Cestovní medicína

Prof. MUDr. Vladimír Šerý, DrSc.

Centrum cestovní medicíny, Praha

Klíčová slova:

cestovní průjem – malárie – hepatitida – cholera – hemoragické horečky – mor – záškrt – vzteklina – meningokoková meningitida – poliomyelitida – sexuálně přenosné choroby – očkování – chemoprofylaxe

Podle světových statistik z průmyslově rozvinutých zemí 40 milionů turistů ročně odjíždí do Afriky, Asie, Latinské Ameriky a na tichomořské ostrovy. Na celém světě 650 milionů jedinců, tj. desetina obyvatelstva Země, cestuje do sousedních nebo vzdálenějších zemí. Rozvoj cestovního průmyslu, který se na ekonomice mnoha států výrazně podílí, si vyžádal také rozvoj nového lékařského oboru – cestovní medicíny.

Cestovní medicína je interdisciplinární obor, který se zabývá zdravotní pro blematikou cestování v širokém slova smyslu. Každý obor medicíny vlastně může řešit tuto problematiku ze svého hlediska a v rámci své odbornosti. U nás se cestovní medicínou zabývají především epidemiologové (Steffen a Lobel, 1994), infektologové, lékaři oboru pracovního lékařství a jako konzultanti pediatři, dermatologové, venerologové, gynekologové, psychiatři, mikrobiologové (zvl. parazitologové), ale někdy i lékaři dalších oborů. Tak jako v západoevropských zemích i u nás vznikají specializovaná pracoviště cestovní medicíny a byla navržena funkční specializace z cestovní a tropické medicíny (Behrens, 1998). Ve své stati Travel Medicine, Art or Science Angličan Behrens považuje cestovní medicínu za podobor tropické medicíny. S tímto názorem nelze souhlasit, protože problematika cestovní medicíny se překrývá s tropickou medicínou pouze při cestách do tropů a subtropů. Naproti tomu cestovní medicína v mírném klimatu má rovněž své specifické problémy, hlavně prevencí stoupající úrazovosti.

Při dnešním masovém rozšíření cestování do zahraničí se mnoho cestovatelů radí o zdravotních problémech se svým lékařem, takže se základy cestovní medicíny by se měli seznámit všichni lékaři a sami rozhodnout, zda jejich informace cestovatelům postačí, nebo zda je doporučí na specializované pracoviště, zvláště při cestách do rizikových oblastí.

Náplň cestovní medicíny sestává v podstatě z několika součástí (Steffen a Raeber, 1997). Především je třeba posoudit, zda zdravotní stav cestovatele dovoluje podniknout plánovanou cestu, přičemž se bere v úvahu náročnost cesty, použité dopravní prostředky, klimatické podmínky, epidemiologická situace a dostupnost lékařské péče, v některých případech i dostupnost specialisty, ale i pracovní a životní podmínky v místě pobytu. Po základním vyšetření se rozhoduje, zda je nutné si vyžádat u odborných lékařů doplňkové vyšetření. Základní vyšetření, někdy jen orientační, slouží rovněž k posouzení kontraindikací, doporučených očkování a chemoprofylaxe.

Další součástí cestovní medicíny je konzultace, při níž se cestovatel upozorní na zdravotní rizika během cesty a v místě pobytu. Některá pracoviště cestovní medicíny cestovatelům poskytují tištěné informace o ochraně zdraví na cestách (Šerý, 1996, Šerý, 1998) a při pohovoru zdůrazňují pouze nejdůležitější doporučení, popř. další dotazy zodpoví při příští návštěvě anebo telefonicky.

Po konzultaci se provádí vyžadovaná nebo doporučená očkování, chemo pro fy laxe malárie, popř. zřídka i chemopro fylaxe jiných infekčních nemocí. Při praví se schéma a časový plán jednotlivých očkování. Při náhlém odjezdu se bere v úvahu rozdílné riziko nemocí a zemí pobytu, popř. se doporučí další dávky v zahraničí.

V případě onemocnění v zahraničí radíme vyhledat vybraná zdravotnická zařízení, pro něž dostane cestovatel od nás doporučení (například pracoviště světové sítě YAMAT).

Antimalarika se předepisují před odjezdem do malarické oblasti, doporučí se cestovní lékárnička, která se sestavuje podle země, dostupnosti lékařské pé če, délky pobytu a posouzení zdravotního stavu. Některé součásti cestovní lékárničky jsou vázány na lékařský předpis. I když antibiotika nejsou standardní součástí cestovních lékárniček, mohou být cestovateli, po uvážení situace v místě pobytu, předepsána, zvláště v případech nedostupnosti lékařské péče nebo při obtížích opatřit si širokospektrá antibiotika v zemi pobytu. Vzhle dem k tomu, že někdy vznikají problémy s odbavením cestovní lékárničky na hranicích, je vhodné vystavit mnohojazyčné potvrzení s prohlášením, že převážená léčiva jsou určena pro osobní potřebu cestovatele. Toto potvrzení zahrnuje i léky, jednoúčelové stříkačky a jehly pro diabetiky a ostatní pacienty s chronickým onemocněním.

Během pobytu v zahraničí by každý cestovatel měl mít možnost se telefonicky, faxem nebo e-mailem spojit se svým pracovištěm cestovní medicíny a žádat radu o zdravotních problémech, které vznikly během cesty nebo pobytu.

Speciální instruktáž dostává cestovatel, který má v úmyslu se zdržovat ve venkovských oblastech tropů a subtropů, v lesích, v savanách, stepích a pouštích, vysokohorských oblastech, koupat se a potápět se v tropických mořích. Při služebních cestách je někdy účelné posoudit ve spolupráci s příslušným specialistou i pracovně-lékařské problémy.

Další náplní činnosti lékařů zabývajících se cestovní medicínou je péče o cestovatele po jejich návratu. Nej častěji přicházejí s gastrointestinálními obtížemi, s přetrvávajícím průjmovým onemocněním, horečnatými stavy, ode znívajícími reakcemi po poraněních mořskými živočichy, kožními afekcemi, např. kožní leishmaniózou a obrazem larva migrans cutanea nebo podezřením na venerické nemoci.

Před odjezdem cestovatele informujeme o významu včasného upozornění ošetřujícího lékaře na příznaky onemocnění po návratu ze zahraničí. Na proti tomu každý lékař by při současném rozma chu turistiky měl začlenit otázku Unde venis do rutinní anamnézy. Při zjištění onemocnění po návratu ze za hraničí, zvláště z oblastí klimaticky a epidemiologicky rizikových, rozhodne podle své odbornosti, závažnosti stavu a svých zkušeností, zda provede upřesnění a potvrzení diagnózy sám nebo odešle pacienta na příslušné specializo vané pracoviště. Někdy od návratu z rizikových oblastí uplyne delší doba a pacient souvislost mezi cestou do za hraničí a vlastním onemocněním nepřed pokládá. Tak např. horečnaté ata ky terciány můžeme očekávat až 3 roky po opuštění malarické oblasti, vzácně i později.

Podle Světové zdravotnické organizace (1997) mělo 50 % cestovatelů z mírného klimatu do tropických a subtropických oblastí nějaký, třeba jen nezávažný zdravotní problém a až 25 % se cítilo nemocných. Každý 12. během pobytu v zahraničí, popř. po návratu konzultoval pro obtíže lékaře. Každý 17. cestovatel zůstal během pobytu nebo po návratu alespoň 1 den na lůžku, každý 50. byl po návratu ne schopen práce a jeden ze 1700 cestovatelů byl předčasně, na radu lékaře, evakuován (Šerý a Bálint, 1998).

Cestovatelé v horkém klimatu jsou postiženi nejčastěji průjmovým onemocněním. Přibližně 25 až 90 % návštěvníků tropických a subtropických zemí jimi onemocní během asi měsíčního pobytu. Ze skupiny českých turistů onemocnělo při pobytu v 60 zemích tropů a subtropů nejméně jednou až 70 %. Přes 85 % průjmových epizod mělo charakter cestovního průjmu, při nichž lze použít protiprůjmové léky z cestovní lékárničky. Cestovatele je však třeba výslovně upozornit na nevhodné použití např. loperamidu nebo smektinu, ale i živočišného uhlí při dyzenterickém syndromu nebo choleriformním průjmu. Zabývali jsme se rovněž vlivem dodržování principů hygieny stravování na incidenci průjmových onemocnění. Sta tisticky významný rozdíl byl zjištěn mezi cestovateli, kteří jedli v jakékoliv úpravě i syrovém stavu zeleninu (80 %), a osobami, které zeleninu nejedly (55 %). Incidence průjmových onemocnění závisela rovněž na kvalitě informací o profylaxi. Chemoprofylaxi průjmových onemocnění doporučíme jen výjimečně, u krátkodobých cest do zemí s vysokým rizikem, terapeutickými dávkami antibiotik, např. sportovní utkání, důležité jednání apod. (Šerý, 1986).

Cestovní průjmy jsou charakterizovány lehkým průběhem, řídkými nebo vodnatými stolicemi (ve 25 % je více než 6 stolic denně). Břišní křeče nejsou typické, nauzea u 15 %, zvracení zřídka, mírně zvýšená teplota jen asi v 10 %. Cestovní průjem bez léčení trvá v průměru čtyři dny. Původci jsou převážně enterotoxigenní kmeny E. coli (Zielon ka, 1990, Šerý a Bálint, 1998, Caumes, 1999). I v nejlepších laboratořích se etiologie objasní nejvýše v 80 % případů.

Horečnatým onemocněním neznámé etiologie bylo v 60 zemích tropů a subtropů postiženo kolem 15 % našich občanů. V některých případech aplikoval ošetřující lékař antimalarika a současně širokospektrá antibiotika a z různých důvodů pacienta neposlal na laboratorní vyšetření. V některých případech se mohlo jednat o malárii, která nebyla laboratorně potvrzena. Na druhé straně jediné negativní vyšetření vždy malárii nevylučuje, protože tlustá kapka mohla být odebrána nevhodně nebo nesprávně a také úroveň parazitologického vyšetření může ovlivnit falešně negativní výsledek. Někdy se mluví o tropických horečkách, jejichž etiologie nebyla objasněna. Původci mohou být geopolitní viry nebo viry vyskytující se pouze v tropech a subtropech (nejčastěji arboviry), kde jsou přenášeny místními vektory, popř. kde jsou přítomna rezervoárová zvířata (Zielonka, 1990, Šerý a Bálint, 1998).

SZO odhaduje každoročně 300 až 500 miliónů nových infekcí malárie, na niž umírá 1,5 až 3 miliony lidí. Do Evropy je z malarických oblastí, hlavně z tropické Afriky, ročně importováno nejméně 10 000 případů, z nichž nej méně 100 umírá. Počítá se, že z pěti tisíc cestovatelů do západní Afriky 120 one mocní malárií a jeden zemře. V posledních třech letech zemřelo na malárii šest našich občanů. Důvodem byla hlavně rezistence na meflochin a pozdní léčení. Léčení importované malárie u nás popsali např. (Vaništa a Manďá ková, 1995).

V malarických oblastech jsou cestovatelé vystaveni nákaze malárií, proto je před odjezdem třeba posoudit riziko nákazy. Je třeba rozhodnout, zda při nízkém riziku a zvláště při dlouhém pobytu je vůbec nutné trvale podávat antimalarika. Cestovatele upozorníme na nutnost neprodleného zahájení léčení, když se dostaví příznaky svědčící pro malárii. V případě, kdy lze předpokládat obtížnou dostupnost lékaře, doporučíme pohotovostní samoléčení (stand-by-stand treatment) antimalariky, která by měl mít cestovatel stále u sebe. Při doporučování chemoprofylaxe malárie, kromě stupně rizika, je třeba uvážit citlivost místních kmenů plazmodií na antimalarika, jejich kontraindikace, ale i délku pobytu, protože při prolongovaném profylaktickém podávání některých antimalarik se zvyšuje riziko nežádoucích účinků. Stále častěji se objevuje rezistence plazmodií na antimalarika, hlavně P. falciparum. Na druhé straně se neustále vyvíjejí nové léky, na které časem zřejmě opět vznikne rezistence.

Kdysi k profylaxi malárie doporučovaný pyrimetamin je dnes k tomuto účelu kontraindikován, protože na něj vznikla téměř úplná rezistence plazmodií. Pou ze v kombinaci se sulfalenem (Meta kelfin) nebo sulfadoxinem (Fansi dar) jej lze ještě používat k léčení tropické malárie v západní nebo střední Africe. Ale i v této kombinaci je pro dlouhodobou chemoprofylaxi kontraindikován pro nebezpečí toxické epidermální nekrolýzy a Stevenson-Johnsonova syndromu. Chlorochin je stále možné používat k chemoprofylaxi ve střední Americe a Karibské oblasti, na Blízkém a místy i na Středním Východě, v některých oblastech Číny. K zesílení jeho účinku se doporučuje kombinace s pro guanilem (Savarin, u nás není registrován).

Velké naděje se vkládaly do meflochinu (Lariam). Místy v jihovýchodní Asii je však již většina kmenů P. falciparum rezistentních, ale P. vivax je dosud citlivá. Rezistence P. falciparum se rychle vyvíjí i v Africe. V thajsko-myanmarském, v thajsko-kambodžském pohraničí a vlastní Kambodži doporučila SZO nahradit meflochin doxycyklinem (Šerý a Bálint, 1998, International Travel and Health, 1999).

V poslední době v případě selhání meflochinu, zvláště v tropické Africe, se doporučuje kromě artemisininu a jeho derivátů nové antimalarikum malaron. Je to kombinace proguanilu a atova konu, který zesiluje schizontocidní účinky a zpomaluje vznik rezistence a bylo navrženo k chemoprofylaxi (Lell a spol.,1998). Z nových slibných antimalarik je nutné se zmínit také o etaquinu (Horton 1998). Je to 8-aminochinolin 10 až 15x účinnější než primachin. Je doporučen k léčení multirezistentních kmenů P. falciparum, ale i k antirelapsovému léčení P. vivax. Bylo navrženo i k chemoprofylaxi malárie jednou denně 500 mg po 3 dny v intervalu 30 dnů.

Stále se potvrzuje, že chemoprofylaxi nelze považovat za jedinou ochranu před malárií. I když se chemoprofylaxe pravidelně dodržuje, vzhledem k rezistenci plazmodií na antimalarika nelze podceňovat spánek pod moskytovou sítí, používání insekticidů a ochrany před hmyzem sajícím krev po západu slunce, včetně používání repelentů (Curtis, 1992). Tím se cestovatel chrání i před jinými nákazami přenášenými krev sajícím hmyzem (horečkou dengue, leishmaniózami, horečkou papatači, japonskou encefalitidou a řadou dalších nemocí).

Důležitou kapitolou cestovní medicíny je ochrana před nemocemi očkováním. V tropech a subtropech se na měsíc pobytu počítá 300 až 2000 onemocnění hepatitidou A. Hepatitida B postihuje krátkodobé cestovatele méně často, při delším pobytu se doporučuje očkování (25 až 420 případů na sto tisíc a měsíc pobytu.) Břišní tyfus postihuje při měsíčním pobytu v průměru tři cestovatele v Indii, Egyptě, Maroku, ale v západní Africe a Peru nejméně 30 ze sta tisíc. Cholerou onemocní v průměru méně než jeden cestovatel na sto tisíc, avšak asymptomatické a leh ce (atypicky) probíhající případy tvoří až 99 % všech nákaz. Živá orální vakcína (Orochol) poskytuje solidní ochranu. Některé státy Latinské Ameriky a tropické Afriky vyžadují očkování, i když to odporuje mezinárodním předpisům. Smrtnost pacientů neléčených včasnou rehydratační terapií dosahuje až 40 %. První bariéru pro nákazu cholerou poskytuje kyselost žaludeční šťávy. Tuto bariéru můžeme posilovat nápoji s přísadou citrónové šťávy.

Hemoragické horečky jsou zoonózy, které se většinou vyskytují v tropických oblastech. U některých se uskutečňuje přenos členovci. U žluté zimnice, která se v širším slova smyslu zařazuje mezi hemoragické horečky, u hemoragické formy horečky dengue a u horečky Rift Valley se jako přenašeči uplatňují komáři, u konžsko-krymské horečky klíšťata. Respirační nákaza může na stat při vdechnutí výkalů rezervoárových hlodavců nebo požitím potravin kontaminovaných jejich výkaly – u ná kaz vyvolaných hantaviry (hemoragická horečka s renálním syndromem) a arenaviry (bolivijská a argentinská hemoragická horečka a horečka Las sa). Na cestovatele se snadno přenesou hemoragické horečky přenášené komáry (žlutá zimnice a horečka dengue). Hemoragickou horečkou Lassa a Ebola se Evropan nakazí jen zřídka, vzhledem k vzácnému přenosu respirační cestou při styku s nemocnými. V Africe jsou známy i nozokomiální nákazy. Při zavlečení do Evropy a USA nevznikly kontaktní nákazy, došlo však k nákazám laboratorní horečkou Lassa a Marburskou nemocí (Šerý a Bálint, 1998).

Izolace suspektních případů se může zajistit i na našich infekčních odděleních bez nákladných Traxlerových izolátorů zřizovaných v Anglii a ve Francii (Šerý, 1982).

Mor u Evropanů byl hlášen po roce 1960 ve třech případech. Sám autor onemocněl při epidemiologickém vy šetřování v endemické oblasti jižního Vietnamu. Pokud se léčení zahájí v prvních dvou dnech, je smrtnost nulová a příznaky rychle odezní. Vzhledem k tomu, že očkování i živou vakcínou chrání jen asi z 50 %, při vysokém ohrožení se doporučuje profylaxe tetracyklinem v dávce až 3 g denně, popř. zahájení léčení, dostaví-li se první suspektní příznaky (Šerý a Bálint, 1998).

Očkování proti záškrtu u dospělých doporučujeme při cestách do Ruské federace a do republik, které vznikly po rozpadu bývalého Sovětského svazu, kde incidence této nákazy je místy stále ještě dosti vysoká.

V Thajsku je u jednoho procenta turistů hlášeno pokousání psem, v některých tropických zemích ještě více. Riziko je při delším pobytu na venkově a u profesionální expozice vyšší. V indických nemocnicích připadá na 500 hospitalizovaných jeden případ vztekliny. Roč ně na světě zemře 70 000 pokousaných lidí na vzteklinu. Zvláštní pozornost je třeba věnovat speleologům, kteří mo hou virus vztekliny vdechnout s prachem guana netopýrů. Vždy je třeba posoudit stupeň rizika a uvážit preexpoziční vakcinaci.

Očkování proti meningokokové me ningitidě doporučujeme při cestách do subsaharské Afriky a Saudské Ará bie, které vyžadují toto očkování zvláště u poutníků do Mekky. Doporučuje se také při pobytu v Indii a před trekingem v Nepálu.

Ročně je 75 000 obyvatel endemických oblastí jižní a jihovýchodní Asie infikováno japonskou encefalitidou přenášenou komáry. Riziko ve městech je nepatrné, naproti tomu je nezanedbatelné při pobytu na venkově v blízkosti chovů hospodářských zvířat, hlavně prasat, která představují významný rezervoár viru. I když ročně onemocní jen 15 až 25 Evropanů a Američanů, uvážíme očkování, protože nákaza vykazuje 25 až 30% smrtnost.

Očkování proti žluté zimnici je do některých států endemického výskytu v tropické jižní Americe a v Africe povinné, ale i v případě, že se nevyžaduje, může být cestovatel v endemických oblastech ohrožen, protože přenos se uskutečňuje komáry. Proto doporučujeme očkování do všech oblastí známého výskytu nebo potencionálního výskytu. Od očkování jsou obvykle osvobozeny děti v prvním roce života. V endemických oblastech se ročně vyskytne asi 200 000 případů u místního obyvatelstva, u neočkovaných Evropanů a Ame ričanů jsou hlášena jen ojedinělá onemocnění. Žlutá zimnice může probíhat lehce, příp. může být průběh atypický.

Očkování proti poliomyelitidě i u dos pělých doporučujeme při cestách do tropické Asie a Afriky, zatímco nejen v severní, ale i ve střední a jižní Americe byla již eliminována.

Tetanus u Evropanů v tropech byl za znamenán jen zcela ojediněle, pravděpodobně pro vysokou proočkovanost. Pokud bylo očkování provedeno déle než před 10 lety, doporučujeme přeočkování a záznam v mezinárodním očkovacím průkazu pro informaci zahraničních lékařů pro případ zranění.

Riziko sexuálně přenosných nemocí je podle celoevropských statistik poměrně vysoké. Téměř 5 % Evropanů uvádí styk s příležitostným partnerem, svobodní až ve 20 %, přičemž až v 10 % bez kondomu. Ve většině evropských zemí nejvýznamnějším činitelem při nákaze je cestování. Zvláště mezi tzv. sexuálními turisty z evropských zemí se po návratu uvádí incidence sexuálně přenosných nemocí 2 až 10 % (Haliona B. a spol., 1997).

U nás se sexuální turistika zatím oficiálně neorganizuje, přicházejí k nám však naši občané požadující sérologické vy šetření na HIV s upozorněním na po hlavní styk v zahraničí. I u žen je někdy nechráněný pohlavní styk odůvodňován tím, že kondom nebyl k dispozici, někteří muži uvádějí protržení kondomu. U našich vyjíždějících občanů je nutné věnovat větší pozornost prevenci sexuálně přenosných nemocí (Mulhall, 1993).

I když uštknutí jedovatými hady je u cestovatelů v tropech vzácnou příhodou, počítá se v průměru asi 10 případů na 100 000, riziko se může mnohonásobně zvýšit při pobytu v terénu, zvláště pak při nedodržování základní prevence, vhodného obleku, dlouhých kalhot ze silného plátna, terénních bot, případně rukavic. Život zachraňující mů že být správné poskytnutí první pomoci, imobilizace postižené kon četiny a transport vleže nebo vsedě do nejbližší nemocnice nebo jiného zdravotnického zařízení. Vystříháme se incize, excize nebo vysávání rány. Aplikaci séra, nejlépe monovalentního, má provést lékař intravenózně; v případě sys témových příznaků, po předchozí aplikaci adrenalinu a antihistaminik. I když uštknutí některými druhy hadů může vést rychle k fatálnímu konci, ve světových statistikách končí v průměru jen 8 až 10 % uštk nutí letálně. Nezávisí to jen na druhu, ale i na místě uštknutí a množství jedu, které proniklo do rány při uštknutí. Bodnutí štíry a kousnutí pavouky bývá méně nebezpečné, první pomoc je podobná (Russell, 1980, Šerý a Bálint, 1998).

Naši občané odjíždějící do oblastí se zvýšeným rizikem uštknutí jedovatými hady mají být informováni o prevenci, první pomoci a způsobu transportu do nemocnice. Při chůzi v nepřehledné a husté vegetaci, při pobytu v terénu ve večerních hodinách, při nočním táboření, může být riziko postižení daleko vyšší (Šerý a Bálint, 1998).

Pracoviště zabývající se cestovní medicínou věnují nedostatečnou pozornost rizikům koupání v tropických mořích. Je třeba především upozornit na nebezpečné mořské živočichy, kteří ohrožují člověka kousnutím (mořští hadi, hlavně čeledi Hydrophidae; hlavonožci a úho ři), jiní poraňují bodnutím – ostnaté ryby jako např. Pterois sp. (angl. stonefish), rejnoci, homolice (Conus sp.), popř. poraňují ploutví ostrou jako břitva, jako např. ryba – chirurg (čeleď Acant huridae). Další živočichové působí kontaktním toxinem jako některé druhy medúz, např. Chironex fleckeri, které vylučují nejúčinnější živočišný toxin působící zničující bolest a přechodnou paralýzu končetiny. Prevencí je potírání kůže vazelinou. Podobně působí mořské sasanky, mořské okurky (čeleď Holothurioidae) a mořské houby. Někteří živočichové mohou kousnout a současně i bodnout – jako ježovky a mořští červi. Doporučujeme nošení ochranné obuvi při koupání i při chůzi na pláži, která chrání rovněž před napadením larvou migrans (Edmonds, 1989, Šerý a Bálint, 1998).

Stále častěji přicházejí do našich ordinací turisté, kteří plánují vysokohorské túry, přičemž není vzácností plán výstupu do výšky přes 6000 m. A někdy zjistíme základní neznalosti prevence horské nemoci. Akutní horská nemoc, plicní edém a edém mozku jsou v odlehlých horských oblastech závažné stavy. Jediným účinným opatřením v těchto podmínkách je sestup do nižších poloh při včasném rozpoznání prvních, někdy nevýrazných příznaků. Tam, kde je návrat do nižších poloh nemožný, užívá se přenosná hyperbarická komora, kterou vlastní skupiny našich vysokohorských turistů jen zřídka (Hackett a Rennie, 1976).

V cestovní medicíně se opomíjí vý znam silničních nehod a jejich prevence. Tyto nehody tvoří 1/3 až 1/2 všech repatriací ze zdravotních důvodů a v rozvojových zemích jsou mnohem častější. Nejčastější jsou v Africe (3x častěji než v severní Americe – vztaženo na počet ujetých mílí). U amerických turistů se jako příčina smrti podílejí úrazy ve 22 %, z nichž téměř třetina jsou silniční úrazy. Téměř v polovině případů jsou příčinou smrti kardiovaskulární příhody, ale jen v 1 % infekční nemoci, na něž je obvykle orientováno až 90 % prevence před cestou (Šerý a spol., 1996).

Součástí cestovní medicíny jsou i kinetózy, jejich terapie a prevence. Tyto stavy se označují jako mořská, automobilová nebo letadlová nemoc. Přes pokrok v technologii dopravních prostředků je stále ještě určitá část cestujících postižena kinetózami. Rozez ná váme iniciální fázi charakterizovanou nevolností, po ní následují neurologické a gastrointestinální příznaky. Kinetózy ovlivňují zvláštní okolnosti a individuální dispozice, které mohou urychlit jejich manifestaci. K prevenci i léčení se navrhují anticholinergika a antihistaminika, jejichž nevýhoda je nežádoucí útlum. Konečně žádný z doporučovaných lé ků není zcela účinný nebo vhodný k pre venci za různých okolností a u všech postižených (Oosterveld, 1995).

I když většina cestovatelů nemá závažnější problémy s časovým posunem, při cestách letadlem, přece jen věnujeme pozornost tomuto problému při prvních cestách přes nejméně čtyři časová pásma, popř. u cestovatelů, u nichž v minulosti problémy nastaly. Stavy následkem časového posunu se označují v anglosaské literatuře jako jet-lag. Jsou charakterizovány především únavou, ochablou pozorností a špatnou psychomotorickou výkonností. Závaž nost je individuální a závisí na prostředí a počtu překročených časových pá sem. Řada rad týkající se prevence nebo zmírnění obtíží není vhodná nebo je neúčinná a některá doporučení mohou být dokonce nebezpečná, jako je např. podávání melatoninu. Pouze dva běžně dostupné léky je možné doporučit. Jsou to nebenzodiazepinová hypnotika, která indukují spánek umožňující rychlou obnovu, např. zolpid nebo zopiclon.

Denní somnolenci je možné potlačit kávou nebo kofeinem (Ehret a Scanlon, 1983).

V tomto krátkém sdělení není možné, ani v přehledu, vyčerpat celou problematiku cestovní medicíny. Např. posuzování zdravotního stavu před odjezdem do oblastí klimaticky zdravotně náročných představuje samostatnou kapitolu cestovní medicíny. Významný je také systém vyšetřování po návratu z tropů a subtropů u cestovatelů přicházejících s různými příznaky, ale i u asymptomatických jedinců, kteří žádají vyšetření z různých důvodů. Zvláštními problémy jsou cesty dětí, těhotných žen, jedinců vyššího věku, osob stižených chronických onemocněním, diabetiků, alergiků, osob s psychiatrickými stavy, cestovatelů imunodeficitních, osob stižených renální insuficiencí, kardiaků a hypertoniků (Šerý a Bálint, 1998).

Literatura

1. Behrens R. H.: Travel Medicine, Art or Science. 2nd European Congress on Tropical Medicine, Liverpool, September 1998

2. Beighton P. H., Richards P. R.: Cardiovascular disea se in air travellers. Br. Heart J., 1998, 30: 367-372

3. Caumes E.: Health and Travel. Pasteur Mérieux 1999, 163 str.

4. Curtis C. F.: Personal protection methods against vectors of diseases. Rev. Med. Vet. Entomol., 1992, 80: 543-553

5. Edmonds E.: Dangerous marine creatures. Reed Books Pty. Ltd. Australia, 1989, 310 str.

6. Ehret C., Scanlon L.: Overcoming jet-lag. Berkeley Publishing Corp.ed., New York, 1983, 144 str.

7. Hackett P. H., Rennie D.: The incidence, importance and prophylaxis of acute mountain sickness. Lancet ii, 1976: 1149-1154

8. Halioua B., et al.: Maladies sexuellement transmissibles et voyages. Med.Trop., 1997, 57 bis: 501-504

9. Horton J.: Current data and future possibilities, Etaquine a breakthrough in malaria prophylaxis? European Conference on Travel Medicine, Venice, March 1998

10. International Travel and Health: WHO Gene va 1999, 108 str.

11. Mack J. E.: Return of psychiatric patients from overseas. Aerospace Med. 1992, 33: 403-408

12. Mulhall B. P.: Sexually transmissible diseases and travel. Br.Med.Bull. 1993, 49: 394-411

13. Oosterveld W. J.: Motion sickness. J.Travel Med. 1995, 2: 182-185

14. Steffen R., Lobel H. O.: Epidemiologic basis for the practice of travel medicine. J. Wilderness Med. 1994, 5: 56-66

15. Steffen R., Raeber P. A.: Les risques du voyageur. Med.Trop. 1997, 57 bis: 423-425

16. Šerý V.: K problematice horečky Lassa, ostatních hemoragických a tzv. tropických horeček. Prakt.lék. 1982, 62: 115

17. Šerý V., et al.: Lexikon cestovní medicíny. Encyklopedický dům Praha, 1996, 306 str.

18. Šerý V.: Cestovní průjmy u československých občanů při pobytu v tropech a subtropech. Prakt.Lék. (Praha), 1986, 66: 56-61

19. Šerý V.: Zdraví na cestách. Medon 1998, 64 str.

20. Šerý V., Bálint O.: Tropická a cestovní medicína. Medon Praha, 1998, 569 str.

21. Vaništa J., Manďáková Z.: Léčba importované malárie. Prakt.lék. 1995, 75, 11: 516-517

22. Zielonka M.: Reisen und Infektionsrisiko. Schwer Verlag Stuttgart, 1990, 728 str.

e-mail: medpharm@mbox.vol.cz

Ohodnoťte tento článek!