editorial

Vážení čtenáři,

esenciální arteriální hypertenze představuje jedno z nejzávažnějších onemocnění se zásadními dopady na zdravotní stav populace i ekonomiku hospodářsky vyspělých zemí. Její riziko nespočívá pouze ve zvýšení systémového krevního tlaku, ale zejména v tom, že tento nárůst je provázen změnou regulace krevního oběhu jako celku a současně je i narušením neuroendokrinní a metabolické rovnováhy organismu. Na esenciální arteriální hypertenzi proto není možné pohlížet pouze jako na „vysoký krevní tlak“ – ten je pouhým projevem narušení homeostázy organismu, ale jako na nemoc, která ohrožuje organismus jako celek. I z těchto důvodů je esenciální arteriální hypertenze provázena tak neobvykle vysokým počtem komplikací, který je podstatně větší než u většiny sekundárních forem hypertenze. Zvýšení krevního tlaku je často doprovázeno dalšími rizikovými faktory: obezitou, dyslipidémií, poruchou glukózové tolerance, hyperinzulinémií a hyperleptinémií, které tvoří tzv. metabolický kardiovaskulární syndrom (dříve tzv. metabolický syndrom X, Reavenův syndrom atd.). Hypertenze je epidemií moderních civilizací a logicky se tak naskýtá otázka, který z hlavních známých faktorů hraje při jejím vzniku klíčovou roli: genetické faktory, autonomní nervový systém, neurohumorální působky, nebo cévní stěna – zejména endoteliální dysfunkce? Odpověď na tuto otázku je velmi obtížná a nemůže být jednoznačná, neboť zapojeny jsou v podstatě všechny z nich. Tyto otázky jsou intenzívně řešeny, ale praktické lékaře bude zajímat především diagnostika a léčba vysokého krevního tlaku.

Navzdory velkým pokrokům a značnému úsilí vynakládanému na diagnostiku a léčbu hypertenze zůstává toto onemocnění v celosvětovém měřítku vedoucí příčinou kardiovaskulární morbidity a mortality a jen vzácně se daří dosahovat stanovených cílových hodnot. Vzhledem k tomu je vysoce žádoucí tento nepříznivý stav zlepšovat. Stále větší počet dokončených klinických studií věnovaných antihypertenzní léčbě umožnil formulovat doporučení, která jsou příslibem účinnější strategie. Nová „Doporučení Evropské společnosti pro hypertenzi a Evropské kardiologické společnosti pro diagnostiku a léčbu arteriální hypertenze – 2003“ byla motivací pro napsání tohoto souboru článků. Věnujeme se definici a klasifikaci jednotlivých kategorií krevního tlaku, celkovému kardiovaskulárnímu riziku, měření krevního tlaku. Podstatnou částí je léčba vysokého krevního tlaku se zaměřením na kombinační terapii a terapii šitou na míru ve vztahu k dalším přidruženým onemocněním pacienta. Prostor je věnován závažnému vztahu hypertenze a diabetes mellitus, dále málo publikovanému vztahu hypertenze a ischemické choroby srdeční. Pro praxi je důležitá problematika léčby hypertenze inhibitory ACE u pacientů s renálním onemocněním. Vím, že i další oblasti ve vztahu k vysokému krevního tlaku by si zasloužily pozornost, ale z prostorového omezení tomu nebylo možné. Česká společnost pro hypertenzi (ČSH) připravuje zkrácenou verzi těchto doporučení, která bude publikována v blízkém období. Široká dostupnost těchto doporučení by měla napomoci lékařům v jejich každodenním rozhodování. Dosud získané důkazy svědčí o tom, že vliv dříve přijatých doporučení na změny klinické praxe je nedostatečný. Nezbytným předpokladem je dostatečná podpora změn chování lékařů v praxi a v důsledku toho i zlepšování výsledných ukazatelů léčby hypertenze, které je v našem společném zájmu.

Doc. MUDr. Miroslav Souček, CSc.

přednosta II. interní kliniky FN u sv. Anny, Brno

**

Ohodnoťte tento článek!