Pořád mám dny, kdy se vysloveně těším do práce

Magistra Markéta Koutná je jednou ze sester, které nelitují výběru povolání a celý svůj profesní život se vzdělávají, aby mohly být schopné odvádět svoji práci na vysoké odborné úrovni.

Co vás přimělo k rozhodnutí věnovat se ošetřovatelství?

Byla to spíše náhoda. Moje maminka byla zdravotní sestra, ale ta mě spíš od tohoto povolání odrazovala. Já jsem nejdříve pomýšlela spíše na kariéru učitelky. Ale jednou jsem úplně náhodou slyšela v rádiu pořad o pacientech s onkologickým onemocněním. Vzbudilo to ve mně pocit, že bych těmto lidem mohla nějakým způsobem pomáhat. Končila jsem základní školu, bylo mi 15 let a měla jsem tenkrát představu o práci ve výzkumu a v péči o onkologické pacienty. Nebyla jsem si jistá, zda zvládnu studium medicíny, a tak jsem zvolila zdravotnickou školu.

Kde jste studovala?

Byla jsem přijata na Střední zdravotnickou školu v Mladé Boleslavi v roce 1973 a maturovala jsem roku 1977. Měla jsem štěstí na řadu výborných padagogů. Uvízly mi v hlavě některé myšlenky, které měly na mé studium a posléze i na práci s pacienty velký vliv. Významnou osobností byl ředitel naší školy. Vyučoval především psychologii a snažil se o to, aby absolventkami jeho školy byly „hrdé“ sestry, které jsou na své povolání pyšné. S několika pedagogy, kterých jsem si vážila, jsem se setkala po roce 1989. Bylo to pro mě tak trochu zklamání. Už to byli jiní lidé v jiné společnosti.

Kde jste po maturitě začala pracovat?

Hned po maturitě jsem nastoupila do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Začala jsem pracovat na klinice anesteziologie a resuscitace. Pracuji zde již 36 let.

V odborné veřejnosti jste známá jako odbornice na ošetřování chronických ran. Je to poměrně nová oblast ošetřovatelství. Jak jste se k této práci dostala?

Ošetřování ran se věnuji už skoro 20 let. Nedá se říci, že je to nová oblast ošetřovatelství, jen se asi v odborné literatuře věnuje hojení větší prostor. Péče o rány byla součástí komplexní péče o pacienty vyžadující intenzivní péči. Hojení ran jsem se vlastně věnovala od počátku své kariéry, jen s jinými prostředky a jinou filozofií léčby. Pečovali jsme převážně o proleženiny a velké operační rány. Standardními prostředky tenkrát byly různé masti, mastný tyl a roztoky, které jsou dnes již obsoletní. Přesto jsme s těmito materiály zvládli i velmi složité rány. Prostředky, které se v té době používaly, z dnešního pohledu opravdu nebyly dobré. Některé pacienty jsme museli převazovat několikrát denně, takže to nebylo komfortní ani pro ně. Ale i za těchto podmínek jsme dokázali zázraky. Nemohu však říct, že bych se této oblasti v počátcích věnovala speciálně, byla to spíše součást mé práce, celkové péče o pacienta.

Kdy nastala změna?

Ta nastala až po roce 1989, kdy poprvé přišla zástupkyně společnosti Johnson&Johnson s „novými materiály“. Ale těsně před touto návštěvou došlo k události, kterou dnes zpětně hodnotím jako „znamení“ v mé budoucí specializaci. Během víkendu jsem se starala o hematoonkologického pacienta. Péče o tyto nemocné je dost náročná. Kromě převazů je třeba několikrát denně převlékat pacienty i celé lůžko v důsledku profúzní sekrece všech kožních pórů. Neměla jsem v té době žádné prostředky, kterými by bylo možné pokrýt a vysušit povrch celého těla. A tenkrát jsem po užila genciánovou violeť, přestože už jsme od jejího požívání ustupovali. Pacient byl sice celý fialový, ale mělo to alespoň krátkodobý efekt, protože jednotlivé póry zaschly. V pondělí na vizitě viděl takto „vybarveného“ pacienta vedoucí lékař… Pohled na pacienta byl opravdu tristní. A tehdy lékař pro celé oddělení doporučil první ošetřovatelské postupy, které je třeba dodržovat. Genciána v doporučeních samozřejmě nebyla. Ty postupy mám dodnes schované.

Před rokem 1989 asi nebylo k dispozici moc prostředků určených k ošetření rány…

Stejně jako jiná oddělení jsme používali prostředky, které byly k dispozici, jako třeba Rivanol, roztok chloraminu nebo Persteril. Postupně jsme začali používat i modernější prostředky, jako byl například Panthenol, Chlorophyl, Infadolan nebo Calcium pantothenicum. Měli jsme už stanoveno, co a kdy jak použít. Bylo vymezeno jak ošetřovat povrchové exkoriace, defekty na nosu, v ústech nebo jak pečovat o tracheostomie, jednotlivé stupně dekubitů, popáleniny a další typy ran. Vytvořili jsme si první standardní postup ošetření chronické rány a v krátké době potom na naše oddělení přišla zástupkyně firmy Johnson&Johnson a nabídla nám opravdu špičkové prostředky, jako jsou Inadine, Actisorb Plus a další. Pověření používat tyto prostředky měla naše staniční sestra, kterou jsem v té době zastupovala. Měly jsme spolu velmi dobrý pracovní vztah a dobře jsme se doplňovaly. Ona mě posléze vzala do týmu a rány jsme pak ošetřovaly spolu. Výsledky byly viditelné ze dne na den. Bylo to neuveřitelné. Mohly jsme porovnávat, jak dlouho trvalo, než byla „vyléčena“ rána ošetřovaná Rivanolem, oproti ráně léčené „novými“ materiály. Pro ošetřování ran jsme se nadchly, vrhly jsme se do studia této problematiky. Fotily jsme si různé kazuistiky, publikovaly jsme výsledky a přednášely na odborných ošetřovatelských fórech. V tu dobu nebyla k dispozici žádná odborná literatura v češtině. Musely jsme se spolehnout na teoretické podklady od různých firem, které byly převážně v angličtině.

Ve Všeobecné fakultní nemocnici byla zřízena ambulance hojení ran. Vy zde působíte již od počátku?

Ne, současná ambulance je čtvrtá v pořadí, co se týká umístění. Ale v těch třech předchozích jsem se účastnila jejich zřízení a vybavení. V současné ambulanci pracovaly již dvě moje kolegyně a já jsem se k nim připojila. Od počátku bylo naší vizí, aby zřízení ambulance poskytovalo možnost návaznosti pro pacienty, kteří jsou léčeni s různými ranami během hospitalizace a my jim před dimisí můžeme nabídnout navazující péči o rány. Mezi námi a klinikami funguje taková nepsaná dohoda o spolupráci, která je výhodou pro pacienta, lékaře i sestru. Pacienti jsou s tímto postupem velmi spokojeni. Ošetřujeme nemocné nejen z naší nemocnice, ale i z jiných regionů.

Ošetření chronické rány patří spíše mezi postupy, které vykonávají výhradně sestry. Jakou úlohu má podle vás v této oblasti lékař?

Vyhláška číslo 55 z roku 2011 dává sestrám kompetence v provádění ošetření akutních a operačních ran včetně hodnocení a ošetřování poruch celistvosti kůže a chronických ran. Indikace léčivých materiálů k těmto kompetencím nepatří, ale řešit otázku krytí se doporučuje ve spolupráci s ošetřujícím lékařem. Zda bude převaz prováděn sestrou nebo lékařem za asistence sestry, závisí na typu, rozsahu, lokality rány a závažnosti zdravotního stavu pacienta. Já osobně pokládám spolupráci s lékařem za velmi důležitou. Domnívám se, že role lékaře a sestry je v této oblasti srovnatelná, ale bez lékaře by tato práce nebyla možná.
V současné době pracuji na interním oddělení na Strahově a po dlouhé době cítím velkou podporu ve své práci ze strany lékařů i celého vedení. Po stránce odpovědnosti se cítím bezpečněji, protože vím, že „lékař tu je a že mi pomáhá“, případně moje postupy koriguje, prostě se na něho mohu spolehnout. Považuji to za ideální model spolupráce lékaře a sestry.

S kompetencemi sestry úzce souvisí úroveň její kvalifikace. Vy sama se neustále vzděláváte…

Já jsem se do studia pustila v době, kdy moji synové byli relativně samostatní. V určitém období jsme studovali vysokou školu všichni tři. Měla jsem i morální podporu manžela, bez toho by byla situace mnohem náročnější. Když jsem se rozhodovala o přihlášce na vysokou školu, kolegyně, která měla již úspěšně studium za sebou, mi říkala, že budu muset ve svých aktivitách týkajících se hojení ran polevit. Díky podpoře rodiny, ale i managementu kliniky se mi podařilo zvládnout obojí – studium i práci bez úlev. Postupně jsem vystudovala ošetřovatelství na 1. lékařské fakultě UK a získala diplom bakaláře. Pak jsem pokračovala v magisterském studijním programu, který se týkal managementu zdravotnictví a supervize na Fakultě humanitních studií UK. V současné době pokračuji v doktorandském studiu ošetřovatelství na Fakultě zdravotnických věd Univerzity Palackého v Olomouci. Věnuji se pouze problematice ošetřování ran v kombinaci s bolestí, protože chronické rány jsou s bolestí spojeny skoro vždycky. Cílem mé disertační práce je návrh doporučeného postupu v péči o pacienty s nehojící se ránou a bolestí. Očekávám, že práce bude mít praktický přínos a poskytne sestrám rady, jak mají s takovým pacientem pracovat.

Připravujete rovněž odbornou publikaci na toto téma.

Ano. Publikace bude věnována především ošetřování ran u pacientů v intenzivní péči a s mojí dizerační prací souvisí jen rámcově. Zjistila jsem, že v současné době neexistuje mnoho prací, které by řešily problematiku ošetřování ran v intenzivní péči, a tak jsem se pro tuto práci rozhodla. Chtěla bych v ní zhodnotit své několikaleté zkušenosti a poskytnout studijní materiál pro sestry, které se této oblasti chtějí věnovat. U pacientů v intenzivní péči se vyskytují rány různých etiologií a souvisí s nimi i řada invazivních vstupů, počínaje tracheostomií a konče vazodilatačními vstupy. Kaž dý drén či močový katétr může vytvořit ránu, dost často také dochází k sororigenním ranám, tedy těm, které jsou způsobené ošetřováním sester. Tyto informace budou součástí vzdělávacích aktivit pořádaných pro sestry. Chystáme také inovovaný kurz, v němž by tato tématika měla být zařazena.

Než jste začala studovat, měla jste dlouhou praxi u lůžka i v ambulanci. Je podle vás vysokoškolské vzdělávání sester přínosné pro praxi? Změní se kompetence sestry?

Tuto možnost zvyšování kvalifikace považuji za velmi dobrou. Myslím si, že když sestra pracuje v nějakém oboru, je dobré, když vzdělání směřuje k nějaké specializaci. Vadí mi ale návaznost jednotlivých stupňů studia bez jakýchkoli souvislostí s praxí. Vidím výrazný problém v tom, že se mnou v doktorandském studiu studují pětadvacetileté sestry, které nikdy nebyly v praxi u lůžka. Mají tituly Mgr., získají titul Ph. D., ale nemají vůbec žádné zkušenosti z praxe. Domnívám se, že by bylo vhodné, kdyby mezi bakalářským, magisterským a doktorandským studiem byla praxe alespoň v rozsahu pěti let.

Během své praxe jste se jistě setkala s osobnostmi, které nějakým způsobem ovlivnily vaši profesní kariéru…

Měla jsem štěstí na kolegyně a potkala jsem řadu osobností, kterých si vážím. Kdybych měla jmenovat, určitě bych uvedla svoji bývalou kolegyni, staniční sestru Mirku Sládkovou, která mě přivedla k hojení ran a vždycky mě v práci podporovala. Mnohokrát mi pomohla i v mém osobním životě. Myslím, že spoustu úkolů jsem zvládala především její zásluhou. Chtěla bych jí pub likaci, o které jsem mluvila, věnovat.

Co považujete za největší úspěch ve své kariéře?

Stále pracuji na částečný úvazek na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny VFN a zbylou část pracovního úvazku na interním oddělení na Strahově, kde se věnuji pouze hojení ran. Možnost pracovat současně na obou typech pracovišť považuji ve své kariéře za velmi významné, protože se setkávám s velkým spektrem ran, které ošetřuji. Jsou to rány akutní i chronické. Dlouho jsem se snažila ošetřování pacientů se syndromem diabetické nohy se spíše vyhnout, protože to jsou velmi komplikované rány. Nakonec se věnuji i této oblasti. Na interním oddělení na Strahově jsou hospitalizováni pacienti z důvodu dlouhodobého dialyzačního programu, kteří trpí různým stupněm ischemického postižení při diabetu. Ne každému se podaří, aby mohl dělat práci, která ho baví. Vážím si toho, že mi lékaři dávají určitý prostor pro rozhodování podle nastavených pravidel. Dá se říci, že jsem si neplánovaně našla oblast ošetřování, které se mohu věnovat a která mě plně pohltila. Pořád mám dny, kdy se doslova těším do práce, až uvidím efekt, na kterém mám část zásluhy i já.

Ohodnoťte tento článek!