Očkovací povinnost

Advokátka Ligy lidských práv Mgr. Zuzana Candigliota a vedoucí Katedry epidemiologie Fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany v Hradci Králové plk. prof. MUDr. Roman CHLÍBEK, Ph. D., představují svůj pohled na povinnost očkování dětí v ČR i Evropě.
1. Evropské státy a mezi nimi hlavně Německo a Itálie zavádějí přísnější postup proti rodičům, kteří nechtějí nechat očkovat své děti. Měla by EU regulovat proočkovanost populace? 2. V již zmíněné Itálii byla před dvěma týdny zavedena povinnost očkovat proti dvanácti infekčním onemocněním. Je v tuto chvíli rozsah povinného očkování v ČR dostatečný? 3. Státní zdravotní ústav uvádí, že v poslední době v ČR klesá proočkovanost dětí. Je správné, že člověk může z náboženských důvodů či svobody svědomí tuto povinnost odmítnout?

Mgr. Zuzana Candigliota 1. Evropská unie nemá kompetence regulovat proočkovanost populace. Reguluje ovšem oblast reklam na léčivé přípravky a zde Česká republika porušuje právo EU, když umožňuje manipulativní reklamy na vakcíny. Reklamy na léčiva na předpis jsou totiž legislativou EU zakázané kromě vakcinačních akcí, což jsou osvětové odborně schválené akce zaměřené na očkování jako takové, ne na propagaci určitého produktu konkrétního výrobce.

Neznám přesně situaci v Německu, ale povinnost rodičů poradit se s lékařem o očkování mi nepřijde nijak zvlášť represivní oproti situaci u nás, kde zakazujeme přístup i částečně očkovaným dětem do mateřských škol a dětských skupin (kromě posledního povinného ročníku), na tábory, školy v přírodě apod.
2. V Itálii bylo dosud povinné očkování pouze proti čtyřem nemocem – záškrtu, tetanu, obrně a hepatitidě typu B. Očkování proti ostatním nemocem, která jsou u nás povinná, byla v Itálii pouze dobrovolná, ale státem doporučená a hrazená. Itálie nyní zavádí povinné očkování proti celkem 12 nemocem včetně takové absurdity, jako je očkování proti planým neštovicím. Je tedy evidentní, že pseudověda v Itálii bují spíše na straně italské vlády. Podstatný bude nicméně až způsob uplatňování sankcí vůči rodičům v praxi. Již v minulosti některé vyspělé severní regiony, jako je kupříkladu Benátsko, na svém území pozastavily platnost očkovací povinnosti a přestaly uplatňovat sankce vůči rodičům. V tomto regionu ale nerezignovali na ochranu veřejného zdraví, ale přijali například opatření, že neočkované dítě může navštěvovat mateřskou školu, kde proočkovanost dosahuje nejméně 90 procent. A to dává větší smysl než uplatňování represe, zastrašování a trestání rodin.

Represivní přístup v očkování dětí je v Evropě typický hlavně pro posttotalitní země, zatímco na Západě je očkování povinné jen výjimečně. Represe nezvýší důvěru v očkování a rodiče nepřesvědčí, že je to dobré. Rozsah povinného očkování by měl být nulový. Tím nechci říci, že by se očkovat nemělo vůbec, rodičům by mělo být nabízeno dobrovolné a státem hrazené očkování dle současného vědeckého poznání. Z rozhodování o rozsahu a schématech očkování by ovšem měly být vyloučeny osoby v konfliktu zájmů, které pobíraly odměny od farmaceutického průmyslu nebo s ním úzce spolupracovaly a prosazovaly jeho zájmy, zejména pak představitelé České vakcinologické společnosti – prof. Prymula, prof. Chlíbek a MUDr. Cabrnochová. Jejich negativnímu vlivu na systém očkování v ČR se věnovala naše analýza Vliv farmaceutických společností, očkování a reklama.
3. Ano, je správné a přirozené, že o očkování rozhodují rodiče a že se v péči o své děti řídí svým svědomím. A je také správné, aby před tím dostali od svého lékaře a z informačních kampaní všechny potřebné a vyvážené informace jak o výhodách očkování, tak i o jeho rizicích. Podle Úmluvy o právech dítěte je prvořadým hlediskem nejlepší zájem dítěte. Rozsah současného očkovacího kalendáře ale v nejlepším zájmu dětí není. Pochybnost vzbuzuje už jen to, že je nařizováno očkování ve schématu 3+1 namísto stejně účinného schématu 2+1, které dítěti ušetří jednu dávku vakcíny, a tím i riziko nežádoucích účinků. Odkazuji přitom na stanovisko Odborného spolku pro očkování, které je k dispozici na jeho webu. Že nežádoucí účinky mohou být i velmi závažné, ukazují brožury, jak zasáhl systém očkování do života některých rodin, které nedávno vydala Společnost pacientů s následky po očkování. Rozhodnutí by proto mělo být na rodičích.

plk. prof. MUDr. Roman CHLÍBEK, Ph. D.
1. Každá násilná regulace s sebou přináší riziko opačného efektu. Jednotlivé státy mají své odlišné zvyklosti, včetně rozdílného přístupu veřejnosti k očkování nebo obecně k péči o vlastní zdraví. Proto je nereálné sjednotit očkovací kalendáře všech evropských zemí. Ani celoevropská jednotná regulace proočkovanosti fungovat nebude. Evropská unie by se měla zaměřit na vzájemné sdílení a šíření nových vědeckých poznatků o očkování, zejména co se týká účinnosti a bezpečnosti očkovacích látek. Zajistit, aby poznatky byly dostupné a srozumitelné také té části veřejnosti, které je očkování doporučováno.
2. Rozsah povinného očkování u nás je v porovnání s novou povinností v Itálii menší. U nás se očkuje proti devíti nemocem. Všechny jsou celosvětově považovány za základní, očkováním preventabilní infekce. Proto náš současný rozsah považuji za dostatečný. Nicméně máme prostor k zavádění dalších očkování, která mají u dětí prokázaný význam. Ať už je to očkování proti rotavirovým gastroenteritidám, proti invazivním meningokokovým onemocněním nebo proti varicele a klíšťové encefalitidě. Bude vhodnější zavádět nová očkování spíše v režimu dobrovolného očkování s úhradou ze zdravotního pojištění. K tomu, aby bylo dosaženo dostatečné proočkovanosti, je však zapotřebí větší propagace významu prevence nejenom ze strany zdravotnického personálu, ale také odborných lékařských společností a Ministerstva zdravotnictví.
3. K poklesu proočkovanosti skutečně dochází. Je to již vidět na očkování proti pneumokokům, lidskému papilomaviru nebo proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. Nikdy nelze dosáhnout stoprocentní proočkovanosti. Vždy budou existovat výjimky. Ať už zdravotní kontraindikace očkování nebo třeba náboženské důvody. Samotný Ústavní soud uznal možnost odmítnutí očkování z důvodu svědomí, ale pouze v mimořádných případech. Zároveň dodal, že autonomie rodičů při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči dětem není absolutní, že minimalizace šíření infekčních nemocí je v zájmu ochrany veřejného zdraví, což je nadřazeno základním právům. Zásadní je také prohlášení ÚS, že prostá pochybnost o prospěšnosti očkování není dostatečným důvodem k odmítnutí očkování. Je pochopitelné, že jsou lidé, kteří mají strach, který často pramení z různých falešných pseudovědeckých a spekulativních informací, kterých se zejména na internetu objevuje stále více a více. O to víc nabývá na významu navázání důvěry mezi pacientem a jeho lékařem. Pokud budu informacím na internetu věřit více než svému lékaři, může mě to spíše poškodit. Začíná být moderní, že k očkování se vyjadřuje stále více lidí, bohužel i těch, kteří nikdy neočkovali. Proto je na nás, abychom svým pacientům poskytovali dostatek validních informací a více s nimi komunikovali.

Ohodnoťte tento článek!