Právní problémy v medicínské praxi

Článek pojednává o právních problémech aktuálně postihujících lékařskou veřejnost. Vymezuje obecnou právní odpovědnost lékaře a její dílčí druhy a zaměřuje se na nejčastější způsoby porušení právních povinností lékaře. Článek popisuje poskytování zdravotní péče lege artis a stanoví, jakým způsobem lze tuto péči definovat. Dále se zabývá vedením zdravotnické dokumentace a její právní úpravou a vymezuje situace, kdy může lékař informovat o zdravotním stavu pacienta.

Summary

Doležal, M. Legal problems in medical practice

The article deals with legal problems actually affecting the medical public. It specifies common legal responsibility including the description of its various types and points the reader‘s look to the most common violating of the legal responsibilities of the physicians. The article introduces providing the lege artis healthcare and specifies its definition. Furthermore the article describes the administration of medical documentation and gives description of the situations when physician can provide information about patient’s state of health.

Medicína – jako jeden z nejdůležitějších oborů lidského konání – je podobně jako jiné lidské činnosti upravena právem. Avšak spolu s rozvojem zdravotnictví nedochází k potřebnému rozvoji medicínského práva, které by tyto změny dostatečně reflektovalo. V praxi pak může dojít k řadě situací, v nichž může být složité určit správný postup, předvídaný právem, a vyhnout se případnému právnímu postihu. Cílem tohoto pojednání není komplexní popis právních institutů, upravující činnost lékařů a jiných zdravotnických pracovníků, jako spíše upozornit na některé situace, které aktuálně činí v lékařské praxi největší problémy. Článek si tak klade skromný cíl přispět k vyššímu právnímu vědomí lékařské veřejnosti a zároveň přispět k vyšší ochraně lékařského stavu.

Právní odpovědnost lékaře

Jestliže je řeč o právních problémech v medicínské praxi, v prvé řadě je nutné se zabývat otázkou právní odpovědnosti lékaře a vysvětlit, co je obsahem této odpovědnosti a jak právní odpovědnost vzniká. Stručně můžeme právní odpovědnost vymezit jako právní vztah, který vzniká v důsledku porušení právní povinnosti a jehož důsledkem je vznik nové (tzv. sekundární) právní povinnosti (zpravidla sankční povahy).2 Vznik nové sekundární povinnosti pak nemá za následek zánik původní právní povinnosti, jejímž porušením právní odpovědnost vznikla. Z hlediska jednotlivých právních norem, jejichž porušení přichází v úvahu při výkonu lékařského povolání, rozeznáváme pět základních druhů právní odpovědnosti.

Občanskoprávní odpovědnost

Do této odpovědnosti spadá zejména odpovědnost za škodu a odpovědnost za zásah do práva fyzické osoby na ochranu její osobnosti, které jsou vymezeny příslušnými ustanoveními občanského zákoníku.3 V řízení o náhradě škody je nutné prokázat tvrzené porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti a v některých případech také zavinění škůdce (tedy úmysl nebo nedbalost). Občanský zákoník vymezuje některé zvláštní druhy odpovědnosti za škodu, které jsou tzv. objektivní, tj. odpovědnost vzniká bez ohledu na zavinění škůdce. Takovou odpovědností je např. odpovědnost za škodu způsobenou provozní činností dle § 421a občanského zákoníku. Do tohoto druhu odpovědnosti v rámci medicíny patří zejména škoda způsobená povahou věci použité k léčbě – přístroje, nástroje, léku, zdravotnického prostředku apod.
Součástí občanskoprávní odpovědnosti je rovněž (dle některých autorů samostatně vymezovaná) odpovědnost smluvní, která vzniká nesplněním sjednaného smluvního závazku. Smluvní odpovědnost připadá v úvahu zejména u lékařů, kteří jsou provozovateli zdravotnických zařízení a kteří k zajišjeho provozu uzavírají řadu smluvních závazků, např. smlouvy se zdravotními pojišťovnami o poskytování a úhradě zdravotní péče, ale i smlouvy nájemní, kupní aj.

Trestní odpovědnost

Tento druh právní odpovědnosti nastává v případě spáchání trestného činu, tedy jednáním, které je výslovně uvedeno v trestním zákoníku.4 Tuto odpovědnost má pouze fyzická osoba, trestní odpovědnost právnických osob není v ČR uzákoněna. Následkem odsouzení za trestný čin je udělení trestu, kterým může být odnětí svobody, zákaz výkonu povolání, peněžitý trest aj. Trestní odpovědnost je nejzávažnějším typem právní odpovědnosti, které má postihovat ta nejzávažnější protispolečenská jednání (trestní právo má působit tzv. jako prostředek „ultima ratio“, což znamená, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů). Přesto lze v poslední době sledovat výrazně stoupající trend vedených trestních řízení proti lékařům ze strany pacientů. Je tomu tak proto, že oproti jiným druhům řízení klade trestní řízení na pacienta (jakožto osobu poškozenou trestním jednáním) relativně nízké nároky. Pacient zejména nemusí hradit soudní poplatek, nemusí nést břemeno tvrzení, ani břemeno důkazní, neboť prokázání protiprávního jednání je povinností orgánů činných v trestním řízení.5

Pracovněprávní odpovědnost

Pracovněprávní odpovědnost je odpovědností za škodu, která byla zaměstnancem způsobena porušením právní povinnosti vůči jeho zaměstnavateli, a tedy připadá v úvahu při poskytování zdravotních služeb v zaměstnaneckém poměru. Zásadně totiž platí, že za chybu zaměstnance odpovídá jeho zaměstnavatel. Jde o škodu, kterou zaměstnanec způsobil při výkonu svého zaměstnání třetí osobě, a také o škodu, kterou zaměstnanec způsobil protiprávním jednáním přímo svému zaměstnavateli. Obecně pak platí limit náhrady takto způsobené škody, který je stanoven ve výši čtyř a půl násobku průměrného měsíčního výdělku.6

Správněprávní odpovědnost

Do tohoto druhu odpovědnosti spadá problematika přestupků a tzv. jiných správních deliktů dle zvláštních zákonů. Přestupkem se rozumí zaviněné 7 jednání, které porušuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v přestupkovém nebo jiném zákoně.8 Za přestupek může být odpovědná pouze fyzická osoba. Mezi přestupky na úseku zdravotnictví řadíme např. úmyslné zmaření, ztížení nebo ohrožení poskytnutí zdravotnické služby nebo nepodrobení se povinnému vyšetření či léčení, porušení povinnosti při zacházení s omamnými látkami, porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti stanovené nebo uložené k předcházení vzniku a šíření infekčních nemocí, padělání lékařského předpisu, porušení zákazu inzerování nebo reklamy (např. u léčiv) apod. V případech, kdy protiprávní jednání splňuje znaky jak přestupku, tak trestného činu, má přednost trestněprávní odpovědnost (např. postih přestupku padělání nebo úmyslně neoprávněného změnění lékařské zprávy nebo zdravotního průkazu anebo zneužití lékařské dokumentace dle § 29 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona se uplatní pouze tehdy, pokud nebude jednáním pachatele naplněna skutková podstatrestného činu padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu dle § 350 trestního zákona).
V případě jiných správních deliktů, které nejsou přestupkem, se jedná především o delikty, které jsou vymezeny v jednotlivých zákonech, upravujících dílčí oblasti zdravotnictví. Oproti přestupku se správního deliktu může dopustit jak fyzická, tak i právnická osoba. Vzhledem k roztříštěnosti právní úpravy uvádím pouze několik příkladů správních deliktů, které se bezprostředně dotýkají diagnostické a léčebné činnosti zdravotníků. Jedná se především o delikty při vedení zdravotnické dokumentace (zpracování osobních údajů), dále správní delikty spáchané při provozu nestátního zdravotnického zařízení, porušení hygienických předpisů aj.).

Disciplinární odpovědnost

Disciplinární odpovědností je odpovědností fyzické osoby, která je ve zvláštním právním vztahu k určité instituci. Disciplinární odpovědnost ve zdravotnictví je odpovědností člena profesní komory za disciplinární delikt podle zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (tzv. zákon o komorách). Jedná se především o porušení povinností vykonávat povolání odborně (tedy způsobem lege artis), v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony, dodržovat příslušné řády komory, platit členské příspěvky apod. Ač tak není výslovně v zákoně o komorách uvedeno, je ke spáchání disciplinárního deliktu třeba zavinění pachatele, tedy alespoň jeho nevědomé nedbalosti. O spáchání disciplinárního deliktu rozhoduje příslušný orgán komory (jde o výkon stavovské samosprávy).

Jednotlivé druhy právní odpovědnosti mají svá specifika, která hrají významnou roli jednak při samotném předcházení vzniku právní odpovědnosti, ale také při případném vypořádání právní odpovědnosti. Není vyloučeno, aby porušením jedné právní povinnosti vzniklo několik druhů odpovědnostního vztahu. Jestliže tedy lékař např. zanedbá své povinnosti při léčbě pacienta (tedy poruší svou právní povinnost postupovat při poskytování zdravotní péče tzv. lege artis), může takovým porušením spáchat trestný čin usmrcení z nedbalosti dle § 148 trestního zákona,9 zároveň může vzniknout občanskoprávní odpovědnost k náhradě škody dle § 420 občanského zákoníku,10 resp. povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění dle § 13 občanského zákoníku. Jestliže tento lékař v okamžiku porušení právní povinnosti byl zaměstnancem zdravotnického zařízení, ponese primární odpovědnost za následky způsobené léčbou jeho zaměstnavatel, který je může následně vůči lékaři vymáhat v rámci pracovněprávní odpovědnosti. Rovněž není vyloučeno, aby porušení povinností při léčbě bylo přezkoumáváno v rámci správního práva, resp. Českou lékařskou komorou, jako porušení stavovských povinností.

Zásadně pak platí, že jednotlivé odpovědnosti (odpovědnostní vztahy) mají nezávislý procesní osud. Probíhá tak samostatné řízení k nalezení odpovědnosti trestní, správní, disciplinární, občanskoprávní a pracovněprávní. V rámci těchto řízení také dochází k nezávislému hodnocení jednotlivých předpokladů pro vznik právní odpovědnosti, a to včetně protiprávnosti jednání.11 Jednotlivé orgány se tak mohou rozcházet ve svých závěrech, které mohou vyplynout ze specifika jednotlivých řízení.12 Z uvedených důvodů a specifik jednotlivých právních řízení o možné právní odpovědnosti lékaře lze proto jedině doporučit, aby každé, byť i domnělé porušení povinností lékaře bylo od počátku konzultováno s právníkem, znalým problematiky zdravotnického práva, který pomůže od počátku jasně určit strategii a právní obrany lékaře. Jestliže jsem v úvodu zmínil, že právní odpovědnost nastává porušením právní povinnosti, podíváme se nyní na dvě významné právní povinnosti lékaře, které v poslední době působí v praxi nejčastější potíže.

Povinnost poskytovat zdravotní péči způsobem péče lege artis

Medicína je dynamické odvětví, které prochází rychlým vývojem v rámci vědeckého poznání o lidském zdraví. Množství diagnostických a léčebných postupů, které byly považovány za správné před desítkami let, již nyní neobstojí, a obdobně řada aktuálních znalostí z důvodu vědeckého pokroku nebude považována za správné za několik desítek let. Platná právní úprava tento progres reflektuje stanovením povinnosti zdravotnických zařízení postupovat při poskytování zdravotní péče způsobem tzv. lege artis neboli v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy.13 Při tomto vymezení však vzniká praktická otázka, zda takovou péčí je vždy péče podle nejnovějších poznatků, která je však omezena ekonomickými limity v systému zdravotnictví. K tomu je třeba na úvod poznamenat, že rozsah odborně správné péče by neměl být směšován s rozsahem úhrady zdravotní péče ze strany zdravotních pojišťoven.

Bude-li existovat možnost postupu, který sice není hrazen zdravotními pojišťovnami, ale je z odborného pohledu možný (a dokonce lepší), je povinností (lékaře, pozn. aut.) pacienta o takové možnosti poučit a je již pouze věcí pacienta, zda se pro něj rozhodne (za přímou úhradu), či zda zvolí postup horší, ale hrazený z prostředků veřejného zdravotního pojištění (zde se jedná pochopitelně více o problematiku postupu na základě informovaného souhlasu).14 Lékař je tedy postaven před obtížnou otázku, zda podmínky v rámci jeho působiště (zdravotnického zařízení) jsou dostatečné k tomu (po stránce věcné, technické, personální), aby mohla být pacientovi poskytnuta péče lege artis. Vlastní ekonomické podmínky (tedy i rozsah nasmlouvané úhrady z veřejného zdravotního pojištění) však nejsou dostatečným odůvodněním k poskytnutí „horší“ léčby, tedy k postupu non lege artis. Jestliže lékař při zvážení podmínek léčby dospěje k názoru, že v konkrétním případě nemohou být dány podmínky k léčbě lege artis, je povinen po učinění všech potřebných opatření odeslat pacienta do zdravotnického zařízení, které bude splňovat takové podmínky, jež jsou nutné k poskytnutí odborně správné péče.

Sama otázka obsahu odpovídající odborné léčby není, a ani nemůže být, právně upravena. Samo hledání odpovědi na otázku, co je péčí lege artis, bude často oříškem i pro odbornou veřejnost. Právě na odborné lékařské úrovni by mělo být diskutováno, které postupy léčby budou zařazovány, resp. vyřazovány ze zdravotní péče lege artis. Proto také rozhodovací praxe soudů v České republice přistupuje k definování péče non lege artis spíše restriktivně, když považuje za léčebný postup non lege artis zejména bezdůvodné nevyužití základních diagnostických metod, které byly lékaři v čase a místě dostupné. Není vyloučeno, aby k určitému případu existovalo několik způsobů léčby, které mohou být všechny považovány za odborně správné. V tomto ohledu je vhodné sledovat a doporučení ČLK a odborných společností České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Zejména stanoviska odborných společností nejsou sice obecně právně závazná, avšak právě stanovením odborného standardu budou tvořit obsah péče lege artis.

Samotná otázka v příslušném řízení, zda postup lékaře v konkrétním případě byl či nebyl v souladu s uznávanými postupy lege artis, je otázkou odbornou, na kterou nemůže odpovědět právník, ale vždy je třeba ustanovit znalce.15 Znalec pak vypracovává znalecký posudek ke konkrétně stanoveným otázkám a zpravidla bývá u soudu ještě ústně vyslechnut. Jestliže tedy je hodnocen postup konkrétního lékaře, stane se tak pouze posudkem jiného lékaře. Není vyloučeno, aby se tento posudek, resp. jím posuzovaný stav, následně stal předmětem přezkumu posudku jiného, tzv. revizního. Znalecký posudek je oprávněn učinit pouze znalec splňující zákonné požadavky a zapsaný v seznamu znalců a tlumočníků. 16 Seznam znalců a tlumočníků se člení na obory a dále na jednotlivá odvětví (v oboru zdravotnictví jsou to např. epidemiologie, genetika, hematologie, interna, chirurgie aj.).

Znalec jmenovaný k posouzení otázky lege artis pak musí být nejen z příslušného oboru, ale také příslušného odvětví. Znalec při stanovení posudku musí zhodnotit skutkový stav tzv. ex ante, tedy vzhledem k informacím o situaci, času, a stavu pacienta, jak byly lékaři známy v okamžiku poskytování léčby. Častou vadou znaleckých posudků je jejich vypracování s ohledem na výsledek léčby. To je však nepřípustné a zásadně platí, že pokud se lékař při léčbě držel postupu uznávaného většinovou odbornou veřejností, postupoval lege artis. K tomu lze závěrem podotknout, že i v případě postupu lékaře lege artis není vyloučeno, že léčba nebude úspěšná. V žádném případě však za takový neúspěch nelze vinit lékaře, který je odpovědný za správně provedený postup, nikoliv za jeho výsledek. Při současném stupni lékařské vědy a poznání nelze v mnohých případech zaručit úspěch léčby a reakci lidského těla na provedenou léčbu.

Vedení zdravotnické dokumentace

Dalším z výrazných současných problémů v medicínském prostředí je vedení zdravotnické dokumentace. Lékaři v praxi čelí zejména otázkám, jakým způsobem a v jakém rozsahu vést zdravotnickou dokumentaci a komu mohou poskytovat nashromážděné informace o pacientovi. Účelem tohoto příspěvku není pojednat o komplexní problematice vedení zdravotnické dokumentace jako spíše upozornit na dílčí praktické problémy vyskytující se v každodenní praxi. Zdravotnická dokumentace je jedním z nejdůležitějších nástrojů lékaře při poskytování zdravotní péče. Je tomu tak proto, že obsahuje nejen informace o pacientovi, jeho anamnézu a poskytnutou léčbu, které mohou být dále uplatňovány v následném poskytování další zdravotní péče. Zdravotnická dokumentace je rovněž důležitým důkazním prostředkem při prokazování odborného postupu lékaře nebo zajištění (ne) souhlasu pacienta s poskytnutou nebo nabízenou léčbou. Základní úprava vedení zdravotnické dokumentace a nakládání s údaji v této dokumentaci obsaženými jsou upraveny v zákoně o péči o zdraví lidu,17 prováděcí vyhlášce o zdravotnické dokumentaci a podpůrně také v zákoně o ochraně osobních údajů.18 Obsahem zdravotnické dokumentace jsou osobní údaje pacienta v rozsahu nezbytném pro jeho identifikaci, zjištění anamnézy, údaje o jeho onemocnění, o průběhu a výsledku provedených vyšetření, o průběhu a výsledku provedených léčebných zákroků a dalších významných okolnostech souvisejících se zdravotním stavem pacienta a poskytováním zdravotní péče.

Povinnost vést zdravotnickou dokumentaci je bezvýjimečně uložena všem zdravotnickým zařízením. Z hlediska zákona o ochraně osobních údajů zdravotnické zařízení vystupuje jako správce citlivých osobních údajů o pacientovi, které spravuje na základě zákonného pověření, resp. může toto zákonné pověření rozšířit se souhlasem pacienta.19 Zdravotnická dokumentace není jediným celistvým souborem informací, ale je rozšířena mezi ošetřující lékaře pacienta, kdy každý z lékařů vede zdravotnickou dokumentaci v rozsahu poskytované léčby. Nelze však říci, že by zdravotnická dokumentace byla ve vlastnictví lékaře nebo zdravotnického zařízení. V tomto ohledu je nutné rozlišovat mezi nosičem informace (např. papírovým spisem nebo CD diskem s elektronickým zdravotním záznamem) a samotnou informací. Zatímco nosič informace je vlastnictvím lékaře nebo zdravotnického zařízení, které zdravotnickou dokumentaci vede, tak samotná informace o zdravotním stavu je v dispozici pacienta a pouze pacient (nebo zákon) může stanovit, jak bude s touto informací dále naloženo. V praxi činí potíže zejména situace, kdy může lékař poskytnout informace o zdravotním stavu pacienta. Obecně platí, že informace o zdravotním stavu pacienta lze poskytovat pouze na základě zákonných výjimek nebo se souhlasem pacienta. Zákonné výjimky jsou stanoveny zejména § 67b odst. 10 zákona o péči o zdraví lidu, které vymezuje jednotlivé kategorie zejména zdravotnických pracovníků, kteří jsou rámci svých kompetencí oprávněni při poskytování zdravotní péče nahlížet do zdravotnické dokumentace pacienta. V dalších případech je možné poskytovat informace o zdravotním stavu pouze se souhlasem pacienta.

Pacient má právo určit osoby, kterým mohou být poskytovány informace o jeho zdravotním stavu, v jakém rozsahu, jakou formou (pouhá informace lékaře, ale i kopie, opisy nebo výpisy ze zdravotnické dokumentace), a v tomto rozsahu má rovněž právo poskytování informací o svém zdravotním stavu zakázat. Takové rozhodnutí je nutné vždy respektovat. Lze proto jedině doporučit, aby při převzetí pacienta do péče lékař nebo jiný zdravotnický pracovník vždy zjistili přání pacienta o tom, koho si přeje, resp. nepřeje informovat o svém zdravotním stavu. Pokud pacient rozhodne, že informace o jeho zdravotním stavu nebudou poskytovány nikomu, lze pouze poskytovat informace osobám blízkým v rozsahu nutném k zajištění péče o tohoto pacienta. Jestliže pacient neurčil žádné osoby a nelze s ohledem na jeho zdravotní stav zjistit jeho přání, mají nárok na aktuální informace o jeho zdravotním stavu osoby blízké. Tato formulace je však velice nešťastná, protože osobami blízkými se dle § 116 občanského zákoníku rozumí příbuzní v pokolení přímém, manžel, partner,20 sourozenec a další osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jestliže by újmu, kterou by utrpěla jedna z nich, druhá důvodně považovala za újmu vlastní. Toto vymezení pak klade vysoké nároky na lékaře, aby identifikoval dotazující osobu a zjistil, zda tato osoba může být osobou blízkou k pacientovi (lze spíše doporučit, aby taková osoba prokazovala určitým titulem, např. společnou nájemní smlouvou s pacientem, rozhodnutím soudu apod. svou blízkost pacientovi).

Oprávnění, resp. zákaz poskytování informací o zdravotním stavu pacientem, je součástí zdravotnické dokumentace. Pro vyšší právní jistotu lékaře lze jedině doporučit, aby pacient pokud možno vždy uvedl osoby, kterým lékař může poskytovat informace o zdravotním stavu pacienta. Jakékoliv dotazy např. širší rodiny lze poté odmítnout s odkazem na přání pacienta. Problematické je rovněž poskytování informací o zdravotním stavu pacienta telefonicky. Lékař musí z výše uvedených důvodů znát totožnost osoby, které poskytuje informace o zdravotním stavu pacienta. Proto nelze doporučit podávání jakýchkoliv telefonických informací, ať již kolegovi lékaři nebo domnělým rodinným příslušníkům, právě z důvodu nemožnosti jisté identifikace volajícího. V tomto ohledu bude samozřejmě jiná situace na malém městě, kde se lidé navzájem dobře znají a vztahy mezi lékaři a pacienty jsou dlouhodobější a důvěrnější.21 V tomto ohledu považuji za nutné upozornit rovněž na poskytování informací o zdravotním stavu pacienta pro potřeby státních orgánů. Primárně i zde totiž zásadně platí povinná mlčenlivost lékaře, ze které existuje pouze několik zákonných výjimek.
V případě trestního řízení, na žádost orgánu činného v trestním řízení22 (kterým je soud, státní zastupitelství, policie) nemají tyto orgány neomezený přístup k informacím o pacientovi a platí obecné pravidlo, že informace o pacientovi lze poskytovat pouze se souhlasem pacienta a v rozsahu, v jakém pacient stanoví.

Mimo souhlas pacienta může zdravotnický pracovník poskytovat informace o zdravotním stavu pacienta pouze se souhlasem soudu.23 Forma souhlasu soudce nemá zákonem stanovenou formu, musí však být zdravotnickému pracovníkovi jednoznačně prokázána; lze tedy doporučit požadavek písemné formy. Tato výjimka platí pouze pro trestní řízení, v jiném řízení (např. občanskoprávním o náhradu škody), nemůže soud zdravotnického pracovníka mlčenlivosti zprostit. U určitých trestných činů lze porušit povinnost mlčenlivosti v případech, kdy se jedná o oznamovací povinnost dle trestního zákona, resp. povinnost překazit spáchání trestného činu.24

Policejní orgán, pokud nedisponuje souhlasem soudu, může po zdravotnickém pracovníkovi žádat pouze informace ze zdravotnické dokumentace vedoucí ke zjištění totožnosti mrtvého nebo informace o době a poskytnutí zdravotní péče pro účely zahájeného pátrání po konkrétní hledané nebo pohřešované osobě. V ostatních případech nelze poskytovat informace orgánům veřejné moci bez souhlasu pacienta. Zdravotnictví v České republice prochází obtížnou transformací, která přináší mnohé komplikace pro lékaře i pacienty. Práva a povinnosti obou skupin jsou nepřehledně a ne příliš srozumitelně rozptýleny do množství právních předpisů, které jsou často a nesystematicky měněny, a orientace v těchto povinnostech bývá někdy i pro skutečné profesionály těžkým oříškem. Doufám proto, že tento článek alespoň malou měrou přispěl k lepší orientaci lékaře v některých jeho právních Závěrem mého příspěvku mi nezbývá než popřát trpělivému čtenáři při výkonu zdravotnického povolání co nejméně právních problémů a naopak mnoho spokojených pacientů.


Poznámky

1V tomto ohledu lze lékařské veřejnosti doporučit např. publikace MACH, J. Lékař a právo: Praktická příručka pro lékaře a zdravotníky. 1. vydání. Praha : Grada Publishing, a. s., 2010;
nebo TĚŠINOVÁ, J., ŽDÁREK, R., POLICAR, R. Medicínské právo. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2011.
2Od takto vymezené právní odpovědnosti je třeba odlišit nepřesná laická vyjádření, obsažená často v požadavku pacienta na provedení určité léčby, že lékař je odpovědný za provedení určitého léčebného výkonu, čímž je myšlena povinnost lékaře provést tento zákrok. To je však nepřesné, neboť z obecné existence právní odpovědnosti subjektu (zde konkrétně lékaře) nelze dovodit právní povinnost lékaře provést určitý léčebný zákrok, jak bývá tvrzeno některými pacienty.
3 Zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
4 Zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
5 Orgánem činným v trestním řízení se rozumí soud, státní zástupce nebo policejní orgán.
6 Tento limit je prolomen v případech, kdy zaměstnanec spáchal škodu úmyslně nebo pod vlivem návykové látky, kdy je nahrazována škoda v plné výši.
7 Upozorňuji na odlišnou koncepci zavinění oproti trestnému činu. Jestliže v případě trestného činu je zásadně vyžadováno zavinění úmyslné (nestanoví-li zákon jinak), pak u přestupku zásadně postačí zavinění nedbalostní, nestanoví-li zákon výslovně, že musí jít o úmyslné jednání.
8 K tomu viz § 2 odst. 1 zák. č. 200/1991 Sb., přestupkový zákon, ve znění pozdějších předpisů.
9 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
10 Zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
11 TĚŠINOVÁ, J., ŽDÁREK, R., POLICAR, R. Medicínské právo. 1. vydání, 2011, Praha : C. H. Beck, 330 s.
12 Z tohoto platí jediná výjimka, a tou je ust. § 135, zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (občanský soudní řád), které stanoví, že „soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek, nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal“. Z praktického hlediska to znamená, že v případě odsouzení např. za trestný čin, nebude soud zpravidla přezkoumávat podmínky vzniku odpovědnosti za škodu, ale bude již přímo řešit výši náhrady škody.
13 K tomu viz § 11 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. 14 Těšinová, J., Ždárek, R., Policar, R., Medicínské právo. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2011.
15 Tomu odpovídá např. § 127 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu, který stanoví, že závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, ustanoví soud po slyšení účastníků znalce. K tomu obdobně § 105 odst. 1, věta první a druhá, trestního řádu, který stanoví, že je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá si orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce.
16 Činnost znalců, včetně jejich výběru, odměňování, zákonných práv a povinností, je upravena zákonem č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.
17 Ustanovení § 67a a § 67b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů.
18 Zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.
19 Jedná se např. o poskytování informací ze zdravotnické dokumentace rodinným příslušníkům (osobám blízkým) nebo např. systému elektronické zdravotní knížky (např. na www.izip.cz).
20 Dle zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdějších předpisů.
21 Z minulosti jsou známy případy trestné činnosti, kdy pachatel, vydávající se za rodinného příslušníka hospitalizovaného pacienta, zjistil od ošetřujícího lékaře dobu hospitalizace a v jejím průběhu vykradl pacientův opuštěný byt.
22 Kterým je soud, státní zástupce a policejní orgán.
23 Viz § 8 odst. 5 trestního řádu.
24 K tomu srov. ust. § 367 trestního zákona (trestný čin nepřekažení trestného činu) a ust. § 368 trestního zákona (neoznámení trestného činu). V případech zde vymezených existuje zákonná povinnost konat, která má přednost před povinností mlčenlivosti lékaře, resp. jiného zdravotnického pracovníka.


O autorovi: Mgr. Martin Doležal
Advokátní kancelář Císař, Češka, Smutný a spol.

e-mail: dolezal@akccs.cz

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
3)
OR = 2,36, 95% CI 1,34-4,15, p = 0,003), resp. (OR = 2,42, 95% CI 1,22-4,81, p = 0,01
4)
OR = 3,22, 95% CI 2,28-4,55, p < 0,0001), resp. (OR 2,82, 95% CI 1,91-4,15, p < 0,0001
Ohodnoťte tento článek!