Obchod s nadějí – a proč ne?

Českou veřejností otřásla kauza Aktip.
Reportérka České televize natáčela skrytou kamerou po dobu několika měsíců alternativní postupy tohoto „terapeutického zařízení“ a odhalila kontroverzní, až šokující praktiky. Odvysílání dokumentu strhlo lavinu kritických komentářů z řad praktikujících lékařů, psychologů i akademických skeptiků. Společný verdikt zněl asi takto: alternativci jsou vinni. Vinni obchodem s nadějí nebohých pacientů, kteří se s důvěrou svěřili do jejich rukou.

Odhlédněme nyní od toho, že jedna z pracovnic Aktipu pronesla výroky, kterými se baví celý národ a které se zřejmě zapíšou do dějin české alternativní medicíny. Nechme stranou to, že v Aktipu a podobných zařízeních se vyšetřuje pomocí přístrojů, které podle fyziků měří neměřitelné, a indikují se detoxikační kapky, které podle chemiků neobsahují nic. Oprostěme se i od toho, že se v podobných zařízeních celostní či integrativní medicíny někdy inkasují nemalé peníze (ostatně podobně jako v ambulancích a klinikách stomatologie, plastické chirurgie, reprodukční medicíny či veterinárního lékařství).

Co vlastně odbornou veřejnost tak pobouřilo? Skutečně jí jde primárně o zdraví a peněženky důvěřivých pacientů? Jde o boj akademického skepticismu a EBMismu za blaho pacienta? Nebo o novodobou křižáckou výpravu proti kacířům medicíny, posvěcenou koncilem medicíny založené na farmabyznysu a technologiích?

Již delší dobu sleduji pozvolný trend, v rámci kterého se pod Sinají medicíny formuje nová modla. Je oním zlatým teletem alternativní medicína (do níž se zařazuje vše počínaje tradiční čínskou medicínou a homeopatií a konče psychosomatikou a placebem), nebo nás chce oslnit svou září soudobé paradigma vědy vyrůstající z odnože několika středověkých filosofů?
Schyluje se snad k novodobé Bílé hoře, při níž se utkají stoupenci tradiční medicíny s jejími protestanty? Když tak zvažuji, na kterou stranu se postavit, připadám si trochu jako Ardžuna diskutující s Kršnou na bitevním poli Kurukšétra, jak o tom vypráví Píseň vznešeného čili Bhagavadgíta. Cosi mi říká, že legislativní a administrativní restrikce vymezující působnost alternativních směrů, k níž se pomalu ale jistě schyluje, nepovedou k zastavení války. Jen budeme čelit nepřátelské armádě, v níž jsou zastoupeni naši příbuzní.

Co tedy s podnikáním v oblasti zdraví, které nespadá pod současný vědecký konsensus a nelze jej regulovat zdravotnickými orgány? Jestliže existuje obchod s nadějí (pomineme-li možnost, že jde o něco víc než to) pak má v tomto světě a této společnosti své místo, stejně jako každé jiné svobodné podnikání.
Otázkou je, zda tuto záležitost řešíme na bitevním poli medicínském, nebo náboženském. Naděje je někdy to poslední, co může přinést mír do našeho těla a duše (psycho-somy) zmítanými válkou nemoci. Zničením naděje, která může uzdravovat a jejím nahrazením statistikami typu overall survival či progression free survival se medicínské umění stává smutnou a bezútěšnou krajinou. Z jejích útrob sice nelze „vykadit rakovinu“, ale také v ní skomírá uzdravující Světlo.

O autorovi| šéfredaktorka

Ohodnoťte tento článek!