Ombudsmanem pro zdraví je Martin Stránský

V říjnu zahájila činnost Kancelář Ombudsmana pro zdraví – nezávislé centrum pro informace, poradenství a zprostředkování pomoci pacientům, ale i zdravotníkům. Založil jej neurolog a ředitel polikliniky Na Národní Martin Jan Stránský.

Nový ombudsman pro zdravotnictví uvedl, že k založení úřadu jej vedla řada konkrétních příkladů, kdy byla v důsledku nekoncepčnosti systému zdravotnictví překročena nebo rovnou ignorována práva jednotlivců i celých skupin pacientů. A to i přes platné zákony. Jedním ze základních problémů pacientů i zdravotníků je v těchto případech neschopnost svá práva vymoci nebo se o nich vůbec dozvědět. Jak dodal právník Jakub Uher, v ČR jsou práva pacientů (právo na informace, na léčbu lege artis, dobrou komunikaci, právo na druhý názor, respektování dříve vysloveného přání, kopie zdravotní dokumentace) poměrně dobře zakotvena v legislativě. Neexistují ale návody, jak řešit problematické situace. „Tato skutečnost pak nahrává (v evropském poměru) nevídanému počtu trestních oznámení, která by nemusela vzniknout, kdyby při řešení sporů lépe fungovala komunikace mezi lékaři a pacienty a princip mediace,“ doplnil Jakub Uher.

Nezávislá pomoc pro každého

„Projekt vznikl na základě zkušeností a dosavadní práce Nadačního fondu Stránský, který se s podobnými osudy za dobu svého působení často setkává. Vyhráli jsme například spor, díky němuž se pacienti s roztroušenou sklerózou dočkali léčby i její úhrady, která jim byla nemocnicí odmítnuta,“ uvedl zakladatel Kanceláře Ombudsman pro zdraví Martin Jan Stránský s tím, že zárukou objektivity úřadu je jeho politická i finanční nezávislost. Bude totiž financován prostřednictvím Nadačního fondu Stránský. Mezi ombudsmanovy partnery, kteří se dlouhodobě zabývají zlepšováním životní úrovně pacientů s různými diagnózami, patří například Národní rada osob se zdravotním postižením, Život 90 či Aliance žen s rakovinou prsu.
Jednou ze spolupracujících organizací je také Platforma zdravotních pojištěnců, kde práva pacientů obhajuje právník Ondřej Dostál. „Většina případů, kdy jsem zastupoval pacienta ve sporu se zdravotnickým zařízením, neměla příčinu v neodbornosti či neschopnosti lékaře, ale v oblasti organizační nebo ekonomické,“ uvedl Ondřej Dostál a uvedl výstižné příklady ze své praxe (viz box).
Eticky konfliktní je i situace psychiatrických pacientů. „Již od roku 2011 jsem slýchal nářky ředitelů psychiatrických léčeben, dnes nemocnic, kteří si stěžovali na postup zdravotních pojišťoven. Ty po uplynutí tříměsíční léčby považovali další pobyt pacienta v zařízení za skrytou sociální hospitalizaci a odmítaly dál léčbu hradit. V mnohých případech měla pojišťovna pravdu. Stav pacientů byl stabilizovaný, v jejich dokumentaci nebyl uveden žádný důvod pro další poskytování lůžkové péče. Ale lékaři své pacienty znají a vědí, že pokud je propustí do ambulantní péče, kde neexistuje nikdo, kdo by zajistil, že tito pacienti budou dodržovat léčebný režim, pacient se do dvou měsíců vrátí jako bumerang poté, co vysadí léky a v atace svého neléčeného onemocnění se začne chovat v lepším případě společensky nepřijatelně, v horším nebezpečně,“ podotkl Ondřej Dostál.

Když lékař ručí svým platem

Právo by mělo odstraňovat zbytečné a nákladné konflikty, které vznikají nejen mezi zdravotníky a pacienty, ale také mezi zdravotníky a systémem. Právník Dostál poukázal na situaci, která negativně zasahuje do práv lékařů. „Na nedávném kongresu si lékaři jedné velké, mezinárodně akreditované a poměrně slavné nemocnice stěžovali, že pokud léčí medicínsky správně, stává se jim, že překračují finanční limity, které na péči jejich oboru vyčlenil management nemocnice. Pokud tento limit překročí, nemocnice vzniklou škodu připisuje k náhradě právě lékařům, přičemž tito ručí za škodu do výše čtyřnásobku své měsíční mzdy. Lékaři tak řeší dilema, kdy jsou na ně podávána trestní oznámení, pokud pacientům neposkytnout nejlepší možnou péči, pokud tak ale pacienty léčí, platí za překročení limitů. Zde jde o jednoznačné selhání vedení nemocnice,“ uvedl Ondřej Dostál.

Kazuistiky

• Paní S. zemřela ve velké fakultní nemocnici na vzácné, ale léčitelné onemocnění, ač byla správně diagnostikována. Trvalo totiž 4 měsíce, než si lékař a vedení nemocnice ujasnili, zda z hlediska smluv se zdravotní pojišťovnou a interních limitů mohou lék na tuto nemoc použít. Pacientčin zdravotní stav se postupně zhoršoval. Po intervenci příbuzných, kdy se její stav zhoršil fatálně, jí byl lék nasazen, bohužel pozdě.
• Pacientka P. zemřela na fatální nedostatky ošetřovatelské péče – podvýživu, dekubity. Bylo zkoumáno, jak k takovému stavu došlo. Soudní znalec uvedl, že staří lidé občas zemřou. V LDN neformálně konstatovali, že mají přes den ve službě dvě sestry a lékový paušál 50 korun. Nemohou si dovolit vyživovat infuzně každého pacienta, který nejí. Na posledních 14 dní svého života byla těžce podvyživená pacientka se selháváním srdce přeložena na JIP velké fakultní nemocnice. Zde na její zdravotní péči proteklo zcela bezúčelně půl milionu korun, byl jí například implantován kardiostimulátor. Pokud by byl zlomek nákladů na tuto péči poskytnut na péči v LDN, pacientka, do té doby vitální žena, mohla žít. • Pacient M. s roztroušenou sklerózou zůstal na vozíku poté, co mu byla zastavena biologická léčba, která ho do té doby několik let úspěšně držela při relativním zdraví. Zdravotní pojišťovna ale konstatovala, že u pacienta nejsou splněny formální podmínky aplikace léku, a proto ho nemocnici neuhradí. Než nemocnice ve spolupráci s pojišťovnou dojednala a administrovala pacientovi tzv. výjimečnou úhradu, uběhly čtyři měsíce. Pacient mezi tím dostal dvě ataky, které ho nevratně upoutaly na invalidní vozík.

Ohodnoťte tento článek!