Po pitvě je každý generál

Premiér Sobotka hned zkraje řekl ohromný nesmysl: Zdravotnictví se prý musí připravit na zrušení poplatků. Ten dobrý muž tomu pořád nechce rozumět. Zdravotnictví se na nic nepřipraví. Ani nemůže. Na pokles zdrojů se musejí připravit pacienti, Sobotkovi voliči.

Motto: „Udělat cokoli blbuvzdorným je nemožné, protože blbci jsou ohromně vynalézaví.“ (Murphy)

V nešťastné zemi…

Po zevrubných diskusích, v čem všem může být spatřován rozpor mezi zákonem o zdravotních službách a novým občanským zákoníkem, nečekaně vypadli úplně noví kostlivci. Kolik jich ještě bude? Horkou aktualitou je patálie s pitvami. Smíme pitvat své zemřelé, bylo-li v jejich stonání a úmrtí něco nejasného? Smíme použít tento fundament medicíny? Bude nám dovoleno se poučit ve prospěch pacientů, kteří teprve přijdou? Je toto právo soukromé, či veřejné? Nebo máme jít zpět před červen 1600, kdy profesor Ján Jesenský provedl v Praze první pitvu? Nutkavá záliba občanského zákoníku v archaismech by tomu mohla nepřímo nasvědčovat.

Domnívám se, že je to natolik šílené, že to nemůže být pravda. V této zemi lze ovšem tuhle logiku snadno obrátit: Právě proto, že je to tak šílené, může tomu tak opravdu být. Credo, quia absurdum. Právníci se jako obvykle rozdělili na dva tábory, takže si budeme muset nějak poradit bez nich. V takové nešťastné zemi to jinak nejde. V nešťastné zemi, kde se neví, jak se co správně zařizuje, a všechno se improvizuje. V nešťastné zemi, kde všechno jako by bylo poprvé a výklady práva se v bizarních kotrmelcích mění ze dne na den. V nešťastné zemi zavalené paragrafy, které škodí lidem a současně jsou bezmocné proti taxikáři-loupežníkovi, přestože je nafilmován přímo při činu.

V nešťastné zemi, kde se neví, jak se jmenuje a odvolává policejní prezident (rada: vždycky jen po jednom!) ani jaké jsou pravomoci prezidenta republiky. V nešťastné zemi, jejíž justice je krátká na opilého miliardáře, který přejede ženskou a uteče. Kdokoli z nás, plebejců, by už dávno hnil v díře. Pochopitelně bez řidičáku. Stokorunový omyl v platbě vás připraví o střechu nad hlavou. Pokud nebude rychlejší podvodník na katastru. České právo nepomůže. Umí jen drtit nebo zmatkovat.

Rozpitvané zákony

Vykročme tedy rázně do houštiny zdravotnických paragrafů. Vyzbrojme se zdravým občanským rozumem jako mačetou. K vítězství mi dopomohla vlastní paže, oporou mi bylo moje rozhořčení. (Izajáš 63, 5) Pak si natáhněme rukavice a výsledek řádně rozpitvejme.

Sporný odstavec 2 §113 NOZ říká, že provést pitvu nebo použít lidské tělo po smrti člověka pro potřeby lékařské vědy, výzkumu nebo k výukovým účelům bez souhlasu zemřelého lze jen, pokud tak stanoví jiný zákon. O pitvě se tu hovoří v souvislosti s vědou a výzkumem. Onen jiný zákon (ZZS 88 odst. 1 písm. d) s ním potom vůbec není v rozporu, protože v souvislosti s lékařskou vědou, výzkumem a výukou hovoří úplně stejně o pitvě anatomické. Leč ZZS jakožto lex specialis rozeznává ještě tři další druhy pitev, které definuje a stanovuje k nim legislativní podmínky. NOZ nic takového nezná a nezabývá se tím (naštěstí). Spor se vede o pitvu patologicko-anatomickou, jejíž účel není vědecký, ale prakticko-medicínský, tudíž NOZ tu není relevantní.

NOZ jako obecný zákon se otázkou pitev zabývá pouze ve dvou paragrafech (113 a 115) a celkem ve třech odstavcích (počet znaků s mezerami: 442), přičemž jen nešikovně formuluje a způsobuje problémy, místo aby je řešil. Což je u zákona vada velmi podstatná. ZZS naopak podává problematiku pitev a dalších souvisejících činností podrobně ve čtyřech paragrafech (80, 82, 88 a 89) v celkem 24 odstavcích (počet znaků s mezerami: 11 839).

Z výšin slonovinové věže

Kdybychom byli ještě na rozpacích, pak by nemělo uniknout naší pozornosti, co NOZ předesílá hned na začátku sám o sobě (§ 2, odst. 2): Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Výborná věta. Chválím. Tuhle část nerušit. Abychom nepřechytračili sebe sama zabřednutím do formálně technicistní diskuse o tom, kde je čárka a kde středník. Pochybuji, že zákonodárce zamýšlel zastavit patologickoanatomické pitvy v českých nemocnicích. Popletený autor zákona jen zbytečně diletoval na neznámém území a z výšin slonovinové věže akademické právní vědy ho nenapadlo se poradit. Snad mu ale někdo mohl říci, že zákon upravující fungování zdravotnictví už máme. Ostatně stačilo číst noviny. Mediální hyeny o tom dost dlouho a výrazně referovaly.

Dva různé zákony na tutéž činnost nejsou pro uživatele právních předpisů konzumovatelné. Zdravotník si musí vybrat jeden z nich. Nelze dvěma cestami současně jíti a řiť si při tom nenatrhnouti. Onu bolestivou proceduru by však bylo záhodno provést osobám odpovědným za takové zmetky. A ještě to platíme. Asi bude třeba jít k Ústavnímu soudu. Tohle je vážná, protože principiální věc. Posílaly se tam už jiné blbosti. Vysloveně politické. Ústavní soud by kupříkladu neměl snižovat svou vážnost rozhodováním, zda plné penzi odpovídá cena 100, nebo 60 korun. Která z nich je ústavnější? Já nevím. Zkuste se ale zeptat v nějakém penzionu. Den za 2,18 €? Nechají vás vyvést ochrankou. V horším případě odvézt záchrankou. Žasnu, co všechno lze vyvodit z Ústavy. Vždycky jsem se domníval, že její obsah i účel jsou úplně jiné.

Rozepnutý poklopec

My opravdu nic v téhle zemi neuděláme pořádně. Zhudlaříme i zcela jednoduché věci, které pokazit je opravdu výkon. Jsme zkrátka patlalové. Ani seznam kandidátů na ministry nejde předložit bez chyb a zkomolených jmen. Potrestaná bude chudák sekretářka. Kdo jiný, že? Šéf snad nekontroluje? Vždyť tohle není běžná denní agenda. Jmenování vlády bych si jako premiér tedy určitě po písařce přečetl. Dvakrát. Nejmíň. Snad to nezvorají, až budou podávat demisi.

Prezident to samozřejmě rozpitval svým nenapodobitelným způsobem a trapas multiplikoval, místo aby jej elegantně přešel a sdělil své rozšafné mentorské moudro mimo kamery a mikrofony. Státní akt se k tomu opravdu nehodí. Jenže Miloš Zeman nemá buňky na rozlišení toho, co se hodí a nehodí. Podle mého odhadu patří k té sortě bodrých chasníků, kteří vás ve vybrané společnosti s velkým gustem na celé kolo upozorní na rozepnutý poklopec. Všichni jsou rudí po kořínky vlasů, ale on se v tom ještě rochní jako ve svém živlu. No nic, tak volila většina, protože nesnesla představu prezidenta, který žil dlouho v zahraničí a trpí jistou poruchou artikulace. Tenhle vyslovuje výborně. Všechna čest. Potíže jsou s obsahem.

It’s a long, long way to Tipperary. Což tam, ale především do civilizace. Bude to ještě notný kus cesty. Představte si takovou scénu třeba v Elysejském paláci. Mon Dieu! K ilustraci starý vtip: Diplomatická recepce v Buckinghamském paláci. Stařičké dámě nešťastnou náhodou hlasitě uniknou větry. Hrobové ticho. Jehlu bys slyšel upadnout. Povstane důstojný lord, rovněž velmi letitý: „Promiňte přátelé, avšak jsem již starý muž nad hrobem a tělo mi jaksi neslouží.“ Sovětský velvyslanec se vyčítavě otočí na svého chargé d’affaires a obuje se do něj hlasem velikým: „Taky jsi mohl vstát ty, Serjožo, když se ta bába uprdla.“ Tak asi v tom duchu.

Královská úleva

Co se složení vlády týče, Miloš Zeman nakonec dostál svým ústavním povinnostem, což je překvapení, které jest kvitovat s povděkem. Hrozně štěkal, ale vůbec nekousal. Vezmi lahvinku nebo hromadu buřtů a jdi na Hrad poklonit se císařpánovi – budeš ministrem. Byl to tyátr. To politikům jistě cosi naznačuje do budoucnosti. Poučení: Člověk má hrozit jen tím, co je skutečně schopen a ochoten učinit. Jinak si z něj udělají ořezávátko. Zvážen jsi a tak dále. Aneb mlčeti zlato. Tolik zemanologický pitevní seminář.

A tak zbývá jen pachuť po minulé vládě a rozpaky z nové. Hlavně že je aspoň legitimní, ostatní parametry vezmi čert. Dorusnokováno jest, amen. Zaražené politické větry opět odcházejí. Královská úleva. To jsme ovšem hodně snížili nároky. Vidíme, že stačí dvakrát v jednom roce špatně volit a je vymalováno. V nestabilní a slabé demokracii ve stadiu pokusu je třeba být hodně opatrný – co vydrží systém v jiných zemích, to se může u nás stát osudným. Stačí i docela malý podnět. Letos budou nejméně troje volby. Tak uvidíme.

Odpočítávání nové vlády začalo. Problém je, že byla jediná možná. Ještě větší průšvih spočívá v tom, že každá další bude za daných okolností horší. Tak jsme, přátelé, volili. Zvorali a ještě pohnojili. Hle, toť náš věrný obraz. To jsme my a nikdo jiný. Marně se snažíme ztéci hradby moudrosti. Zůstáváme smutně trčet před branami. O své nepoučitelnosti jsme nepoučitelní. A takoví bohdá i budeme.
Co dál? Se Sobotkou až tak vážně nepočítám, takže tu máme v zásadě jenom dva kohouty na smetišti: Babiše a Zemana. Na straně jedné populistického diletanta v plné síle, na straně druhé stárnoucího, nemocného a verbálně inkontinentního populistu profesionálního. Normální lidi jsme nebyli s to najmout, čili dobře nám tak. Dilema: Když se porvou, nic nebude fungovat. Když se spojí, běda nám dvojnásob.

Nyní nastane ta příjemná fáze – rozdávání peněz na dluh. Jako u drog. Užijme si ji, nepotrvá dlouho. Žranice se nakonec nikdy neobejde bez následků na opačném konci trávicí trubice. Pokud si někdo myslí, že do ní naopak nastupujeme v protisměru, nebudu se s ním přít. I to je legitimní pohled, byť nevábný.

Na sáňkách do kopce

Náš nový ministr má ambici ekonomické stabilizace zdravotnictví, ať již tohle klišé znamená cokoli. Opakovali ho všichni, neuspěl nikdo. Pokud se tím snad chce říci, že budeme schopni uhradit nezbytnou péči v rozsahu lege artis, pak souhlasím. Ovšem jen v tom případě, že se jedním dechem také sdělí metoda. A tou může být výlučně hluboká reforma, která se nezhroutí s každou krátkodechou vládou. Má-li tou metodou být naopak dolévání na dluh, podepření chatrče několika klacky se špagátem, aby ještě chvíli nějak vydržela, pak odstup, satane.

Jsem ve věku vzpomínání na mládí: Jako dítě jsem jednou pozoroval vesnického blba, jak se pokouší sáňkovat do kopce. Nohama se sice odrážel statečně, ale velká jízda to nebyla. Již jako pětiletý jsem bystře pochopil, v čem je chyba. Celé vládě přeji do vínku nejméně stejnou míru brilance ducha. Chci tím samozřejmě říci stejnou, jakou jsem tehdy projevil já, ne ten chudák. Jaké k tomu za dané konstelace a průměrné životnosti ministra jeden a čtvrt roku bude mít síly a prostředky právě ministerstvo zdravotnictví? Stručně řečeno, nemá-li někde ve sklepě ukrytu zázračnou tajnou zbraň (Wunderwaffe), jsme nahraní. Tentokrát už bez legrace. Nemá totiž smysl protáčet motor startérem, když došel benzín v nádrži. Nenaskočí, jen za chvíli zdechne i baterie. Systém je na hraně a může se nečekaně rychle překlopit do jiného stavu. Tím myslím nelegální přímou platbu bez ohledu na oficiálně deklarovaný úhradový systém, a to v řádově větším rozsahu, než jakému jsme tady říkali korupce a ještě předtím negativní jevy ve zdravotnictví. Takových zemí je plno. Jejich systémy běží (respektive plazí se v křečích po břiše) na neoficiální spoluúčast v masovém měřítku a všichni mlčí. Zvykli si. Je to už standard. Začíná to rušením poplatků. Ať žije pokrytectví.

Premiér Sobotka k tomu hned zkraje řekl ohromný nesmysl: Zdravotnictví se prý musí připravit na zrušení poplatků. Ten dobrý muž tomu pořád nechce rozumět. Zdravotnictví se na nic nepřipraví. Ani nemůže. Na pokles zdrojů se musejí připravit pacienti, Sobotkovi voliči. Sobotka sám může maximálně ukecat Babiše, aby tytéž peníze odebral občanům jinde, totiž z jejich daní, a poslal je do zdravotnictví. Čímž ulehčí některým krajům, které se snažily o totéž. Pokud voliči bez ohledu na realitu i poučení z vyspělých zemí odmítají každou spoluúčast ve zdravotnictví, mají na to právo. Právo je však neodmyslitelně spojeno s odpovědností, takže si přičtou všechny důsledky. Ostatně zaplatí to v každém případě. Jde jen o to u kterého okénka.

Řešení Mrtvé kočky

ČLK jásá nad omezením přesčasů. Konečně nás to dostihlo. Budou sloužit všichni ti lékaři, které nemáme. Nebo se sloučí služby neurologie a urologie, kožního a gynekologie. Do služeb půjdou s velkým právním rizikem i lékaři týden po promoci. Opatření je prý na ochranu pacienta. Vše pro kvalitu. Matko sedmibolestná! Pacienti, plačte! Koho se sociální konstruktivisté rozhodnou chránit, ten je již předem ztracen.

V Unii to prý funguje. Lékaři, jděte na Západ, budete se mít výborně. Jenže ČLK v tomtéž rozjásaném čísle svého časopisu jaksi mimochodem a na jiném místě zveřejňuje příběh české lékařky, která uvádí, že v Německu se musí makat, takže má za loňský rok 700 hodin přesčasů. Kdepak 416 podle Bruselu. Peníze ovšem dostane jen za ně. Zbytek je náhradní volno. A je zameteno. A kdyby měli na tenhle systém málo doktorů? Nevadí, dovezou je. Třeba z Česka.

Drastické omezení přesčasů bez ohledu na podmínky může vést k řešení Mrtvé kočky – pacient nebude ohrožován unaveným lékařem, protože tam žádný nebude. Bude totiž mít náhradní volno. Prodlouží se jedině čekací doby a stoupne nervozita při čekání na akutní ošetření. Anebo to bude samoobsluha. Příklad horké novinky – porod s vyloučením zlého lékaře – lze rozšířit i na další druhy péče. Ostatně Jára Cimrman se po břišní operaci i sám zašíval.

Lékaři si ovšem méně vydělají, a tak spustí akce za zvýšení základních platů. Zase budou plná náměstí, vyhrožování a nesplnitelné sliby. Ministr Němeček to řekl předem. Stejná slova, jaká se vyčítají doc. Hegerovi za údajné nesplnění „slibu“: Pokud se podaří stabilizovat ekonomiku zdravotnictví, mohlo by již od příštího roku docházet k postupnému a trvalému navyšování platů. Pokud. Samozřejmá podmínka, již není nutné explicitně vyslovovat – kromě odborářů ji chápe každý. I dítě školou povinné. (Pozn. překladatele: Bizarní neologismus docházet k navyšování znamená v úředním argotu normální sloveso zvyšovat, netřeba se toho děsit.)

S lékaři na náhradních volnech nastane i pokles výkonů a tím krácení paušálů nemocnici. Na druhé straně systém ušetří za neprovedená vyšetření a nepodané léky, mnohdy zbytečné. Na přiměřený hovor s pacientem už nebude čas vůbec, což zvýší (navýší?) míru nedorozumění, tedy zhorší jak diagnostiku, tak i compliance s léčbou. A ještě se zvýší (navýší?) riziko stížností a žalob, neboť známá poučka praví, že forenzně nejrizikovější je ten pacient, s nímž se pořádně nepromluvilo.

Ale nevěšte hlavu: Kromě náhradního volna jsou samozřejmě i jiná řešení, která by v citovaném Německu nikoho nenapadla. Sousedé na to nejsou od přírody dost flexibilní a kreativní. Chybí jim trénink jak čelit absurditě. My jsme v této (zatím neolympijské) disciplíně naopak velmistry: beztrestné porušování, podvody a obcházení pomocí pseudoprávnického slovíčkaření. Bez obav, nějaká skulina tam bude. Zatím vždycky byla.

Banzai!

Tak toto byla ta veselá část. Nyní to horší. Více než pětina občanů si myslí, že velikost soukromého vlastnictví by měla být nějakým způsobem omezena. Více než dvě pětiny si myslí, že rozvoj hospodářství má být usměrňován státem. Přes 70 % lidí je přesvědčeno, že stát má zaručit, aby ten, kdo chce pracovat, dostal práci. Opačné stanovisko zastává 6x méně lidí. Zkrátka ať žije reálný socialismus. Kromě příjmů nic neměnit. A co horšího: Jenom 45 % lidí si myslí, že demokracie je nejlepší způsob vlády. To jest, nějaký ten diktátor by až tak nevadil.

Je v tom dobře patrná naše tradiční endemická zatvrzelost a odolnost vůči všem civilizačním misiím. Toto je materiál, s nímž je nutno pracovat. Toto je realita stále závažně kontaminovaných myslí, reprodukujících fatální virus v našem software. Pojďme k té věci trochu do literatury. Nač se trápit s formulací, když to jiní dávno řekli s výstižností, již nelze překonat: V tomto stadiu převládá všeobecná touha lidí po rychlém a rozhodném jednání vlády; a vlivem nespokojenosti s pomalým a těžkopádným postupem demokratických institucí se cílem jednání stává jednání samotné. V takové chvíli má pro lidi největší přitažlivost člověk nebo strana, která prokáže dostatečnou sílu a rozhodnost, aby se situací „něco udělala“. (Friedrich von Hayek: „Cesta do otroctví“) Zde je tvoje šance, toť tvůj Rhodos, Okamurasan. Banzai!

Ohodnoťte tento článek!