Depresivní porucha, její léčba a komorbidita s poruchami osobnosti

Souhrn

Deprese je chronická porucha charakterizovaná jak izolovanými, tak opakujícími se epizodami. Léčba deprese je jedním z nejpalčivějších problémů dnešní medicínské praxe, a to zejména proto, že tato choroba je celosvětově zodpovědná za nemalé procento případů snížené pracovní schopnosti či přímo neschopnosti. Zavedení antidepresiv do praxe znamenalo revoluci nejen v léčbě deprese, ale i v jejím vnímání. Mezi další možnosti léčby deprese patří primárně psychoterapie (interpersonální psychoterapie, kognitivně-behaviorální psychoterapie nebo krátkodobá dynamická psychoterapie), která může být efektivní u mírných až středně závažných případů. Ačkoli již existuje množství studií zkoumajících vztah mezi typem osobnosti a depresí, role komorbidních poruch osobnosti ve vztahu k depresi a její léčbě zůstává relativně málo prozkoumanou otázkou. Léčba pacientů vykazujících poruchu osobnosti byla opakovaně vyhodnocena jako méně efektivní ve srovnání s pacienty, kteří poruchou osobnosti netrpěli.

Klíčová slova deprese • léčba • farmakoterapie • psychoterapie • rezistence • poruchy osobnosti

Summary

Sedlackova, Z.,, Ociskova, M., Prasko, J. Depressive disorder, its treatment and comorbidity with personality disorders Major depressive disorder is a chronic disorder characterized by single and recurrent episodes. The treatment of depressive disorder is one of the most pressing issues in contemporary medical practice: the illness is a leading cause of significant disability worldwide. The introduction of antidepressants revolutionized not only the treatment of depression but also the way we view the disease itself. The other possibility is using the psychotherapy (interpersonal psychotherapy, cognitive-behavioral therapy or short dynamic psychotherapy), which is effective in mild to moderate severity cases. Although several studies have assessed the relationships between the personality and depression, relative little is known about the role played comorbid personality disorder in the treatment of the depression. The efficacy of the treatment of personality disorder was repeatedly been reported as less successful than the therapy of patients without personality disorder.

Key words depresssion • treatment • pharmacotherapy • psychotherapy • resistence • personality disorders

Depresivní porucha je chronické onemocnění charakterizované epizodami závažné poruchy nálady, která výrazně postihuje prožívání a chování jedince. Negativní projevy této poruchy, jakými jsou pocity smutku, sebeobviňování či výrazná ztráta energie, mohou vést k fatálním důsledkům v podobě dokonaného suicidia. Tato porucha celosvětově ovlivňuje 121 miliónů osob. Léčba deprese patří mezi nejnaléhavější problémy současné medicíny, protože tato porucha patří mezi nejčastější příčiny stonání a invalidity vůbec. Celosvětově je to třetí nejčastější důvod invalidity (WHO, 2001) a odhady pro rok 2020 říkají, že bude na místě druhém (Murray a Lopez, 1997). Epidemiologické studie, které proběhly v různých zemích, ukazují, že celoživotní prevalence depresivní poruchy je mezi 6–12 % a roční prevalence mezi 3–11 % (Kessler et al., 2003; Fleck et al., 2009). Deprese se nevyhýbá nikomu, žádnému věku, povolání, rase či inteligenci. Lidé s nejnižšími příjmy mají riziko vzniku deprese 2krát vyšší než lidé s příjmy nejvyššími. Naopak sociální opora má efekt opačný, tudíž je spojena s nižší hladinou depresivity. Průměrný věk počátku depresivní poruchy je kolem 27 let. Deprese se však může objevit v kterémkoliv věku – jak v dětství, tak ve vysokém stáří.
Dle MKN-10 (1996) můžeme rozlišit depresivní epizodu a periodickou depresivní poruchu. O periodické depresivní poruše mluvíme v případě výskytu opakovaných depresivních fází. Typickým projevem depresivní poruchy je zhoršená nálada, která je neustále přítomna nezávisle na vnějších podnětech. Objevují se pocity beznaděje, sebeobviňování, ztráta zájmu o sebe i okolí, zhoršení koncentrace a menší množství energie. V případě výskytu somatických symptomů jsou časté psychomotorická retardace či agitovanost, poruchy spánku, nechutenství a ztráta libida. U těžké depresivní fáze jsou přítomny suicidální rozlady a pokusy. Pokud se jedná o depresivní fázi s psychotickými příznaky, objevují se halucinace a bludy.
Depresivní symptomy se rovněž vyskytují u dalších psychických poruch, jako jsou bipolární afektivní porucha, cyklotymie, dysthymie, postschizofrenní deprese a organická afektivní porucha. Příznaky deprese se zpravidla vyvíjejí během několika dnů až týdnů. Neléčená depresivní epizoda trvá 6–24 měsíců. U většiny nemocných dochází v období remise k návratu na původní úroveň fungování. Téměř 80 % pacientů relabuje znovu po úspěšné léčbě úvodní epizody (Anderson et al., 2008). Dalším problémem je, že u celé jedné třetiny pacientů dochází k rozvoji deprese rezistentní na léčbu (TRD = treatment resistant depression), kdy nereagují symptomovým zlepšením na adekvátní léčbu ve dvou nebo více plnohodnotných léčebných kúrách (Nemeroff, 2007; Berlim a Turecki, 2007).
Etiologie depresivní poruchy není zatím plně známá. Na etiopatogenezi se podílí řada vlivů – od hereditární predispozice, naučené bezmoci v dětství (Abramson et al., 1978), vlivu osobnostních charakteristik, narušené transmise serotoninu, noradrenalinu a dopaminu na synapsích v mozku až po vliv ztráty blízké osoby, chronického distresu či konfliktů ve vztazích (Tafet a Bernardini, 2003; Ingram et al., 2003). Mluvíme proto o multifaktoriální příčinnosti (Bareš a Praško, 2004). Deprese se rovněž objevuje častěji u některých somatických onemocnění, jako jsou roztroušená skleróza, onkologická onemocnění, u chronické bolesti, u pacientů s kardiovaskulárními onemocněními a u HIV pozitivních jedinců (Rodkjaer et al., 2009). Do psychologické oblasti lze zařadit široké spektrum faktorů. Byl prokázán vliv traumatických událostí, jakými jsou smrt partnera, život ohrožující nemoc, přírodní katastrofa aj. na vznik depresivní poruchy. Dalšími spouštěcími faktory jsou konflikty ve vztazích, změny v životní roli a izolace. Větší výskyt depresivních symptomů i epizod je spojen s některými psychickými poruchami, mezi něž patří poruchy osobnosti (Ezquiaga et al., 2002).

Léčba depresivní poruchy

Depresivní epizoda se léčí antidepresivy, psychoterapií, fototerapií, elektrokonvulzívní léčbou. Mezi metody, které hledají upřesnění své indikace v léčbě, patří repetitivní transkraniální magnetická stimulace (rTMS), hluboká mozková stimulace (DBS), stimulace nervus vagus, spánková deprivace, spánkový posun a aerobní cvičení.
Terapeutická účinnost jednotlivých antidepresiv je podobná – terapeutické odezvy dosáhne 50–75 % léčených pacientů (American Psychiatric Association, 2000). Je důležité užívat léky dostatečně dlouhou dobu, i když zpočátku se pacientovi může zdát, že jejich vedlejší účinky (např. útlum, sucho v ústech, zácpa, občas rozmazané vidění, závratě při náhlé změně polohy) jsou výraznější než pomoc, kterou přinášejí.
Hlavní volbou při léčbě deprese je podávání antidepresiv. U mírně a středně těžké deprese je alternativou použití specifické psychoterapie. Ideální je použití kombinace farmakoterapie s psychoterapií. Rozlišujeme podpůrnou a specifickou psychoterapii deprese. Mezi specifické psychoterapeutické přístupy pro léčbu deprese patří zejména kognitivně behaviorální terapie a interpersonální psychoterapie (Beck et al., 1979; McPherson et al., 2005; Moore a Garland, 2003; Segal et al., 2002; Thase et al., 2001).
Deprese rezistentní na léčbu (Treatment-Resistant Depression – TRD) je příčinou většiny neschopnosti a invalidity u depresivních pacientů. Kolem 50 % postižených depresivní poruchou se po dvou přiměřených léčbách pomocí antidepresivní medikace nedostane do remise a je klasifikováno jako rezistentní na léčbu. Současné farmakologické a psychoterapeutické léčebné strategie pro TRD mají omezenou efektivitu, a proto je potřebné hledat nové intervence. Kombinace nebo výměny léků, jak byly rozvrženy ve studii STAR*D, jsou nejčastějšími běžně užívanými postupy pro léčbu TRD, ale jejich účinnost je omezená (Rush et al., 2006; Trivedi et al., 2006).
Důvody nedostatečné účinnosti léčby mohou být různé. Patří sem nesprávná nebo nedostatečná diagnóza (např. opomenutí komorbidity), nedostatečné dávkování antidepresiv, krátká délka jejich podávání, malá spolupráce pacienta při užívání léků (kolem 50 % pacientů léčbu předčasně z různých důvodů vysadí nebo neužívají doporučené dávky léků) (Lin et al., 1995), obavy či stres související se stigmatizací, nedostatečná účinnost léků, nepříjemné nežádoucí účinky, jako jsou sedace, pocit neplnohodnotného prožívání, přibírání na váze nebo sexuální dysfunkce (Barbee et al., 2004; Blier a Szabo, 2005; Papakostas, 2005; Quitkin, 1999). V těchto případech můžeme mluvit o pseudorezistenci. Evropská multicentrická studie, která vzala do úvahy výše jmenované faktory, zjistila také další klinické faktory spojené s léčebnou rezistencí, kam patří komorbidní porucha osobnosti, úzkostná porucha, počet předchozích epizod, časný věk počátku nemoci a nedostatečná odpověď na první antidepresivum (Souery et al., 2007). Deprese a osobnostní rysy

Každé onemocnění v určité míře ovlivňuje celkové prožívání a chování jedince, což se ukazuje i v případě jedinců, kteří trpí depresivní poruchou. Pokud budeme vycházet z Cloningerova Dotazníku temperamentu a charakteru (TCI), mnohé osobnostní dimenze zvyšují riziko vzniku depresivní poruchy. V porovnání s nedepresivní populací zjišťujeme u jedinců trpících depresí vyšší míru vyhýbání se poškození (Celikel et al., 2009; Halvorsen et al., 2009), sebepřesahu (Lu et al., 2012; Hansenne et al., 1998) a nižší míru sebeřízení (Celikel et al., 2009; Halvorsen et al., 2009), perzistence (Matsudaira & Kitamura, 2006), spolupráce, závislosti na odměně (Matsudaira & Kitamura, 2006; Nery et al., 2009) a vyhledávání nového (Kaneda et al., 2011; Richter et al., 2003). Vysoká hodnota dimenze vyhýbání se poškození a nízká hodnota dimenze sebeřízení a perzistence jsou prediktory závažnosti tohoto onemocnění (Halvorsen et al., 2009). Depresí jsou také více ohroženi jedinci s vyšší mírou neuroticismu (Grace, O´Brien, 2003; Sutton et al., 2011), sebekritiky (Besser, Priel, 2005; Francis-Raniere et al., 2006), impulzivity, fyzické a verbální agresivity (Yang et al., 2012), sociotropie (sociální závislost), autonomie (Sutton et al., 2011) a nižší mírou extroverze (Grace, O´Brien, 2003; Ortiz, Gándara; 2007), optimismu (Zhang et al., 2011), svědomitosti (Ortiz, Gándara, 2007), maskulinity i feminity (Flett et al., 2009). Tito jedinci častěji využívají nezralé a emočně vyhýbavé obranné mechanismy (Besser, 2004). Mají narušenou automonii a vlastní hranice (Halvorsen et al., 2009). Ztrácí pocit kontroly nad svým životem (Steunenberg et al., 2009). U jedinců trpících depresí s melancholickými příznaky se vyskytuje méně dysfunkční osobnost a častěji perfekcionismus než u jedinců s depresí bez melancholických příznaků (Rubino et al., 2009). Většina zmíněných osobnostních charakteristik depresivních jedinců je přítomna jak v průběhu depresivní poruchy, tak před jejím vypuknutím i v období remise. Uvedené rysy osobnosti proto můžeme považovat za prediktory deprese a stálé osobnostní rysy, které přetrvávají nezávisle na vývoji onemocnění.

Deprese a poruchy osobnosti

Komorbiditu deprese a poruchy osobnosti můžeme vysvětlit více způsoby. V případě, kdy porucha osobnosti předchází depresi, chápeme depresi jako sekundární, jelikož vznikla následkem zranitelnosti člověka v podobě poruchy osobnosti. Především lidé s vyhýbavou, hraniční a histriónskou poruchou osobnosti mohou být náchylní k rozvoji depresivní poruchy (Praško, 2003). Porucha osobnosti se může objevit následkem depresivní poruchy, jejímž vlivem dochází k narušení vztahů k sobě i okolí. Chronicky depresivní jedinec je natolik ovlivňován změnou prožívání a chování pramenící z jeho onemocnění, že se pesimismus může stát trvalou složkou jeho osobnosti. Obě komorbidní poruchy spojuje termín depresivní porucha osobnosti. Tento pojem však diagnostický manuál MKN-10 nepoužívá (Hirschfeld, 1999).
Prevalence komorbidity poruch osobnosti se pohybuje mezi 20–50 % u hospitalizovaných pacientů s aktuální depresí. U ambulantních pacientů je výskyt vyšší, 50–85 % z nich má zároveň aktuální depresi a poruchu osobnosti (Corruble, E., Ginestet, D., Guelfi, JD., 1996). Převažuje výskyt hraniční (10–30 %) poruchy osobnosti ve srovnání s dalšími poruchami osobnosti (Corruble et al., 1996). V neklinické populaci se komorbidita deprese a poruchy osobnosti pohybuje mezi 13,7–33,3 % (Casey et al., 2004). Vyšší prevalence komorbidní poruchy osobnosti se objevuje u depresivní poruchy s raným začátkem (Bukh et al., 2011) a u depresivních jedinců se zvýšenou hladinou neuroticismu (Jylhä et al., 2009). Časný začátek depresivní poruchy může být prediktorem vyhýbavé, hraniční a paranoidní poruchy osobnosti (Ramklint et al., 2003). Komorbidní poruchy osobnosti jsou spojené s vyšší suicidalitou (Hansen et al., 2003). Závažnost deprese pozitivně koreluje především s hraniční, vyhýbavou a sebezamítající (neboli masochistickou, viz minulé verze klasifikace DSM) (Petrocelli et al., 2001) poruchou osobnosti. Psychotické symptomy u depresivní poruchy pozitivně korelují s paranoidní a schizotypální poruchou osobnosti a negativně s histriónskou poruchou osobnosti (Tonna et al., 2011). Přítomnost hraniční poruchy osobnosti nejvíce zvyšuje riziko perzistence depresivní poruchy (Skodol et al., 2011). Rovněž je považována za predikující faktor pro raný začátek deprese (Bellino, 2007). Žádná z poruch osobnosti není prediktorem toho, že porucha nabude rekurentní vzorec (Skodol et al., 2011).

Deprese u pacientů s poruchou osobnosti – důsledky pro léčbu

V důsledku úspěšné léčby depresivní poruchy může dojít ke změnám v osobnostních rysech jedince. Snižuje se vyhýbání se poškození (Agosti & McGrath, 2002), sebepřesah (Hruby et al., 2009) a neuroticismus (Du et al., 2002), zvyšuje se perzistence (Hruby et al., 2009) a extroverze (Du et al., 2002). Vyhýbání se poškození pozitivně koreluje s intenzitou deprese a počtem epizod. Sebeřízení s intenzitou koreluje negativně (Nery etl al., 2009). I přes úspěšnost léčby depresivní poruchy se nemusí osobnostní rysy jedince normalizovat (Agosti & McGrath, 2002). Při srovnání se zdravou populací se u nich může permanentně vyskytovat nižší míra sebeřízení (Nery et al., 2009) a vyšší míra vyhýbání se poškození (Ekinci et al., 2012). Rychlejší pozitivní reakce na léčbu antidepresivy se objevuje u jedinců s nižší mírou vyhýbání se poškození a vyšší mírou sebeřízení v porovnání s pacienty, kteří na léčbu nereagují (Kaneda et al., 2011).
Komorbidita depresivního onemocnění a poruchy osobnosti vede k horším výsledkům léčby deprese (Newton-Howes et al., 2006; Sato et al., 1994). Konkrétně je spojována například s poruchami osobnosti z kategorie A – paranoidní, schizoidní a schizotypální, dle manuálu DSM-4-TR (Sato et al., 1994) či s hraniční poruchou osobnosti (Levenson et al., 2012). Negativní efekt na účinnost léčby depresivní poruchy je markantnější v případě výskytu dvou a více komorbidních poruch osobnosti u téhož jedince (Sato et al., 1994). Se zvyšující se personální patologií se prodlužuje čas do dosažení remise (Levenson et al., 2012). Vlivem současné poruchy osobnosti depresivní jedinci hůře reagují na antidepresiva ve srovnání s osobami bez této komorbidity (Sato et al., 1994). Existují ovšem i studie, které tvrdí, že přítomnost poruchy osobnosti nemá negativní vliv na terapii deprese a výsledek léčby je nezávislý na jejich komorbiditě. Jejich výsledek může souviset se způsobem, jakým byly studie provedeny. Vyloučení jedinců s vážnější poruchou osobnosti, především těch, kteří mají tuto poruchu jako primární diagnózu, studování pouze ambulantních pacientů (Kool et al., 2005), zařazení jen některých poruch osobnosti do výzkumu či zaměření na konkrétní typ terapie bez porovnání s dalšími typy léčby (Maddux et al., 2009) neumožňují nazvat tyto výsledky obecně platnými. Závěr

Depresivní porucha se projevuje dlouhodobou intenzivní změnou nálady. Neléčená depresivní epizoda trvá 6–24 měsíců. Výrazně omezuje život člověka a hrozí riziko suicidia. U většiny nemocných dochází v období remise k návratu na původní úroveň fungování. U přibližně 12 % pacientů se však rozvíjí chronický obraz. Pokud nejsou poruchy nálady správně diagnostikovány a léčeny, mají významný negativní vliv na život pacienta. Deprese může být komorbidní s poruchami osobnosti. Tato komorbidita zpravidla ztěžuje léčbu, zhoršuje spolupráci a vede k menší efektivitě léků i psychoterapie. Negativní vliv na účinnost léčby depresivní poruchy je markantnější v případě výskytu dvou a více komorbidních poruch osobnosti u jednoho jedince. Jsou však i studie, které vliv osobnosti na efektivitu léčby popírají.

Prohlášení: autor v souvislosti s tématem práce nespolupracuje s žádnou farmaceutickou firmou.

Literatura

ABRAMSON, LY., SELIGMAN, MEP., TEASDALE, JD. Learned helplessness in humans: critique and reformulation. J Abnor Psych, 1978, 87, p. 49–74.
AGOSTI, . V, McGRATH, P. Comparison of the effects of fluoxetine, imipramine and placebo on personality in atypical depression. J Affec Dis, 2002, 71, p. 113–120. American Psychiatric Association. Practice guidelines for the treatment of patients with major depressive disorder (revision). Am J Psychiatry, 2000, 157(Suppl.), p. 1–45.
ANDERSON, IM., FERRIER, IN., BALDWIN, RC., et al. Evidence-based guidelines for treating depressive disorders with antidepressants: a revision of the 2000 British Association for Psychopharmacology guidelines. J Psychopharmacol, 2008, 22, p. 343–396.
BARBEE, JG., CONRAD, EJ,. JAMHOUR, NJ. The effectiveness of olanzapine, risperidone, quetiapine, and ziprasidone as augmentation agents in treatment-resistant major depressive disorder. J Clin Psychiatr, 2004, 65, p. 975–981.
BAREŠ, M., PRAŠKO, J. Depresivní porucha. In SEIFERTOVÁ, D., PRAŠKO, J., HŐSCHL, C. (Eds), Postupy v léčbě psychických poruch. Praha : Amepra, 2004, p. 67–91.
BECK, AT., RUSH, AJ., SHAW, BF., EMERY, G. Cognitive therapy of depression. New York : Guilford, 1979.
BELLINO, S., ZIZZA, M., RINALDI, C., BOGETTO, F. Combined therapy of major depression with contominant borderline personality disorder: comparison of interpersonal and cognitive psychotherapy. Can J Psychiatr, 2007, 52, p. 718–725.
BERLIM, MT., TURECKI, G. Definition, assessment, and staging of treatment-resistant refractory major depression: a review of current concepts and methods. Can J Psychiatry, 2007, 52, p. 46–54.
BESSER, A., PRIEL, B. Interpersonal relatedness and self-definition in late adulthood depression: personality predispositions, and protective factors. Social Behaviour and Personality, 2005, 33, p. 351–382.
BESSER, A. Self- and Best-friend assessments of personality vulnerability and defenses in the prediction of depression. Social Behaviour and Personality, 2004, 32, p. 559–594.
BLIER, P., SZABO, ST. Potential mechanisms of action of atypical antipsychotic medications in treatment resistant depression and anxiety. J Clin Psychiatry, 2005, 66(Suppl.), p. 30–40.
BUKH, JD., BOCK, C., VINBERG, M., GETHER, U., KESSING, LV. Differences between early and late onset adult depression. Clininal Practice & Epidemiology in Mental Health, 2011, 7, p. 140–147.
CASEY, P., BIRBECK, G., McDONAGH, C., HORGAN, A., DOWRICK, CH., DALGARD, O., et al. Personality disorder, depression and functioning: results from the ODIN study. J Affect Disord, 2004, 82, p. 277–283.
CELIKEL, FC., KOSE, S., CUMURCU, BE., ERKORKMAZ, U. Cloninger’s temperament and character dimensions of personality in patients with major depressive disorder. Comprehensive Psychiatry, 2009, 50, p. 556–561.
CORRUBLE, E., GINESTET, D., GUELFI, JD. Comorbidity of personality disorders and unipolar major depression: a review. J Affect Disord, 1996, 37, p. 157–170.
DU, L., BAKISH, D., RAVINDRAN, AV., HRDINA, PD. Does fluoxetine influence major depression by modifying five-factor personality traits?. J Affect Disorder, 2002, 71, p. 235–241.
EKINCI, O., ALBAYRAK, Y., EKINCI, AE. Temperament and character in euthymic major depressive disorder patients: the effect of previous suicide attempts and psychotic mood episodes. Psychiatry Investiq, 2012, 9, p. 119–126.
EZQUIAGA, E., GARCÍA-LÓPEZ, A., DIOS, C., LEIVA, A., BRAVO, M., MONTEJO, J. Clinical and psychosocial factors associated with the outcome of unipolar major depression: a one year prospective study. J Affect Dis, 2002, 79, p. 63–71.
FLECK, MP., BERLIM, MT., LAFER, B. Review of the guidelines of the Brazilian Medical Association for the treatment of depression. Rev Bras Psiquiatr, 2009, 31(Suppl 1), S7– S17.
FLETT, GL., KRAMES, L., VREDENBURG, K. Personality traits in clinical depression and remitted depression: an analysis of intrumental-agentic and expressive-Communal traits. Curr Psychol, 2009, 28, p. 240–248.
FRANCIS-RANIERE, EL., ALLOY, LB., ABRAMSON, LY. Depressive personality styles and bipolar spectrum disorders: prospective test of the event congruency hypothesis. Bipolar Disorders, 2006, 8, p. 382–399.
GRACE, J., O´BRIEN, JT. Association of life events and psychosocial factors with early but not late onset depression in the elderly: implications for possible differences in aetiology. Int J Geriatr Psychiatry, 2003, 18, p. 473–478.
HALVORSEN, M., WANG, CE., RICHTER, J., et al. Early maladaptive schemas, temperament and character traits in clinically depressed and previously depressed subjects. Clin Psychol Psychoth, 2009, 16, p. 394–407.
HANSEN, PEB., WANG, AG., STAGE, KB., KRAGH-SORENSEN, P. Comorbid personality disorder predicts suicide after major depression: a 10-year follow-up. Acta Psychiatr Scand, 2003, 107, p. 436-440.
HANSENNE, M., REGGERS, J., PINTO, E., et al. Temperament and character inventory (TCI) and depression. J of Psychiatr Res, 1999, 33, p. 31–36.
HIRSCHFELD, RMA. Personality disorders and depression: comorbidity. Depr Anxiet, 1999, 10, p. 142–146.
HRUBY, R., NOSALOVA, G., ONDREJKA, I., et al. Personality changes during antidepressant treatment. Psychiatria Danubina, 2009, 21, p. 25–32.
INGRAM, JC., GREENWOOD, RJ., WOOLRIDGE, MW. Hormonal predictors of postnatal depression at 6 months in breastfeeding women. J Reprod Infant Psychol, 2003, 21, p. 61–68.
JYLHÄ, P., MELARTIN, T., ISOMETSÄ, E. Relationships of neuroticism and extraversion with axis I and II comorbidity among patients with DSM-IV major depressive disorder. J of Affec Disorder, 2009, 114, p. 110–121.
KANEDA, A., YASUI-FURUKORI, N., NAKAGAMI, T., et al. The influence of personality factors on paroxetine response time in patients with major depression. J of Affective Disorders, 2011, 135, p. 321–325.
KESSLER, RC., BERGLUND, P., DEMLER, O., et al. The epidemiology of major depressive disorder: results from the National Comorbidity Survey Replication (NCS-R). JAMA, 2003, 289, p. 3095–3105.
KOOL, S., SCHOEVERS, R., MATT, S., VAN, R., et al. Efficacy of pharmacotherapy in depresssed patients with and without personality disorders: a systematic review and meta-analysis. J Affect Dis, 2005, 88, p. 269–278.
LEVENSON, JC., WALLACE, ML., FOURNIER, JC., et al. The role of personality pathology in depression treatment outcome with psychotherapy and pharmacotherapy. J Consult Clinic Psychol, 2012, 80, p. 719–729.
LIN, EH., von KORFF, M., KATON, W., et al. The role of the primary care physician in patients‘ adherence to antidepressant therapy. Med Care, 1995, 33, p. 67–74. LU, X., CHEN, Z., CUI, X., UJI, M., et al. Effects of temperament and character profiles on state and trait depression and anxiety: a prospective study of a japanese youth population. Hindawi Publishing Corporation Depression Research and Treatment 2012, article ID 604684, 8 pages, doi: 10.1155/2012/604684.
MADDUX, RE., RISO, LP., KLEIN, DN., et al. Selected comorbid personality disorders and the treatment of chronic depression with nefazodone, targeted psychotherapy, or their combination. J Affect Dis, 2009, 117, p. 174–179.
MATSUDAIRA, T., KITAMURA, T. Personality traits as risk factors of depression and anxiety among Japanese students. J Clin Psychol, 2006, 62, p. 97–109.
McPHERSON, S., CAIRNS, P., CARLYLE, J., et al. The effectiveness of psychological treatments for treatmentresistant depression: a systematic review. Acta Psychiatr Scand, 2005, 111, p. 331–340.
MOORE, RG., GARLAND, A. Cognitive therapy for chronic and persistent depression. Chichester : John Wiley and Sons, 2003.
MURRAY, CJ., LOPEZ, AD. Alternative projections of mortality and disability by cause 1990-2020: Global Burden of Disease Study. Lancet, 1997, 349, p. 1498–1504.
NEMEROFF, CB. Prevalence and management of treatment-resistant depression. J Clin Psychiatr, 2007, 68(Suppl 8), p. 7–25.
NERY, FG., HATCH, JP., NICOLETTI, MA., et al. Temperament and character traits in major depressive disorder: influence of mood state and recurrence of episodes. Depr Anxiet, 2009, 26, p. 382–388.
NEWTON-HOWES, G., TYRER, P., JOHNSON, T. Personality disorder and the outcome of depression: meta-analysis of published studies. British J Psychiatr, 2006, 188, p. 13–20.
ORTIZ, M., GÁNDARA, M. Temperamental and personality variables in child and adolescent depressive symptomatology. Psychothema, 2007, 19, p. 43–48. PAPAKOSTAS, GI. Augmentation of standard antidepressants with atypical antipsychotic agents for treatment-resistant major depressive disorder. Essent Psychopharmacol, 2005, 6, p. 209–220.
PAYKEL, ES., RAMANA, R., COOPER, Z., et al. Residual symptoms after partial remission: an important outcome in depression. Psychol Med, 1995, 25, p. 1171–1180.
PETROCELLI, JV., GLASER, BA., CALHOUN, GB., et al. Personality and affect characteristics of outpatients with depression. J Person Assessment, 2001, 77, p. 162–175.
PRAŠKO, J. Poruchy osobnosti. Praha : Portál, 2003 QUITKIN, FM. Placebos, drug effects, and study design: a clinician’s guide. Am J Psychiatry, 1999, 56, p. 829–836.
RAMKLINT, M., EKSELIUS, L. Personality traits and personality disorders in early onset versus late onset major depression. J Affect Dis, 2003, 75, p. 35–42.
RICHTER, J., POLAK, T., EISEMANN, M. Depressive mood and personality in terms of temperament and character among the normal population and depressive inpatients. Personality and Individual Differences, 2003, 35, p. 917–927.
RODKJAER, L., LAURSEN, T., BALLE, J., SODEMANN, M. Depression in patients with HIV is under-diagnosed: a cross-sectional study in Denmark. HIV Medicine, 2009, 11, p. 46–53.
RUBINO, A., ZANASI, M., ROBONE, C., SIRACUSANO, A. Personality differences between depressed melancholic and non-melancholic inpatients. Australian and New Zealand J Psychiatr, 2009, 43, p. 145–148.
RUSH, AJ., TRIVEDI, MH., WISNIEWSKI, SR., NIERENBERG, AA., STEWART, JW., WARDEN, D., et al. Acute and longer-term outcomes in depressed outpatients requiring one or several treatment steps: a STAR*D report. Am J Psychiatry, 2006, 163, p. 1905–1917.
SATO, T., SAKADO, K., SATO, S.,et al. Cluster a personality disorder: a maker of worse treatment outcome of major depression? Psychiatry Research, 1994, 53, p. 153–159.
SEGAL, Z., WILLIAMS, JM., TEASDALE, J. Mindfulness-based cognitive therapy for depression. New York : The Guilford Press, 2002.
SKODOL, AE., GRILO, CM., KEYES, K., et al. Relationship of personality disorders to the course of major depressive disorder in a nationally representative sample. Am J Psychiatr, 2011, 168, p. 257–264.
SOUERY, D., OSWALD, P., MASSAT, I., et al. Clinical factors associated with treatment resistance in major depressive disorder: results from a European multicenter study. J Clin Psychiatry, 2007, 68, p. 1062–1070.
STEUNENBERG, B., BEEKMAN, ATF., DEEG, DJH., et al. Personality predicts recurrence of late-life depression. J Affective Disorder, 2010, 123, p. 164–172.
SUTTON, JM., MINEKA, S., ZINBARG, RE., CRASKE, MG., et al. The relationship of personality and cognitive styles with self-reported symptoms of depression and anxiety. Cogn Ther Res, 2011, 35, p. 381–393.
TAFET, G., BERNARDINI, R. Psychoneuroendocrinological links between chronic stress and depression. Progress in neuro-psychopharmacology and biological psychiatry, 2003, 27, p. 893–903.
THASE, ME. Relapse and recurrence in unipolar major depression: short-term and long-term approaches. J Clin Psychiatry, 1990, 5(Suppl.), p. 51–57.
TONNA, M., PANFILIS, CHD., PROVINI, C., et al. The effect of severity and personality on the psychotic presentation of major depression. Psychiatry Research, 2011, 190, p. 98–102.
TRIVEDI, MH., FAVA, M., WISNIEWSKI, SR., et al. Medication augmentation after the failure of SSRIs for depression. N Engl J Med, 2006, 354, p. 1243–1252.
WHO. WHO Report 2001: mental health. New Hope : New Understanding, 2001.
YANG, YJ., QUI, XH., LIN, W., QIAO, ZX., YANG, XX., et al. Associations among impulzivity, agression, and subthreshold depression in Chinese university students. Social Behaviour and personality, 2012, 40, p. 239–250.
ZHANG, Y., LI, H., ZOU, S. Association between cognitive distorzion, type d personality, family environment, and depression in Chinese adolescents. Depression Research and Treatment, 2011, article ID 143045, 8 pages, doi: 10.1155/2011/143045

O autorovi| 1Mgr. Zuzana Sedláčková, 1,2Mgr. Marie Ocisková, 2prof. MUDr. Ján Praško, CSc. 1Univerzita Palackého v Olomouci, Filosofická fakulta, Katedra psychologie 2Univerzita Palackého v Olomouci, Lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Olomouc, Klinika psychiatrie e.mail: zuzana.sedlackova02@upol.cz

Ohodnoťte tento článek!