Počátky univerzitní medicíny v Čechách III: Nejvýznamnější čeští lékaři 14. století (2. část)

Od poloviny 14. století vznikají i na našem území první ucelenější zprávy o nemocech. Vedle řady popularizačních spisů, jejichž autory byli nejrůznější „domácí lékaři“, se díky založení pražské univerzity začínají na přelomu 14. a 15. století objevovat vlastní latinsky psané teoretické spisy, určené k výuce mediků, jejichž autory jsou mistři-učitelé na nově vzniklé lékařské fakultě. A nešlo jen o teoretické práce, ale též spisy k praktickému použití (již v předchozích částech zmiňovaná regimina sanitatis).

I když většina medicínských prací ze 14. století stále ještě vychází z antického kánonu (Corpus Hippocraticum), je zatížena požadavky kléru a plně respektuje astrologii, z historického hlediska jsou to nepochybně velmi cenné prameny pro poznání výskytu nemocí, dobových názorů na jejich původ i diagnostických a terapeutických postupů.

Lékárna ve 14. století

Dobová role a postavení univerzitně vzdělaných lékařů

První lékaři vzešlí z nově založené univerzity zaujali v českých zemích velmi brzy nejprestižnější postavení mezi těmi, kdo pečovali o zdraví populace. Již na přelomu 14. a 15. století nacházeli graduovaní lékaři uplatnění i jako dvorští lékaři (například v předchozí části zmíněný Havel ze Strahova na dvoře Karla IV.). Jak ve své knize „Dějiny lékařství v českých zemích“ uvádějí docenti Petr Svobodný a Ludmila Hlaváčková, „podle autentického svědectví Albíka z Uničova ani služba v nejvyšších společenských kruzích nevylučovala současnou péči o chudé pacienty. Přesto z dobových pramenů zaznívají výtky na konto lékařů, kteří ze zištnosti nechtějí navštěvovat chudé nemocné (Jan Želivský, Konrád Waldhauser). Osobní návštěva lékaře u pacienta nebyla vždy samozřejmá a mnohdy se léčilo jen radou na dálku (obvykle písemně, odtud termín consilium)… Lékaři mívali vlastní pomocníky, například na přípravu léků, a úzce spolupracovali i s dalšími osobami: řídili se radami astronomů nebo astrologů, pacienty posílali pro léky k lékárníkovi (v některých případech měli lékárníky vlastní), o klientelu se dělili s ranhojiči (chirurgy) a negraduovanými lékaři či spíše léčiteli (empiriky); kněží lékaři na přelomu 14. a 15. století vykazovali již převážně do sféry péče o duši.“

Pokud jde o samotné mistry lékařské fakulty, jejíž rozvoj byl přerušen po třech čtvrtinách století revolučním kvasem spojeným s učením mistra Jana Husa, museli se chtě nechtě v ideových sporech angažovat. Týkalo se to i nejpozoruhodnější postavy této doby, Zikmunda Albíka z Uničova, nebo jeho mladšího současníka Křišťana z Prachatic. Jiný z mistrů fakulty, Pavel z Kravař, byl v roce 1433 upálen v St. Andrews ve Skotsku jako kacíř.

Zikmund Albík z Uničova.

Zikmund Albík z Uničova – nejvyšší královský lékař

Z dnešního pohledu patřil Sigismundus Albicus de Uniczow, generační vrstevník krále Václava IV. a Jana Žižky z Trocnova, k nejpokrokovějším humanistickým lékařům. V jeho díle dosáhla pražská univerzitní medicína kvalit srovnatelných s jinými evropskými centry.

Narodil se v německé rodině v moravském Uničově (asi 1358) a po ukončení studií v Praze se přestěhoval do Padovy, kde získal roku 1404 doktorát z práva. Přestože dosáhl hodnosti mistra svobodných umění, doktora medicíny a doktora dekretů (tj. práv) a byl vzdělán také v astronomii, věnoval se výhradně medicíně. Jeho schopnosti v této oblasti jej vynesly až na post physicus domini regis (králova osobního lékaře) u Václava IV. a později i jeho bratra Zikmunda Lucemburského.

Albík je uváděn nejprve jako jeden z královských lékařů, k samotnému panovníkovi byl ale povolán teprve tehdy, když ten ve věku 38 let ochořel tak, že se uvažovalo o jeho brzké smrti (údajně se jednalo o otravu), a ostatní lékaři zřejmě zklamali. Albíkova terapie dopadla úspěšně a od té doby se změnil i jeho život. Mezi králem a jeho lékařem se rozvinul velmi osobní vztah, což se promítlo rovněž v materiální rovině – Albík získal nejen postavení nejvyššího lékaře českého krále, ale také šlechtický titul s platem 150 kop grošů z kutnohorských dolů, za což se dal pořídit pěkný dům v Praze na Malém rynku.

Král jej dokonce jmenoval pražským arcibiskupem s vědomím, že je uvážlivý, a je tedy schopen urovnat i různé náboženské třenice (byl mimo jiné povolán i za člena smírčí komise pro řešení sporu mezi Janem Husem a jeho univerzitními odpůrci). Albík ovšem nakonec na tento post rezignoval (mimochodem, neměl pro tento úřad řádnou kvalifikaci, nebyl totiž ani vysvěcen na kněze) a spokojil se s vyšehradským proboštstvím. To už prodělal osmiměsíční „rychlokurz“ – od svěcení na podjáhna až po kněžské. Po smrti krále Václava IV. (ten zemřel krátce po obdržení zprávy o první pražské defenestraci, patrně na záchvat mozkové mrtvice nebo snad epilepsie, na Novém Hradě u Kunratic) během husitských válek musel Albík uprchnout ze země a v Praze zanechal většinu svého majetku. Zemřel na dvoře Zikmunda Lucemburského (1427 v Budíně či Bratislavě). V době svého odchodu už byl vdovec, jedna z jeho dcer přijala podobojí a dala se k husitům (poručníkem se jí stal Albíkův kolega Křišťan z Prachatic), druhá s ním odešla do Uher.

Navzdory bratrským neshodám obou Lucemburků vycházel Albík stejně dobře s Václavem i Zikmundem – pro oba sepisoval léčebná doporučení, často začínající: „Nejjasnější pane, nejmilejší králi králů!“ A stejně tak dopisy z druhé strany nešetřily náklonností: „Náš nejvyšší královský dvorní lékař, ctěný Albík, věrný a milovaný.“ Jen pro úplnost – u Zikmunda pravděpodobně vypukla rakovina a poslední slavný Lucemburk zemřel 9. prosince 1437 při cestě do Uher ve Znojmě (to už ale, vědom si svého osudu, údajně vyměnil císařský šat za pohřební roucho).

Lazebnice ze slavné Bible Václava IV. (dnes v Rakouské národní knihovně ve Vídni)

Nejmodernější lékař své doby

Po stručném biogramu se vraťme k tomu, čím byla lékařská činnost Zikmunda Albíka z Uničova na přelomu 14. a 15. století tak mimořádná. Přestože se stal velmi bohatým mužem (někteří historici spekulují i o jeho značném skrblictví, nebo dokonce korumpovatelnosti – zdrojem je ovšem známý fabulátor, kronikář Václav Hájek z Libočan…), pocházel zřejmě z prostších poměrů, a snad i proto si uchoval velmi dobrý vztah k chudým lidem. Jeho krédem tedy bylo, že povinností lékaře je léčit všechny, nezávisle na jejich majetkových poměrech. K jeho hlavním zásadám dále patřilo, že k pacientovi je třeba přistupovat komplexně (complexio) – tj. v rovině tělesného (včetně sexuálního) i duševního života, velký důraz kladl na anamnézu, kontakt s pacientem, pozitivní přístup (zbytečně nestrašit, vzbuzovat naději) a vzájemnou důvěru. Je také známo, že na univerzitě se snažil přispět ke zvýšení odborné úrovně medicíny například tím, že zdůrazňoval studium fyziologie. O jeho lékařských postupech se lze nejvíce dozvědět z dochovaných spisů Compendium medicinae či populárnějších Regimen sanitatis seu Vetularius (Pravidla pro zachování zdraví).

Pokud se zaměříme na Albíkovy rady pro uchování zdraví, pak například u všech panovníků, které ošetřoval, musel řešit problém částečně dědičné, částečně životním stylem podpořené podagry, kterou ovšem označoval jako „rheuma“. Je známo, že u Václava IV. léčil kromě dny například ještě bolesti hlavy, žaludeční potíže, špatné trávení, sklon k zácpě a otoky na rukách. Neustále také zdůrazňoval heslo labor et motus (práce a pohyb), které sám svou činorodostí bohatě naplňoval.
Rovněž u Zikmunda postupoval důsledně – provedl u něj uroskopii i koproskopii, zároveň bral v úvahu pacientův věk, stav těla a jeho povahu, stejně tak se ale věnoval i skladbě jeho stravy a celkovému způsobu života. Například to, že trpí rovněž dnou, poznal nepochybně velmi rychle.

Středověká kuchyně – zpracování masa

Tak pravil Albicus…

Stejně jako krále Václava IV. i jeho následovníka na trůnu Albík upozorňoval na rozumný životní styl, zvláště pokud se týče „pokrmův a nápojů, aby nepříjemné následky nemoci nezkrátily mu života“. Jednalo se vlastně o životosprávu „proti rheumatům, proti chorobným tokům hlenovitých šťáv tělesných“.

Byl to prý poslední Albíkův spis, který poslal před svou smrtí Zikmundovi, králi římskému, českému a uherskému. Píše se zde mimo jiné: „Lidé dnaví zvláště a vůbec všichni, kdož chtějí zdraví zachovati, nechť vystříhají se hrubých (těžkých) pokrmů, uzených mas, suchých i nakládaných, slaniny, mas vepřových, zaječích, kachních a husích, suchých i nasolených ryb, syrového mléka, měkkého sýra, nepřevařeného másla, syrového (myšleno nezralého) ovoce, hub, staré zeleniny z kádí a vůbec všeho starého a nakládaného. Neboť to vše způsobuje tmavou žluč a velmi špatnou krev, mnoho pití, pozdní jídlo a přílišnou bujnost před prvým spánkem. Rovněž ať se chrání před nastydnutím krku a hlavy, jakož i před studenými nápoji vůbec, ať ve víně, pivu nebo medovině. Taktéž ať se chrání před velmi tučnými pokrmy, ježto škodí žaludku a zatěžují trávení; dlouhého večerního sezení ať se vůbec vystříhají. Dále ať se střehou octa, ježto se ocet připravuje ze hniloby, a požívá-li se ho ve větším množství, způsobuje troje choroby: za prvé kámen, za druhé kašel a těžký dech, za třetí vadné šťávy (rheumata). Ale saláty a omáčky, nechť buď s vínem anebo masnou polévkou, přidávajíce pro lepší chuť lžíci nebo dvě octa. Protož tedy ať pojídají čerstvá masa i čerstvou zeleninu. Po jídle ať aspoň nejméně hodinu se zdrží pití, ježto by jinak netrávili. Ať vystříhají se zármutku, hněvu a trudomyslnosti, ať se varují spánku poledního. Ten totiž spánek obzvláště způsobuje rheumata. Taktéž ať vystříhají se zahálky a přílišné i mnohé nečinnosti.“ (Ondřej Schrutz, Časopis lékařů českých, 1909)

Kromě rheumat Albík u Zikmunda pozoroval rovněž motání hlavy a poruchy rovnováhy, léčil ho také s chronickou rýmou, kterou dával do souvislosti s častým mytím hlavy. I tomu ostatně věnoval zvláštní pozornost: „Nikdy si nemyjte hlavu, aniž byste do vody nepřidali víno. Přilijte tedy půl žejdlíku vína a budete vařit spolu s nálevem klasů nardy s květy heřmánku a mátou. Po umytí vezměte kus látky, namočte do tohoto nálevu, dobře ho vyždímejte a ovažte jím hlavu“. Jak komentoval uvedený postup Josef Veselý („Toulky českou minulostí“, ČRo Dvojka), „i dnes se doporučuje splachovat vlasy vodou s octem, což mohlo mít stejný účinek jako voda s vínem, a také zábaly vlasů jsou poměrně moderní záležitostí“.

V Albíkových doporučeních lze nalézt mnoho dalších, dnes už běžně akceptovaných stravovacích a hygienických návyků – například (jak vyplývá i z úryvku výše) nejíst příliš kořeněné, tučné a nečerstvé pokrmy, jejichž množství by navíc mělo odpovídat vynaložené tělesné činnosti. V podstatě zásady racionální výživy pro 21. století…

Počátky univerzitní medicíny v Čechách III: Nejvýznamnější čeští lékaři 14. století (2. část)
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 2 hlas/ů