Dávivý (černý) kašel

Dávivý kašel je akutní infekční onemocnění respiračního ústrojí s typickými záchvaty kašle, které mohou přetrvávat týdny. V České republice patří mezi povinně hlášená onemocnění. Do klinického obrazu dávivého kašle patří kašel trvající minimálně 2 týdny s jedním z následujících příznaků: záchvaty kašle, kokrhavý kašel, zvracení po záchvatu, kašel bez jiných zjevných příčin nebo apnoe u malých dětí. Zejména u malých kojenců je velmi závažný již samotný průběh onemocnění, u starších dětí (přibližně kolem dvou let věku) ovlivňují průběh onemocnění další přidružené komplikace. V proočkované populaci, tj. u školních dětí a dospělých, má onemocnění většinou mírnější či asymptomatický průběh.

Klíčová slova

dávivý kašel • Bordetella pertussis • Bordetella parapertussis

V ČR incidence onemocnění dávivým kašlem v posledních letech stoupá ve všech věkových kategoriích, nejvíce nemocných je opakovaně registrováno ve skupině 10–14letých dětí (Obr. 1). V roce 2008 bylo do celostátního hlásicího systému infekčních nemocí EPIDAT nahlášeno 767 případů dávivého kašle, což je nejvíce od roku 1966 (Obr. 2).(1)

Etiologie

Původcem onemocnění je baktérie Bordetella pertussis, drobný, nepohyblivý, striktně aerobní gramnegativní kokobacil. Je citlivý na zevní podmínky a mimo lidský organismus rychle hyne. Běžné dezinfekční prostředky mikroorganismus rychle ničí. Rod Bordetella obsahuje dalších 9 druhů, z nichž pouze tři jsou spojovány s respiračními infekcemi lidí a savců: B. bronchioseptica, B. holmesii a B. parapertussis. B. parapertussis je mikroskopicky a biochemicky velmi podobná B. pertussis, liší se však svými antigenními vlastnostmi, není tak náročná na laboratorní podmínky a vyvolává mírnější průběh onemocnění. B. bronchioseptica je především zvířecím patogenem, způsobuje onemocnění respiračního ústrojí u laboratorních zvířat, králíků, psů a prasat. Člověka infikuje ojediněle – způsobuje onemocnění podobné pertusi.

B. pertussis obsahuje v buněčné stěně a pouzdře řadu biologicky aktivních látek – adhezinů, fimbriálních faktorů a toxinů. Jsou spojené s adhezí a kolonizací v respiračním ústrojí hostitele (filamentózní hemaglutinin, pertaktin, pertusový toxin) a zároveň se podílejí na rozvoji klinického onemocnění (pertusový toxin, adenylátcyklázový toxin, dermatonekrotický toxin, tracheální cytotoxin).(2)

Epidemiologie

Onemocnění dávivým kašlem se vyskytuje po celém světě bez ohledu na místo, rasu nebo podnebí obvykle v 3–5letých cyklech s tím, jak dorůstají vnímaví jedinci. Světová zdravotnická organizace odhaduje, že dávivým kašlem ročně onemocní asi 20–45 miliónů lidí a zemře 200–300 tisíc lidí, z toho 85 % tvoří děti do dvou let věku.

Od devadesátých let je v zemích s vysokou proočkovaností proti dávivému kašli pozorována změna ve výskytu onemocnění: dochází k posunu onemocnění do vyšších věkových kategorií, ke zvýšené morbiditě a mortalitě v kategorii nejmenších dětí a obecně ke zvýšené incidenci onemocnění, a to i ve státech, kde je již delší dobu používána nová – acelulární očkovací látka proti dávivému kašli.

Onemocnění se vyskytuje sporadicky v průběhu celého roku s maximem v zimních měsících; v ČR se v posledních letech opakovaně případy dávivého kašle související se „sezónou“ začínají objevovat již koncem letních prázdnin a zvýšená nemocnost pokračuje až do jarních měsíců. Zdrojem onemocnění je výlučně nemocný člověk. Především osoby s lehčím netypickým průběhem dávivého kašle jsou častým zdrojem onemocnění pro nejmenší děti.

Dávivý kašel je vysoce nakažlivé onemocnění s tendencí rychle se šířit ve vnímavé populaci, především v kolektivech s úzkým kontaktem, např. mezi dětmi ve školkách, školních třídách, mezi adolescenty na ubytovnách apod. Infekciozita pro vnímavé domácí kontakty je až 90 %, pro ostatní populaci asi 50 až 80 %. Nákaza se přenáší kapénkami (při kašlání, smrkání, kýchání) a vzácně také nepřímo kontaminovanými předměty, ale pro malou odolnost rodu Bordetella je tento druh přenosu minimální. Inkubační doba onemocnění je 1–3 týdny, nejčastěji 7–10 dní. U osob, které bydlí ve společné domácnosti s nemocným, může být inkubační doba prodloužena až na 28 dní, vzácně i déle.

Období nakažlivosti začíná již koncem inkubační doby, trvá celé katarální a paroxyzmální období nemoci a přetrvává i v rekonvalescenci, často i týden po ukončení cílené antibiotické terapie. Hladiny protilátek proti dávivému kašli: Transplacentárně přenesené protilátky mizí u dětí kolem 4.–8. týdne života. Imunita získaná po očkování není dlouhodobá a hodnoty ochranných protilátek v séru postupně klesají v průběhu 3–12 let až na hraniční hodnoty.

Ani po prožitém onemocnění nezůstává celoživotní imunita, titry protilátek klesají na nedetekovatelnou hladinu v průběhu 4–20 let. Jsou zaznamenány i opakovaně kultivačně pozitivní případy onemocnění.(3) Postinfekční imunita získaná po onemocnění způsobeném B. pertussis nechrání před onemocněním způsobeném jinými druhy bordetel. Chronické nosičství B. pertussis není potvrzeno.

Po kliknutí se obrázek zvětší!

Obr. 1 – Hlášená nemocnost, dávivý kašel, věkové kategorie 0–24, 1987–2008, ČR

Patogeneze

V rozvoji onemocnění je možno určit dvě fáze – kolonizaci a toxémii. Kolonizace začíná vstupem baktérií do vnímavého hostitelského organismu, vstupní branou jsou dýchací cesty, baktérie se zde přichytí – adherují k řasinkovému epitelu a dochází k jejich pomnožení a kolonizaci. Po uplynutí inkubační doby se tato fáze onemocnění projevuje u nemocného jako běžný zánět horních cest dýchacích s teplotou, nevolností a kašlem, jehož intenzita se zvyšuje asi 10. den po začátku onemocnění (katarální stadium). Baktérie B. pertussis se vyskytují hojně v nazofaryngu a laryngu, ale pouze na povrchu epiteliálních buněk; nepenetrují do buněk ani nevstupují do krevního oběhu.

V místě svého působení – v řasinkovém epitelu respiračního traktu – způsobují katarální zánět až nekrózu postižené sliznice. Nekrotické části jsou následně infiltrovány polymorfonukleárními leukocyty, vzniká peribronchiální zánět a následně může dojít k rozvoji intersticiální pneumonie. Postižené sliznice produkují vazký hlen. Drážděním receptorů pro kašel spolu se ztrátou čistícího mechanismu poškozených řasinek vzniká typický kašel (paroxyzmální stadium). Trvání onemocnění a jeho závažnost mohou být v tomto stadiu omezeny cílenou antibiotickou terapií.

Fáze toxémie začíná postupně s prodlužováním záchvatů kašle, které končí charakteristickým usilovným nádechem. Pertusové toxiny unikají hostitelské obraně (lymfocytóza je sice aktivována, ale je zhoršená chemotaxe), dostávají se do krevního oběhu a způsobují vzdálené systémové účinky, např. leukocytózu, lymfocytózu, zvýšenou vaskulární permeabilitu, zvýšenou citlivost na histamin, aktivaci buněk ostrůvků pankreatu. Antibiotická terapie v tomto stadiu nemá vliv na vývoj onemocnění, ale může zabránit rozvoji sekundárního bakteriálního infektu v oslabeném terénu.

Klinický obraz

Klinický obraz dávivého kašle vykazuje velkou variabilitu, přes typický průběh až k asymptomatickým formám, a je závislý především na věku, očkovací anamnéze a zdravotním stavu nemocného. Typický průběh onemocnění má tři stadia (katarální, paroxyzmální, stadium rekonvalescence) a vyskytuje se zejména u mladších neočkovaných dětí. Katarální stadium, normálně trvající 1–2 týdny, začíná nenápadně, většinou jako zánět horních cest dýchacích, s nepříliš zvýšenou teplotou, slzením, kýcháním a pokašláváním, zpočátku občasným, postupně se zhoršujícím. U starších dětí a dospělých může celé onemocnění proběhnout pouze jako katarální stadium.

Paroxyzmální (konvulzívní) stadium je charakteristické rozvojem záchvatů typického suchého, dráždivého, „štěkavého“ kašle, s rudnutím a modráním (cyanózou) v obličeji. Samotný záchvat se skládá z několika atak a každá z nich z několika rychle za sebou jdoucích krátkých výdechů. Obvykle následuje hlučné a namáhavé inspirium, při kterém nemocný vydá zvuk podobný zakokrhání. Záchvat kašle může končit vykašláním malého množství sputa nebo zvracením („dávivý kašel“). Někdy lze u nemocného pozorovat apnoickou pauzu následovanou typickým hlasitým zajíkavým inspiriem.

Vzhled obličeje v tomto období bývá již typický – nemocný vypadá jako uplakaný, obličej a oční víčka má oteklé, spojivky překrvené. U těžších případů námaha při paroxyzmech kašle může často vést k subkonjunktiválním sufuzím („černý kašel“). Záchvaty kašle mohou být vyvolány jídlem, pláčem, smíchem a dalšími podněty, ve dne jich bývá méně a obvykle se zhoršují v noci. Podle závažnosti průběhu onemocnění se mohou záchvaty opakovat až 40krát za den.

Po záchvatu bývá nemocný velmi vyčerpaný, ale v období mezi jednotlivými záchvaty může být bez jakýchkoliv příznaků! Paroxyzmální období obvykle trvá 1–4 týdny, ale i déle, zvláště u neurolabilních jedinců. U novorozenců a kojenců bývá katarální stadium zkráceno a rychle nastupuje paroxyzmální stadium, ale bez typických záchvatů kašle. Dítě se rozkašle, zajíkne a přestane dýchat, začne promodrávat a upadne do bezvědomí. Bez okamžitého zásahu hrozí dítěti udušení.

Stadium rekonvalescence nastupuje postupně, počet záchvatů kašle se snižuje a zmenšuje se jejich intenzita. Ustupuje zvracení po záchvatech a stav se zlepšuje. U neurolabilních jedinců může neparoxyzmální kašel přetrvávat mnoho týdnů (i měsíců), i když již vymizel účinek bakteriálních toxinů. Pro pacienta i okolí je kašel velmi obtěžující a bývá zdrojem opakovaných návštěv zejména v ordinacích alergologů a imunologů. Záchvaty kašle se objevují hlavně před ukládáním ke spánku a v noci, většinou ve špatně vyvětrané místnosti. Doporučuje se proto radikálně změnit prostředí pacienta a pokusit se tím přerušit podmíněný reflektorický kašel vázaný na rodinné prostředí.

Často se stává, že další banální infekce respiračního ústrojí i v delším časovém odstupu po proběhlém onemocnění dávivým kašlem bývá provázena obnovením tohoto patologického reflexu a záchvaty kašle se mohou opakovat. U starších dětí, dospívajících, dospělých a očkovaných osob bývá průběh onemocnění obvykle mírnější nebo atypický, ale také může probíhat asymptomaticky. Na možnost onemocnění by se mělo pomýšlet vždy, trvá-li suchý, dráždivý kašel déle než dva týdny, zejména měl-li pacient kontakt s nemocným dávivým kašlem (ve škole, v rodině, v zaměstnání apod.).

Onemocnění zpočátku vypadá jako běžná respirační infekce – může se vyskytnout rýma, slzení, kýchání, konjunktivitida, subfebrilie, chrapot, bolesti v krku, ale dominantní je rozvoj záchvatovitého, neproduktivního kašle, který se zhoršuje v noci a nereaguje na běžnou léčbu. Mezi záchvaty kašle pacient nemá obvykle žádné symptomy – důležité odlišení od respiračních viróz nebo alergických stavů. Kašel může trvat 8 týdnů i déle.(4, 5)

Komplikace

Čím je nemocný při onemocnění dávivým kašlem mladší, tím vyšší je pravděpodobnost komplikací. Mezi méně závažné komplikace vyvolané usilovným kašlem patří např. subkonjunktivální hemoragie, epistaxe, edém obličeje či poranění uzdičky jazyka, vzniklé třením jazyka o dolní řezáky při kašli. Mezi hlavní, často fatální komplikace patří bronchopneumonie (vyskytují se až u 54 % úmrtí spojených s dávivým kašlem).

Další častou komplikací je otitis media suppurativa, většinou oboustranná, přecházející snadno v mastoiditidu. U malých dětí a kojenců jsou častou komplikací křeče vzniklé na podkladě bakteriálních toxinů nebo nedostatkem kyslíku při záchvatech kašle. Opakované zvracení vede k odmítání potravy, k nechutenství a malnutrici. Vzácné nejsou ani sekundárně vzniklé komplikace dané zvýšeným nitrohrudním a nitrobřišním tlakem, např. pneumotorax, atelektázy plic, pneumomediastinum, hernie atd. Mezi komplikace adolescentů a dospělých patří zejména zvracení, nechutenství, apnoe, pneumonie a inkontinence.

Prognóza

Průběh onemocnění může být závažný pro malé dosud neočkované nebo neúplně očkované děti. V roce 2005 a 2007 byla v ČR po 30 letech zaznamenána dvě úmrtí v souvislosti s dávivým kašlem, obě u neočkovaných dětí (měsíční chlapec a čtyřměsíční dívka), zdrojem onemocnění byla v obou případech úzká rodina. V proočkované populaci je průběh onemocnění mírnější až asymptomatický s dobrou prognózou.

Po kliknutí se obrázek zvětší!

Obr. 2 – Hlášená nemocnost, dávivý kašel, 1955–2008, ČR (logaritm.)

Diagnostika

Včasná diagnostika a cílená léčba mohou výrazně ovlivnit průběh a šíření dávivého kašle. Diagnóza typicky probíhajícího onemocnění v paroxyzmálním stadiu bývá snadná. U netypického průběhu stejně tak jako ve stadiu katarálním je stanovení správné diagnózy obtížné a je třeba cíleně pátrat v anamnéze po kontaktu s jiným nemocným, ať už v rodině nebo ve škole či v zaměstnání, a diagnózu podpořit laboratorním vyšetřením.

Krevní obraz: Ve většině případů onemocnění stoupá na konci katarálního a během paroxyzmálního stadia počet leukocytů a v diferenciálu se zvyšuje počet lymfocytů na 80–90 %. Ale na hodnoty krevního obrazu se nelze vždy spolehnout; jsou zaznamenány i případy lehkých a zcela jasných onemocnění beze změn v bílé krevní řadě.

Laboratorní vyšetření dávivého kašle se opírá o přímý průkaz etiologického agens – kultivaci a izolaci B. pertussis a o PCR detekci (polymerázová řetězová reakce) a o nepřímý průkaz – sérologické vyšetření. „Zlatým“ standardním testem pro diagnózu dávivého kašle stále zůstává kultivační průkaz. Vzhledem k vysoké citlivosti B. pertussis na zevní prostředí je pro záchyt agens na kultivaci důležitá správná technika odběru a následný transport do laboratoře.

Odběr na kultivační vyšetření by měl být proveden ještě před nasazením antibiotik (již jedna dávka antibiotik omezí růst bordetel a kultivace je pak neúspěšná). Záchytnost B. pertussis při výtěru se snižuje s trváním onemocnění. Nejvyšší záchytnost je v katarálním stadiu a v prvních dvou týdnech paroxyzmálního stadia. Odběr se provádí nejlépe ráno nalačno (případně minimálně 3 hodiny po jídle). Vyšetřovaná osoba nemá před odběrem pít, jíst, případně kouřit ani si čistit zuby.

Malé děti je potřeba pomocí druhé osoby fixovat, aby mohl být výtěr správně a bezpečně odebrán. Odběr se provádí z nazofaryngu tampónem skrz nosní průduch až na zadní stěnu nazofaryngu, zde se lehce tampónem otočí a vytáhne bez dotyku okolních sliznic, aby nedošlo ke kontaminaci jiným etiologickým agens. Dříve se prováděl výtěr z laryngu, od kterého se dnes ustupuje pro možnost vyvolání laryngeálního spazmu. U novorozenců a malých kojenců je doporučováno v případě podezření na dávivý kašel vyšetřit jako možný zdroj také matku.

Na odběrových tampónech je dobré domluvit se s vyšetřující laboratoří. Na trhu existují speciální odběrové a transportní sety vhodné pro B. pertussis (je velmi citlivá na vyschnutí). Odběrový tampón by měl být proto přímo určen pro B. pertussis (doporučuje se nepoužívat vatový nebo bavlněný tampón). Po odběru je třeba tampón ihned zanořit do transportního média a do odeslání do laboratoře uchovávat v pokojové teplotě, ne v lednici. Doba mezi odběrem a zpracováním v laboratoři by neměla přesáhnout 24 hodin.

Na žádance pro laboratoře je nutné uvést, že je požadováno vyšetření na dávivý kašel, a případně předem do laboratoře zavolat, aby měli připravenou půdu pro kultivaci B. pertussis. Průkaz B. pertussis je možný po 3–7 dnech kultivace. Sérologická diagnostika (např. aglutinace, ELISA) je založena na průkazu signifikantního čtyřnásobného vzestupu titrů specifických protilátek v párových sérech pacientů. Ke správnému hodnocení je nutné mít vždy dva vzorky sér a datum, kdy byly odebrány, údaje o očkování proti dávivému kašli u pacienta a jeho datum narození.

První vzorek krve se odebírá co nejdříve po vyslovení podezření na onemocnění, druhý v odstupu minimálně 2–4 týdnů. Průkazem může být i minimálně čtyřnásobný pokles protilátek mezi prvním a druhým sérem (v případě, že se pacient dostaví na vyšetření až v pozdější fázi onemocnění). Séra se musí vždy vyšetřovat najednou v téže laboratoři! Výsledek sérologického vyšetření je nutné hodnotit vždy v kontextu s klinickým stavem pacienta. Vyšetření protilátek z jediného vzorku nemůže být považováno za diagnostický průkaz akutní či nedávné infekce B. pertussis vzhledem k tomu, že dosud nebyla stanovena jednotná interpretace sérologických výsledků a zatím není možné spolehlivě určit rozdíl mezi postinfekční a postvakcinační hladinou protilátek.

Výtěr z nazofaryngu může být vyšetřen také identifikací DNA B. pertussis metodou PCR. Metoda je vysoce citlivá a dává pozitivní výsledky i při terapii antibiotiky. Její citlivost se však snižuje s délkou trvání symptomů. PCR test je vhodný pro rychlé stanovení diagnózy; ta by však nikdy neměla být stanovena pouze na základě „pozitivního“ PCR, ale vždy současně s klinickými projevy dávivého kašle u pacienta. Pozitivní výsledek PCR u osoby s mírnými nebo žádnými symptomy by měl být interpretován opatrně a – pokud je to možné – doplněn sérologickým vyšetřením a epidemiologickým šetřením.(8)

Diferenciální diagnóza

Při určování diagnózy je třeba brát v úvahu i další etiologická agens, která mohou být příčinou syndromu dávivého kašle. Nejčastěji jsou to B. parapertussis a Haemophilus influenzae, dále Mycobacteria, M. pneumoniae, adenoviry, viry chřipky, parainfluenzy, RSV, enteroviry, chlamydie, Neisseria meningitidis. Průběh onemocnění u těchto agens bývá kratší a je obvykle provázen horečkou. Z neinfekčních příčin nelze opomenout ani vdechnutí cizího tělesa, asthma bronchiale nebo cystickou fibrózu.(9)

Terapie

Lehčí a nekomplikované případy onemocnění dávivým kašlem jsou léčeny v domácím prostředí. Těžší případy a kojenci by měli být vždy hospitalizováni kvůli možnosti závažných komplikací. Kauzální léčba: Důležitá je včasná a cílená terapie dávivého kašle, která zkracuje dobu trvání onemocnění. Pozdě zahájená antibiotická léčba potlačí sice růst baktérií, ale nezkrátí trvání již rozvinutých záchvatů způsobených především účinkem pertusového toxinu.

Lékem první volby jsou makrolidová antibiotika: erytromycin, klaritromycin, v běžných dávkách (je třeba myslet na možný vedlejší efekt léčby erytromycinem u malých dětí – hypertrofickou pylorickou stenózu), dále se doporučuje zvážit profylaktické podání erytromycinu osob v úzkém rodinném kontaktu (zvláště rizikových neočkovaných jedinců).(10)

K podpůrné a symptomatické léčbě patří tlumení sedativy (např. levopromazin), nemocné dítě je třeba sledovat, zvlhčovat vzduch v místnosti, pravidelně a dostatečně místnost větrat, a pokud to zdravotní stav nemocného umožňuje, doporučuje se pobyt na čerstvém vzduchu alespoň 2–3 hodiny denně. Strava by měla být přizpůsobena závažnosti stavu – dítě obvykle nemá chuť k jídlu a často zvrací. Jídla by měla být proto výživnější, nedráždivá, podávána častěji a v menších dávkách.

Prevence

Očkování: Pravidelné očkování inaktivovanou celobuněčnou vakcínou (wP) proti dávivému kašli československé výroby bylo zahájeno v roce 1958 společně s očkováním proti záškrtu a tetanu. V současnosti je používána očkovací látka Infanrix Hexa s acelulární pertusovou složkou. Je určena pro aktivní imunizaci dětí proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, hepatitidě B, poliomyelitidě a proti onemocnění, které způsobuje Haemophilus influenzae typu b.

Od roku 2007 došlo k posunu začátku základního očkování (Vyhláška č. 537/2006 ze dne 29. listopadu 2006 o očkování proti infekčním nemocem: „… Základní očkování se provede v době od započatého třináctého týdne po narození dítěte, vždy však až po zhojení postvakcinační reakce po očkování proti tuberkulóze…“).

Zvyšující se trend nemocnosti ve věkové skupině 10–15letých vedl k návrhu novelizovat Vyhlášku MZ ČR č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, kde je stanoveno přeočkování proti dávivému kašli další, šestou dávkou: „ od dovršení desátého do dovršení jedenáctého roku věku dítěte…“. Posunutím začátku základního očkování se prodloužila téměř na tři měsíce doba, kdy děti nejsou chráněny očkováním (případně déle, pokud jsou komplikace s hojením tbc chráničky nebo jiným onemocněním).

Je proto na místě aktivně se ptát pacienta s déletrvajícím kašlem na přítomnost malého dítěte v jeho okolí a informovat rodiče neočkovaných dětí, aby své neočkované dítě chránili před možným kontaktem s nemocným člověkem (zejména vyhýbat se současným způsobům, kdy rodiče navštěvují se svým téměř novorozeným dítětem nákupní a zábavní centra, kde se koncentruje velké množství lidí a zvyšuje se pravděpodobnost přenosu onemocnění). Zároveň by rodiče novorozených dětí neměli podceňovat kašel u sebe, starších dětí v rodině, prarodičů apod., včas navštívit svého lékaře, upozornit ho na přítomnost malého dítěte v rodině a nechat se vyšetřit.

Závěr

Onemocnění dávivým kašlem v populaci (zejména u teenagerů a dospělých) se vyskytuje pravděpodobně častěji, než se dosud odhadovalo (předpokládá se vysoká podhlášenost dávivého kašle, mimo jiné také díky nepoznaným atypickým průběhům onemocnění). Pravděpodobnost styku s infekcí se v posledních letech zvyšuje (i vzhledem k velké migraci lidí).

Vzhledem k tomu, že imunita po očkování proti dávivému kašli (nezávisle na typu vakcíny) ani po onemocnění není dlouhodobá, dochází k poklesu imunity a narůstá vnímavá populace mezi dospívajícími a dospělými. Dávivý kašel u nich má lehčí až atypický průběh, často není diagnostikován a stává se zdrojem onemocnění pro vnímavé jedince, hlavně pro nejmenší neočkované nebo neúplně očkované děti. Návrat dávivého kašle v 90. letech minulého století v zemích s vysokou proočkovaností a zvýšená incidence nad 15 let věku a pod 6 měsíců obrátila pozornost na booster dávku proti dávivému kašli u dospívajících a její zařazení do pravidelného očkování v mnoha zemích.

Od března roku 2009 podle nové vyhlášky č. 65/2009 Sb. bylo do povinného očkování zařazeno přeočkování proti dávivému kašli s acelulární pertusovou složkou od dovršení desátého do dovršení jedenáctého roku věku dítěte (spolu se záškrtem, tetanem a dětskou obrnou). Pro kontrolu imunitního stavu populace byla po diskusi na jednání Poradního sboru hlavního hygienika pro epidemiologii v ČR vybrána užší varianta sérologických přehledů, ve kterých je zahrnut i dávivý kašel.

MUDr. Kateřina Fabiánová, Státní zdravotní ústav, Praha, Oddělení epidemiologie infekčních nemocí

e-mail: kfabianova@szu.cz


Literatura

1. EPIDAT. Národní referenční centrum pro analýzu epidemiologických dat, SZÚ.

2. MATTOO, S., CHERRY, JD. Molecular Pathogenesis, Epidemiology, and Clinical Manifestations of Respiratory Infections Due to Bordetella pertussis and Other Bordetella Subspecies. Clinical Microbiology Reviews, 2005, Vol. 18, No. 2, p. 326–382.

3. TAN, T., TRINDADE, E., SKOWRONSKI, D. Epidemiology of pertussis. Pediatric Infectious Disease Journal, 2005, 24, No. 5, p. 8–10.

4. MAIXNEROVÁ, M. Současná problematika dávivého kašle. Vox pediatriae, 2005, roč. 5, č. 4, s. 22–24.

5. BERAN, J., HAVLÍK, J., VONKA, V. Očkování. Minulost, přítomnost, budoucnost. Praha : Galén, 2005, 348 s.

6. PITTMANN, M. Neurotoxicity of Bordetella pertussis. NeuroToxicology, 1986, Vol. 7, No. 2, p. 53–68.

7. SCHELLEKENS, J., VON KONIG, CH., GARDNER, P. Pertussis sources of infection and routes of transmission in the vaccination era. Pediatric Infectious Disease Journal, 2005, Vol. 24, No. 5, p. 19–24.

8. VON KONIG, CH., HALPERIN, S., RIFFELMANN, M., GUISO, N. Pertussis of adults and infants. Lancet Infectious Disease, 2002, Vol. 2, No. 12, p. 744–750.

9. KOPŘIVA, F. Diagnostika a léčba dráždivého kašle. Pediatrie pro praxi, 2005, 5, s. 264–267. 10. MAREŠOVÁ, V. Pertuse a pertusoidní syndrom. Vox pediatriae, 2003, roč. 3, č. 3, s. 26–28.

Ohodnoťte tento článek!