Počátky univerzitní medicíny v Čechách II: Nejvýznamnější čeští lékaři 14. století (1. část)

První mistři (od 13. století nazývaní doktoři) medicíny patřili ve své době mezi skutečné učence a jejich věhlas mnohdy přesáhl i hranice země. Byli zpravidla současně teology, dobrými astronomy, matematiky, spisovateli či jazykovědci (zejména lexikografy). Většina z nich také zastávala funkci osobních lékařů na královském dvoře.

Studium na nově založené Karlově univerzitě rozvíjelo široké vzdělání jejích absolventů už tím, že museli projít několika fakultami. Především to byla v předchozím dílu zmíněná fakulta svobodných umění (artistická), považovaná za jakousi přípravku ke studiu na dalších oborech. Vznikla ze zanedbané školy při týnské faře (důstojnějších prostor se artistům dostalo teprve po založení koleje v domě Žida Lazara). Karel IV. ji svěřil do péče lékaři svého otce Mistru Waltrovi, „aby zde netoliko četl a vyučoval lékařství, fyziku a jakékoli umění, ale i vykonával všechny akty spjaté s výcvikem k mistrovskému titulu“.

Asi po roce a půl se posluchač této fakulty stal bakalářem a jeho povinností bylo studovat dál, k mistrovskému gradu, a současně konat přednášky v určených lehčích disciplinách, tedy diktovat studentům základní učební texty (cosi jako pomocná vědecká síla). Po dalších přibližně třech letech mohl bakalář dosáhnout hodnosti magistra a získal právo „číst“ (tj. přednášet) bez jakéhokoli omezení. Nebyla to tedy studia nijak snadná, navíc na tehdejší dobu poměrně nákladná. Uvádí se, že čtyřleté studium na fakultě přišlo na 24 kop grošů (tehdejší nádeník si tolik vydělal za 5 až 6 let usilovné práce). Vzhledem k tomu, jak byli tehdejší studenti staří, také nebyl ničím výjimečným medik ve funkci rektora. Stávalo se, že mistři regenti artistické fakulty na univerzitě učili, aby si zajistili plat a ubytování, a zároveň studovali například lékařskou fakultu.

Přes všechny uvedené obtíže už krátce po založení Karlovy univerzity zazářilo v praxi několik jejích absolventů, kteří prokázali mimořádný talent a zanechali po sobě nejen zajímavá poselství o své době, ale někteří i přispěli k utváření vědeckého poznávání, samozřejmě limitovaného středověkým pohledem na svět.

Výsledek pouštění žilou podle středověkých lékařů závisel na postavení nebeských těles

Postavení přírodních věd na univerzitách ve 14. století

Přírodní vědy byly ve 14. století přednášeny omezeně na všech univerzitách – u nás na fakultě artistické (především astronomie a matematika – spíše jako její pomocná věda) a lékařské. Jednalo se víceméně o přejímání a komentování výsledků antické, respektive arabské vědy, experiment jako pracovní metoda prakticky neexistoval. Pozemský život určovaly boží zákony, téměř všichni studovaní lékaři byli zároveň kněžími. Medicína byla těsně propojena také s astronomií, astrologií a alchymií. Věřilo se tedy například, že postavení planet má vliv na úspěšnost lékařských zákroků (zejména pouštění žilou), výskyt mimořádných astronomických úkazů (například komet či zatmění) byl vykládán jako významné znamení pro život celé společnosti.

Stránka z oblíbeného regiminis – alegorické zobrazení základních elementů (vzduch, voda, oheň a země)

Mistr Klaret de Solencia – svérázný didaktik a lexikograf

O životě Klareta (vlastním jménem Bartoloměj z Chlumce, asi 1320–1370), který patrně patřil mezi první studenty pražské univerzity, se mnoho neví. Nejsou známy ani jeho lékařské postupy (některé tehdejší pohledy na medicínu lze vyčíst pouze z jeho dochovaných prací). Z historických pramenů vyplývá, že se stal kanovníkem u sv. Víta a učitelem tamní školy, kde vyučoval latinu a připravoval žáky ke studiu na univerzitě.

Z Klaretova díla se dochovaly básně a především veršované slovníky, které vytvářel pro potřeby svých žáků. Je v nich zachováno kolem 10 tisíc staročeských slov, která se střídají s latinskými ekvivalenty. Žáci se zřejmě učili slovník nazpaměť, proto Klaret skládal z dvojic slov šestistopé přízvučné verše (hexametry). Snaha o dodržení správnosti veršů ho sice někdy zřejmě sváděla i k vytváření vlastních novotvarů, na druhou stranu jsou některá jeho názvosloví živá dodnes. Ve svých spisech si všímal i staročeské kuchyně a všeho, co souviselo s úpravou jídel a nápojů. Zachoval tedy první soustavně upravený popis tehdejšího života, doklad o kuchyni 14. století: kaltún (kaldoun, husí drůbky), svačně (svačina), uspena (huspenina, rosol), střieda (střídka u chleba), skvarek (škvarek) aj.

Za jeho hlavní odkaz je dnes považováno především to, že se jako první pokusil o vytvoření české vědecké terminologie a významně se přičinil o vznik spisovné češtiny. Zhruba v téže době vznikl první úplný český překlad Bible a na tyto základy navázali Jan z Břevnova a Mistr Jan Hus reformou českého pravopisu. Klaret vytvořil dva slovníky: Bohemarius (Bohemář) a Glossarium (Glosář). Z vědeckých spisů se pak dochovaly: Medicaminarius (veršovaný výklad obsahu knihy Regimen scholae Salernitanae), Complexionarius (popis čtyř povah a jednání), Astronomicus (kniha o astronomii a vlivu hvězd na lidské osudy), Secundus liber de naturalibus a Exemplarius austorum (nedokončený seznam mytických i historických postav, dále zvířat a jiných věcí). Vytvořil rovněž „hádankářskou knihu“ (Enigmatikus, 153 veršovaných hádanek) a encyklopedii středověkých přírodopisných znalostí Ortulus phizologye (Zahrádka fyziologie).

K zajímavostem patří, že v jeho díle je zachována také nejstarší zmínka o české pohádce – „O dvanácti měsíčkách“. Klaret ji zmiňuje jako příklad kazatelského „exempla“.

Astronomie a astrologie – nedílná součást středověké medicíny

Havel ze Strahova – osobní lékař a hvězdář Karla IV.

Havel ze Strahova (naposledy připomínán v roce 1388) byl ve své době považován za vynikajícího lékaře, a proto byl také pověřen sestavit zvláštní životosprávu, kterou se měl „Otec vlasti“ řídit, aby nestonal a byl dlouho živ. Havel se věnoval nejen stravě, ale i pohybu, spánku a různým „duševním příhodám“. Součástí jeho spisků byly též rady jak se chránit proti moru. Formuloval však i některé další hygienické zásady, například důležitost zakládání zahrad a prostorných přímých ulic nutných pro řádné provětrávání města.

Podle historiků měl mistr Havel na Karla IV. dokonce takový vliv, že údajně prosadil svůj názor na to, kde má být vybudováno Nové Město pražské. Císař původně zvažoval území dnešní Letné, ale Havel mu vysvětlil význam strategické polohy mezi Starým Městem a Vyšehradem, kde je snadnější přístup k vodě – jak k Vltavě, tak k Botiči. Karel IV. pak přihlédl k těmto (vlastně zdravotně-hygienickým) argumentům a změnil své původní rozhodnutí.

Z prací Havla ze Strahova se dochovaly například spisy: Missum imperatori (Poselství k císaři), Regimen ad Carolum (Doporučená životospráva pro císaře) a Tractatus urinarum (spis o tehdy v medicíně převládající diagnostické metodě – uroskopii). Rovněž pomáhal mistru Klaretovi, který se zasloužil o tehdejší českou lékařskou terminologii, vydáním Vokabuláře gramatického.

Scéna z taverny – 14. století

Co mistr Havel svému králi radil

Profesor Čeněk Zíbrt uvádí ve své práci z roku 1927 úryvky ze dvou Havlových skladeb s názvem: Vitae vivendae ratio in gratiam Caroli IV. a Magistro Gallo medico et mathematico conscripta. Vybíráme z nich krátkou ukázku, která – vedle dodnes obecně přijímaných hygienických a stravovacích norem – současně demonstruje i řadu nesmyslných zdravotních názorů či zakomponování tehdy populárního všeprostupujícího astronomického pohledu na život člověka. Za připomenutí také stojí, že panovníky často trápila dna, která byla léčena pouze formou nejrůznějších diet, i proto bylo stravě věnováno tolik pozornosti:

„Pouze tedy pokrm, jenž dává dosti posily, přísluší tělu lidskému: jehněčina, kozlečina, maso telete ssoucího, slepičí, kapouni, koroptve, tetřívci, bažanti, ryby s ploutvemi z čistých vod, čerstvá vejce k vysednutí, borák, volový jazyk, čerstvý chléb, dobře upečený, dobře uhnětený a s náležitou dávkou soli, víno ostré, vonné, ne nové čili mest, aby bylo hodně jasné a s odměřenou dávkou čisté vody z pramene, jenž prýští na východ a kde slunce probíhá otvorem pramene…

Když kdo ráno vstane ze spánku, hleď vypuditi, co zbytečného, ze sebe, z prvního, druhého i třetího trávení, pak češ se silně a tři hlavu a také celé tělo. Budou-li čas a místo příhodné, pak myj ruce, tvář a oči studenou vodou v letě, teplou v zimě, tři zuby korou citronovou… Pak se cvič na místech vysokých, čistých a dobrého vzduchu. Šat buď drahý a vonný. Pak buď jídlo hotovo a hned, jak začneš od přírody míti chuť, přijímej jídlo, ne předtím, ani nezdržuj… Libové ať jde před tlustým, syrové nebuď kladeno na polovařené, nejez ryb a mléka v témž chodu, ani mléka a vína, ježto by vedly k malomocenství…“

K Havlovým pokrokovým názorům jistě patřilo také přesvědčení, že „zdrženlivost je lepší než všichni lékaři“ a „hostiny zabíjejí častěji než meče“. Byl si zřejmě vědom i další z dobových neřestí, kterou byl alkoholismus, postihující některé významné osobnosti středověku, o nichž už byly záznamy ve starších kronikách. Český historik Václav Novotný shrnul zápisy kronikáře Dětmara o době pražského biskupa Thidaga a knížete Vladivoje do věty: „Čechy byly tehdy v dobrých rukách: kníže neustále opilý a biskup málokdy střízlivý.“

Typický oděv a maska středověkého lékaře bojujícího s „černou smrtí“

Protimorové spisy

Vedle regiminis vytvořil Havel ze Strahova pro krále také zmíněné Missum imperatori, ve kterém nabádá jak se chránit proti tehdejší morové epidemii. Historické literatury věnující se morové nákaze nalezneme nepřeberné množství a protimorové spisy v nich hrají podstatnou část. Jde vlastně o jakási lékařská doporučení, která dle různých dobových názorů a znalostí podávají rady jak se před onemocněním uchránit či jak se spolehlivě léčit. Za první podobný spis bývá považována zpráva Compendium de epidemia, která předznamenala podobu takových děl na několik staletí dopředu. Byla zpracována na žádost francouzského krále Filipa VI. pařížskou univerzitou. Zřejmě po vzoru pařížského kompendia vzniká v roce 1371 i u nás na popud císaře Karla IV. uvedený spis Mistra Havla ze Strahova. Před rokem 1409 už v našich zemích existovalo pět protimorových spisů: od Zikmunda Albíka z Uničova, dílo Remedium reportatum Mistra Křišťana z Prachatic (ten morové nákaze nakonec sám podlehl) a dalších.

Mnich plížící se pro další pohár – pozdní 13. století

Je známo, že Čechy zůstaly prvního náporu moru (tedy ve 14. století) celkem ušetřeny. Nákaza u nás probíhala značně nestejnoměrně a nebyly zaznamenány hromadné útěky, jak tomu bylo v ostatních zemích. Zřejmě i proto zde nebylo ani tolik svatyní zasvěcených svatému Rufu. V Praze například nebyl zjištěn pokles studentů zapsaných na univerzitu. Zato ve Vídni musela univerzita výuku přerušit.
Podobně jako mor byla neřešitelným problémem středověku lepra, před kterou Havel rovněž panovníka opakovaně varuje. V Praze ji dodnes připomíná název ulice Lazarská, kde stávala už před založením Nového Města kaple sv. Lazara se špitálem po užívaným jako leprosárium (v roce 1901 byl objekt zbourán a ustoupil nové budově trestního soudu).

Ohodnoťte tento článek!