Odborníci na sociální péči se setkali v Táboře

V Táboře proběhl tradiční Týden sociálních služeb. Hlavní událostí prvního říjnového týdne byl IX. výroční kongres poskytovatelů sociálních služeb, který se letos konal od 5. do 6. října.

Týden sociálních služeb ČR pořádá APSS ČR ve spolupráci s MPSV ČR. Kongresu v Táboře se zúčastnilo více než 700 hostů. Dopoledne pořadatelé dali přednost neformální moderované diskusi před přednáškami. Účastníci mohli získat ucelený pohled na aktuální situaci v sociálních službách, které kromě nedostatku personálu a financí narážejí na řadu legislativních nelogičností. Některé připomněla i prezidentka České asociace sester PhDr. Martina Šochmanová, MBA, v souvislosti s novým zákonem č. 201/2017 Sb., který zřizuje nové povolání praktická sestra, aniž by vydal prováděcí předpisy.
Velký ohlas vyvolal odpolední příspěvek MUDr. Ladislava Kabelky, Ph. D., který jen potvrdil, že stav paliativní péče v ČR není uspokojivý. Program ukončil psychiatr MUDr. Radkin Honzák, který se zábavnou formou zaměřil na význam doteků v péči o nevyléčitelně nemocné a umírající pacienty. Čtvrteční program vyvrcholil galavečerem, kde byly uděleny certifikáty Značka kvality v sociálních službách. Cenu za dlouhodobý přínos sociálním službám získala doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph. D. V pátek se pak mohli účastníci kongresu seznámit s aktivitami jednotlivých odborných sekcí.

Na kongresu APSS se do živé diskuse zapojil i onkolog MUDr. Petr Čech, který v roce 1968 emigroval do Švýcarska, kde v Lausanne

založil První komplexní centrum ambulantní onkologie Centre de Chimiothérapie Anti-Cancéreuse (CCAC).

Mohl byste více přiblížit svůj koncept ambulantní onkologie?

Projekt vznikl zhruba před třiceti lety, kdy jsem v Los Angeles působil na Kalifornské univerzitě. Onkologie jako samostatný obor v té době v Evropě téměř ještě neexistovala, v Americe zhruba deset let, ale byla to léčba roztříštěná, za lékaři se jezdilo po celých USA. Uvítali jsme proto koncept CCC (Comprehensive Cancer Center), který jednotlivá pracoviště propojil. Vybudovat takové komplexní centrum ovšem stálo 50 až 60 milionů dolarů. Podobný koncept jsem chtěl přenést i do Lausanne, ale nakonec jsem musel přijít s méně nákladným nápadem – centrem ambulantní onkologie. Nový management léčby spočíval v tom, že pacient dostal v jeden den a na jednom místě vše, co potřebuje. A měli jsme s tím ohromný úspěch. Mířili k nám pacienti z celého Švýcarska. Ambulantní péči dnes vidíme i v Česku, ale nejde o významné procento pracovišť.

Proč to u nás nejde také?

Vyžaduje to obrovskou profesionalitu personálu a management zařízení, kde se neztrácí žádný čas. V Čechách je ale i problém monopolu. Chybí totiž jakákoli vůle, aby univerzitní nemocnice soutěžily s privátními o kvalitu péče. My dnes žijeme v kapitalismu, ale ze socialismu nám zůstalo zdravotnictví a sociální péče. Jde o kvalitu a o peníze. Soutěž snižuje cenu a zvyšuje kvalitu.

Jak je financovaná zdravotní péče ve Švýcarsku?

Každý pacient má svoji základní povinnou pojistku, s níž nemá stát nic společného. Pojišťovny mezi sebou soutěží, aby za co nejmenší cenu nabídly nejvyšší kvalitu základního pojištění. Pokud si platíte to nejlevnější, musíte jít k určitému doktorovi a do jedné nemocnice. Funguje to podobně jako v restauraci. Vyberete si to, na co máte peníze. Systém privátního pojištění se ve Švýcarsku týká pouze hospitalizace. Můžete si vybrat chirurga, nemocnici a také komfort hospitalizace. Mezi léky ale rozdíly nejsou, všichni dostanou stejné. Před uzavřením každé pojistné smlouvy vyplňujete podrobný formulář, uvedete tam, jestli kouříte a další informace. Švýcary nenapadne švindlovat. V ČR dává stát do zdravotnictví 7,5 % HDP, což je pod evropským průměrem. Máme tu zdravotní daň nikoli pojištění. Jen v roce 2015 putovalo do zdravotnictví 353,7 miliardy. Ze dvou třetin částku pokrývají pracující lidé, 15 % platí stát, zbytek si doplácejí jednotlivci. Ti, co daň neplatí, přitom konzumují 80 % zdravotní péče. A celý ten zdravotnický systém je nespravedlivý vůči všem.

V České republice si stěžujeme na nedostatek lékařů. Jak to vidíte vy?

Opravdu tu schází asi 1500 lékařů. Mladí po skončení studií odcházejí do ciziny, protože doma nemají žádnou budoucnost. Je zde málo školitelů i špatná postgraduální výuka. Místo, aby začínající chirurgové co nejdříve samostatně operovali, čekají šest let, než začnou dělat zajímavou práci. V Americe nabíráte praktické zkušenosti už od prvního ročníku a rozhodně nesuplujete práci zdravotní sestry. Dalším problémem jsou peníze, protože absolventi jsou placeni jako prodavačka v Lidlu. Ale systém se hroutí i mezi praktickými lékaři, na což upozornili symbolickým pohřbem. Musejí čelit nedostatku peněz, přehnané byrokracii, EET a e-receptu, které je, zvláště pak starší lékaře, může zlikvidovat. A není, kdo by přišel na jejich místo. Lékaře nemůže nikdo nahradit. Můžu být byznysmenem nebo politikem, ale politik nemůže být lékařem.

Jak si představujete optimální onkologickou péči?

V prvé řadě se musí myslet na pacienta, který chce co nejvíce času trávit se svoji rodinou a co nejméně ve smutné nemocnici. Měl by přijít do nemocnice, kde během dne udělají všechna vyšetření, pak se sejde dvacet doktorů (tumor board), kteří si řeknou, jakou má pacient diagnózu a jak ho budou léčit. Druhý den pacient přijde do zdravotnického zařízení a léčbu dostane. V Čechách pacienti často nevědí, co jim je, jak se mají léčit. Biologická léčba má být dostupná všem, ale ve skutečnosti není. A nechci tím říct, že má být dostupná těm, co si platí privátní pojištění. Tady to, bohužel, funguje systémem „já na bráchu, brácha na mě“. Což je nepřípustné. V systému nejsou peníze a někdo, kdo léčbu potřebuje, čeká, než dá pojišťovna svolení. A pak někdo zařídí, aby to pojišťovna udělala rychleji. Peníze z privátních zdrojů máme, ale špatně je používáme. Je to nedůstojné, jak pro pacienta, tak i pro lékaře.

Jakou změnou byste v českém zdravotnictví začal?

Musí se provést celková reforma zdravotnictví, zrušit daň a vytvořit systém pojištění s možností volby. Úlohou státu není řídit zdravotní péči, ale garantovat její dostupnost, případně platit pojistné za lidi s minimálním příjmem. Všechny politické strany se bojí provádět změny. Přitom jen kvalitní zdravotnictví může lidem pomoci žít déle kvalitní život. A jsou tři faktory, jimiž se hodnotí každá země – zdravotnictví, školství a HDP na osobu, to znamená, jaký je tam blahobyt. Tady se pořád mělo jen zvedat HDP. Stát zapomněl i na zdravotnictví i na školství. Máme tu dobré lékaře, jen málo motivované. Jsou tady skvělá pracoviště. Třeba IKEM by mohl vydělávat desetkrát více, než kolik vydělává. Ale třeba se to vyřeší za osm nebo deset let, až se systém skutečně zhroutí. Pořád se mluví o tom, jak tady máme dostupnou péči, ale jde o péči, která je méně a méně kvalitní. Brzy budou chybět klíčoví aktéři – lékaři a sestry, na které se úplně zapomnělo.

Iva Holmerová uprostřed, Jiří Horecký a členové APSS

Ohodnoťte tento článek!