editorial

Vážení čtenáři,
změna věkové struktury obyvatelstva a zvyšování podílu starších osob v populaci jsou fakta, která se nedotýkají pouze České republiky, ale jde o demografické posuny, jež se stávají problematikou prakticky celosvětovou. Zvlášť významně se demografické posuny projevují v zemích Evropy, kde najdeme jednu z nejstarších populací vůbec…

Vážení čtenáři,

změna věkové struktury obyvatelstva a zvyšování podílu starších osob v populaci jsou fakta, která se nedotýkají pouze České republiky, ale jde o demografické posuny, jež se stávají problematikou prakticky celosvětovou. Zvlášť významně se demografické posuny projevují v zemích Evropy, kde najdeme jednu z nejstarších populací vůbec.

Na těchto změnách se podílí nejen prodlužování střední délky života, ale také změny demografického chování. Například v ČR je jasně patrný ústup od modelu demografického chování, jaký byl znám před rokem 1989, charakterizovaného poměrně vysokou sňatečností v mladším věku, vyšším počtem dětí v rodině, vyšší rozvodovostí a nižší očekávanou střední délkou života, a příklon k modelu chování západoevropského typu, který je charakterizován trendy spíše opačnými – nižší sňatečností s posunem k vyššímu věku uzavírání sňatků, nižším počtem dětí a delší střední délkou života.

V ČR tak v roce 2001 činila očekávaná střední délka života při narození u mužů 72,18 roku, u žen pak 78,71 roku. Průměr těchto změn je ilustrativní především na vzhledech stromů života, kdy dochází k výraznému zkracování báze, zeštíhluje se střední část a rozšiřuje se část nad 65 let u mužů i žen s protaženým vrcholem přesahujícím stále významněji hranici 80–85 let. Právě růst populace velmi starých osob má dynamiku nejvíce zřetelnou.

Toto je však pouze jedna stránka věci. Druhou významnou okolností je očekávaná střední délka života bez zdravotního postižení a nějakého stupně závislosti, které činí v zemích východní Evropy 65,7 roku u mužů a 74,8 roku u žen, ve srovnání s 73,4, resp. 80,5 roku v zemích EU. Léta s dysabilitou tedy činí kolem 6,3 u mužů a 7,0 u žen oproti 5,9, resp. 6,6 v zemích EU.

V našich zemích nedosahujeme tedy ještě zcela srovnatelné komprese morbidity a mortality. V evropském regionu, který, jak již bylo uvedeno, má jednu z nejstarších populací, dochází takto k nárůstu počtu aktivních seniorů, kteří vyžadují nové sociální struktury a nové příležitosti. Narůstá však také počet jedinců se zdravotním postižením, s poruchami funkcí a s limitovanou schopností plné sebeobsluhy, což vede ke vzniku nejrůznějších handicapů. Právě narůstající počet těchto jedinců vyžaduje nové přístupy v intervenci medicínské i ošetřovatelské, neboť populace seniorů představuje populaci velmi heterogenní. Ta vyžaduje velmi pestrou paletu služeb jakožto základní předpoklad jejich efektivity – bude-li možno konkrétní potřeby pokrýt adekvátní službou, adekvátním léčebným postupem nebo pobytem v instituci odpovídající konkrétním potřebám konkrétního jedince.

Je nepochybné, že všechny tyto změny se budou průběžně promítat i do struktury a fungování solidárních systémů veřejných pojištění zdravotních i sociálních. Pravděpodobně se nevyhneme tomu, aby při zachování parametrů solidarity nebylo nutno akcentovat osobní zodpovědnost jak za své zdraví, tak i za své sociální zajištění. Jistě i u nás budou respektovány základní sociální a ekonomické cíle známé ze zemí EU, kterými jsou:

n zajištění ekonomické bezpečnosti pro seniory,

n udržení mezigenerační solidarity,

n vyloučení sociální exkluze, která by podmiňovala věkovou diskriminaci,

n provádění dlouhodobé péče v kontextu změn v rodinách a sídelních celcích,

n plnohodnotné a společenské vnímání seniorů.

Tak, jak se mění stupeň poznání o chorobách ve stáří, léčbě chorob ve vyšším věku, o preventivních postupech v rámci zdravého stárnutí a stáří, budou se jistě měnit i praktické přístupy ke všem těmto otázkám se zohledňováním specifik vyššího věku.

Je velmi potěšitelné, že zájem o problematiku diagnostiky a léčby chorob ve vyšším věku, jakož i o komplexní rehabilitaci zaměřenou na snižování či eliminaci zdravotních a sociálních rizik a handicapů, mezi lékaři narůstá. Projevem tohoto vývoje je nejen stále rostoucí počet specialistů – geriatrů, který naplní předpoklady schválené koncepce oboru geriatrie, ale také rostoucí zájem specialistů jiných oborů, jejichž přínos poznání specifik chorob ve stáří je velmi významný pro každodenní praxi, i zájem praktických lékařů, u nichž právě senioři představují podstatnou část pacientů v ordinacích.

V souvislosti se změnami v celém systému postgraduálního vzdělávání je velmi živě diskutována náplň jak základních kmenů velkých oborů, tak i jednotlivých navazujících specializací. I tato příloha Geriatrie pro praktické lékaře představuje vhodný příspěvek k rozšíření informací o některých oblastech, které představují nezanedbatelnou část denní praxe jak praktických lékařů, tak i geriatrů, z jejichž vzájemné spolupráce budiž tvořen profit pro naše pacienty vyššího věku.

MUDr. Jaroslav Přehnal, CSc.

předseda České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP

**

Ohodnoťte tento článek!