pár sestřiček poletujících po chodbách, aby – alespoň pod slibem anonymity – přidaly svůj díl.

Proč sestry o svých výhradách nemluví

Systém, který se mnohokrát osvědčil, však v tomto případě nefungoval. Přimět sestry, které v českých nemocnicích pracují v první linii své obtížné profese, aby otevřeně promluvily o věcech, jež si obvykle jen navzájem šuškají ve zhoustlé atmosféře sesterny, je téměř nadlidský úkol. Důvodů je víc. Předně – ženy, které dlouhodobě slouží v nemocnicích u lůžek nebo na operačních sálech, v sobě obecně mají vyšší míru altruismu než průměrná populace a často nepovažují za patřičné si stěžovat. České zdravotnictví prostě není ideální a všichni to víme, stejně se nic nezmění, tak proč se v tom tedy babrat?
Další příčinou, proč o svých výhradách mnohé sestry odmítaly adresně hovořit, byla obava z postihu, ať již formálního ze strany nadřízeného či zaměstnavatele nebo v podobě šikany od potrefených kolegů, kteří se v příliš otevřených odpovědích poznají. Opakovaně jsem po podvečerních telefonátech sestrám a příslibech odpovědí nacházela ráno na mobilu omluvné esemesky, proč se dotyčná po zralé noční úvaze rozhodla své výhrady radši veřejně neventilovat. Sestry, které po několikatýdenním snažení byly ochotné odpovědět, lze s velkou rezervou spočítat na prstech jedné ruky – a oběma patří můj dodatečný vřelý dík.
Snahu hovořit se sestrami přímo v nemocnicích komplikovala vedle otevřeně přiznaných obav z vyjádření i neustálá časová zaneprázdněnost. Každá z oslovených žen („zdravotní bratři“ prominou) byla právě na cestě NĚKAM a na alespoň několikaminutový rozhovor neměla v tu chvíli ani pomyšlení.

Bouře na sociálních sítích

Všechny tyto okolnosti velmi mnoho vypovídají o realitě profese sestry a o podmínkách, které v současné době panují v našich nemocnicích. O důvod víc pro snahu zjistit, co sestrám na jejich každodenní práci vadí.
Jelikož „lidské zdroje“ selhaly, nezbylo než se obrátit tam, kde se alespoň některé sestry nezdráhají své výhrady, námitky a připomínky formulovat – na internet a sociální sítě. Paradoxně, sklizeň názorů byla v tomto případě nečekaně bohatá a zdaleka ne vždy se jednalo o příspěvky skryté za anonymní přezdívky. Nejbohatším zdrojem informací se ukázaly být diskuse pod tematickými články na odborných webech a vlastní blogy některých sester.
Protože žádná z žen, které budou v tomto textu citovány, své připomínky vědomě nepsala za účelem takového zveřejnění, dovolila jsem si ponechat jména v anonymitě. Pro pořádek uveďme, že použité citace byly v některých případech mírně stylisticky či gramaticky upraveny, avšak vždy tak, aby nedošlo ke změně jejich smyslu či významu. Rovněž je třeba zdůraznit, že se jedná vždy o výhrady jedinců či skupin, nikoli o jakkoli obecně platné nedostatky. Problematické postupy se také mohou týkat jen určitých konkrétních pracovišť, zatímco na jiných mohou být stejné situace organizovány zcela nekonfliktně. Nelze taktéž patrně očekávat, že výčet situací a okolností, které sestry vnímají jako negativní stránku své práce, bude úplný a vyčerpávající. Tento text si proto neklade nárok ani na striktní objektivitu, ani na absolutní pravdivost. Jeho cílem je pouze předestřít názory mnoha žen, které tráví život v sesterském stejnokroji.
Co tedy sestrám na jejich práci nejvíce vadí?

Úřednice namísto sester

První oblastí, s jejímž bezvýhradným akceptováním má řada sester vnitřní problém, je dokumentace. Někdy si připadají více jako úřednice než zdravotnické specia listky. Jistě, většina chápe, že v určité míře je zapisování údajů nezbytné a slouží jak ku prospěchu pacienta, tak v některých situacích i k jejich vlastní ochraně. Problémovým prvkem dokumentace je však např. její rozsah, který oproti minulosti několikanásobně vzrostl. Některé sestry odhadují, že vyplňováním povinných kolonek ve formulářích stráví až třetinu pracovní doby, a to aniž by se tento nárůst pracovních povinností projevil na personálním stavu oddělení. O čas věnovaný papírování jsou pak kráceni pacienti. Část administrativní práce považují některé sestry za zbytečnou, neboť stejné údaje o provedených úkonech se leckdy zapisují až na čtyři místa – do lékařské dokumentace (jejíž vyplňování je mnohde přidělováno také sestrám, k jejich značné nelibosti), do sesterské dokumentace, dále je třeba zadat novou ošetřovací diagnózu a nakonec uvést údaje v sesterském hlášení. Jiné sestry upozorňují, že tutéž dokumentaci musí v rozporu s logikou pokaždé sepisovat i s pacienty, kteří docházejí k hospitalizaci opakovaně. Obdobně bývá kritizována konkrétní podoba povinné dokumentace. „U vstupní ošetřovatelské dokumentace je otázka na rovnátka, přestože za pět let, co jsem v nemocnici, jsem nikoho s nimi neměla a z vlastní zkušenosti vím, že vůbec neovlivňují stravu,“ vysvětluje podstatu takové kritiky sestra z fakultní nemocnice, „zato postrádám rubriku amputace, s těmi se setkávám.“ Podobu dokumentace podle ní i podle dalších žen s podobnými názory vymýšlejí lidé odtržení od praxe, zájem o zpětnou vazbu od sester je minimální. Důsledkem bývá nelogičnost administrativy a nutnost častých změn.

Bez plánování není ošetřování

Jiná série výtek proti dokumentaci se týká praktických obtíží v jejím zpracovávání. „Vyplnit papíry při příjmu, tj. ošetřovatelskou anamnézu, Barttelův test, nutriční test, rizika pádů, vzniku dekubitů, ošetřovatelské diagnózy, hodnocení a stupnice bolesti plus měření a zápisy fyziologických funkcí mi trvá přibližně hodinu, pokud pacient spolupracuje. A celou tu dobu vlastně nevím, co dělají ostatní pacienti na oddělení,“ vysvětluje sestra z příjmového oddělení psychiatrie. Pokud však slouží jen s ošetřovatelkami, je jediná kompetentní vyplňovat do počítače údaje o úkonech provedených na ostatních pacientech. Zapisuje tedy vlastně něco, co sama neviděla.
Některé sestry upozorňují, že na jejich pracovišti je obtížné vyplnit veškerou dokumentaci při plném zachování práv pacienta. Výtka se týká třeba zajištění soukromí, jsou-li pacientovi kladeny otázky intimní povahy, např. ohledně inkontinence. „Na našem pracovišti není místnost k tomu určená,“ stěžuje si jedna z pisatelek s tím, že sesternu ani pokoj, kde jsou přítomni jiní pacienti, za takový prostor nelze považovat.
Mnoho sester si klade otázky po smyslu plánování cílů v ošetřovatelské dokumentaci, kterou považují za víceméně formalistický krok. Několik ukázek z mnoha: „Mám pocit, že z nás dělají blbce, kteří neumí nic udělat bez plánování.“ „U dg. 00134 – nausea si stanovím cíl: ‚Nemocný nemá nauseu a nezvrací.‘ Ale já si ten cíl nemusím stanovovat, dělala jsem to vždy i bez stanoveného cíle.“ „Stejně jsme ošetřovaly dekubit, i když to nebyla diagnóza, jen jsme to nikde nepsaly a neplánovaly.“

Vysokoškolské vzdělání – nekvalifikovaná práce

Druhé téma, které mezi sestrami často vyvolává emotivní reakci, souvisí s nedávnou změnou nastavení profesní přípravy a navazujícími úpravami kompetencí jednotlivých skupin středního zdravotnického personálu.
Požadavek, aby s ohledem na rostoucí náročnost ošetřovatelské péče musely sestry k získání plné kvalifikace absolvovat VOŠ či VŠ, způsobuje na některých pracovištích paradoxní situace. Čerstvé absolventky těchto škol jsou z hlediska systému teoreticky nadřazeny plně zapracovaným sestrám po 30 letech služby, které získaly kvalifikaci dávno před zavedením „vysokoškolského sesterství“ a nyní byly uměle degradovány na zdravotnické asistentky.
Doplnit si vzdělání není pro každou řešením. Sestry poukazují na to, že absolventi SZŠ jsou při přijímacím řízení v nevýhodě oproti gymnazistům, a to přesto, že studenti ze všeobecných škol neprošli odbornou přípravou pro práci ve zdravotnictví. Studium při zaměstnání považují některé za nereálné s ohledem na vysokou pracovní zátěž spojenou s prací sester. „Mám podanou přihlášku na specializační studium v intenzivní péči, ale do žádné vzdělávací aktivity se mi nechce. Už se vidím, jak se budu učit třeba po víkendu na naší jednotce intenzivní péče,“ čteme na internetu. Chybí často rovněž motivace ke studiu, a to jak sestrám, které již ve zdravotnictví pracují, tak novým uchazečkám o tuto profesi. Zvýšení kvalifikace totiž nebývá v českém zdravotnictví spojeno s odpovídajícím navýšením platu, navíc ani vysokoškolsky vzdělaná sestra nemá nikde záruku, že v praxi získá vyšší kompetence a bude jí umožněno pracovat samostatně. Na řadě pracovišť jsou kvalifikované sestry managementem nuceny z úsporných důvodů pracovat jako zdravotní asistentky za nižší mzdový tarif. Specializované činnosti, k jejichž výkonu jsou oprávněny, pak sice provádějí, ale na jejich výplatní pásce se to neprojeví. Sestry se proti takové praxi bouří nejen z finančního důvodu, ale rovněž proto, že ji vnímají jako dehonestaci své profese. „Lékaře, ač by měl znát a umět vše, co umí sestra, nikdo z důvodu šetření finančních prostředků smluvně nepřeřazuje na sesterskou práci s tím, že mu zůstanou samozřejmě jeho lékařské povinnosti za nižší plat,“ argumentují.
Další si stěžují, že české zdravotnictví přejalo z anglosaského modelu jen část – činnosti, které v západních zemích samostatně vykonávají sestry, u nás stále dělají lékaři.
Situaci komplikuje přetrvávající nedostatek nižšího ošetřovatelského personálu. Bez ohledu na výši vzdělání je totiž třeba zajistit pro pacienty všechny pečovatelské úkony, a tak na mnoha odděleních i kvalifikované sestry musejí provádět pomocné práce – převážejí pacienty na vyšetření, nosí vzorky do laboratoří, podávají pacientům stravu či suplují chybějící uklízečky. O sestry vysokoškolačky pak v praxi mnoho nemocnic vůbec nestojí nebo je nechtějí zaplatit. „Za co taky, když nakonec vykonávají stejnou práci jako kolegyně s maturitou?“ posteskla si jedna z internetových diskutérek.

Pravidla nejsou od toho, aby se obcházela

Velmi intenzivně se mezi sestrami ozývá volání po pravidlech. Nejen po jejich nastavení, tedy správném a srozumitelném nastavení, ale také po jejich dodržování všemi – bez ohledu na to, na jakém stupni nemocniční hierarchie se kdo nachází.
Typickým příkladem, na němž lze z pohledu řady sester ilustrovat selhávající pravidla, je kouření. Je-li nemocnice definována jako nekuřácká, pak by se případné postihy za nedovolenou cigaretu měly týkat nejen sester, ale i lékařů, jimž je kouření nezřídka tolerováno, a také pacientů, jimž si jako klientům nikdo netroufne nic vytknout. „Když je zima nebo prší, chodí se kouřit do sklepa. Nedovedete si představit ten smrad, co se line schodištěm nahoru,“ popisuje jedna ze sester nekuřaček. „Bezpečák nám říkal, že pokud bude v chodbě nakouřeno, máme to hlásit. Komu? A kaž dý den? Hlásiče nám pro jistotu nedali.“ Kuřácká problematika vyvolává na některých pracovištích konflikty mezi zastánci a odpůrci cigaret. Dochází k tomu zejména tam, kde nejsou nastavena a důsledně dodržována pravidla pro kouření personálu. Někteří nekuřáci si stěžují, že musí pracovat za kolegy, kteří si několikrát denně potřebují odskočit „na cigáro“, že kuřáci po svých nikotinových pauzách nedodržují hygienu a tak nejen obtěžují nepříjemným zápachem kolegy, ale zároveň provokují kouřící pacienty, kteří si momentálně zapálit nemohou.
Problematiku pravidel však nelze redukovat pouze na kuřáctví. Neméně emotivní otázky se v řadě nemocnic řeší jak v oblastech, které se léčby týkají pouze okrajově (třeba ohledně oblečení ses ter či nošení šperků), tak také v záležitostech, které mohou mít bezprostřední vliv na zdraví pacienta. Z příkladů kritizovaných sestrami vyberme změny medikací bez upozornění. „Doktoři si prostě něco dopíší – například podat infuzi tehdy a tehdy. Já dokumentaci stihnu otevřít za dvě hodiny, kdy infuze měla být vykapaná,“ popisuje sestra.

Vlídné slovo hubu nespálí

„Nejhorší na té práci jsou asi víkendy, noční a svátky,“ sděluje svoje subjektivní stanovisko další z pisatelek. Trojsměnný provoz, vysoký stresový faktor, namáhavost a psychická náročnost práce u lůžka znamenají únavu, kterou si sestry po směně odnášejí domů. „Práce mě baví a snažím se ji vykonávat, jak nejlépe dovedu. Ale nedokážu si představit, že bych na tomto oddělení setrvala, až budu mít rodinu a děti,“ přiznává jedna z mladších sester. Ve výčtu výhrad, které sestry různých pracovišť občas umisťují na internetové stránky, by bylo možné pokračovat ještě dlouho. Předpisy, které nelze splnit. „Na cévkování by měly být dvě sestry – ale jak to uděláte, když na noční je jen jedna?“ Nutnost neustálé sebekontroly, nekvalitní vztahy na pracovišti, nevzhledné pracovní prostředí, zvýšené riziko nákaz, arogance a útoky některých pacientů, proti nimž existuje jen malá možnost obrany, šetření na nesmyslných místech… Sestry cítí, že jejich práce by měla být lépe ohodnocena. Samozřejmě jde také o výši platu. Stejně často však volají i po ocenění ze strany svých nadřízených, kterého se jim na mnoha pracovištích nedostává, a po lepším celospolečenském hodnocení své profese.

Ohodnoťte tento článek!