Počátky univerzitní medicíny v Čechách I: Od lazebníků a ranhojičů k prvním absolventům pražské lékařské fakulty

13. 1. 2014 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Je třeba vymezit dvě základní období středověké medicíny – první, které se týkalo spíše klášterního ošetřovatelství (5. až první polovina 12. století), a druhé, označované jako medicína scholastická (12.–16. století), kdy dochází nejprve na západ od nás a později též na našem území k rozvoji univerzit, a tedy i univerzitní výuky medicíny. V našem historickém exkurzu se omezíme na dobový kontext rozvoje medicíny počátku druhého období (časná doba husitská).


První samostatnou středověkou lékařskou školou v latinském prostředí byla Schola medica salernitana (tj. Salernská lékařská škola), jež se později dostala do stínu konkurenční a ve 13. století se rozvíjející školy v Montpellieru. V období středověku ovšem byla nejproslulejším místem výuky medicíny v Evropě. Pozornost se zde věnovala především studiu a překládání antických a arabských (církví uznávaných) knih a setkávání lékařů z různých oblastí světa. Kromě Salerna se překládalo i ve španělském Toledu – samozřejmě do latiny, která pak v medicíně dominantně přetrvala až do 19. století.

Rozvoj evropského lékařství lze tedy datovat do 13. a 14. století, kdy již byly zakládány první univerzity, jejichž součástí se jen velmi pomalu stávalo také studium církví původně zakázané chirurgie (zajímavostí je, že v Boloni a Padově se i přes církevní zákazy začalo například s pitvami poměrně brzo). Na lékařských fakultách se nadlouho ustálily nejen dosti dogmatické kánony medicíny (Galénova hormonální patologie) a suma medicínských znalostí (spisy Hippokratovy, Galénovy, Rhazesovy, Avicennovy plus soudobé komentáře k nim), ale též scholastické metody výuky.

Medicína na pražské univerzitě

Na pražské univerzitě dosáhla česká medicína počátkem 15. století jednoho ze svých prvních vrcholů a přiblížila se úrovni lékařství v západní Evropě. Karlova univerzita sice vznikla v roce 1348, určitou dobu ovšem trvalo, než se jednotlivé obory konstituovaly a vydaly náležité výsledky. Lékařská fakulta byla součástí univerzity hned od počátku, ale o prvních padesáti letech fungování fakulty se mnoho materiálů nedochovalo.

Jak uvádí historik Petr Čornej, odhaduje se, že v letech 1348–1419 studovalo na pražské lékařské fakultě kolem sta mediků, patrně jich však bylo více.

Pokud jde o učitele-mistry, tzv. lectores ordinarii, je jich doloženo 24, z toho v průměru bylo 5 až 8 lektorů medicíny (tzv. profesor artis medicinae), tzn. vyučujících na úrovni profesora. I když je to v porovnání s Paříží, Montpellierem nebo Boloňou málo, v tehdejším kontextu střední Evropy to byl velmi dobrý průměr. Status doktora medicíny se také brzy zařadil mezi nejprestižnější na tehdejším společenském žebříčku a lékaři s univerzitním vzděláním tak nacházeli uplatnění v nejvyšších kruzích (jako královští, dvorští či arcibiskupští osobní lékaři).

Personifikace Lékařské fakulty UK – výzdoba podstavce sochy Karla IV. na Křížovnickém náměstí v Praze.

Struktura studia

Na lékařské fakultě se předpokládalo absolutorium tří let bakalářského a tří let magisterského studia. Bakalářské studium bylo zaměřeno velmi teoreticky, teprve potom následovala praktická výuka, spočívající v disputacích a především návštěvách nemocných v doprovodu mistra nebo lektora, který kandidáta medicíny zasvěcoval.

Pokud jde o východiska lékařství na přelomu 14. a 15. století, platily zde stále tradiční autoritativní zdroje – antika (Hippokratés, Galén), samozřejmě arabská medicína, přejímaná do střední Evropy prostřednictvím Itálie a Francie, a vlivy předních lékařských škol (Salerno, Padova, Montpellier). Vlastní koleje mediků byly i v rámci tehdejší Evropy spíše vzácností, pražská lékařská fakulta je ale měla (schola-collegium medicorum). Získala je darem od Karla IV. a byly umístěny v jednopatrové budově v dnešní Kaprově ulici č. p. 43. Zde vlastnili domy i profesoři, v jejichž domácnostech probíhala výuka během prvních 20 let existence fakulty. Slavnostní zasedání se pak konala v některém z pražských kostelů. Kromě koleje měli medici k dispozici i velmi dobře vybavenou knihovnu, a dokonce botanickou zahradu, založenou dvorním lékárníkem Karla IV. Angelem z Florencie, která se nacházela v místě dnešní hlavní pošty.

Důležité je také zmínit, že na lékařské fakultě se studovalo v podstatě pouze vnitřní lékařství, nikoli chirurgie; ta byla záležitostí praktickou a byla řazena mezi rukodělná umění. Tam, kde bylo chirurgů více, si zakládali své vlastní cechy na úrovni řemeslnických společenství. Tak tomu bylo zhruba do nástupu osvícenských reforem na přelomu 18. a 19. století. Do té doby nepotřebovali mít univerzitní gradus a chirurgií se tak zabývali především bradýři, kýlořezci, lazebníci či kati.

Husitské války způsobily, že lékařská fakulta (stejně jako právnická a teologická) zastavila svou činnost na dobu téměř 200 let a obnovena byla teprve po Bílé hoře. To je však další samostatná dějinná kapitola, která přesahuje rámec tohoto stručného exkurzu týkajícího se období označovaného jako časná doba husitská.

Ilustrace ze 13. století zobrazující žilní systém.

Dobové chápání nemoci

Nemoc byla pojímána jako narušení rovnováhy mezi tělesným a psychickým stavem, přičemž harmonie člověka byla dávána do přímého vztahu k harmonii vesmíru, stvořeného a řízeného Bohem. Z toho vyplýval i vztah medicíny k ostatním naukám, především přírodním vědám. Předpokládalo se, že adept medicíny absolvuje nejprve artistickou, tj. v podstatě filozofickou fakultu, kde se zaměří na studium přírodních věd, přičemž hlavní úlohu hrála astronomie a matematika.

Většina středověkých špičkových univerzitních lékařů tak kromě toho, že se věnovala medicíně, byla zpravidla i dobrými astronomy a matematiky. Téměř nikdo z nich se v té době nesoustředil čistě jen na medicínu. Na pražské univerzitě byla navíc astronomie kolem roku 1400 na vynikající světové úrovni, a není tedy pochyb, že byla skutečně považována za důležitý předmět i pro medicínu. Svědčí o tom také profil prvních velkých osobností české medicíny, o nichž bude pojednáno v další části.

Za zmínku stojí rovněž vztah lékařů a lékárníků ve středověké Praze. Pro výrobce léků se tehdy patrně jednalo o „dobrý byznys“. Řada lékařů byla sama sobě lékárníky, někdy do této činnosti zapojovali i své rodinné příslušníky. Při finálním zpracování pak bylo často zohledňováno, pro koho je lék určen, tj. pacient z nižší vrstvy musel přetrpět například „nelibost“ požívaného přípravku, zatímco zámožnější občan jej dostal ve stravitelnější podobě.

Nejčastější choroby doby lucemburské

Pokud jde o nemoci, na které se medicína v době vzniku prvních lékařských fakult nejvíce soustřeďovala, byly to zejména typické zoonózy tehdejší doby, především pravý mor. Obrovský atak přišel v letech 1347–1352, ale v českých zemích plně až 1367 a 1380, přičemž v Evropě trval vlastně až do roku 1723; v Praze byla poslední morová epidemie zaznamenána v roce 1714.

Dále pak lid sužoval skvrnitý tyfus, jako důsledek nemocí z podvýživy, který se rozvinul především vlivem neúrod. To bylo velmi patrné v závěru husitské revoluce, kdy série tří neúrodných let (1432–1434) vedla k tomu, že nejnižší vrstvy konzumovaly nejrůznější šlichty, připravovaly si například kaše ze žaludů, což způsobovalo silné oslabení organismu. Důsledkem nekvalitní stravy byly i časté otravy námelem (ergotismus), nazývané „svatý oheň“ či „oheň svatého Antonína“.

K dalším frekventovaným chorobám patřily dna, revmatismus, horečnatá onemocnění, močové a ledvinové kameny, pravé neštovice, chřipková onemocnění a choroby zažívacího traktu, přičemž nejvíce tehdejší lidi trápila zácpa. Zajímavé je, jak se lišila její terapie ve střední Evropě, kde se podávala projímadla, a v mediteránní oblasti, například v Itálii, kde preferovali dávidla.

Příprava a servírování sýrů – „Sanitatis Tacuinum“ (14. stol.)

Omezené diagnostické možnosti

Lékaři neměli možnost nahlédnout dovnitř lidského těla, jako je tomu dnes díky řadě moderních přístrojových metod, navíc pitvy se v té době prováděly jen na lékařských univerzitách v Itálii a ve Francii, v Čechách pak dlouho spíše potají (první veřejnou pitvu provedl jak známo Ján Jesenský až v roce 1600 na těle odsouzeného oběšence a nebyla přijata právě příznivě).

Diagnostika se tedy soustředila pouze na rozbor tělních tekutin – krev (sanguis), černá a žlutá žluč (melas a cholé), hlen (phlegma) – a tělního odpadu, tedy moči a stolice. Zejména pokud jde o moč, byli tehdejší lékaři skutečnými mistry a jejich diagnózy byly údajně velmi precizní. Odborně o této diagnostické metodě (uroskopie) pojednal už jeden z prvních pražských profesorů medicíny Havel ze Strahova ve svém spisu „Traktát o moči“. Další, Křišťan z Prachatic, se zase zabýval hematoskopií (spis „O pouštění krve“). Pouštění žilou tehdy obecně patřilo k nejrozšířenějším terapeutickým a preventivním metodám, a dochovaly se tedy přesné návody k jeho praktikování.

Dobové přístupy vycházely z toho, že nemoc byla pojímána jako narušení rovnováhy „tělesných šťáv“. Snaha obnovit jejich harmonii uvnitř těla, ať už pouštěním žilou nebo jinými prostředky, proto byla brána velmi vážně a upínala se k nim maximální pozornost

Počátky lékařské terminologie

Z doby kolem roku 1415 jsou doloženy rovněž první pokusy o ustavení medicínské terminologie. Nebylo to jenom v souvislosti se založením lékařské fakulty, byla zde i velká poptávka ze strany korunovaných hlav, ale také různých léčitelů, dryáčníků, mastičkářů, amatérských praktiků, lazebníků a katů, kteří, jak už bylo uvedeno, často prováděli drobné chirurgické zákroky.

Těžko dnes přesně určit, co se tehdy pod pojmenováním jednotlivých chorob skrývalo (většinou se popisovaly jen projevy), sémantické spektrum je opravdu široké: Například „hlíza“ znamená jakýkoli nádor či vřed a z dobových pramenů lze jen těžko vyčíst, o jakou nemoc se konkrétně jedná, když není přesněji specifikována (uvádí se mimo jiné, že „Žižka zemřel od hlízy“, ale o jaké onemocnění se přesně jednalo, už se asi nedozvíme). „Fík“ je zase ukázkou metaforického přenosu – toto cizokrajné ovoce tehdy bylo v Praze běžně k dostání a v lékařské terminologii se tak označoval hemoroid.

Z doby morových epidemií ovšem pochází také dodnes užívané slovo „karanténa“, které vzniklo z italského quaranta (čtyřicet). Souviselo to s tím, že lodě z postižených zemí nebyly vpouštěny do přístavů a v Benátkách trvala povinná izolace právě 40 dní.

Zubař se stříbrnými kleštěmi a náhrdelníkem z velkých zubů – extrakce (Londýn 1360–1375).

Regimina – první profylaktické příručky

Už první lékaři, kteří vzešli z nově založené pražské univerzity, si uvědomovali, jak velkou roli hraje prevence nemocí. Vznikaly spisy, tehdy nazývané „Regimina sanitatis“, které byly nejpopulárnějším žánrem středověké lékařské literatury. Tyto soubory ponaučení či doporučení jak zdravě žít jsou zajímavým zdrojem poznání obecných středověkých zvyklostí každodenního života (např. „Regiment Magistri de Strahov ad Karolum“ – zpráva Havla ze Strahova sepsaná pro Karla IV.).

Příručky správné životosprávy pro uchování rovnováhy v lidském těle, vydávané ve středověku, si částečně zachovaly platnost až do dnešních dnů. Zaměřovaly se na roli životního prostředí, spánku, tělesného pohybu, vyprazdňování nebo prožívání emocí, ale lze v nich nalézt i poměrně moderní doporučení týkající se čištění zubů apod.

Velká pozornost pak byla věnována jídlu a pití (právě v souvislosti s rovnováhou „tělesných šťáv“). Každá potravina byla řazena do konkrétní kategorie, jako vlhká, suchá, horká nebo chladná. Už tehdy také poukazovali na rozdíl stravovacích návyků mezi mediteránní a tzv. germánskou Evropou. Jenom ve spotřebě červeného masa byly rozdíly obrovské – zatímco v Itálii činil průměr ve vyšších a středních vrstvách 20 až 40 kg na osobu a rok, v německých oblastech a u nás se konzumace pohybovala kolem 80 až 100 kg (tedy v lépe situovaných kruzích). I když bylo v českých zemích dodržováno minimálně postních 120 dní, kdy se smělo jíst pouze bílé maso, opět tu byl rozdíl – jedli se slanečci, lososi, štiky (kapr se objevuje až na přelomu 15. a 16. století).

Struktura článku a základní historická fakta vycházejí z přednášky prof. PhDr. Petra Čorneje, DrSc., která proběhla v Karolinu 3. října 2013 v rámci XV. pražského pracovního podzimního gastroenterologického dne.

V následující části představíme několik nejvýznamnějších lékařů, kteří byli spjati s počátky pražské univerzity a byli zpravidla také členy lékařských koncilií českých panovníků, někteří z nich i jejich osobními lékaři: Havel ze Strahova, Mistr Klaret de Solencia (vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce), Zikmund Albík z Uničova, Křišťan z Prachatic, Jan Ondřejův (zvaný Šindel) a Johan Suevus (Šváb).

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?