Autodestruktivní chování v adolescenci

Souhrn

Autoři popisují autodestruktivní projevy v období adolescence ve spektru rizikového chování adolescentů, sebepoškozování a suicidálního chování. V rámci rizikového chování se mohou objevit zneužívání návykových látek, nechráněná sexualita, adrenalinové sporty. Sebepoškozování představuje vědomé a cílené poškození sebe sama, jako jsou pořezávání, pálení, polykání předmětů. Samo o sobě nemá za cíl zemřít, je však významným rizikovým faktorem pro následné suicidální jednání. Suicidální chování představuje spektrum suicidálních myšlenek, gest, pokusů, dokonaného suicidia. Autoři uvádějí rizikové faktory těchto typů autodestruktivního chování, zmiňují též psychiatrická onemocnění, která jsou s tímto jednáním často spojena. Jde například o disharmonický osobnostní vývoj, depresivní poruchu, poruchu příjmu potravy.

Klíčová slova autodestruktivita • adolescence • rizikové chování • sebepoškozování • suicidalita Summary

Koutek, J., Kocourkova, J. Auto-destructive behaviour during adolescence The authors describe auto-destructive symptoms during adolescence within the spectrum of risky adolescent behaviour, self-harm and suicidal behaviour. Risky behaviour can mean things like substance abuse, unprotected sex or adrenaline sports. Self-harm refers to conscious and purposeful harming of oneself, by means such as cutting, burning or swallowing objects. Its intent is not to cause death in itself, it is however a major risk factor for future suicidal behaviour. Suicidal behaviour denotes a spectrum of suicidal thoughts, gestures, attempts or successful suicides. The authors list risk factors connected to these types of autodestructive behaviour and they also mention psychiatric disorders which are often linked to it. Namely disharmonic personality development, depressive disorder or an eating disorder

Key words auto-destructive behaviour • adolescence • risky behaviour • self-harm • suicidal behaviour

Adolescence je vývojové období, které patří k nejobtížnějším v životě každého jedince. Jde o období přechodu mezi dětstvím a dospělostí. Bývá popisováno jako značně nevyvážené, se sníženou sebekontrolou a prudkými emocemi. Toto hodnocení však nesdílejí všichni autoři. V každém případě jde o období, které má své specifické úkoly. Tento úsek života by měl vést k získání budoucí profesní kvalifikace, což mnohdy vede ke zvýšenému tlaku na studijní výkon. Velkým rozporem adolescentního věku bývá již prakticky úplná biologická zralost, která se i vlivem dobré výživy v současné době urychluje, na druhé straně zůstává značná psychická a zejména sociální nezralost. V praxi to znamená, že mladý člověk, který je plně schopen sexuálního života, je schopen zplodit dítě, zůstává ještě dlouhou dobu nesamostatný a plně závislý na svých rodičích. Uvedený nesoulad může přinášet nejrůznější konflikty vnitřní i vnější. Významným rizikovým faktorem jsou problémy v psychosexuálním vývoji.(1) Nejistota kolem sexuální orientace, problémy v prvních partnerských vztazích a obtíže v iniciaci sexuálního života mohou být nezřídka motivem závažného autodestruktivního chování.
V posuzování autodestruktivního chování v adolescenci jsou zmiňovány dva přístupy. První přístup vychází z výrazného ohraničení normálních adolescentních projevů od psychopatologicky vymezených poruch, druhý přístup chápe autodestruktivní projevy dospívajících jako spektrum různé závažnosti, počínaje adolescentními rizikovými aktivitami a konče závažným suicidálním chováním. Víme, že jednotlivé formy autodestruktivního chování se mohou projevovat souběžně nebo následně a výskyt mírnějších forem může představovat rizikový faktor pro závažnější projevy. Příkladem je souběžný výskyt sebepoškozování v podobě mírného sebepořezávání a vážného suicidálního pokusu.(2) Spektrum závažnosti můžeme vidět i v rámci jednotlivých kategorií, jako jsou rizikové chování, sebepoškozování a suicidální chování.

Rizikové chování v adolescenci

Při posuzování specifik adolescentního vývojového období nacházíme řadu názorů, často kontroverzních. Klasicky bývá adolescence popisována jako období citově nevyvážené, se sníženou sebekontrolou a intenzívními emocemi. Existují však i práce, které uvádějí, že obvyklý průběh adolescence má urovnanější podobu a nevyváženost adolescentního vývoje není univerzální jev. Přesto bývá rizikové chování přítomno častěji právě v tomto vývojovém období. Za rizikové chování můžeme pokládat takové chování, které ohrožuje život či zdraví nebo ztěžuje vyřešení obvyklých vývojových úkolů dospívání, jako jsou separace od rodičů, dosahování profesní kvalifikace, identifikace se sexuální rolí apod. Rizikovým chováním je zneužívání návykových látek, sexuální promiskuita a nechráněný sex, nebezpečné řízení motorových vozidel, nebezpečné fyzické aktivity, riskování v oblasti sportu, tendence k vyhledávání „adrenalinových sportů“, až po sociálně neakceptované chování, jako je například vyhledávání rvaček.(3) Rizikové chování spojené s vyhledáváním nebezpečí může vyjadřovat nevědomou motivaci s přáním ublížit si, jindy může jít i o vědomou motivaci se suicidálním úmyslem. Motivační aspekty jsou mnohotvárné, jako jsou potřeba překračovat hranice, získat pozici někoho, kdo se nebojí, vyjádření toho, že si jedinec může dělat, co chce. Rizikové chování u adolescentů je většinou determinováno řadou faktorů, zejména osobnostním vývojem, který v případě vývoje disharmonického představuje zřetelný rizikový faktor.
Zneužívání návykových látek, které může vést rychle k úplné závislosti, typicky začíná v adolescentním věkovém období. Je spojeno s potřebou experimentovat, zkoušet vlastní hranice. Na druhé straně je toto experimentování spojeno s představou, že dotyčný má vše pod kontrolou, jemu žádná závislost nehrozí, dokáže kdykoliv přestat apod.
Rizikové faktory autodestruktivního chování v adolescenci můžeme hledat na straně jedince, jeho rodiny i sociokulturního prostředí, ve kterém žije. Jejich vzájemná interakce může riziko adaptačních problémů posilovat.
Vývoj adaptačního chování dítěte závisí zejména na interakci vnitřních a vnějších faktorů a vlivů. Na straně osobnosti dítěte je to typ temperamentu, které činí dítě v průběhu vývoje méně přizpůsobivým, problematickým v kontextu přizpůsobení se autoritám i vrstevnickým skupinám. V průběhu vývoje ztěžují dítěti situaci specifické poruchy školních dovedností a různé somatické a psychické handicapy. Zároveň hrají roli i vnitřní, prožitkové okolnosti a povahové rysy, jako jsou zvýšená senzitivita, narcistické problémy, nízká frustrační tolerance, snížená sebekontrola. Na straně rodiny jsou rizikovými faktory chaotické, deprivující rodinné prostředí, zneužívání, týrání dítěte. Jsou to rovněž charakteristiky, jako jsou psychiatrická morbidita na straně rodičů, chudoba, časté stěhování, výrazně odlišný adaptační styl rodiny oproti rodinám vrstevníků dítěte. Neúplná rodina sama o sobě může být funkční, avšak taková rodina představuje větší riziko pro rozvoj konfliktů mezi rodiči do budoucna, např. ve sporech o styky s dítětem po rozvodu. Rizikové faktory na straně širšího sociálního prostředí představuje blízkost disociální party, nedostupnost podpůrných systémů (sociálních, školních i zdravotnických), negativní masmediální vlivy a vzory. Rizikové faktory je třeba identifikovat a minimalizovat jejich negativní dopad.

Kazuistická ukázka

Šestnáctiletý chlapec, vyrůstal pouze s matkou a starší úspěšnou sestrou, jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo šest let, odchod otce nesl velmi těžce, stýká se s ním sporadicky. Ve škole měl velké problémy v chování i v prospěchu, měl opakovaně sníženou známku z chování, nerespektoval autoritu učitelů, matka jej výchovně nezvládala. Po ukončení základní školy nastoupil do učebního oboru, nedostal se na střední školu, kterou chtěl studovat. V učilišti měl od počátku absence, byl z něj po půl roce vyloučen. Našel si partu disociálních vrstevníků, se kterými zneužíval návykové látky, vykrádal auta, byl i trestně stíhán. Vykrádání aut prožíval jako velké dobrodružství, při kterém pociťoval pro sebe příjemné napětí, když se mu krádež podařila, cítil se uvolněně, pociťoval zvýšené sebevědomí.

Sebepoškozování

Sebepoškozování představuje kategorii chování, která má sociokulturní souvislosti. Zacházení s lidským tělem je determinováno kulturními a sociálními významy rozhodujícími o tom, které zásahy do lidského těla lze pokládat za konvenční normu (v naší kultuře např. tetování nebo „piercing“) a které již mají charakter sebepoškozování v patologickém slova smyslu. V rámci různých adolescentních subkultur (gothové, satanisté) může docházet ke skupinovému posilování chování, které již patologické znaky vykazuje.
Sebepoškozování je považováno za vážný problém, studie prevalence ukazují, že výskyt tohoto chování mezi mladými lidmi se zvyšuje.(4, 5) V západních zemích 5–9 % adolescentů uvádělo sebepoškození v předcházejícím roce. Více než 5 % osob, které byly v nemocnici po sebepoškození, suicidovalo v průběhu 9 let.(6) Non-suicidal self-injury („selfharm“, „self-injury“, „self-wounding“, „deliberate self-harm“) je termín, který je nejčastěji spojován s vědomým, záměrným, často opakovaným sebepoškozováním (sebezraňováním) bez vědomé suicidální motivace, v němž dochází k narušení tělesné integrity, bez závažného letálního dosahu. Nejčastěji jde o řezná poranění kůže, zápěstí, předloktí, hřbetů rukou, škrábance, vyřezávání znaků do kůže. K sebepoškození bývají používány ostré předměty, např. žiletka, sklo, kus zrcadla. Další formou sebepoškození je popálení, např. cigaretou. Motivy pro sebepoškození jsou rozličné, nejčastěji uváděným motivem bývá pocit vzteku na sebe, potřeba trestu, potřeba úlevy od napětí. Sebepoškozování může být znakem hraniční poruchy osobnosti, ale někteří autoři zdůrazňují návykový charakter sebepoškozujícího chování.(7) Do okruhu sebepoškozování bývá zahrnováno i předávkování léky, které je opakováno a není u něj patrný přímý suicidální motiv. Popisuje se, že afektivní projevy, které provázejí sebepoškození, mají specifickou dynamiku a průběh: • přítomnost události, která přináší vnitřní dyskomfort (ztráta, konflikt, narcistické zranění), • zesílení pocitů dysforie, napětí, úzkosti, vzteku, • potřeba regulovat psychickou rovnováhu,• sebepoškození, • uvolnění napětí.
Je otázkou, zda do okruhu sebepoškozování zařazovat „self-poisonig“ („over-dosing“), které představuje neindikované, nepřiměřené nebo nadměrné užití dávky medikamentů bez zřetelného suicidálního úmyslu. Předávkování léky bývá často opakované.
Sebepoškozování je třeba odlišit od suicidálního chování, s nímž bývá někdy i v medicínském prostředí zaměňováno. Situace je o to složitější, že často nacházíme u pacienta zároveň sebepoškozování a suicidální chování.
Shodné charakteristiky nacházíme v tom, že sebepoškozující se i suicidální osoby prožívají depresi a pocity bezmoci a beznaděje, obě skupiny mají suicidální myšlenky a fantazie, jsou více agresívní, afektivně nestabilní a projevují hraniční osobnostní patologii, podceňují riziko autodestruktivního chování, věří, že mohou být zachráněni a mají tendenci pojímat smrt méně definitivně.
Rozdílné znaky sebepoškozování a suicidálního chování jsou zejména v tom, že u sebepoškozování nenacházíme cíl zemřít a způsoby sebepoškození nemají letální důsledky. Sebepoškozování také vede k častému opakování, více než 60 % sebepoškozujících se osob toto chování provádí opakovaně.
Víme, že sebepoškozování a suicidální chování jsou přinejmenším ve vzájemném vztahu (například u osob, které se sebepoškozují, je větší riziko, že se pokusí o suicidium). Přibližně 55–85 % osob, které se sebepoškozují, uskuteční nejméně jeden suicidální pokus.
Při posuzování souvislostí sebepoškozování a suicidálního chování hraje úlohu osobnost pacienta a typ osobnostní patologie, například zvýšený výskyt obou typů chování můžeme nalézt u pacientů s hraniční poruchou osobnosti.
Za rizikový faktor lze pokládat příslušnost ke specifickým adolescentním subkulturám, jako jsou gothové.(8) Lze říci, že snadnost internetového spojení může vést k povzbuzení sebepoškozujícího
chování.(9)

Opakované sebepoškozování bývá spojováno s osobnostní patologií, nejčastěji s poruchou osobnosti hraničního typu.(10) Zmiňována bývá i disociální, histriónská a mnohočetná porucha osobnosti. Sebepoškozování se významně často vyskytuje současně u pacientů s poruchami příjmu potravy a u pacientů závislých na návykových látkách.(11) Casillas a Clark(12) spojují osobnostní charakteristiky závislosti, impulzivity a sebepoškozování.
Příčiny sebepoškozujícího chování bývají dávány do souvislosti s dětskými traumaty,(13) hovoří se o emočním zneužívání(14) či sexuálním zneužívání v dětství.(15) Předpokládá se, že při nedostatečně dobré dětské zkušenosti s péčí blízké osoby se vytváří pohotovost obracet agresívní impulzy vůči vlastnímu tělu. Tato pohotovost se manifestuje zejména v období adolescence. U osob, které se sebepoškozují, hraje často důležitou úlohu precipitující událost (nejčastěji ztráta významné vazby, narcistické zranění), jíž nelze vyřešit adaptivním způsobem a která specificky stimuluje rozvoj pocitů bezmoci, lítosti, vzteku, křivdy a přání pomstít se. Agrese se obrací vůči vlastnímu tělu. Vznik a průběh aktu sebepoškození bývá provázen různými fantaziemi, které mohou mít i sexualizovaný charakter. Vzorec sebepoškozujícího chování má tendenci se opakovat podobně jako jiné návykové projevy (např. zneužívání návykových látek). Favazza(16) popisuje sebepoškozování jako chorobnou snahu dosáhnout úlevy od pocitů depersonalizace, viny, odmítání a nudy.
Terapie adolescentů, kteří se sebepoškozují, je obvykle komplexní a integruje psychosociální i biologické metody léčby. Hospitalizace je indikovaná tehdy, když pacient trpí další psychopatologii (typické jsou poruchy příjmu potravy, závislost na návykových látkách, deprese) a když jsou u pacienta přítomny zároveň projevy sebepoškozujícího se a suicidálního chování. Hospitalizace vyžaduje práci se zkušeným týmem, neboť sebepoškozující se pacienti mají často „manipulativní“ projevy a pro zdravotnický personál je nesnadné tyto projevy zvládat. Tito pacienti vzbuzují v terapeutech obavy, pocity viny, zlost. Odborný tým potřebuje podporu, supervizi a dovednost v zacházení s protipřenosem. V každém případě je nezbytné navázat vztah s pacientem, identifikovat problém, řešit krizi a léčit psychiatrické poruchy; podporu a pomoc potřebuje také rodina.(17)

Kazuistická ukázka

Sedmnáctiletá dívka byla hospitalizována na Dětské psychiatrické klinice FN Motol pro sebepoškozování. V posledních dvou letech si způsobovala povrchové řezné rány na obou předloktích i stehnech. O možnosti sebepoškozování se dozvěděla jednak na internetu, jednak jí sebepoškozování doporučila její spolužačka. Je jedináček, vyrůstá s oběma rodiči, vysokoškoláky. Ti na ni měli velké nároky, byli nespokojeni s jejími výsledky na střední škole, dívku často kritizovali. Mezi rodiči byly konfliktní vztahy, dlouhodobě uvažovali o rozvodu. Dívka tuto situaci velmi těžce nesla. K sebepoškozování uvedla, že zpočátku způsobovanou bolestí přehlušovala své negativní psychické prožitky, postupně prožívala po pořezání úlevu a uvolnění. V sebepoškozování pokračovala i v době, kdy došlo v rodině k uklidnění, ze sebepoškozování se stal návyk, kterým reagovala na jakoukoliv větší zátěž či napětí.

Suicidální chování

Zatímco suicidální chování v dětství je relativně vzácné, v adolescentním věku se vyskytuje častěji.(18) Pojem suicidální chování zahrnuje široké spektrum začínající suicidálními ideacemi a tendencemi přes suicidální pokus až po dokonané suicidium. Ve srovnání s dospělou populací je počet dokonaných suicidií na počet obyvatel daného věku u dospívajících nižší, u chlapců představuje třetí příčinu úmrtí v této věkové kategorii.(19) Podobně jako v celé populaci u dokonaných sebevražd v adolescenci výrazně převažují chlapci nad dívkami.(20) Pro adolescentní věk je typický suicidální pokus, u něhož naopak významně převažují dívky nad chlapci. Odhady hovoří až o stonásobku suicidálních pokusů ve srovnání s dokonanými suicidii. Suicidální pokusy jsou v této věkové kategorii oproti ostatní populaci nejčastější.(21) Suicidální chování představuje nejčastěji výsledek multifaktoriálního procesu, na jehož průběhu i vyústění se podílí více vlivů. Uváděný motiv bývá nezřídka pouze pověstná „poslední kapka“, která vede k realizaci tohoto rizikového jednání. Důležitou úlohu však hrají rizikové faktory, které představují pozadí, na němž se odehrávají aktuální stresové situace.(22) V tomto procesu hrají roli primární psychiatrické poruchy, osobnostní rysy a aktuální situační zátěžové okolnosti. Význam má podpora či selhávání primární podpůrné skupiny, v případě dospívajících nejčastěji rodiny. Důležité jsou i vrstevnické vztahy.
V popředí zájmu při sledování familiárních souvislostí suicidálního jednání stojí jednak faktory hereditární a genetické, jednak psychologické. Hereditární vlivy se projevují svým významem při vzniku biologicky podmíněných duševních nemocí, jako jsou depresivní porucha nebo schizofrenie. Některé studie navíc prokazují nespecifickou vulnerabilitu pro suicidální jednání, nezávisle na psychiatrické diagnóze. Význam sebevražedného jednání v rodině je též psychologický. Výskyt suicidia v rodině může být určitým návodem a modelem řešení krizové situace. Má svůj význam dokonce i v rodinách, kde je tato anamnéza tabuizována. Rizikovým faktorem je rovněž dlouhodobě konfliktní rodinné prostředí, konflikty mezi dospívajícím a rodiči, rozvodová situace. Dle Pfefferové(23) je riziko suicidálního jednání spojeno se separací od rodiny, rozvodem rodičů, rodičovským alkoholismem, sexuálním zneužíváním, depresí a suicidálním chování u rodičů. Pfefferová zdůrazňuje charakteristiky pro rodiny suicidálních adolescentů: nedostatečné mezigenerační hranice, konfliktní vztahy mezi rodiči, projikování pocitů rodiče do dítěte, symbiotická vazba dítě-rodič, rigidní rodinný systém.
S rizikem suicidálního jednání je spojena řada psychiatrických onemocnění. Nejčastěji suicidalita souvisí s depresí. Nezřídka je neočekávaný suicidální pokus prvním zjevným příznakem závažné afektivní poruchy. Další závažnou duševní poruchou spojenou s významným suicidálním rizikem je schizofrenie. Úzká souvislost je též mezi sebevražedným jednáním a závislostí. Vpád drog do České republiky začátkem 90. let je dáván do souvislosti se zvýšením sebevražednosti u adolescentů v tomto období. Rovněž abúzus alkoholu je závažným rizikovým faktorem. S rizikovou konzumací alkoholu se setkáváme již ve věku dospívání, v ojedinělých případech může dojít k rozvoji závislosti. Nezřídka je alkohol použit před suicidálním pokusem, aby „dodal odvahy“, jindy je použit jako toxická látka, případně v kombinaci s intoxikací jinou látkou, nejčastěji medikamenty.(24) Dalším rizikovým duševním onemocněním jsou poruchy příjmu potravy. Ty jsou spojeny s depresivním syndromem, suicidálním jednáním může nejčastěji dívka reagovat na tlak na zvýšení hmotnosti při mentální anorexii nebo se tímto způsobem může vyrovnávat s pocity viny po přejedení při mentální bulimii. V adolescentním věku má význam disharmonický vývoj osobnosti, zejména spojený s emoční nestabilitou a impulzivitou. Při posuzování problematiky adolescentních jedinců je podstatné posouzení jejich osobnostního vývoje. Dle naší zkušenosti probíhá vývoj osobnosti často nevyváženě, například v souboru suicidálních adolescentů byly zastoupeny rysy chování, zejména emočně nestabilního typu, které ztěžují sociální přizpůsobení.(25) V literatuře bývá zmiňována souvislost mezi hraniční poruchou osobnosti a sebepoškozováním, kdy u tohoto typu osobnosti nacházíme projevy emoční nestability, tendenci k nekontrolovanému chování, problémy v interpersonálních vztazích a malou schopnost mentalizace ve stresových situacích.(26) V době dospívání má vliv též případné závažné somatické chronické onemocnění, zejména to, které je spojeno s omezením životního stylu. Dospívající může tyto obtíže intenzívně prožívat, reagovat depresí, poruchou přizpůsobení. Příkladem může být diabetes mellitus, u kterého se můžeme setkat se suicidálním chováním – od suicidálních tendencí až po dokonanou sebevraždu. Při suicidálním jednání bývá v tomto případě využíván často inzulín.
Pro adolescentní věkovou skupinu je důležitý vrstevnický kolektiv. Dobré vztahy s vrstevníky představují protektivní faktor, naopak neuspokojivé vrstevnické vztahy, pocity nedostatečnosti a vyčlenění představují faktor negativní. V adolescentním období narůstá význam partnerských a sexuálních vztahů. Nešťastná láska bývá často uváděna jako motiv suicidálního jednání. Dalším problémem bývá obava z homosexuální orientace či jiné problémy v sexuálním vývoji. Suicidální jednání se může rovněž vyskytnout jako nápodoba tohoto chování v okolí. Dalším důležitým rizikovým faktorem je již proběhlé suicidální jednání. O významu sebepoškozování je pojednáno výše, z naší klinické praxe se zdá, že význam tohoto autoagresivního jednání stoupá. Zatímco ve skupině 77 pacientů hospitalizovaných po suicidálním pokusu na Dětské psychiatrické klinice FN Motol v letech 2004–2005 se sebepoškozování vyskytlo ve 33 %, ve skupině 35 pacientů v roce 2010 již bylo předchozí sebepoškozování přítomno v 63 %.
Důležitá je souvislost podoby tzv. subjektivního konceptu smrti u suicidálních adolescentů – od vyjádření jednoznačné nevíry v posmrtný život přes představu, že posmrtný život v „nějaké“ podobě existuje, až po propracované iracionální fantazie, například reinkarnačního charakteru. Specifickou, i když nepočetnou skupinou jsou suicidální pacienti, kteří jsou věřící a pro něž je představa suicidia spojena s těžkým proviněním. Přitom religiozita představuje určitý protektivní faktor působící proti suicidálnímu jednání.(27)

Léčba sucidálního jednání se odvíjí od výsledku psychiatrického vyšetření. Je nutné si uvědomit, že toto jednání není samostatnou psychiatrickou nozologickou jednotkou, může být spojeno s řadou duševních poruch. Může se vyskytnout i bez přítomnosti duševního onemocnění. Případná zjištěná duševní porucha musí být adekvátně léčena. Důležité je posouzení rizika sebevraždy u adolescenta, který se již o suicidium pokusil, nebo jsou u něj přítomny suicidální ideace či tendence. Hrozící sebevražda je důvodem pro hospitalizaci bez souhlasu pacienta či jeho rodičů.

Kazuistická ukázka

Čtrnáctiletý chlapec byl přeložen na Dětskou psychiatrickou kliniku z Pediatrické kliniky po intoxikaci medikamenty. V sebevražedném úmyslu požil asi 60 tablet různých léků, hlavně hypnotik a benzodiazepinů, které užívá jeho matka. Jako motiv suicidálního pokusu uvedl šikanování ze strany spolužáků. Při vyšetření sdělil, že chtěl skutečně zemřít, věří tomu, že po smrti „něco“ je, nejspíše by ho čekal další život, který by byl lepší než jeho dosavadní. Žije pouze s matkou, rodiče se po dlouhých konfliktech rozvedli v jeho 10 letech. Chlapec rozvod rodičů těžce nesl, s otcem se stýká pouze nepravidelně, ten o pravidelný kontakt se synem neprojevuje zájem. Pacient je dlouhodobě maladaptován mezi vrstevníky, má problémy s prospěchem, též ale občasné konflikty s matkou.

Závěr

Autodestruktivní jednání v dospívání představuje riziko pro v tomto období probíhající vývojový proces. Jde o spektrum projevů, které zahrnují zejména rizikové chování, sebepoškozování a suicidální chování. Každá z těchto kategorií obsahuje projevy různého stupně závažnosti, které se mohou vyskytovat současně. Rizikové faktory autodestruktivního jednání se vztahují k osobnosti dospívajícího a jeho případné individuální psychopatologii, k dysfunkcím rodinného systému a k charakteristikám sociálního prostředí. Z hlediska osobnosti je závažný disharmonický vývoj, zejména pokud směřuje k hraničně organizované osobnosti, dále pohotovost k depresivní psychopatologii a zneužívání návykových látek. Závažné je týrání nebo sexuální zneužívání dítěte, ale i méně zřetelné patologické chování rodičů směřující k emoční deprivaci. Důležité v rozvoji autodestruktivního jednání jsou špatné vzory, disociální party, dostupnost drog a alkoholu, ale i nedostatek podpůrných systémů. Důležitá je prevence tohoto nebezpečného jednání, která spočívá jak v podpoře protektivních faktorů, tak i v rozvoji krizových center nebo nízkoprahových zdravotnických psychiatrických a psychologických služeb.

Podpořeno dotací MZd ČR 3/12/PDD, projektem MZd ČR koncepčního rozvoje výzkumné organizace 00064203 (Fakultní nemocnice v Motole) a Programem rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. P07 Psychosociální aspekty kvality lidského života.

**

Literatura

1. McDANIEL, JS., PURCELL, DW., D´AUGELLI, AR. The relationship between sexual orientation and the risk for suicide: research findings and future directions for research and prevention. Suicide Life Threat Behav, 2001, 31(Suppl.), p. 84–105.
2. KOCOURKOVÁ, J., KOUTEK, J. Sebepoškozování v adolescenci – narůstající problém? Českoslov psychol, 2008, LII, 3, s. 609–613.
3. SOBOTKOVÁ, V., BLATNÝ, M., JELÍNEK, M., et al. Typologie antisociálního chování v rané adolescenci a jeho vztah k dalším formám rizikového chování. Českoslov psychol 2009, LIII, 5, s. 428–440.
4. CLEAVER, K. Characteristics and trends of self-harming behavior in young people. Br J Nur, 2007, 16, p. 148–152.
5. JACOBSON, CM., GOULD, M. The epidemiology and phenomenology of non-suicidal self-injurious behavior among adolescents: a critical review of the literature. Archives of Suicide Research, 2007, 11, p. 129–147.
6. SKEGG, K. Self-harm. Lancet, 366, 2005, p. 1471– 1483.
7. NIXON, MK., CLOUTIER, PF., AGGARWAL, S. Affect regulation and addictive aspects of repetitive self-injury in hospitalised adolescents. J Am Acad Child Adolesc Psych, 2002, 41, p. 1333–1341.
8. YOUNG, R., SWEETING, H., WEST, P. Prevalence of deliberate self-harm and attempted suicide within contemporary Goth youth subculture: longitudinal cohort study. BMJ, 2006, 332, p. 1058–1061.
9. WHITLOCK, JL., POWERS, JL., ECKENRODE, J. The virtual cutting edge: the internet and adolescent self-injury. Dev Psychol, 2006, 42, p. 407–417. 10. TANTAM, D., WHITTAKER, J. Personality disorder and self-wounding. Br J Psychiatry, 1992, 161, p. 451– 464.
11. FAVARO, A., FERRARA, S., SANTONASTASO, P. Self-injurious behavior in a community sample of young women: relationship with childhood abuse and other types of self-damaging behaviors. J Clin Psychiatry, 2007, 68, p. 122–131.
12. CASILLAS, A., CLARK, LA. Dependency, impulsivity, and self-harm: traits hypothesized to underlie the association between cluster B personality and substance use disorders. J Personal Disord, 2002, 12, p. 424–436.
13. ADSHEAD, G. Written on the body: deliberate selfharm and violence. In WELLDON, EV., Van VELSEN, C. A practical guide to forensic psychotherapy. London : Jessica Kingsley Publishers, 1997.
14. CROYLE, KL., WALTZ, J. Subclinical self-harm: range of behaviors, extent, and associated characteristics. Am J Ortopsych, 77, 2007, p. 332–342.
15. Van der KOLK, BA., PERRY, JC., HERMAN, JL. Childhood origins of self-destructive behavior. Am Journal Psychiatry, 1991, 148, p. 1665–1671.
16. FAVAZZA, AR. The coming of age of self-mutilation. J Nerv Ment Dis, 1998, 186, p. 259–268.
17. WOODS, J. The self-report of Andi. Clin Child Psychol Psychiatry, 2006, 11, p. 283–292.
18. PELKONEN, M., MARTTUNEN, M. Child and adolescent suicide: epidemiology, risk factors, and approaches to prevention. Paediatr Drugs 2003, 5, p. 243–265.
19. CASH, SJ., BRIDGE, JA. Epidemiology of suicide and suicidal behavior. Curr Opin Pediatr, 2009, 21, p. 613–619.
20. ŠKRABAL, J., POLÁŠEK, V. Sebevraždy v České republice 2006 až 2010. Olomouc, Český statistický úřad, 2011.
21. BRENT, DA., et al. The treatment of adolescent suicide attempters study (TASA): predictors of suicidal events in an open treatment trial. J Am Acad Child Adolesc Psychiatry, 2009, 48, p. 987–996.
22. CHYLOVÁ, M., PÁLOVÁ, E., KOVANIČOVÁ, M., et al. Prieskum suicidálního správania v období dospievania. Českoslov psychol, 2011, 55, s. 306–315.
23. PFEFFER, CR., JIANG, H., KAKUMA, T. Child-adolescent suicidal potential index (caspi): a screen for risk for early onset suicidal behavior. Psychological Assesment, 12, 2000, 3, s. 304–318.
24. ASELTINE, RH., SCHILLING, EA., JAMES, A., et al. Age variability in the association between heavy episodic drinking and adolescent suicide attempts: findings from a large-scale, school-based screening program. J Am Acad Child Adolesc Psychiatry, 2009, 48, 3, p. 262–270.
25. KOUTEK, J., KOCOURKOVÁ, J. Některé charakteristiky suicidálního jednání u dětí a adolescentů. Českoslov psychol, 2007, LI, 1, s. 72–79.
26. NAJMI, S., WEGNER, DM., NOCK, MK. Thought suppression and self-injurious thoughts and behaviors. Behaviour Research and Therapy, 2007, 45, 8, p. 1957–1965.
27. NELSON, G., HANNA, R., HOURI, A., et al. Protective functions of religious traditions for suicide risk. Suicidology Online, 2012, 3, p. 59–71.

O autorovi| MUDr. Jiří Koutek, Ph. D., doc. PhDr. Jana Kocourková, Univerzita Karlova v Praze, 2. lékařská fakulta a Fakultní nemocnice v Motole, Dětská psychiatrická klinika e-mail: jiri.koutek@lfmotol.cuni.cz

Ohodnoťte tento článek!