Počátky univerzitní medicíny v Čechách IV: Nejvýznamnější čeští lékaři 14. století (3. část)

Pohled do středověkého herbáře

Ani po odchodu německých učenců z Karlovy univerzity, ani za husitských válek v Čechách neutuchl vědecký ruch. Naopak se zdá, že badatelská metoda již pokročila směrem od pouhé závislosti na středověkých autoritách k samostatnější tvůrčí vědecké práci.

Nepravdivost názoru, že by přírodovědné bádání u nás ve 2. polovině 14. a 1. polovině 15. století znamenalo naprostou nulu ve srovnání s ostatní Evropou, nebo že by dokonce právě v husitském období přestalo existovat, nejlépe dokládá dílo Křišťana z Prachatic, Jana Šindela nebo (již v předchozí části zmíněného) Albíka z Uničova. Jak uvádí Zdeňka Tichá v úvodu k „Lékařským knížkám Mistra Křišťana z Prachatic“ (edice pořízená jako první kritické vydání jediné úplné verze tištěných Křišťanových „Lékařských knížek“, která se dochovala v tisku z roku 1554; Aviceum, Praha 1975), „jeho preferování vědy před pasivní vírou, před slepou důvěrou vnucovanou církevními řády a zákony a bránící rozvoji lidského myšlení, bylo vlastně už symptomem renesanční epochy“.

Křišťan z Prachatic a jeho originální odkaz

Magister Christianus de Prachatitz (cca 1366, Prachatice – 1439, Praha), učený teolog, matematik, astronom a lékař, byl mladším kolegou Albíka z Uničova a (jak bylo uvedeno v předešlé části) stal se také poručníkem jeho druhé dcery, která se přiklonila k husitství. Mezi oběma byl velmi úzký osobní vztah, který se pravděpodobně rozvinul poté, co se Albík vrátil do Prahy (1394) s bohatými vědomostmi z montpellierské a salernské lékařské školy a přivezl s sebou i lékařské spisy.

Křišťan se tehdy začal věnovat studiu lékařství, k němuž přistupoval stejně důsledně jako v předchozích letech k astronomii a matematice – oborům, v nichž už v té době vynikal (měl za sebou dva astronomické spisy o astrolábu, De composicione astrolabii a De utilitate (usu) astrolabii, které si získaly ohlas i ve světě; později k nim přidal ještě matematickou práci Algorismus prosaicus). Podle profesora Jaroslava Vlčka („Dějiny české literatury“) „si dovedl iniciativně vyhledávat nové vědomosti a doplňovat vědomosti scházející, takže byl nakonec označován jako insignis mathematicus, in medicinis excellens“.

Křišťan byl také první, kdo začal psát odborné vědecké práce i česky. Průkopnickým dílem tohoto druhu byly už zmíněné „Lékařské knížky“, které si postupně získaly oblibu v širokých vrstvách obyvatelstva (existuje řada variant těchto „domácích lékařských příruček“, takže dnes lze jen těžko přesně určit, co je Křišťanovo). Z latinských spisů lékařského obsahu lze uvést například De sanguinis minutione, Signa aegritudinum, Recepta Mag. Christiani či protimorový traktát Remedium reportatum.

Mimochodem, v Křišťanově protimorovém traktátu se doporučovalo co nejrychleji utéct z místa nákazy, zatímco za třicetileté války se naopak prosazovala naprostá izolace lokality, v níž mor vypukl, a nikomu nebylo dovoleno odejít. V domě s nakaženými tak museli zůstávat i zdraví lidé, protože opustit infekční prostředí bylo podle tehdejších předpisů zakázáno (před zapečetěnými domy dokonce stáli zvláště určení hlídači). Navzdory tomu si lidé většinou nějak poradili, a tak různými zadními východy prchaly i celé rodiny… Není pochyb o tom, že Křišťanův přístup byl mnohem pokrokovější.

Zvláštní pozornost zasluhuje také jeho latinský herbář Erbarius reverendi Mgri Christiani (z roku 1413 nebo 1416) uvádějící 150 rostlin (u některých použil i české názvosloví). Je to vůbec první herbář pocházející od českého lékaře. Je důležité připomenout, že je psán z hlediska lékařského, nikoli botanického (proto je nesprávné považovat Křišťana za botanika).

Křišťan z Prachatic návštěvou mistra Jana z Husi.

Badatel, loajální husita a humanista

Stejně jako u ostatních Křišťanových kolegů je třeba zmínit jeho angažovanost v univerzitním prostředí i vztah k reformačnímu hnutí, jež tehdy otřásalo celou zemí. Na pražské univerzitě působil až do konce svého života, několikrát byl zvolen děkanem filozofické fakulty a čtyřikrát rektorem univerzity. Od roku 1406 byl také farářem a kazatelem u sv. Michala na Starém Městě pražském.

Jeho vztah s Janem Husem byl více než těsný – jako krajanovi mu dopomohl k umístění na fakultě svobodných umění a po celou dobu studia jej podporoval. Se sympatiemi pak sledoval další úspěšnou dráhu svého chráněnce až po vysvěcení na kněze. V roce 1411, kdy nad ním měla být ve všech pražských kostelech vyhlášena klatba, neuposlechl nařízení pražského arcibiskupa a u sv. Michala se podávalo podobojí. Nezapomněl na něj ani v době nejtěžší a vypravil se za ním i do Kostnice (sám na to pak doplatil vězením). Pro Jana Husa to představovalo obrovskou psychickou podporu, což dokládá i jeho list adresovaný Křišťanovi na konci června 1415, který uzavírá „psáno v okovech, v čekání na upálení“ a kde charakterizuje Křišťanovu povahu.

Po Husově smrti se Křišťan stal konzervativnějším – nikoli z bezcharakternosti, ale patrně proto, že pochopil nesmyslnost postoje husitských radikálů ke „světské“ vědě. Nakonec se ke Křišťanovi přidal i Jakoubek ze Stříbra, který se následně stal jeho spolubojovníkem při rozhodnutí otázky závažné pro univerzitu (roku 1420), totiž že křesťan může bojovat mečem jen na obranu slova božího. Mistr Křišťan zemřel 5. září 1439, paradoxně na mor, o kterém sepsal obsáhlé pojednání. Těžko lze určit, zda jako lékař v důsledku svých povinností, nebo jako kněz, který někoho zaopatřoval.

Z „Lékařských knížek“ Mistra Křišťana

Vybíráme několik ukázek z populární Křišťanovy sbírky s podtitulem „Z mnohých knih líkařských vybrané Mistra Křišťana, i jiných, proti neduhuom a nemocem rozličným, v jistých kusích zprubované, každému potřebné i užitečné“:

Mast na hlavu prašivú. Vezmi diviznové koření, omanové koření, balšanovou zelinu, ztluc to vše spolu. A vezmi těch jahod, jako slovou vraní voko, a roste ta jahodka na čtyřech listech. Vezmi jich dvanácte, neb což muožeš míti, vařiž to všecko v starém sádle, mažiž jemu dvakrát neb třikrát hlavu. Však učiň a prvé oman v luhu vař, mejž hlavu, a potom, když uschne, mažiž tím často a budeť hlava čistá jako prvé byla. A toť jest zkušeno.

(O nedostatcích hlavy)
Unora měsíce krev pouštěj a prvé na týden před pouštěním pročištění zlých vlhkosti přijímej. Po obměkčení druhého neb třetího dne do lázně jdi a studeného povětří se střež. Hlavy od studenosti (zvláště po lázni) chraň, pokrmy zvyklé své zázvorem, pepřem, skořicí, hřebíčky kořeniti muožeš. Husí, kačic, prasat varuj se. Do vína čistého naklaď ambrožky, vlaského kopru semene a to ráno pí pro pročištění zraku, na noc zázvor, bobek, hořec zřež a zapíjej pivem. Hřímaní mnohých lidí, a nejvíc bohatých, smrt oznamuje. Dítě narozené chudé, nečisté, prašivé a zlodějské bude. Slunce pod Vodnářem.

(Spis o tom, jak se chovati v různých měsících roku)

Žena trpící leprou se zvonečkem, kterým museli pacienti upozorňovat na svou nemoc.

Jan Ondřejův, řečený Šindel – pro historii hlavně astronom

Iohannes Andreae dictus Schindel nebo též Dux (cca 1375, Hradec Králové – cca 1455–1457) byl především vynikajícím astronomem a matematikem, ale také osobním astrologem a lékařem králů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. Na Karlově univerzitě se stal kolem roku 1399 mistrem svobodných umění a pak zde také přednášel. V roce 1406 byl jmenován rektorem školy u sv. Mikuláše na Malé Straně. Poté odešel do Vídně, kde působil jako učitel matematiky a současně studoval medicínu. V roce 1410 se vrátil do Prahy, na zdejší univerzitě zaujal místo profesora astronomie a doktora medicíny a stal se také jejím rektorem (po Janu Husovi). V té době zastával i post na dvoře Václava IV. jako jeho osobní lékař.

Přestože zpočátku s husitstvím sympatizoval, ke kališnictví se nepřidal, věroučným sporům se vyhýbal a soustředil se na vědecká studia, zejména v oblasti astronomie (vyučoval mj. Ptolemaiův Almagest – popis sluneční soustavy, který byl považován za správný po celých patnáct století) a medicíny. Jeho astronomická data vysoce oceňoval ještě Tycho Brahe a pochvalně se o něm zmiňoval i Jan Kepler. Podle historika astronomie Zdeňka Horského lze Jana Ondřejova považovat i za autora projektu a výpočtů astrolábu pražského staroměstského orloje (1410). Spolu se svým vrstevníkem Křišťanem z Prachatic tedy rozhodně patřili mezi astronomické špičky své doby.

Od roku 1918 byl Ondřejův kanovníkem metropolitní kapituly sv. Víta, ale v době husitských válek uprchl do exilu, nejprve pobýval v Olomouci, v letech 1423– 1436 působil jako městský lékař v Norimberku, od roku 1432 i jako osobní lékař císaře Zikmunda. Na pražskou univerzitu se vrátil v roce 1437, to už však lékařská fakulta neexistovala, zanikla v důsledku revolučních událostí. Univerzita zůstala omezena pouze na fakultu artistickou, a to až do Bílé hory. Svou profesní kariéru zakončil jako děkan vyšehradské kapituly v Praze.

Z jeho spisů se dochovaly hlavně práce astronomické, matematické a medicínské, ale i traktáty z botaniky, teologie a několik dokumentů vztahujících se k dějinám Karlovy univerzity. Je také známa jeho korespondence s italským humanistou Eneášem Silviem Piccolominim (pozdějším papežem Piem II.), která svědčí nejen o jejich dobrých vztazích, ale odráží také úctu, kterou budoucí papež choval ke svému pražskému příteli jako k člověku mimořádně všestrannému a vzdělanému.

Mistr Pavel z Kravař – smutný konec husitského diplomata

Zatímco datum narození Pavla z Kravař (též Paul Graw) není zcela jisté (cca 1391, Kravaře u Opavy), datum jeho smrti je přesné na den (23. července 1433, Saint Andrews, Skotsko). Je tomu tak proto, že jeho mučednická smrt byla zdokumentována skotským kronikářem Walterem Bowerem ve Scotichronice v roce 1440.

Mistr Pavel byl zřejmě příslušníkem šlechtického rodu pánů z Kravař, kteří zastávali vedoucí roli v tehdejším protireformním hnutí. Studoval nejprve lékařství v Montpellieru a poté filozofii v Paříži. Studia ve Francii ukončil v roce 1415 a už v následujícím roce se stal členem sboru mistrů filozofické fakulty Karlovy univerzity, kam ho patrně přivedl i její prohusitský kurz. To už ovšem bylo rok po upálení Jana Husa, Kostnickým koncilem zde byly zastaveny promoce, vypukla válka a byl zabrán rodový majetek pánů z Kravař.

To vše přinutilo Mistra Pavla k odchodu na dvůr polského krále Vladislava Jagellonského, kde se stal osobním lékařem i rádcem panovníka s titulem medika Polského království. Jak vysvětluje PhDr. Josef Gebauer, „stalo se tak pro rodovou spřízněnost Jagellovců s pány z Kravař a kvůli společnému nepříteli Zikmundu Lucemburskému. Vyslání králova synovce Zikmunda Korybuta k obsazení českého královského stolce bylo s největší pravděpodobností diplomatickým výsledkem jednání M. Pavla z Kravař… Ten se po návratu na Karlovu univerzitu podílel na přípravách mírových jednání s Basilejským koncilem a ve snaze podpořit tato jednání v zahraničí se vydal do Anglie, země reformátora Johna Wycliffa. Ve skotském duchovním a univerzitním centru Saint Andrews, kde právě v té době panovala ostrá protireformační atmosféra, však byl zatčen a veřejně upálen jako kacíř.“

Uvádí se, že ještě v Praze (roku 1420) stačil Mistr Pavel napsat spis nazvaný Anatomia Antichristi o zhoubném díle papežství. Na jeho autorství poukazují například i dobré lékařské znalosti v něm obsažené. Městečko St. Andrews bylo v 15. století hlavním církevním střediskem Skotska a zdejší katedrála, ve které byl odsouzen, byla pravděpodobně největší v zemi. Dnes, téměř po šesti stech letech, kdy z katedrály zůstala jen romantická troska, připomíná tragickou smrt Pavla z Kravař v tomto poklidném přímořském městečku se starodávnou univerzitou a světoznámým golfovým hřištěm jen místo označené křížem v dlažbě tržiště.

Ptolemaiova představa vesmíru, jehož středem je Země.

Skomírající fakulta

Jak uvádějí „Dějiny lékařství v Českých zemích“ (autorů doc. Petra Svobodného a doc. Ludmily Hlaváčkové), mezi nejproslulejší lékaře působící na pražské fakultě do poloviny 15. století patřil ještě Sulek z Hoštky (roku 1410 se stal rektorem). Ve druhé polovině 15. století byli se skomírající fakultou spojeni Václav z Prachatic (zemřel před rokem 1469), Jan Krčín (zemřel 1470) a především Pavel Žídek zvaný Pražský (cca 1413 – po 1471), proslulý svým encyklopedickým dílem a životosprávou určenou Jiřímu z Poděbrad.

Lékařská fakulta Karlovy univerzity tedy vyučovala mediky a udílela akademické grády bakalářů a magistrů jen do roku 1419. Plně pak na ní byla výuka obnovena až v roce 1623 (rok po převzetí Karlovy univerzity jezuitským řádem) a první promoce doktora medicíny se konala v zimě roku 1624. Pro spor mezi jezuity a pražským arcibiskupem papežská stolice v roce 1627 zakázala v Praze všechny promoce a tento zákaz odvolala až v roce 1638, kdy byly lékařská a právnická fakulta Univerzity Karlovy vyňaty z pravomoci jezuitského řádu. Spor však byl ukončen teprve v roce 1654, kdy byla Univerzita Karlova sloučena s jezuitským učením v Klementinu v jednu univerzitu, nazývanou pak Univerzita Karlo-Ferdinandova.

Ohodnoťte tento článek!