Papinova lékařská komora

Prezident ČLK má problém, ale zdá se, že si jej zatím neuvědomuje. Možná by potřeboval radu od profíků z agentury.

Zatímco se Milan Kubek společně s agenturou Ewing PR po hlavě vrhl do „informační kampaně pro veřejnost“ s názvem „Zdravotnictví volá o pomoc“, začíná mu to poněkud bublat takříkajíc za zády, uvnitř samotné České lékařské komory. Koalice soukromých lékařů sdružující ambulantní specialisty, stomatology a praktické lékaře dává čím dál hlasitěji najevo nespokojenost s Kubkovým způsobem vedení kampaně i s jejími prioritami. Zaznívají i hlasy volající po přehodnocení povinného členství v komoře, případně po vzniku nových struktur, které by lépe odrážely různorodost lékařského stavu. Hned na počátku je třeba říct, že pokud by k něčemu takovému došlo, bude to pro Kubka obrovská prohra.

Soukromníci vs. zaměstnanci

Nechme pro jednou stranou věcnou podstatu Kubkových požadavků, jeho posedlost veřejnými penězi, odpor ke spoluúčasti či redukci lůžek a další prohřešky proti racionálnímu ekonomickému uvažování. Jednoduše přiznejme, že Kubek udělal z komory velmi vlivného a viditelného hráče ve veřejném prostoru. A jistě by nerad vstoupil do dějin jako prezident, jemuž se komora rozpadla pod rukama. Přesto jeho vystupování působí, jako by si toto riziko vůbec neuvědomoval. Pnutí mezi lékaři-zaměstnanci a lékaři-soukromníky je staré jako komora sama. Nicméně za Kubka a jeho předchůdce a učitele Davida Ratha nabralo na síle. Jednoduše proto, že Rath i Kubek – v době nástupu do čela komory už zkušení odboroví harcovníci – opřeli svou moc v organizaci především o zaměstnaneckou polovinu komory, z logiky věci jednolitější, jednotnější v zájmech, snáze obsáhnutelnou a oslovitelnou. Zcela pragmaticky vzato šlo o chytré rozhodnutí, které ale nebylo bez následků. Podnikatelská polovina profesní organizace s povinným členstvím se pochopitelně a často i zcela oprávněně cítila odsunutá na druhou kolej.

Ruku v ruce s odboráři

Na Kubkově straně leží silný argument v podobě třetího prezidentského mandátu v řadě získaného zcela demokratickou vnitřní cestou na řádných volebních sjezdech ČLK. Na to je třeba nezapomínat stejně jako na to, že jeho dnešní kritici v čele s šéfem Sdružení ambulantních specialistů Zorjanem Jojkem se pokoušeli na sjezdech Kubkovi postavit, ale neuspěli. Ani síla mandátu by ale neměla být důvodem pro opomíjení zájmů poloviny členstva.
Kubkova zjevná fascinace nemocnicemi, platy a podmínkami tamních lékařů vede až k tomu, že jeho kampaň, než aby vzala výrazněji v potaz problémy a dojmy soukromníků, raději ruku v ruce s odboráři pálí i na zcela nesmyslné cíle. Naprosto nepochopitelný je například nevybíravý výpad proti systému akreditací nemocnic, který se prostřednictvím standardizací procesů a postupů snaží snižovat rizika a zvyšovat kvalitu péče pro pacienty. Vytáhnout proti administrativní zátěži lékařů je jistě bohulibé. Ale právě to, že se prvním terčem staly akreditace a ne třeba zátěž drobných podnikatelů (včetně lékařů) tunami lejster, ukazuje, kam Kubka táhne srdce, přesněji řečeno chladná mocenská rozvaha.
Prezident komory by pnutí ve své organizaci neměl podceňovat. Ostatně profíci z Ewingu pro něj na požádání jistě budou mít i pár dobrých receptů a metod na vnitřní krizovou komunikaci. Je téměř jisté, že označování kolegů za kolaboranty a výzvy k „eliminaci“ jejich vlivu mezi ně patřit nebudou.

O autorovi| Autor je komentátorem deníku E15

Martin Čaban

Ohodnoťte tento článek!