Paliativní péče politiky ani plátce příliš nezajímá

Na konferenci paliativní medicíny, která se uskutečnila začátkem září v Brně, jsme se zeptali předsedy České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP a primáře Kliniky komplexní onkologické péče MOÚ MUDr. Ondřeje Slámy, Ph. D.

Jak byste nejlépe přiblížil IX. celostátní konferenci paliativní medicíny?

Letošní celostátní konference byla ve srovnání s předchozími ročníky v řadě ohledů specifická. Pro velký a stále rostoucí počet účastníků jsme letos poprvé konferenci uspořádali v kongresovém centru hotelu Voroněž v Brně. A byla to dobrá volba. Konference se zúčastnilo téměř 550 lékařů, sester, sociálních pracovníků, psychologů, etiků, kaplanů i dalších lidí, které zajímá téma péče o pacienty v závěru života.

Jaký byl program?

Jako obvykle pestrý. Zazněly příspěvky o nejnovějších poznatcích v léčbě bolesti, nevolnosti, dušnosti i dalších symptomů. Řada příspěvků se zabývala různými organizačními aspekty paliativní péče: jak udělat, aby se stala normální součástí zdravotní péče dostupné všem, kteří ji potřebují. Několik přednášek a diskusních setkání řešilo aktuální otázky mobilní, tedy domácí paliativní péče. Velkou pozornost vzbudil přednáškový a diskusní blok na téma „ Jak pracujeme v paliativní péči s nadějí“. Lékaři, psychologové a duchovní diskutovali s posluchači o různých významech a kontextech naděje u pacientů v paliativní péči. Byly také probírány nejnovější zahraniční publikace. Pozornost dále vzbudily diskuse zajímavých kazuistik a interaktivní workshop komunikačních dovedností. Díky podpoře pražské kanceláře WHO jsme na konferenci mohli pozvat dr. Yvonu Griffo, americkou paliativní lékařku českého původu z předního onkologického centra v New Yorku. Její přednáška o akutních stavech v paliativní péči měla u účastníků velký ohlas.

S jakou problematikou jste vystoupil vy?

Ve svých přednáškách jsem se zabýval novinkami v léčbě nádorové bolesti a dále možnostmi užití léčebného konopí v paliativní péči. A musím dodat, že jako na každém dobrém kongresu zažívali i v Brně účastnici často bolestné dilema, který ze zajímavých paralelních programů zvolit.

A které téma nejvíce zaujalo vás?

Nejvíce mě zaujaly prezentace zkušeností z nemocnic, v nichž v rámci dvouletého grantového programu Nadačního fondu AVAST usilují o rozvoj programu paliativní péče. Program by měl v těchto nemocnicích včas rozpoznat, kteří pacienti tuto péči potřebují a zároveň jim ji i zajistit. V některých nemocnicích za tímto účelem vznikají konziliární týmy paliativní péče, v jiných se dokonce pokoušejí budovat speciální lůžkové stanice. Tato iniciativa je důležitá, protože jsou to právě nemocnice akutní péče, ve kterých v ČR prožívá nejvíce pacientů závěr svého života a kde také umírají.

Uvedl byste si na nějaký zajímavý workshop?

Nesmírně zajímavý byl interaktivní workshop dr. Kopeckého a dr. Rusinové z VFN v Praze o práci na plánu paliativní péče, o komunikaci nad otázkou limitace intenzivní péče a o práci s dříve vysloveným přáním pacienta. Ukazuje se, že plán paliativní péče („Co budeme v závěru života dělat a co nebudeme dělat“) je jedním z nejzásadnějších nástrojů pro poskytování dobré paliativní péče.

Kde cítíte největší současný problém paliativní medicíny?

Těch problémů je řada. Některé souvisejí s určitým nepochopením „o čem“ je vlastně paliativní medicína – jak na straně odborné veřejnosti, tak i zdravotních pojišťoven a státní správy. Pomalu a složitě se prosazuje pohled, že pacienti mají potřebu komplexní paliativní péče již v posledních měsících a týdnech života, nikoliv až v posledních dnech a hodinách. A také, že se paliativní péče týká nejen pacientů onkologických, ale rovněž neonkologických (např. s chronickým srdečním selháním, CHOPN, roztroušenou sklerózou, pokročilou demencí atd.) a že se tito pacienti vyskytují v domácím prostředí, v ambulancích specialistů, v akutních nemocnicích, v léčebnách, v domovech pro seniory a nikoliv pouze v lůžkových hospicech. „Agenda“ paliativní medicíny je proto mnohem širší a časově delší, než jak by jí chtěla vnímat např. zdravotní pojišťovna. Je potřeba do systému hrazené zdravotní péče integrovat nové modely paliativní péče. Především mobilní/domácí specializovanou paliativní péči a konziliární paliativní péči v nemocnicích. To se zatím daří velmi pomalu…

Jaké kroky by se měly udělat na celostátní úrovni, aby se péče zlepšila?

V uplynulých třech letech probíhal pilotní projekt, který prokázal, že model domácí specializované péče garantující trvalou dostupnost paliativní péče pro pacienty v domácím prostředí je efektivní, bezpečný a levnější, než jiné formy péče (např. péče na akutním nemocničním lůžku). Očekáváme, že se tato forma dostane do nového seznamu zdravotních výkonů a bude možné ji od roku 2018 začít systematicky rozvíjet. Úhradu nemocniční paliativní péče bude ale třeba teprve nastavit. Na celostátní úrovni, ale také na úrovni krajů chybí ucelená koncepce, která by potřebu paliativní péče nejen přesněji definovala, ale která by především popsala síť zařízení paliativní péče a způsob, jak by tato péče měla být z veřejných rozpočtů hrazena. Paliativní péče politiky ani plátce příliš nezajímá. V systému hrazené péče jsou lůžkové hospice. Rozvoj ostatních forem paliativní péče je limitován neochotou zdravotních pojišťoven.

Jak jsme na tom v paliativní péči v porovnání s ostatními státy?

U našich sousedů v Rakousku a Německu se paliativní péče v posledních letech velmi dynamicky rozvíjí. V nemocnicích bylo vybudováno několik set paliativních konziliárních týmů, vytváří se síť mobilní paliativní péče, která působí u pacientů v domácím prostředí, ale také v pobytových zařízeních sociálních služeb. Vznikají nemocniční oddělení paliativní péče, dále tam působí lůžkové hospice. Ve srovnání s Německem a Rakouskem vidíme při pohledu na situaci v ČR především chybějící koncepci zdravotní politiky, která by posunovala věci „dopředu“, abychom zřetelné zpoždění rychle dohnali.

Ohodnoťte tento článek!