Pojďme zvýšit počet těch, kteří zemřou doma

Pokud jsem se někoho v rozhovoru dotkl, je mi to líto, neměl jsem v úmyslu zpochybnit ani odbornou erudici sester v domácí péči, ani jejich osobní nasazení ve prospěch pacientů.

Pojďme ale pohlédnout do tváře strohým číslům a faktům. Ty ukazují, že s umíráním v Česku je skutečně něco v nepořádku -a právě pilotní program by měl ověřit, jestli situaci může pomoci změnit mobilní specializovaná paliativní péče. Hodnocení pilotu bude probíhat na úrovni ministerstva a pojišťoven, jeho výsledky i metodika budou veřejně dostupné, neprobíhá zde žádný zákulisní boj o pacienty nebo úhrady.
Jaká jsou tedy fakta? Více než tři čtvrtiny (78 %) Čechů by jednou rády dožily doma, nikoli v zdravotnických zařízeních nebo pobytových zařízeních sociálních služeb. V České republice přitom ročně zemře 105 tisíc lidí, 60 % v nemocnici a 9 % v nemocnici dlouhodobé péče. Tento podíl je ve srovnání se západními zeměmi vysoký a neexistuje pro něj přijatelné klinické vysvětlení.
Přes rozdílné způsoby nakládání s daty v národních statistických úřadech převládá v odborné společnosti v celoevropském měřítku konsensus, že lidé s nevyléčitelným základním onemocněním mohou dobře a bezpečně dožít v domácím prostředí za nákladů stejných nebo nižších než v nemocnici; a to v daleko větší míře, než tomu dnes v ČR je.

Infrastruktura chybí

Proč má nevyléčitelně nemocný Čech (nebo Češka) řádově nižší šanci dožít ve svém domácím prostředí za podpory dostupné zdravotní péče než Němec nebo Rakušan? Obvyklá odpověď, že západní státy jsou bohatší, zde neplatí, protože dobře zorganizovaná domácí paliativní péče je stejně drahá nebo levnější než péče na intenzivním lůžku, kde dožije většina z nás. Podle mého názoru (a nejsem zdaleka sám) je tím pravým důvodem chybějící infrastruktura pro mobilní specializovanou paliativní péči v ČR – a jestli mám pravdu, nebo ne, ukážou čísla a data, nikoli dopisy, články, nebo emotivní jednání. Ve svém názoru se opírám zejména o zkušenost z těch zemí, které vytvořením sítě mobilních specializovaných týmů paliativní péče dosáhly podstatného zvýšení počtu lidí, kteří plánovaně a na základě své preference dožili doma.
Tento cíl sdílím. Jistě k němu vedou různé cesty – zatím ale všechny z těch, které se v Evropě ukázaly jako úspěšné, pojmenovaly jako klíčový bod multidisciplinaritu (kombinace lékařské a sesterské odbornosti s terénní sociální prací) a nepřetržitou dostupnost pro náhle vzniklé stavy, 24/7. To, že v ČR se v sobotu v noci terminálně nemocný pacient, který se začne dusit, nedovolá jinam než na tísňovou linku, není žádné tajemství. To, že sestra domácí péče nemá k dispozici lékaře, který by k takovému pacientovi vyjel, není její selhání, je to systémový jev, který nic neříká ani o její erudici, ani ochotě pomoci.
Právě proto pak dochází k terminálním hospitalizacím – podle údajů VZP více než polovina pacientů v terminálním stavu, kteří jsou v péči praktického lékaře a agentury domácí péče s tzv. signálním kódem, tedy úmyslem dožít doma, nakonec stejně zemře v nemocnici (pilotní program má ověřit, zda je možné tento poměr snížit na méně než 20 %). Toto konstatování přece není osobním útokem na žádnou profesi, natož na sestry pracující s lidmi v domácím prostředí – ale je výzvou: „Pojďme to společně změnit.“ Pojďme našim pacientům dopřát možnost opřít se v nejtěžší chvíli jejich života o erudovaný, sehraný a nepřetržitě dostupný tým lidí různých zdravotnických i nezdravotnických profesí, který mu bude moci garantovat, že s rozumnou mírou spolehlivosti dožije důstojně a v klidu doma, bez ohledu na závažnost stavu a sílu rodinného zázemí. A je lhostejné, jestli si říkají hospic nebo agentura domácí péče. Tato výzva leží před námi a je otevřená všem.
Komentáře nevyjadřují názor redakce

O autorovi| Mgr. Marek Uhlíř, ředitel mobilního hospice Cesta domů

Ohodnoťte tento článek!