Papír snese všechno

Motto: „To je mi nějaká loudavá země!“ řekla Královna. „Jak vidíš, tady musíš běžet ze všech sil, abys setrvala na jednom místě. Chceš-li se dostat jinam, musíš běžet dvakrát tak rychle!“ (Lewis Carroll: Za zrcadlem a s čím se tam Alenka setkala)

Balík výbušniny s krátkou zápalnou šňůrou

Co nás čeká a nemine aneb proroctví slepého mládence. Čtěte koaliční smlouvu, tam to všechno je. Nebo není? Jak co. V tom podstatném převládají mlhy na blatech. Na čem se láme chleba, to je ponecháno dalšímu vyjednávání v blíže neurčené budoucnosti. Jako minové pole. Toto prazvláštní uskupení bylo možné sestavit jen tak, že kontroverzní témata byla pro tuto chvíli (jak frázují politici) vyloučena. Až na ně koalice narazí, bude to pecka. Čímž se celý ten kozomotejl rozpadne. Nová příležitost pro zemského škůdce na Hradě. Balík výbušniny s velmi krátkou zápalnou šňůrou je zatím zahrabán ve sklepě a poprava se odkládá. Proto carpe diem. Zatím dobrý, jak cestou vykřikoval chlápek, co padal ze stodesátého patra. Nicméně na příští rok si moc neplánujte, protože neznáte den ani hodinu (Matouš, 25, 13).

Co nám nešika Nečas zavařil a co jsme si u voleb chytře vykoledovali, to si teď sníme. Nebo pěkně vypijeme. Pořád je to ale přijatelnější než petrifikace nelegitimní prezidentovy vlády na věčné časy. Blbě, ale aspoň ústavně. Lepší než drátem do oka. Takto minimalisticky pojatý výběr je ovšem dost málo ambiciózní. Ne dost dobrý pro tuto zemi, pokud ji máme alespoň trochu rádi, jiné žel bohu nemajíce. Pro zemi, která potřebuje nejen zpomalit svůj sešup. Musí se naopak rozvíjet rychleji než vyspělé země. Jinak je nedohoní. Dalo by se to znázornit i graficky či animací, ale všichni to asi chápeme i bez toho. A jaké k tomu máme lidské a materiální zdroje? Jaké jsou naše strategické rezervy? Zde se radí realismus, na zázrak z Blaníku určitě nespoléhat.

Zavři oči, všechno bude fajn

Koaliční smlouva líčí až příliš rozjásaný obraz. Budeme se za chvilku mít jako pánbůh ve Frankrajchu: Občan a jeho rodina by se měli v zemi cítit svobodně, spokojeně a být na ni hrdí. Živnostníci, podnikatelé a firmy by v ní měli bezpečně a svobodně podnikat, platit daně a nabízet zaměstnání. A kúry andělské housti k tomu budou na šalmaje. Ano, taková byla gan eden, rajská zahrada (teď nemyslím tu stanici metra), odkud jsme byli vyhnáni, nedovoleně ochutnavše ze stromu poznání. Tím aktem jsme za sebe převzali odpovědnost, čemuž mnoho našich občanů pořád nerozumí.

Nadšení až frenetické ve mně vzbudilo, že všechno bude ucelené, dlouhodobě udržitelné, optimalizované a zefektivněné. Chybí už jen ufinancovatelné, tady vidím ještě maličkou rezervu onoho génia, který koaliční hymnus otextoval. Leč nehledejme mouchy, jásejme: Postavíme silnice a dálnice, snížíme nehodovost, podpoříme dopravní výchovu dětí, no prostě všechno. Zkrátka jak se zpívá: Zavři oči, všechno bude fajn. Zní mi to jako zadýchané hledání mytického bodu G, jenž jak známo neexistuje.

Většinu věcí ovšem pouze podpoříme nebo chceme podpořit či o ně budeme usilovat. To se dá splnit vždycky – vždyť jsme přece tolik chtěli a usilovali! A výsledek? Tak pozor, k ničemu takovému jsme se nezavázali. Ano, smlouva je zatím jen vyjádření politické vůle. Doufejme tedy, že ve vládním prohlášení (bude-li kdy jaké) se text přetaví do terminologie uděláme + termín.

Ale abychom jen nekritizovali, spisek je současně i seznamem všech dosavadních špatných zkušeností, tedy nepřímým výčtem hovadin, jichž jsme se dopustili a vesele v tom pokračujeme, protože síly skupinových zájmů jsou dlouhodobě v hrubé nerovnováze se silami dobré vůle. Vadou je, že materiál některé blbiny ke stávajícím přidává a rozšiřuje tak spektrum našich možností na poli pošetilosti.

Vše pro firmu

Pojďme se teď podrobněji podívat na některé zvláště vydařené pasáže. Nejprve legislativní perlení: Předložíme zákon o centrálním registru všech smluv uzavřených veřejnou správou nad určitý minimální finanční limit, zveřejnění se nebude týkat citlivých dat (osobní údaje, obchodní tajemství apod.). Tento registr bude dostupný na internetu. Jinými slovy, věc bude vykastrována v té podstatné části. Obchodní tajemství, čili vlastní podstata švindlu, zůstane tajná.

Zpřísníme systém financování politických stran zavedením výdajového limitu pro volební kampaně a uzákoněním limitu pro dary od fyzických a právnických osob. Strany musejí být závislé na voličích, ne na komerčních sponzorech. Veškeré příjmy a výdaje volebních kampaní musí jít přes transparentní účty. Výborně. Jenže co když bude hlavním sponzorem sám majitel partaje?

Temelín podpoříme, jenom pokud to bude ekonomicky výhodné. Jak tomu rozumět? Možná tak a možná onak. Takto podmíněně lze uvést celý text. Příklad: Zlepšíme zdravotnictví, jenom pokud na to budeme mít. V obou případech je odpověď negativní. Ne, nebude to výhodné. Ne, nebudeme na to mít.

A pojďme dál: Potravinová soběstačnost je de facto totalitní myšlenka. Severokorejská zásada ču-čche, regres na nižší a již překonanou formu dělby práce. Hovořit o ní v době evropské integrace, volného obchodu a globalizace je prostě úlet, řev troglodytů z dávné, avšak mentálně dosud nezvládnuté minulosti. Co je české, to je hezké, aneb co bychom neudělali pro Agrofert. Vše pro firmu.

Kdo se nepřiznal, činí tak dodnes

Nezapomnělo se ani na boj s extremismem. Naše demokracie musí být po vzoru Německa bojovná, to jest streitbar, jak se doslova praví. To mě pobavilo. Ja, ja, richtig. Jen aby byla i salonfähig. Nebo alespoň user friendly.

Žádné školné ani zápisné. Vše zdarma, samozřejmě v nejvyšší kvalitě našich světově proslulých vzdělávacích ústavů. Stejně náměsíčná myšlenka jako v případě zdravotnictví. Volič to chce slyšet a věřit tomu. Naopak nechce ani slyšet o logických následcích takového blouznění. Kvůli této národní softwarové závadě významná část občanů (a do roku 1968 drtivá většina) podporovala reálný socialismus. Chtělo by se říci s Freudem: Kdo se nepřiznal, činí tak dodnes.

Kulturu definujeme zákonem jako veřejnou službu. A ve veřejných domech. Nejsem si jist. Je kultura služba? Třeba jako čistírna nebo cestovka? V širším slova smyslu je kultura kontextem naší civilizace, všudypřítomným mezi námi i nad námi, dávajícím smysl našemu bytí. Je to dědictví i odkaz. Definovala se už před tisícovkami let sama, české legislativy k tomu nepotřebujíc. Možná mají zkratkovitě na mysli provozování a financování kulturních podniků či institucí. Což není totéž. Záměna nástroje za věc samu. Jako si pleteme ekologii a ochranu životního prostředí.

Ještě takovou maličkost

Nás z toho svěžího dílka ovšem zajímá hlavně jedna kapitola. Je rovněž naladěna v mollové tónině světlých zítřků: kvalitní zdravotnictví dostupné všem. Hip, hip, hurá! Učebnicová poučka však praví, že ze tří pilířů (kvalita, láce, dostupnost) lze v jakémkoli zdravotnickém systému postavit pořádně nejvýše dva. Třetí se drolí a pokulhává. Je nutné ho všelijak kompenzovat, podpírat a záplatovat. Asi jako Windows. V mizer ných systémech se hroutí dva a v beznadějných všechny tři. Pokud koalice deklaruje preferenci (a hele, už jazykově blbnu stejně jako oni, bude to nakažlivé) kvality a dostupnosti, současně tím říká, že to bude stát mnohem víc peněz. Určitě to nebude za osm českých (myslím procent HDP). Podívámeli se na vyspělé evropské země, pak takových 10 % by to snad spravilo. Kde to vezmou?

Dál se opakuje, že za stejné výkony zdravotnickým zařízením náleží stejná úhrada. Výborně. My tu však pro sebe dodáváme: násobená koeficientem specializace jako vyšší formou spravedlnosti. Má nastat též pravidelná valorizace plateb za státní pojištěnce. V době Singerovy deflace vlastně nebyla nutná. Nyní, když zasáhla ČNB, nám kdeco podraží. Zdravotnictví je totiž čistě importní sféra. Takže díky za každou novou valorizaci. Pardon, ještě takovou maličkost, jak říkal poručík Columbo: Ty peníze se vezmou na úkor čeho? Chatrných důchodů, nebo předražených dálnic?

Byli jsme vyhnáni z rajské zahrady, nedovoleně ochutnavše ze stromu poznání. Tím aktem jsme za sebe převzali odpovědnost, čemuž mnoho našich občanů pořád nerozumí.

Sousto k vyplivnutí

Odstraníme administrativní překážky pro kofinancování sociální a zdravotní péče ze zdrojů sociálního a zdravotního pojištění. Pokud by se podařilo jen tohle, bylo by to velké dílo. Zdravotnictví vždycky suplovalo sociální péči. Je to tradice už z časů bolševika. Bylo by ovšem naivní se domnívat, že jde o překážky administrativní. Běží tu o peníze a o moc z nich plynoucí. MPSV se zdravotními pojišťovnami nikdy nesmíříte. Pořád budou úporně hledat neexistující hranici. Budou do krve bojovat o každou korunu, o každého člověka, který by jakkoli sporně přes onu ostrou hranici byť jen o vlas přečuhoval. Ani muže ze závodu, ani halíř ze mzdy! Na vládě to nezávisí, to by byla naivita. Úředníci tu zparalyzují cokoli. Až do úplného rozkladu. Sir Humphrey to zařídí. Aktuální stav MPSV to dobře dokládá. Vytvoříme pravidla pro utváření sítě zdravotnických zařízení. Póózor! Tvořením tvoř! Ale jak? Právě o metodu běží. Budou to řídit pojišťovny, nebo stát? To je základní politické rozhodnutí, zbytek jsou technikálie. Čili to hlavní jsme se nedočetli. Ale bez obav – tato vláda tu nebude dost dlouho na tak velké sousto. Chvíli se jím bude dusit, pak ho vyplivne a odkráčí do dějin. Jako zatím každá. Už 25 let.

Zlepšíme přístup pacientů k lázeňské péči (úprava indikačního seznamu posilující RHB péči a zamezující hrazení wellness služeb z veřejných prostředků). To je dobré, tohle totiž zamíchal bolševik: pití minerálních vod versus RHB ústavy. Jen náhodou získala některá zařízení status rehabilitačního ústavu, kdežto jiná byla postižena statutem „lázní“. Víme to roky, ale pořád mluvíme o lázeňské péči jako jediné entitě. Budeme ji platit, nebudeme… Kruci, celou dobu běží o to jakou.

Zajistíme dostupnost lékárenských služeb v menších městech a obcích. Uniká mi, jak to chtějí navléknout. Státními lékárnami? Nebo snad dotacemi soukromníkům po vzoru zvláštní ekonomické zóny zvané zemědělství? To by zhltly řetězce. A ÚOHS ani Unii by se to určitě nelíbilo.

Brýle na nos, vtipnou kaši na talíř

Řešení poplatků ve zdravotnictví – už samo pojetí problému svědčí o politováníhodném nepochopení podstaty věci. K řešení tu není oněch prožluklých třicet korun a spol. K řešení je tu sám princip spoluúčasti pacienta na zdravotní péči. Bez něj to jednak nepůjde, jednak je to normální věc. Je zbytečné mlátit čelem do zdi či pokoušet se chodit pozpátku. Třicetikoruna je vlajková loď levice, její totemové znamení, smysl a způsob její existence, podobně jako je podle Friedricha Engelse život způsobem existence bílkovin. Postavit svá volební vítězství na třiceti korunách však bylo krátkozraké a pošetilé. Nyní bude třeba platit. Takže brýle zpátky na nos a notnou porci vtipné kaše k tomu.

Momentální výpadek příjmu z poplatků prý zatáhne stát z rozpočtu. I hleďme. A ze kterépak kapitoly? Asi zase jiné-různé-ostatní (úředně se to jmenuje Všeobecná pokladní správa). Je to součást nezdravého trendu: Systém zdravotního pojištění se stále více marginalizuje. Stoupá význam platby státu a samospráv. Vždyť kolik měst a krajů zajišťuje jinak nevyřešenou investiční činnost ve zdravotnictví. Činí tak ovšem ad hoc, nesystémově a náhodně. Respektive nenáhodně, ale v tom nepěkném slova smyslu. Nyní krajské samosprávy pokrývají z daňových prostředků i dluhy nemocnic, čili vlastně hradí část jejich provozu. Některé navíc na hraně legality rozhazují desítky našich milionů na úhradu poplatků, ač jsou zadlužené až po uši. Tahle praxe je výmluvnější než jakákoli koaliční smlouva s účastí ČSSD. Činy hovoří silněji než slova. Verba movent, exempla trahunt. Nejsem si jist, jak dlouho ještě budeme oprávněni zjednodušeně říkat, že zdravotní péče je u nás financována na principu zdravotního pojištění.

Lex Agel vs. Lex Rath

Zřídíme dozorový orgán nad toky zdravotního pojištění. To je úlet roku. Další úřad, další náklady. Podle profesora Parkinsona je předem jasné, že náklady na činnost budou vyšší než zachráněné peníze. Úplně stačí povinné zveřejnění smluv se všemi poskytovateli. Ovšem bez fíkového listu „obchodního tajemství“, zakrývajícího tu nejzajímavější partii. Co je šeptem, to je čertem.

Důsledně oddělíme vlastnictví zdravotnických zařízení a zdravotních pojišťoven. Jinými slovy cosi jako „Lex Agel“. Souhlasím. Incest je trestný ve všech civilizovaných společenstvích. Problém může nastat v tom, že vláda není ani zdaleka nejsilnějším uskupením v této zemi. Spíš bude tahat za kratší konec.

Přijmeme zákon o veřejných neziskových (veřejnoprávních) ZZ pro páteřní síť nemocnic, u fakultních nemocnic se spoluúčastí univerzit na jejich řízení. Oživení fosilizované mrtvoly zvané „Lex Rath“? Formulaci úplně nerozumím. Znamená to postátnění krajských akciových nemocnic a krajských holdingů? No, někde by to možná neuškodilo, ale zůstaňme ve střehu. Může to také být pěkná kulišárna. Někde se například hodně kradlo. Máme teď vyměnit již relativně nasycené zloděje za dosud hladové? Anebo dát přednost poučce, že s jídlem roste chuť, a pojem nasycený zloděj je tudíž protimluvem? Nejsem si jist.

Bankomat na Palackého náměstí

Pojďme raději k definici páteřní sítě. Co to je? Zesnulé reformě jsem rozuměl tak, že ve sféře akutní péče ani jiné než páteřní nemocnice v systému zdravotního pojištění mít nebudeme. Ostatní ať jsou za přímou platbu nebo reprofilovány na kvalitní následnou péči, která tolik schází. Zkouším si teď představit, jak nějaký úřad, do morku kosti politický až k vrátnici včetně, rozhoduje o tom, která nemocnice je páteřní: všechny nemocnice kamarádů, pak všechny, které řekne hejtman z naší partaje, a obávám se, že i nemocnice vlivných podnikatelských hráčů. Pracujeteli v některé z nich, můžete se hodit do klidu. Jste za vodou. V opačném případě se vracíte na výchozí pole a třikrát neházíte. V pauze se můžete učit německy. Třeba budete mít Glück, česky kliku.

V těchto zařízeních bude zachován jednotný systém odměňování zaměstnanců s tarifními a nadtarifními složkami. Nárokové platové zglajchšaltování (Gleichschaltung) je logickou součástí tendence k postátňování. ČLK a LOK tak dostanou svůj vysněný socialismus. Konečně bude jasné místo, kde demonstrovat, pískat a křepčit válečné tance. Nebudou se muset dohadovat se zaměstnavateli ani s pojišťovnami. Jednotné inkasní místo, kde se budou fasovat peníze bez vztahu k ekonomickým výsledkům a možnostem zaměstnavatele. Co udělají, až bude nucen uškrtit provoz a péči (co taky jiného), případně zkrachuje? Tak daleko dopředu se však v tuto chvíli nikdo nedívá. Protože posloucháme-li pozorně politiky, jiné časové vymezení než v tuto chvíli již léta neznají. Odboráři by si měli na úřadě zamluvit Palackého náměstí na roky dopředu. Aby jim k jejich bankomatu nelezli jiní populisté.

Smutné šílenství

Legračně působí místy až absurdní detailnost, která má snad vyvážit vágnost klíčových témat. Text například řeší dostupnost včasné léčby Parkinsonovy choroby, a to ještě k tomu v kapitole „Prevence“. Prevence zatím neexistuje a o včasnost tu přeci vůbec nejde. Naopak. Problémem bývá léčba zbrkle a předčasně nasazená už při náznaku prvních příznaků, někdy i mýlivých. U skutečných parkinsoniků pak nastanou zbytečně brzy problémy vázané na délku podávání. Věc má svou taktiku, která rozhodně není bojem s časem. Respektive je, ale v opačném gardu. Krom toho se tímto zbrklým stylem nezřídka nasadí specifická medikace i řadě neparkinsoniků. Nikdo jim ji už nikdy neodpáře, občas se zbytečnými psychiatrickými komplikacemi neadekvátní terapie. Kdo proboha tohle dostal do koaliční smlouvy? Má snad někdo z vyjednavačů babičku na Nakomu? Proč se politická dohoda nutí do takových podrobností a ještě k tomu špatně? Provedeme revizi systému dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků. Úžasné. Aspoň každý druhý rok jeden převrat ve specializačním vzdělávání. Už se v tom občas nevyznají ani ti, kteří se tomu profesně věnují.

Zajistíme důslednou státní kontrolu procesů specializačního vzdělávání zdravotníků. To už je vůbec nesmysl. Jazykově i věcně. Co vlastně budou kontrolovat: procesy, nebo vzdělávání? Ale hlavně: Specializační vzdělávání mají na starosti státní instituce – fakulty a jistým dílem stále IPVZ. A státem akreditovaná zařízení. Atestační glejt vydává samo ministerstvo. Jaká další státní kontrola procesů? Snad jen toho Kafkova. Pokaždé mi přijde tak smutné, když někdo zešílí…

Ohodnoťte tento článek!