Pádem vzhůru

Sedmistému výročí narození „Otce vlasti“ věnovala mezioborový seminář o jeho památce, životě a smrti 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Kardiologie pro děti a dorost, s. r. o.

K odkazu profesora Vlčka

Seminář proběhl 21. dubna ve velké posluchárně Anatomického ústavu 1. LF UK. O významu a historickém kontextu života a působení jedné z nejvýznamnějších osobností dějin střední Evropy přednášeli naši přední medievalisté – profil Karla IV. jako klíčové osobnosti pozdně středověké Evropy přiblížil profesor Petr Čornej, sdělení o dynastických tradicích a předcích císaře a krále přednesla historička Václava Kofránková a zejména o Karlově fundátorských a donátorských počinech hovořil historik umění profesor Jan Royt.
Přítomní experti z oblasti humanitních věd se v aule Anatomického ústavu ocitli poprvé nejspíš až teď, na rozdíl od proslulého panovníka. Ten tu byl „osobně“ přítomen 26. dubna 1978. Tehdy ve velké posluchárně demonstroval Karlovy kosterní pozůstatky a výsledky jejich výzkumu odborné veřejnosti paleoantropolog a lékař prof. Emanuel Vlček. Zatímco tehdy tu ostatky ležely na stole pokrytém bílou látkou, nyní je přítomní mohli vidět jen na fotodokumentaci. Po skončení Vlčkova antropologického výzkumu byly pietně uloženy zpět do tumby v královské hrobce ve svatovítském chrámu a dosud z ní nebyly znovu vyjmuty. O kosterních pozůstatcích Karla IV. a o lékařsko-antropologické interpretaci nálezů nyní hovořil prof. Radomír Čihák, legenda české anatomie, který se v týmu profesora Vlčka zúčastnil jejich výzkumu. Jak mimo jiné připomněl, díky výsledkům Vlčkova výzkumného týmu historici dostali bezprostřední informace přírodovědného charakteru o Karlově lidské stránce. Nebyli tak už odkázáni pouze na informace zprostředkované historickými psanými prameny.
Osudová poranění vladaře posluchačům přiblížil ortoped profesor Jan Bartoníček. Karel byl na svoji dobu vysoký muž (měřil 173 cm) atletického typu. Zdědil lásku k tehdejším „adrenalinovým sportům“, vyhlášenými evropskými rytíři byli jeho otec Jan Lucemburský i děd Jindřich VII. Budoucí panovník byl vychován na francouzském dvoře, kde účast na turnajích byla pro vysokou šlechtu běžná. Od raného mládí musel velmi dobře zacházet se zbraněmi. Jako šestnáctiletý vybojoval svoji první vítěznou bitvu u San Felice, po níž byl pasován na rytíře. Vítězství tehdy připadlo na den svaté Kateřiny, od té doby se stala jeho osobní patronkou a následně patronkou artistické fakulty Karlovy univerzity. Svaté Kateřině Alexandrijské z vděčnosti věnoval i chrám s typickou štíhlou věží, který dodnes stojí na Novém Městě pražském, takřka na dohled od nynějšího místa děkanátu lékařské fakulty.

Poranění na zapřenou

Zdaleka ne u všech četných Karlových zranění, jejichž stopy se na ostatcích dodnes zachovaly, je jasné, kde a kdy se stala. Četná poranění jsou výrazně patrná na lebce. Kromě jizvy po sečné ráně šikmo zleva přes kořen nosu pod pravé oko jsou stopy těžkého poranění na dolní čelisti, zřejmě po nárazu zpředu do brady. Patrné jsou známky s tím spojených zlomenin obou krčků mandibuly pod kloubními kondyly. Při srůstání pak došlo k jejich posunu. Po jinak dobře vyhojeném poranění ale zůstala změna skusu, byl nyní hlubší, s dolní čelistí posunutou mírně dozadu. Bez zajímavosti není jev, který nemá souvislost s úrazy, a to je silná abraze zachovaných částí chrupu. Je typická pro středověké kosterní nálezy a způsobovalo ji nedokonalé mletí obilných zrn, navíc s četnými příměsemi a kamínky. Na kostech obličeje jsou patrné i drobné exostózy jako stopy po menších tupých poraněních.
Z páteře se bohužel nedochovaly 7. krční a 1. a 2. hrudní obratel. Levé kloubní výběžky krčních obratlů (3.-6.) jsou zvětšené a pokryté osteofyty vzniklými po krevních výronech po poranění. Osteofyty Karlovi zřejmě bránily v pohyblivosti krční páteře, což vedlo ke změně držení těla. Profesor Vlček předpokládal, že úderem dřevce při turnaji byla rozlámána mandibula a současně došlo k extrémnímu zvrácení hlavy a krku dozadu a tím k poranění páteře o brnění. „Jde tedy o dvě těžká poranění – čelisti a krční páteře. Přímo se nabízí teze, že vznikla dohromady,“ souhlasí s Vlčkovým závěrem profesor Bartoníček. Zapravdu mu dává i pátrání v historických pramenech. Shodují se v tom, že v říjnu 1350, tedy ve věku 36 let, Karel závažně onemocněl, nemohl se pohybovat a trvalo několik měsíců, než se stav upravil téměř k normálu. Dobové prameny popisují onemocnění jako důsledek otravy, ale i přes tehdejší relativně efektivní kriminalistické metody nebyl viník nalezen. Čeští kronikáři o tom všem zarytě mlčí, ačkoli jindy nešetří popisem každého Karlova kroku – zejména popisem oslavným. Určité světlo přináší veřejný list papeže Klimenta VI., Karlova osobního přítele, který mu v něm vyčítá, že se účastní klání a turnajů. A nabádá ho, aby tohoto počínání zanechal a nadbytek sil vybíjel jiným způsobem. „Podle všeho tedy ke zranění došlo při turnaji, kterého se panovník zúčastnil na zapřenou, a bylo proto snahou jeho i jeho okolí celou záležitost utajit,“ dovozuje profesor Bartoníček. Podle pátrání profesora Bartoníčka v historických pramenech je Karel doložen od srpna 1350 v Praze, již od roku 1949 setrvával v Čechách, s výjimkou návštěv Norimberku a Řezna. O tom, že šlo o úraz při turnaji a kde a kdy to bylo, všichni mlčeli, nepochybně z vůle krále.

Uzdravení jako výraz Boží ochrany

„Myslím si ale, že není tak důležité, kde a jak přesně Karlovo těžké zranění vzniklo a kdo ho léčil – ať už to byl kterýkoli z lékařů, odvedl svou práci perfektně. Otázkou ale je, jaký vliv tato zranění na krále měla. Především kam posunula jeho duši,“ uvažuje profesor Bartoníček. Historici se shodují v tom, že tehdy na lože uléhá mladý výbojný rytíř a vstává z něj zralý vládce a chytrý diplomat, Otec vlasti, jak ho známe my. Profesor Vlček pro tento Karlův duševní a duchovní posun našel krásný termín. Nazval ho „pádem vzhůru“.
Těžký úraz hlavy a páteře Karel utrpěl v době, kdy už vyřešil řadu z kruciálních problémů svého panování a jako silně spirituálně založený člověk se za sebou ohlížel. Týdny a měsíce, které musel po úrazu strávit na loži, se určitě nejen velmi vroucně modlil, ale i přemýšlel o tom, že právě takto na něj dopadla ruka Boží. Uzdravení pak chápal jako výraz Boží ochrany, což mu nepochybně zvedlo sebevědomí. Samozřejmě pak přišla řada dalších ran – jako smrt syna Václava (nejde o budoucího Václava IV., ale o první dítě toho jména) nebo Anny Falcké (zemřela roku 1353) -, ale obrat v Karlově životě a smýšlení přinejmenším chronologicky navazuje na toto zranění.
Jak zranění poznamenalo Karlovo tělo, respektive posturu, realisticky zobrazuje slavná ostatková scéna na podestě před vchodem do kaple sv. Kříže na Karlštejně, patrné je tu Karlovo nahrbení. Typické postavení hlavy je patrné i na Karlově soše na Mostecké věži.

Zlomenina krčku a „horečka nezbedná“

Posledním Karlovým zraněním byla fraktura krčku levého femuru. „Nález zlomeniny krčku levé stehenní kosti je typická střižná zlomenina, vertikální, nestabilní, jakých i dnes vídáme obrovské množství. Zlomeninu krčku máme potvrzenu už od dob Neandrtálců, ale Karel je první, u koho k ní můžeme přiřadit jméno pacienta,“ podotkl ortoped. Poslední listinu Karel vydává 2. listopadu 1378, pak je ticho. Karel zřejmě upadl, bližší okolnosti úrazu nejsou známé. Brzy ho dostihla „horečka nezbedná“, pneumonie. Svůj podíl měla zřejmě i dna, kterou po léta trpěl a míval těžké záchvaty.
Císař a král zemřel v neděli 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce, tedy asi kolem osmé večer.
„Jsou dvě podoby této osobnosti. První je Karel legendistický, tak žije v paměti národa. Je to obraz, na němž on velice intenzivně pracoval, a to velmi úspěšně – vidíme ho dodnes tak, jak chtěl být viděn. Pak je tu druhý obraz, ten, o němž vypovídají jeho ostatky. Ty hovoří o řadě zranění, o řadě onemocnění, kterými trpěl jako prostý smrtelník a ,ortopedický pacient‘. O čem jeho skelet také vypovídá? Němečtí kronikáři i historikové Karlovi vyčítali, že spíše jednal, než aby válčil. Ale on se musel k trůnu velmi tvrdě probojovat, a to i bojem v bitvách muže proti muži. Válečné zkušenosti byly možná i jedním z důvodů jeho pozdější mírové politiky. Prožité bolesti, úrazy, degenerativní onemocnění zřejmě posílily i jeho spiritualitu. Jeho poselství je vlastně velmi prosté: Naše tělesná schránka je smrtelná. Co po nás zbude, jsou naše činy a záleží na nás, jaké budou,“ uzavřel profesor Bartoníček.

Ohodnoťte tento článek!