Atlas nádorů prsu

Karcinom prsu je v současné době nejčastějším zhoubným onemocněním žen. Tím, že zasahuje do všech oblastí života postižené ženy, stává se celospolečenským problémem. Jedná se přitom o onemocnění se starobylou historií, které doprovází lidstvo od nepaměti. První zmínky o této chorobě jsou z doby 3000 let před Kristem a pocházejí ze staroegyptských papyrů. Onemocněním se zabýval i Hippokrates, později Galén. Novější historie poznávání povahy onemocnění a snah o účinnou léčbu se datuje až od počátku devatenáctého století. Dokonce i ve výtvarném umění existují četná vyobrazení žen, u nichž se předpokládá, že trpěly zhoubným nádorem prsu. Nejznámější je z tohoto hlediska Rembrandtův obraz „Betsabé“. Modelkou byla umělcova druhá žena, která je namalována se známkami pravděpodobného karcinomu levého prsu. Svatá Agáta, která zemřela mučednickou smrtí, je v křesťanské ikonografii zobrazována s podnosem, na kterém jsou umístěny prsy odejmuté během tortury. Tato žena se mnohem později (asi až koncem 19. století) začala považovat za patronku žen po amputaci prsu.

Dvacáté století je poznamenáno prudkým vývojem znalostí a rozvojem léčebných způsobů a metod. Byla uražena dlouhá cesta, od radikálních operací přes poznání hormonální závislosti, poznávání možností radiační a chemické léčby až k nejmodernější multimodální komplexní terapii, a tím k prodloužení i zlepšení kvality života a snížení úmrtnosti.

Problematika karcinomu prsu není v naší zemi uspokojivě řešena. Svědčí o tom i vysoké procento onemocnění diagnostikovaných v pozdních klinických stadiích.

Autoři, kteří se každý z hlediska svého oboru zabývají karcinomem prsu více než 30 let, se spojili a vytvořili multidisciplinární tým. Cílem bylo a je seznámit čtenáře pomocí obrázků (mimochodem nesmírně zdařilých), tabulek, schémat i provázaného textu s nejdůležitějšími aspekty diagnostiky, klinického obrazu a léčby karcinomu prsu. Autoři si plně uvědomují (opakovaně i zdůrazňují v textu), že v problematice tak složité a dynamicky se rozvíjející nelze kompletně vyčerpat veškeré aspekty probíraného tématu a být v absolutní shodě s dalšími špičkovými odborníky. Proto se v případě možnosti různých náhledů a výkladů přidržují vlastní zkušenosti.

Svým zpracováním i členěním do přehledných 16 kapitol se předkládaná monografie stane nepochybně platnou pomůckou především lékařům prvního kontaktu (praktičtí lékaři, gynekologové). Své „kapitoly“ si však nepochybně najdou i další odborníci jako terénní onkologové, senologové a konečně i všichni další, na nichž záleží včasná diagnóza a léčba karcinomu prsu. Zlepšení poznatků ve svém důsledku nepochybně povede k časnějšímu rozpoznání choroby, k včasné adekvátní léčbě, a tím i ke zlepšení konečné prognózy a kvality života českých žen.

Knížka je velmi zdařilým počinem autorského kolektivu i vydavatele a bude nepochybně aspirovat na některé z prestižních ocenění mezi odbornými lékařskými publikacemi.

Plicní oběh zajímal fyziology a lékaře od první poloviny 17. století, kdy jej v roce 1628 popsal W. Harvey. Nicméně až do objevu fonendoskopu (1818) musel lékař při vyšetření přikládat své ucho přímo na hrudník nemocného. A tak až po zavedení pravostranné katetrizace v roce 1929 se rychle rozšířil i přímý zájem o plicní oběh. V českých zemích především v období šedesátých let díky Herlesovi a Widimskému.

V posledním desetiletí došlo k explozivnímu přírůstku poznatků o struktuře a funkci plicního oběhu a k vývoji nových diagnostických metod. Echokardiografie umožnila screening osob na plicní hypertenzi. Nová klasifikace plicních scintigrafií umožnila dobře odhadnout pravděpodobnost plicní embolie. Počítačová tomografie významně přispěla k výzkumu a diagnostice nemocí plicního oběhu. Koncept remodelování plicních cév u chronické plicní hypertenze objasnil mechanizmy rozvoje plicní hypertenze, obdobně jako koncept „stress-failure“ plicních kapilár u různých typů nekardiogenního plicního otoku. Mnoho nemocných s vrozenou srdeční vadou a plicním cévním postižením nyní přežívá do dospělosti a představuje nový problém v ordinaci praktického kardiologa. Transplantace plic nebo srdce a plic se stala zavedenou léčbou nemocných v terminálním stadiu plicní hypertenze a moderní terapie vazodilatátory umožňuje těmto nemocným překlenout dobu do transplantace. Další pokroky molekulární a buněčné biologie a farmakologie plicního oběhu se v posledních letech přímo transformovaly do klinické praxe. Pouze v roce 1998 bylo indexováno přes 3500 časopiseckých publikací pod pojmem plicní oběh, plicní embolie, nebo plicní hypertenze…byla proto zřejmá potřeba destilace těchto informací do kompaktní monografie.

V českém písemnictví doposud nebyla k dispozici ani monografie, ani série přehledných článků, které by podaly komplexní přehled o novinkách patofyziologie, diagnostiky a léčby chorob plicního oběhu.

Předkládaná publikace vyplňuje uvedenou mezeru. V přehledných devíti kapitolách spojuje aplikovanou vědu s dobrou klinickou praxí. Autor, aby zvýšil čtivost, přehlíží vědomě některé cenné experimentální poznatky, jejichž relevance pro klinickou medicínu však ještě není zcela známá, anebo které nelze do humánní medicíny jednoznačně převádět. Velmi zdařile se snaží spojit fyziologii plicního oběhu s poruchami jeho funkce formou přístupnou plně zaměstnanému lékaři. Podává řadu jednotících principů, které by měl znát každý odborník a vlastně každý lékař. Samostatná kapitola úmyslně není věnována vyšetřovacím metodám v diagnostice chorob plicního oběhu – metody jsou dostatečně všeobecně známy. Jistým, ale nikoli podstatným dluhem je malý počet kvalitních mikroskopických, radiologických a echokardiografických obrázků, reprodukce by však neúměrně zvýšily výrobní náklady, a tím dostupnost publikace.

V souhrnu předkládaná knížka představuje ojedinělé dílo, které patří ke špičce mezi současnými odbornými publikacemi.

MUDr. Eugen Hinterbuchner

Ohodnoťte tento článek!