Alternativní medicína

Problematika tzv. alternativní medicíny (dále AM) je u nás tradičně podceňována. Nejsou k dispozici ani statistická data o prevalenci metod AM u naší populace, což však neplatí pro mnoho vyspělých zemí…

Klíčová slova

alternativní medicína • etické aspekty • vybrané metody

Problematika tzv. alternativní medicíny (dále AM) je u nás tradičně podceňována. Nejsou k dispozici ani statistická data o prevalenci metod AM u naší populace, což však neplatí pro mnoho vyspělých zemí.

V každém případě AM ovlivňuje chování pacientů, je zdrojem rizik a též lukrativním podnikáním v oblasti „šedé“ sféry ekonomiky, s minimálními náklady a nedefinovanou odpovědností za výsledek léčby. AM se vymyká standardizaci, existuje však paralelně s právně a odborně garantovaným systémem léčebně preventivní péče.

Popularita AM roste na celém světě. V tomto textu bude o ní pojednáno stručně v širších souvislostech, v blízké době však bude následovat text věnovaný specifickým přesahům AM do oblasti onkologie, protože v onkologii se můžeme setkat s nejtragičtějšími důsledky alternativně medicínských postupů, zejména odmítáním nebo předčasným přerušováním účinné terapie.

Zájemce se zatím o těchto specifických problémech může poučit i jinde(1). Kritické přehledy různého rozsahu a zaměření podává např. Ernst(2, 3, 4). Prof. Ernst působí v Department of Complementary Medicine, School of Postgraduate Medicine and Health Sciences, University of Exeter.

Napsal četné velmi kvalitní studie o AM, je patrně nejvýznačnější světovou autoritou v této oblasti. Autor článku má k dispozici několik desítek citací a článků tohoto odborníka. Dále můžeme uvést např. Jarvise(5) nebo Bourgeaulta(6) (pro léčbu rakoviny) a mnoho jiných, z našich autorů zejména Heřta(7, 8, 9). Světového ohlasu dosáhli svého času Škrabánek a McCormick(10).

Metody AM v jistém smyslu „fungují“. Působí především psychologicky jako placebo a v některých případech i prostřednictvím chemických činitelů či fyzických úkonů.

Příkladem budiž léčivý potenciál chiropraktických, tedy manipulačních výkonů při vertebrogenních potížích, prospěšnost masáží nebo účinnost některých rostlinných drog. Některé metody AM mohou mít adjuvantní účinek, jiné jen účinek psychologický, placebový.

Léčitelé i pacienti často hovoří o specifických pozitivních účincích AM, avšak světové písemnictví je poměrně chudé na kvalitní vědecké práce, tj. dvojitě zaslepené klinické studie, které by prokazovaly specifickou účinnost AM při jakýchkoliv diagnózách, které nemají charakter psychosomatických onemocnění. Výsledky takových studií bývají pak negativní nebo na pokraji průkaznosti.

Definice

Termínu „alternativní medicína“ budeme používat bez ohledu na jeho vnitřně rozporný charakter a nepřesnost. AM může být například definována jako zdravotní péče, která z větší části leží mimo hlavní proud běžné (conventional) medicíny(3).

Jiná definice, poznamenaná postmoderní hypertolerancí, říká, že alternativní medicína je širokou oblastí léčebných prostředků (resources), která zahrnuje všechny zdravotní systémy, modality, praktiky a jejich průvodní teorie a víry, jiné než ty, které jsou vlastní politicky dominujícímu systému zdravotní péče konkrétního společenství nebo kultury v daném historickém období(11).

Z hlediska praktického je inspirativní přidržet se definice, která říká, že AM je souhrnný termín pro tradiční i nové diagnostické a léčebné postupy, používané v současnosti, které se odlišují svými teoretickými východisky i svou praxí od principů racionální, vědecké medicíny(9).

Postupy AM jsou často v rozporu s vědeckými poznatky. Jejich specifická, vlastní účinnost nebyla bezpečně prokázána standardními vědeckými metodami. Existují však metody na pomezí AM a tzv. vědecké medicíny, které částečně této definici nevyhovují (užívání některých léčivých bylin, část terapeutických postupů chiropraxe aj.).

AM se též často nazývá doplňková (complementary), neortodoxní (unorthodox), přírodní (natural), nekonvenční (unconventional), nezápadní (non-western), nevědecká (non-scientific) nebo neověřená (non-proven), někdy celostní (holistic) nebo medicína mysli a těla (mind-body medicine) nebo dokonce nová (new medicine)(12).

Žádné z těchto označení není přesné a má často emocionální náboj. Některá odrážejí i kulturní a etnické souvislosti. Poněkud alibistické je časté souhrnné označení „doplňková a alternativní medicína“ (complementary and alternative medicine, CAM).

Někdy se však medicína alternativní a doplňková (komplementární) rozlišuje. Může se přitom jednat o tytéž metody, avšak v prvém případě jsou metodami první volby, jako náhrada medicíny založené na důkazech (evidence based medicine), ve druhém mají jen doplňkový, pomocný charakter – jsou tedy provozovány s vědomím, že neovlivňují podstatu onemocnění.

Nesourodost alternativní medicíny

AM je složena z nejrůznějších modalit založených na různých idejích nebo systémech víry, které jsou vzájemně nekompatibilní. Například homeopatie a ájurvédská medicína jsou v analogickém rozporu jako homeopatie a medicína vědecká.

Můžeme odlišit některé druhy AM, které představují poměrně ucelené systémy, někdy i s vlastními školicími pracovišti:

homeopatii, chiropraxi a osteopatii, herbalismus založený na tradičních lécích rostlinného původu, celotělovou akupunkturu, meditaci a relaxaci, chelátovou, vitamínovou a enzymovou terapii, terapii používající neověřené nebo odmítnuté léky proti rakovině, údajně léčivé výživové systémy (makrobiotika, šťávové diety – např. Breussova), detoxikaci založenou na nálevech (colonics) a dokonce některé sporné metody fyzikální terapie (magnetoterapie, laseroterapie), které v přísných metaanalýzách vyznívají jako neúčinné při většině svých údajných indikací.

Na propagaci a provozování těchto modalit se podílejí především lékaři, což ovšem nebrání tomu, aby se nedostaly do ryze šarlatánské polohy: elektroakupunktura podle dr. Volla, takzvaná clusterová medicína aj.

Existuje však mnoho pochybných léčebných a vyšetřovacích metod, které jsou provozovány šarlatány bez jakéhokoliv lékařského vzdělání. Můžeme zmínit např. scientologii, naturopatii, psychickou „chirurgii filipínského typuŽ, kineziologii (nejde o nauku o pohybech těla), aromaterapii, psychotronickou diagnostiku (často s pomocí kyvadla či proutku), reiki, feng-šuej, léčbu dotykem, kovy, drahokamy, pyramidovými tvary, keltskými a jinými magickými symboly, talismany nebo barvami.

Nevědecký charakter alternativní medicíny

Nelze sice v absolutním slova smyslu dokazovat, že něco neexistuje nebo nemůže nastat, což se týká i léčivých účinků čehokoliv. Situace se však změní, pokud vymezíme meze takového dokazování (platnost přírodních zákonů, z hlediska praxe akceptovatelnou pravděpodobnost). Lze se též dožadovat pádných důkazů o existenci nějakého jevu.

Můžeme se například ptát homeopatů, čím se liší účinek homeopatického preparátu v dvojitě zaslepených klinických studiích od účinku placebového a jaká je reprodukovatelnost těchto výsledků. Nezávisle na tom lze ukázat, v čem konkrétním jsou metody AM v rozporu s poznatky přírodních věd či klinické medicíny.

V souvislosti s přírodovědným základem medicíny se musíme zmínit o slovu „energie“, které je velmi frekventované také v AM. Mnohdy nelze spolehlivě rozlišit, zda autoři textů o AM používají tohoto slova obrazně či zda se snaží zavést smysluplnou veličinu.

Energie se pak stává názornou ukázkou zmatení jazyka. Ve fyzice či chemii je to veličina přesně definovaná. V AM nikoliv, vystupuje jako slůvko označující všechno možné – dobrou náladou pacienta počínaje a konče čímsi zářivým, co má vystupovat z ruky léčitele.

Často se setkáváme s výrazy „kladná“ či „záporná“ energie, přičemž druhá z nich má vyvolávat zdravotní potíže. Z hlediska biofyziky však energie není ničím, co by bylo ve vztahu k člověku primárně pozitivní nebo negativní. Tentýž druh energie může jednou škodit a jednou prospívat, většinou v závislosti na dávce.

Neexistují ani speciální energie „kosmické“, ani žádné energie specifické výhradně pro biologické systémy. Alternativní nauky však často předstírají, že takovéto specifické druhy energie existují. Jsou jim dávána jména převzatá z okultismu či orientálních náboženství – ód, orgon, mesmerovský magnetismus, prána, čchi apod. Inspirativní je převzatá(9) tabulka rozdílů mezi vědeckou a alternativní medicínou, kterou ovšem musíme chápat spíše jako charakteristiku trendů.

Motivace

Existují vážné důvody, proč pacienti vyhledávají metody AM typicky u onemocnění, které medicína dosud nedokáže uspokojivě léčit:

nespokojenost s „odlidštěnou“ medicínou (pacient je často vnímán jen jako „melanom“ nebo „apendicitida“, lékař si nenachází dostatek času pro jeho vyslechnutí – léčitel má na to přinejmenším více času), relativní láce některých metod AM, pocit nadstandardu, náboženské přesvědčení či životní filosofie vycházející z postmoderních či orientálních představ, špatná lidská zkušenost s některými lékaři, doporučení známých, vliv klamavé reklamy, nekritické přístupy sdělovacích prostředků apod.(12) Specificky u nás se ještě může uplatňovat posttotalitní „efekt zakázaného ovoce“.

U nemocných s infaustními diagnózami jde často o snahu využít každé léčebné metody přinášející sebenepatrnější naději na vyléčení. Lékař – vedle dále zmiňovaných ekonomických důvodů – může být motivován snahou o maximální pomoc pacientovi i za cenu zapření vlastního přesvědčení.

Bohužel však existují i takoví, kteří nepochopili vědecké základy medicíny, opouštějí je a metodám AM sami věří. Jde o formu selektivního myšlení, kdy lékař (např. homeopat či akupunkturista) není schopen přijmout žádné rozumové argumenty proti jím prováděné metodě, považuje je jen za obstrukce medicíny „ortodoxní“.

Obrat v oblasti služeb poskytovaných v rámci AM dosahuje jen v USA několika desítek miliard dolarů ročně, přičemž toto číslo zahrnuje i prodej různých rostlinných drog a potravinových doplňků. Více než polovina pacientů tyto služby využívá a počet návštěv AM již údajně překročil počet návštěv u lékařů zabývajících se standardní zdravotní péčí.

Nejde samozřejmě jen o příjmy lékařů. Značný zisk přináší AM i lékárníkům a výrobcům různých preparátů, přístrojů a pomůcek. Pacienti (konzumenti) AM jsou vystaveni obrovskému tlaku reklamy, která u tzv. potravních doplňků může tvrdit prakticky cokoliv.

Existují produkty (např. propolis, žen-šen, aloe vera, různé čaje), jejichž indikace jsou tak rozsáhlé, že mají charakter panacey – všeléku. Reklamní materiály jsou navíc formulovány tak, že je nelze právně napadnout.

Etické aspekty

AM představuje velký etický problém, a to z několika důvodů:

a) Lékař morálně vázaný promočním slibem by měl svému pacientovi pomáhat způsobem co nejúčinnějším, měl by se tedy vyhýbat metodám, jejichž účinnost je sporná, malá či nulová.

b) Lékař, ač by AM s ohledem na předchozí větu využívat aktivně neměl, musí rozhodovat, zda pacientovi AM doporučí (nebo povolí) či nikoliv, pokud bude dotázán. U rizikových metod by mělo být jeho stanovisko jednoznačně záporné, avšak jindy může být i kladné.

c) Kladný vztah lékaře k AM může vést ke ztrátě důvěry u pacientů, kteří tyto metody odmítají jako šarlatánské, případně může být záštitou pro laické léčitele, kteří se takto dočkávají jistého odborného „požehnání“ pro svou činnost.

d) Pokud bude lékař informovat o podstatě některé z metod AM svého pacienta objektivně, pak tím pravděpodobně zruší její povětšinou jediný, tj. placebový účinek. Pokud bude informovat o dané metodě neúplně nebo věcně špatně, riskuje ztrátu dobré pověsti, pokud se pacient dopátrá pravdivých informací jinde.

Pravděpodobně jediným rozumným východiskem je odmítavý nebo velmi zdrženlivý vztah lékaře k AM, provázený snahou o maximální posílení dodatečného placebového účinku racionální terapie a případným vysvětlením důvodů, které jej k odmítání AM vedou. Klíčem je tedy posílení důvěry pacienta v metody, které mu nabízí medicína založená na důkazech, což je zřejmě úkol dalece přesahující konfrontaci s AM.

Z výše uvedeného též vyplývá, že lékař by měl být během svého studia o AM přiměřeně a věcně informován. V rovině obecné je tento požadavek akceptován, v praxi však zatím není na našich lékařských fakultách nikdo, kdo by byl schopen a ochoten se takové výuky systematicky ujmout.

Vybrané metody alternativní medicíny

(Ponecháváme stranou metody u nás méně rozšířené, zejména pokud si nekladou za cíl léčit těžce nemocné.)

Homeopatie

Hahnemannův medicínský systém, který vznikl počátkem 19. století, je patrně nejmohutnějším proudem AM. Principy „podobné je léčeno podobným“ a „zákon infinitezimálního ředění“ vzdorují jakékoliv přírodovědné kritice, i když jsou v rozporu i s prostým rozumem. Látka vyvolávající stejné příznaky jako nějaká nemoc je ve velkých ředěních používána pro léčbu této nemoci.

Postupné ředění je provázeno protřepáváním („dynamizací“) a označuje se jako potencování. Z vědeckého hlediska je nejproblematičtější účinnost vysokých homeopatických ředění (např. 1 : 1030), při kterých již není nebo nemusí být v léčivu přítomna ani molekula účinné látky.

Přitom ponecháváme stranou bizarnost její volby -může to být například grafit, vápno z pálených lastur, křemičitý písek či jakýkoliv bylinný extrakt, po jehož konzumaci pocítil některý homeopatický experimentátor příznaky nemoci.

O homeopatické konstituční typologii, která vede k aplikování jediného univerzálního léčiva při nejrůznějších obtížích daného jednotlivce, raději pomlčíme jako o ryzí spekulaci.

Existují homeopaté, kteří se snaží smířit homeopatii s přírodními vědami, tj. vysvětlit působení fyzicky nepřítomné látky. Hovoří proto o informačních stopách, které se pomnožují dynamizací, tedy protřepáváním homeopatika po každém jeho ředění.

Jaká je jejich fyzikálně chemická povaha? Jsou tyto hypotetické stopy stabilní v čase? Co se s nimi stane, když je homeopatikum rozstříknuto na nějaký nosič a pak vyschne? Na tyto otázky žádný homeopat nikdy řádně neodpověděl.

Značný rozruch vzbudily chemické analýzy vysokých homeopatických ředění(13). Bylo použito metody NMR a stopy nějakých látek byly nalezeny i ve velmi vysokých ředěních, kde by již neměly být přítomny žádné molekuly pocházející z „matečné tinktury“.

V nepotencovaných ředěních tyto stopy nalezeny nebyly. Vysvětlení podal K. Suslick, odborník na chemické a mechanické působení ultrazvukové kavitace. V kapalině turbulentně proudící při protřepávání dochází rovněž ke vzniku kavitace (objemovým oscilacím mikroskopických plynových bublin), která je schopna působit nejen mechanicky, ale i chemicky.

Obsah kolabujících bublin prudce zvyšuje svou teplotu až k hodnotám řádově nad 2000 K, kdy dochází k rozkladu přítomných molekul vody na volné radikály, které pak spouštějí řetěz dalších chemických reakcí, mj. v závislosti na druhu rozpuštěných plynů.

Charakteristicky vznikají látky toxické – peroxidy, dusičnany, dusitany(14). Tento chemismus však není v žádném případě důkazem specifických léčivých vlastností homeopatických preparátů. Pokud se týče zmiňovaných toxických látek, bylo by zajímavé se po nich v homeopatických preparátech poohlédnout, i když jejich koncentrace budou jistě nízké.

Clusterová medicína (Cellhelp i jiné názvy)

Metodika je fantaskní. Nejdříve je zpopelněna nějaká organická hmota se vztahem k pacientovi či jeho nemoci (exkrement, hnis apod.). Diagnosticky je využívána krystalizace roztoku popelovin pozorovaná pod mikroskopem – různým nemocím mají odpovídat různé typy krystalů a krystalických textur. Nikdo nikdy nepředložil vědecké práce, které by toto dokazovaly.

Lékem je v této metodě tzv. dot – vodný destilát roztoku popelovin. Kdyby tu snad skutečně existovaly nějaké informační stopy homeopatického typu, pak by v tomto případě byly zničeny nejdříve vysokou teplotou a potom destilací – tedy přechodem vody do jiného skupenství. Tato metoda, původně importovaná z Německa, byla zatím jako jediná z metod alternativní medicíny výslovně odmítnuta Českou lékařskou komorou.

Léčení je neškodné, avšak diagnostika je nesmyslná. Finanční náročnost značná -za celý terapeutický cyklus až desítky tisíc korun. Lze se setkat i s „protinádorovými“ clusterovými preparáty.

Aromaterapie

Aromaterapie se snaží využívat pro léčebné účely přírodní silice a jiné aromatické látky, avšak tvrzení o jejich účinnosti nejsou až na výjimky prověřena klinickými studiemi. Léčebný efekt je především psychologický.

Aromaterapeutické prostředky jsou běžně k dostání a nejsou příliš drahé. Nelze je doporučovat pacientům pro racionální terapii, avšak nenesou žádná rizika, snad s výjimkou alergizace.

Akupunktura

O rozsáhlé problematice akupunktury se zmíníme jen letmo – podrobněji o ní kriticky pojednává Heřt a kol.(8) Akupunktura se dovolává tisícileté čínské tradice a také své relativní účinnosti při některých bolestivých stavech a psychosomatických obtížích. Proto je někdy mylně považována za konvenční terapeutickou metodu opírající se o dostatečně robustní klinické studie.

Vpich jehly je samozřejmě mnohem větší zásah do našeho těla než například působení homeopaticky zředěného farmaka. Existuje několik víceméně odporujících si akupunkturních systémů (klasický čínský, korejský, zjednodušený čínský, západní).

S klasickou akupunkturou zdůvodňovanou protikladným působením principů jin a jang nelze vědecky polemizovat. Poněkud odlišná situace však nastává, když někteří akupunkturisté začnou hledat způsob, jak spojit akupunkturu s moderní medicínou. V epidermis a v podkoží se nachází řada kožních receptorů a nervových vláken, které lze stimulovat a dosáhnout tak ovlivnění některé fyziologické funkce.

Existuje i segmentární uspořádání těla a viscerokutánní a kutaneoviscerální reflexy, byla prokázána existence tzv. spouštěcích bodů (trigger points) ve svalech, kde lze ovlivňovat algické stavy vpichem jehly. Akupunktura vycházející z těchto poznatků má racionální opodstatnění, je však nutno ji verifikovat v dvojitě zaslepených randomizovaných studiích, které jsou zatím vzácné.

Segmenty a spouštěcí body však nejsou zpravidla totožné s klasickými tzv. akupunkturními body. Nepodařilo se dosud objevit žádné lokální morfologické struktury, které by korespondovaly se stovkami konkrétně uváděných akupunkturních bodů nebo tzv. akupunkturními drahami čili meridiány.

Dokonce i měření snížené elektrické impedance v některých místech na kůži nedokazuje existenci „aku-bodů“, protože se jedná o měření zatížené značnými chybami a artefakty, a navíc nelze dokázat, že se skutečně jedná o klasické akupunkturní body.

Akupunktura má jistě účinek placebový (psychologický, např. pozornost odvádějící) a snad i reflexní či na endorfinech založený účinek při některých bolestivých stavech, i když málo průkazný ve srovnání s „předstíranou“ (sham) akupunkturou v zaslepených randomizovaných studiích. Je možno ji akceptovat jako podpůrnou metodu péče o nemocné – zejména pro ovlivňování bolestivých stavů a nauzey. Pro kauzální terapii nemá ovšem žádný význam.

O příbuzné akupresuře a elektroakupunktuře platí v zásadě totéž. Zvláštní odmítnutí si zasluhuje tzv. aurikulární akupunktura a jiné „mikrosystémové“ akupunktury, které vystačí s vnitřním povrchem boltce, chodidlem, resp. s jinými malými okrsky povrchu těla.

Elektroakupunkturní metoda podle dr. Volla

Jejím provozováním se jen v naší zemi živí minimálně desítky lékařů. Na základě problematicky změřených impedančních charakteristik akupunkturního bodu je vytvářen elektrický impuls, který má mít specifické léčebné účinky. Příslušné přístroje jsou označovány nenápadnou zkratkou EAV. Tato metoda se používá i pro „testování“ vhodnosti homeopatického léku nebo tzv. nosody (tj. homeopatika připraveného z hnisu, patogenů, nekrotizované tkáně apod.).

Testovaná osoba např. drží v ruce skleněnou ampuli s homeopatikem či nosodou a na základě elektrických odpovědí v akupunkturním bodu se určuje vhodnost tohoto léčiva. Toto léčivo lze dokonce simulovat elektrickými impulsy generovanými počítačem – v homeopatii jde totiž vlastně o přenos informace! To není vtip, ale do pseudovědeckého hávu zabalené blouznění léčitelů a některých lékařů, kteří takto vydělávají na lidské hlouposti.

Psychotronické a biotronické léčitelství

Pod tento termín zahrnujeme směs léčitelských postupů, které operují s domněle existujícími energiemi, často označovanými jako magnetismus nebo biomagnetismus, jejichž donorem či akceptorem je léčitel.

Psychotronika, v podstatě shodná s parapsychologií, se původně jako léčebná metoda neprofilovala, omezovala se na „studium“ telepatie, telekineze, jasnovidectví a jiných paranormálních neprůkazných jevů.

S léčitelstvím se ve významné míře propojila až později, zřejmě v souvislosti s „měřením“ a „odstiňováním“ tzv. geopatogenních zón (biotronika), jejichž reálná existence ovšem nebyla nikdy prokázána. Nicméně se k tomuto účelu vyrábí a úspěšně prodává řada podivných zařízení a pomůcek, z nichž některé se již staly předmětem vyšetřování pro trestný čin podvodu.

Někteří léčitelé si po terapeutickém výkonu „škodlivou energii“ otřepávají z prstů, opalují plamenem nebo smývají. K diagnostice je velmi často používáno kyvadlo, kterého se léčitel ptá na správnost diagnózy.

K diagnostickým účelům je využívána též automatická kresba, tzv. Kirlianova fotografie (zobrazení doutnavého výboje na konečcích prstů ve vysokofrekvenčním elektromagnetickém poli) a různé jasnovidné či dokonce astrologické postupy. Jako koncentrátory léčivé „energie“ jsou někdy používány talismany ve tvaru Chufuvovy pyramidy, též různé keltské (spirála), egyptské (tzv. nilský kříž, ankh), křesťanské a i jiné symboly.

Velmi příbuzné jsou postupy založené na údajné léčivé síle drahých kamenů, kovů, různých obrázků aj. Do této skupiny patří i tzv. léčení na dálku – individuálními modlitbami či prostřednictvím televizních show.

Dálkového „působení“ využívá i na našem trhu etablovaná firma Joint-line, vlastnící „emitory“ této energie, působící na lidi, kteří si ovšem zakoupili patřičný přijímač – podobný kreditní kartě. V této souvislosti se hovoří často o biorezonanční terapii.

Působení psychotronických léčitelů lze vysvětlit sugescí. Léčitel trvá na své „pravdě“, ze které nemíní ustupovat, tj. na existenci energie, jež má kladně působit na pacienty či rozkývávat kyvadla, avšak neměřitelné žádnými objektivními metodami.

Mezi psychotronickými léčiteli se vyskytuje mnoho velmi nezodpovědných jedinců, kteří pro svůj zisk neváhají na svých klientech požadovat přerušení racionální léčby, i když to má fatální následky. Přechodné zlepšení subjektivního pocitu zdraví, k němuž může někdy dojít, vydávají za výsledek své léčby.

Ceny za tyto „diagnózy“, „rady“ (mnohdy v podobě drahých příruček) a léčivé čaje mohou dosahovat až desítek tisíc korun. Pokud byla jejich terapie přece jen provázena účinnou „nealternativní“ terapií (případně ji tato terapie předcházela) a pacient se vyléčil, pak si léčitel přisvojí terapeutický úspěch a zpravidla o něm přesvědčí i svého klienta. Medializace takovýchto případů je značná.

V první polovině devadesátých let 20. století sdělovací prostředky nadšeně informovaly o tzv. filipínských či brazilských léčitelích, kteří buď holou rukou, nebo s použitím dílenského nářadí měli odstraňovat z lidských těl patologické tkáně včetně nádorů, aniž by po své činnosti zanechávali alespoň jizvu.

Těmto nesmyslům uvěřilo obrovské množství lidí na celém světě a podniklo nákladné cesty na Filipíny nebo do Brazílie. Občas získané „vyoperované“ tkáně nebyly lidského původu.

Extrémní výživové systémy

Extrémní diety, ať již mají sloužit k upevnění zdraví, včetně profylaxe nádorových onemocnění či dokonce jejich léčby, nebo jen k zázračnému zhubnutí, většinou ignorují skutečné biologické potřeby organismu. Lidem jsou vsugerovávány potřeby fiktivní, které vycházejí z naivních, resp. náboženských představ a neznalosti nebo nepochopení biologických poznatků.

Vedle makrobiotiky (syrová i vařená rostlinná strava, obiloviny, luštěniny, ořechy, zpravidla s vyloučením masa – filozoficky vychází z principu rovnováhy jin a jang), která může navodit avitaminózy či karenci bílkovin, to jsou zejména:

Diety s takzvaně živými enzymy – vycházejí z představy o průchodu enzymů v nativním stavu do buněk našeho těla – ignorován je přitom proces trávení bílkovin počínající jejich denaturací v žaludku. Sublimovaná forma těchto diet – enzymoterapie, obcházející zřejmě proces trávení bílkovin – zatím též prokázala jen velmi omezenou účinnost.

Diety veganské (vegetarianismus s vyloučením veškerých živočišných bílkovin) a fruktariánské (hlavní potravinou je ovoce) vedou k nedostatku některých aminokyselin nebo vitamínů (B12), respektive železa, pokud je konzumenti neužívají ve speciálních preparátech.

Tato připomínka se netýká diety ovolaktovegetariánské (rostlinná strava + vejce + mléko a mléčné výrobky) či laktovegetariánské (rostlinná strava + mléko a mléčné výrobky). Nelze však uvažovat např. o léčivém protinádorovém efektu a profylaktický význam je sporný.

Konzumace moči – urinoterapie. Podle představ propagátorů této prazvláštní diety například v moči přítomné dusíkaté odpadní látky mají nahrazovat dusík z bílkovin. Někdy je moč také přirovnávána k homeopatiku, neboť obsahuje stopy látek vznikajících při různých onemocněních. Mezi šiřiteli této metody je bohužel i česká lékařka(15).

Diety očistné – v kombinaci s nálevy -všechny nemoci našeho těla jsou vysvětlovány na základě hromadění a kvašení, zahnívání odpadních látek shromážděných v těle.

Zvláštní pozornost je věnována čištění tlustého střeva (kolonterapie, kolonhydroterapie, colonics v anglosaské literatuře). Bakteriální infekce má být například sekundární proces – baktérie prostě jen žijí v nahromaděných nečistotách a jinak vlastně neškodí.

V onkologických souvislostech se dočkala značné popularity tzv. Breussova dieta -léčba nádorových onemocnění hladovkou a zeleninovými šťávami, dosti devastující zbytky zdraví pacientů. Jaké je asi odborné zázemí těchto i jiných „diet“, dokumentuje ukázka z jedné z početných publikací na toto téma(16), kterou do češtiny přeložila lékařka a která byla u nás hojně prodávána v polovině devadesátých let (o podstatě rakoviny):

„Skupiny nebo hnízda epitelových buněk, které jsou téměř vyhladovělé, protože jim chybí organická potrava. Překotně rostou při konzumaci koncentrovaných škrobových výrobků a masa …“. Z podobných představ vychází i Gersonova vegetariánská šťávová dieta kombinovaná s konzumací telecích jater a kofeinovými nálevy (dosud se provádí na klinikách v Mexiku a v USA).

Závěrem je možno uvést, že lékařská věda dnes již disponuje dostatečnými znalostmi a metodikami, aby mohla spolehlivě posoudit účinnost jednotlivých metod alternativní medicíny a odmítnout je jako kauzální terapii, pokud nebudou mít jinou než nespecifickou účinnost.

Jejich využití při komplementární terapii (záměrné využívání placebového účinku AM) je nutno pečlivě zvažovat. I když se patrně nikdy nepodaří alternativní medicínu zcela vymýtit, lze ji odkázat do rozumných mezí. Každý zodpovědný zdravotnický pracovník k tomu může svým způsobem přispět.

Prof. RNDr. Vojtěch Mornstein, CSc.

e-mail: vmornst@med.muni.cz

Biofyzikální ústav Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně

*

Literatura

1. MORNSTEIN, V. Alternativní medicína a onkologie. In ADAM, Z., VORLÍČEK, J., KOSTÍKOVÁ, J. (Eds), Obecná onkologie a podpůrná léčba. Praha : Grada Publishing, 2003, s. 765-769.

2. ERNST, E. A primer of complementary and alternative medicine commonly used by cancer patiens. Med J Aust, 2001, 174, p. 88-92.

3. ERNST, E. Complementary medicine: common misconceptions. J Royal Soc Med, 1995, 88, p. 244-247.

4. ERNST, E. Komplementärmedizin in der Jahresübersicht 1995. Perfusion, 1996, 9, S. 123-134.

5. JARVIS, WT. Quackery: A national scandal. Clinical Chemistry, 1992, 38, p. 1574-1586.

6. BOURGEAULT, IL. Physicians‘ attitudes toward patients‘ use of alternative cancer therapies. Can Med Assoc J, 1996, 155, p. 1679-1685.

7. HEŘT, J. a kol. Homeopatie, clusterová medicína, anthroposofická medicína. Praha : Lidové noviny, 1997, 393 s.

8. HEŘT, J., HNÍZDIL J., KLENER P. Akupunktura – mýty a realita. Praha : Galén, 2002, 191 s.

9. KOLEKTIV AUTORŮ. Alternativní medicína: Možnosti a rizika. Praha : Grada Publishing, 1995, 208 s.

10. ŠKRABÁNEK, P., McCORMICK, J. Pošetilosti a omyly v medicíně. Praha : Lidové noviny, 1995, 177 s.

11. JONAS, WB. Researching alternative medicine. Nature Medicine, 1997, 3, p. 824-827.

12. GORDON, JS. Alternative medicine and the family physician. American Family Physician, 1996, 54, p. 2205-2212.

13. PLÁŠEK, J., ZVÁROVÁ J. Je homeopatické léčení účinnější než placebo? Čas Lék čes, 1996, 135, s. 575-579.

14. MORNSTEIN, V., KAPLAN, P. Ultrazvuk, jeho chemické účinky a biochemické aplikace. Chemické Listy, 1994, 88, s. 650-659.

15. PARTYKOVÁ, V. Urinoterapie očima lékaře. Benešov : Start, 1997.

16. WALKER, NW. Čerstvé ovocné a zeleninové šťávy. Olomouc : Fin, 1993, 174 s.

**

Alternativní medicína
Ohodnoťte tento článek!