Porodní asistentkou na celý život

Na podzim to bude 51 let, kdy porodní asistentka Anna Zpěváková nastoupila jako čerstvá absolventka Střední zdravotnické školy v Příbrami do nemocnice Hořovice. Pracuje tady dodnes.

Rok 1967 byl v životě všeobecné zdravotní sestry Anny výjimečný.
V lednu, ještě při studiích, se jí narodila dcerka. V červnu pak odmaturovala, ale hned po prázdninách si hledala práci, protože manželovi v září začala dvouletá základní vojenská služba.
Začátkem října nastoupila jako sestra na gynekologicko-porodnické oddělení hořovické nemocnice. Měla štěstí, že jí dcerku mohla pohlídat její hodná tchyně, jak dodnes říká. „Tenkrát se absolventky školy střídaly v práci na různých úsecích – na porodním sále, na šestinedělí, na gynekologii, což se odehrávalo v rámci stejného oddělení. Nebylo myslitelné, aby sestra řekla, že neumí práci na sále nebo na gynekologii nebo že neví, jak má pečovat o matku. V téhle profesi musíte umět všechno,“ vysvětluje paní Anna.
K dceři po čase přibyl ještě syn a dnes je paní Zpěváková babičkou pěti vnoučat.

Splnil se mi můj velký sen

Už jako malá holka si vysnila, že se jednou stane porodní asistentkou. Často si se svou nejlepší kamarádkou Martou hrály na sestřičku a na doktorku. Po čase se jim sen splnil. Anna se stala porodní asistentkou a Marta lékařkou se specializací na gynekologii. Po krátké praxi na gynekologicko-porodnickém oddělení dal Anně zaměstnavatel doporučení k dalšímu studiu. Během manželovy vojny tedy dva roky studovala na porodní asistentku v Plzni, kam z Hostomic, kde bydlela, dojížděla. Kvůli špatnému dopravnímu spojení do Plzně obvykle odjížděla ráno rovnou z noční směny. Studium bylo dost náročné, ale dalo se zvládnout, především díky tomu, že šlo o externí formu. Za dva roky odmaturovala v oboru porodní asistentka také i díky tchyni, která jí s dcerou hodně pomáhala. Při učení jí také svými vědomostmi i radou hodně pomohla její kamarádka z dětství MUDr. Marta Martínková, která pak řadu let vedla gynekologicko-porodnické oddělení v hořovické nemocnici.
Od počátku osmdesátých let Anna Zpěváková spolupracuje se současným primářem gynekologicko-porodnického oddělení Alešem Klánem. „Naší ordinací za ta léta prošly stovky pacientek – moje vrstevnice, i jejich dcery. Role zdravotní sestry je velmi důležitá, ale v porodnici a v gynekologické ambulanci to platí dvojnásob. Kolikrát sem ženy přicházejí s obavami z různých trápení. Je na sestře, aby byla vnímavá, trpělivá, aby se dokázala vcítit do situace obyčejných žen. Měla by být psychicky odolná, fyzicky zdatná a neměla by jí chybět zručnost. Výhodou jsou také manažerské i diplomatické schopnosti. Vždycky se snažím k pacientce přistupovat tak, jako bych na jejím místě byla já. Jak bych si přála já, aby se mnou někdo zacházel. Velmi důležitá je také komunikace,“ vysvětluje porodní asistentka a pokračuje: „Každý krok je třeba pacientce podrobně vysvětlit.
Základem vyšetření těhotné je odběr krve, kontrola hmotnosti, měření krevního tlaku a vyšetření moče.
Naměřené hodnoty tvoří soubor příznaků, které mohou signalizovat, že něco není v pořádku, kupříkladu že hrozí eklampsie. Ta se může projevovat přítomností bílkoviny v moči, oteklými nohami a vysokým tlakem. Proto jsou odběry a ostatní měření tak důležité.
Od vystavení těhotenského průkazu by nastávající maminka měla být poučena, jaké odběry, kontroly, vyšetření či screeningy budou následovat. A hlavně, proč se to dělá a proč je to tak důležité. Někdy ale mamince musím i vysvětlovat, že těhotenství není nemoc a že těsné džíny s obrovskou přezkou na opasku mohou miminku vadit,“ usmívá se paní Anna. Důraz je podle ní třeba klást na životosprávu, masírování břicha proti stryjím a na přípravu bradavek na kojení. Kromě oblečení zmiňuje také obuv na nízkém podpatku, aby netrpěla páteř a netvořily se varixy. „Dnes si každý najde informace na internetu, kterými pak zdravotníka „poučuje“, ale nikde není psáno, že jsou pravdivé,“ dodává.

Annu Zpěvákovou v práci nejvíc těší, když se všechno podaří a narodí se zdravé dítě. V ordinaci pečuje nejen o těhotné, ale i o gynekologické pacientky. Po letech praxe zastává názor, že právě v gynekologii se dá hodně zachránit. Žádný jiný orgán se podle jejích slov nedá odstranit tak snadno jako děloha. Ovšem nesmírně důležitá je prevence. Špatný nález se dá vyřešit, pokud je to včas. Občas se neubrání srovnání podmínek pro práci porodní asistentky v dobách, kdy do nemocnice nastoupila, a dnes. Jak říká, pracovní podmínky se za poslední roky neuvěřitelně zlepšily v porovnání s tím, co musela sestřička zvládnout před třiceti lety. „Tehdy nebyly ultrazvuky, jednorázové pomůcky, ozvy srdce dítěte se poslouchaly holým uchem, vyšetřovací rukavice se praly, namáčely do desinfekce, sušily a pak pudrovaly a sterilizovaly. Dnes práci sestry usnadňuje řada nových vyšetřovacích metod a moderní pomůcky na jedno použití,“ srovnává.

Přišla jsem vám poděkovat za život

„Nerada se zviditelňuji,“ říká Anna Zpěváková, ale pak se rozpovídá: „Minimálně dvakrát se mi stalo, že mi pacientky přišly poděkovat za život.
Já jsem při své práci hodně přísná. Do ordinace přišla těhotná a omlouvá se, že lahvičku s močí zapomněla doma a že ji přinese příště. Jak jsem řekla, jsem přísná, a tak jsem trvala na odběru. Vyhnala jsem ji s šampuskou na toaletu. Při vyšetření jsem v moči našla bílkovinu. Honem jsem jí změřila tlak, který měla hodně vysoký. Ale protože vím, že u těhotných tlak může kolísat, řekla jsem jí, ať si tady na chvilku lehne, že přeměříme tlak ještě jednou. Po dalším měření byl tlak ještě vyšší, tak mi bylo jasné, že ji nemůžeme pustit domů. Starostlivě se ptala, co to znamená. Nechtěla jsem ji vystrašit, tak jsem jen podotkla, že tento stav může mít negativní vliv na ledviny. ‚A to i u mě, když mám jenom jednu?‘ ptala se pacientka. Bylo to dopoledne, paní chtěla jet domů, ale já na to, že je to vyloučeno a hned jsem ji poslala na oddělení si lehnout. Tentýž den byl proveden císařský řez. Vývoj onemocnění šel tak rychle, že kdybych nebyla důsledná, možná tady rodička už nemusela být.
Uznal to i šéf oddělení, který jí řekl, že mi vděčí za život,“ vypráví sestra Anna. Jak známo, eklampsie vyžaduje okamžitý zásah, který spočívá v potlačení křečí, snižování zvýšeného krevního tlaku a rychlém provedení (nebo dokončení) porodu.

Podobný byl i druhý případ, kdy se díky zkušenostem Anny Zpěvákové podařilo krizovou situaci zvládnout.
Nastávající mamince se doma zdálo, že něco není v pořádku s její močí. Jsou v ní prý takové malé kousky. Po změření tlaku bylo jasné, že se musí jednat rychle. A za chvíli bylo dítě na světě. „Hodnoty bílkoviny v moči byly tak vysoké, že sražená bílkovina vypadala jako tvaroh. Když jsem pak slavila padesátiny, přinesla mi maminka kytici a řekla doslova, že mi přišla poděkovat za život,“ vzpomíná Anna. „Cítila jsem v sobě takové uspokojení, že jsem se o ty dvě pečlivě postarala a dala do toho všechno, co jsem mohla, abych předešla velkým nepříjemnostem, ne-li tomu nejhoršímu.“

Bojím se dne, kdy už nebudu muset

Na otázku, zda někdy přece jen neuvažovala, že by působiště změnila, rázně zavrtí hlavou: „Ani náhodou, něco takového mě nikdy ani nenapadlo. Byla jsem tu vždycky spokojená, hlavně s kolektivem. Za tu dobu se kolem mě vystřídaly nejméně dvě generace sestřiček. Mám pocit, že vycházíme dobře. Je třeba jít s dobou, umět se přizpůsobovat, být tolerantní a nementorovat. Žádný generační problém neřeším. Možná sestřičky ano, ale já o něm nevím. Pracuji tady celý svůj život. Když byla dcera v první třídě, ráda jsem přijala nabídku pracovat na ambulanci na ranní směny. Je to ale tentýž personál a stejné vedení.
Pracovní smlouvu s nemocnicí mám jenom jednu, tu z roku 1967,“ říká paní Anna. Ve svém životě se řídí heslem: Nelhat a nepodvádět. „Je hloupé mluvit o sobě, ale i když jsem v ambulanci sama a nikdo mě nehlídá, neexistuje, že bych neudělala to, co mám. Můžu pak klidně spát, protože ve prospěch pacientek dělám maximum. Moje práce mě pořád moc baví, vždyť proto jsem se na ni taky dala. Ale bojím se dne, kdy mi řeknou, že už sem nemám chodit,“ říká Anna Zpěváková.

Ohodnoťte tento článek!