Doc. MUDr. Jaroslav Skála

Doc. MUDr. Jaroslav Skála je nestorem a průkop níkem české alkohologie. Jeho charismatická osobnost je ne odmyslitelně spjata se vznikem a rozvojem proslulého pražského Apolináře – Protialkoholního od dělení Psychiatrické kliniky Vše obecné fakultní nemocnice…

Odděl ení vedené doktorem Skálou, první zařízení tohoto typu u nás a jedno z prvních v Evropě, se stalo vzorem pro vznik obdobných zařízení ve světě. V čele Apolináře stál Jaroslav Skála plných 34 let – od září 1948 do září 1982. Apolinář se stal sku tečným pojmem a jméno docenta Skály téměř jeho synonymem.

Docent Skála ukončil studium pražské lékařské fakulty v roce 1946, habilitoval v roce 1969, ale docentem byl jmenován až v roce 1990. Je aktivním účastníkem mnoha zahraničních kongresů, držitelem ocenění IOGT (International Organization of Good Templars) za vynikající dlouhodobou činnost v oboru prevence a léčby závislosti. Je autorem monografie Alkoholismus z roku 1957 (vyšla s předmluvou Františka Hrubína), v publikaci Klinická toxikologie profesora Vondráčka, která se dočkala opakovaných vydání, je autorem kapitoly o alkoholu a alkoholismu. Několik vydání si vyžádala populární kniha „…až na dno“ a další publikace.

Jaroslav Skála, i ve svých téměř 85 letech stále ve výborné psychické kondici, je ve svém oboru dodnes obrovskou autoritou.

Kam sahají vaše rodinné kořeny? A jak vzpomínáte na studium na lékařské fakultě přerušené válkou?

Můj rod pochází z Rokycanska. Předkové z matčiny strany byli většinou sedláci a rolníci, z otcovy strany domkáři, truhláři, hutník a podruh. Já jsem byl první, který to dotáhl až na doktora.

Narodil jsem se 25. května 1916 v Plzni, ale můj tatínek, který byl zaměstnán jako inženýr ve Škodových závodech, měl toulavé boty, a tak jsem každou třídu obecné školy vychodil jinde. Reálné gymnázium jsem ale již absolvoval v rodné Plzni. Maturoval jsem v roce 1935. Maminka měla vždy přání, aby »náš Jára byl doktorem«, a tak, i když mne otec lákal na průmyslovou školu nebo na techniku, splnil jsem maminčino přání a přihlásil se ke studiu medicíny. Studium na pražské lékařské fakultě v předválečné době (1935–1939) bylo pro mne opravdu šťastným obdobím. Do Prahy jsem přijel ze stotisícové Plzně a měl jsem pocit, že jsem konečně v opravdu velkém městě. S nadšením jsem hned začal využívat všechny kulturní možnosti, které se mně nabízely. Předplatil jsem si koncerty České filharmonie, v divadlech jsem viděl mnoho vynikajících představení. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal na premiéru Čapkovy hry Bílá nemoc, kde byl přítomen i sám autor.

Mnozí z mých tehdejších učitelů na lékařské fakultě byli ve svém oboru již věhlasnými kapacitami. Byli mezi nimi například profesoři anatomie Weigner a Borovanský, či profesor biologie Bělehrádek. Profesor Weigner byl tehdy ředitelem Institutu pro tělesnou výchovu a sport. Zeptal jsem se ho – protože jsem měl vždy sportovního ducha a sokolské srdce – zda bych mohl současně studovat medicínu a Institut. Odpověděl mi, že by tato kombinace mohla být zajímavá. A tak jsem se zapsal na dvě vysoké školy současně. Po pravdě ale musím říci, že rodiče jsem postavil až před hotovou věc. Ty čtyři roky byly velmi náročné, zejména časově. Ráno jsem již před sedmou hodinou byl na lehkoatletickém stadionu, přes den na lékařských přednáškách a večer jsem plaval v bazénu Tyršova domu na Újezdě. Institut jsem stihl dokončit ještě v roce 1939, před uzavřením českých vysokých škol.

Proč právě alkohol se stal vaším »osudem«? Zvolení si alkohologie jako oboru bylo ve své době poměrně průkopnické.

Kvůli válečným událostem jsem promoval až jako třicetiletý, 20. června 1946. V té době jsem již byl ženatý a měl jsem dvě děti. Hned po ukončení lékařské fakulty jsem nastoupil na psychiatrickou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice. Docentu Prokopovi, šedé eminenci kliniky, zřejmě imponovaly moje jazykové znalosti (hovořil jsem slušně anglicky, německy, francouzsky, částečně rusky a srbochorvatsky) i znalost psychiatrické literatury, zejména německé. Sympatický mu byl také můj kladný vztah ke sportu a tělesné výchově. Když jsem 1. srpna 1946 na kliniku nastupoval, netušil jsem, že s ní spojím svůj profesionální život po celých padesát let. V letech 1946 až 1982 jsem zde pracoval na plný úvazek, a pak až do roku 1994 na částečný úvazek.

Již po 14 dnech práce na klinice jsem dostal nabídku od profesora Hořejšího, abych se účastnil první poválečné konference o alkoholismu, která se konala v září 1946 v Bruselu. S profesorem Hořejším mne za okupace seznámil jeden můj žák, kterého jsem učil angličtinu. V roce 1945 jsem se potom na pozvání profesora Hořejšího zúčastnil valné hromady Čes koslovenského ab stinentního svazu a napsal o jejím průběhu článek.

Bruselská konference znamenala skutečný začátek mého zájmu o alkohologii. Pochopil jsem, jak obrovské problémy lidem na celém světě alkohol působí, a velmi rychle ve mně narůstal dojem, že bych se mohl tímto oborem zabývat i jako psychiatr. Po návratu jsem začal hledat v lékařské knihovně všechny dostupné informace o alkoholu a terapii závislých osob. Zaujaly mne zejména informace z USA o hnutí Anonymních alkoholiků a o aversívní léčbě emetinem. S tzv. blinkačkami jsem za – čal současně s doktorem Jandou – já ale na psychiatrickém oddělení vojenské nemocnice, kde jsem musel nastoupit vojenskou prezenční službu. O no vou možnost léčby začali pacienti projevovat zájem zejména proto, že jim zkrátila několikaměsíční pobyt na několik týdnů. Prvním pa-cientem, který tuto u nás do té doby neznámou a velmi nepříjemnou pro ceduru podstoupil, byl 35letý Stanislav Kotulán, jenž byl později také zvolen předsedou socioterapeutického klubu, který jsem založil společně s doktorem Jandou v roce 1948. Mimochodem jím byl až do konce svého života – tedy celých dvacet pět let.

Pro popularizaci nové metody mělo velký význam i to, že v novinách a v rozhlase proběhla úspěšná kampaň. V začátcích na specializovaném oddělení pro léčbu závislostí pracovalo pět ošetřovatelů, dva medici, sociální pracovnice a já. Někdy jsem si připadal jako člověk spíše mířící do neznáma než jako někdo, kdo má jasnou koncepci. Z odborného hlediska nikdo na klinice neprojevil o novou metodu zájem. Blinkačky byly ale mezi pacienty stále více populární. Pro další osud oddělení pro léčbu závislostí se ukázala jako klíčová nabídka mého tehdejšího šéfa, docenta Nevoleho. Navrhnul mně přestěhovat pacienty s aversívní léčbou emetinem z hlavní budovy psychiatrické kliniky do její pobočky vzdálené 200 metrů – do Apolináře. Po krátkém váhání jsem přijal. Dodnes si vzpomínám na ten den, kdy jsme na malém vozíku odváželi skromné zařízení z kliniky do Apolináře. V krásný slunečný den, 9. září 1948, jsem začal u Apolináře vyšetřovat svého prvního pacienta. Začal jsem novou a šťastnou kapitolu – vzniklo Protialkoholní oddělení Psychiatrické kliniky, první zařízení tohoto typu u nás, které navíc mělo možnost využít budovu bývalého kláštera a klášterní zahradu.

Apolinář je dnes již legendárním zařízením. Jak pokračoval jeho další vývoj?

V roce 1950 jsme u Apolináře pokračovali v odvykací léčbě emetinem, ale navíc jsme začali i s Antabusem. Preparát objevili za války dánští výzkumníci a k nám se dostal přes plzeňskou kliniku. Pacienti jej užívají dvakrát týdně; v důsledku blokády jaterního enzymu dochází po požití i malé dávky alkoholu k nepříjemným příznakům – zrudnutí, zrychlení pulsu a dušení. Skutečnost, že psychiatři měli nyní k dispozici injekce i tablety pro léčbu závislosti na alkoholu, vedla k rychlému rozvoji ambulantních poraden. Mnohdy ale byla zanedbávána psychoterapie, kterou jsme naopak u Apolináře považovali za nejdůležitější. Naše filosofie byla založena na trvalé a důsledné abstinenci, říkali jsme tomu bezalkoholní dieta, kterou musí uzdravený pacient zachovávat již celý život, stejně jako nemocný s cukrovkou musí dodržovat diabetickou dietu. Nikdy jsem nevěřil na kontrolované, neproblémové pití. Víte, závislí lidé, zejména intelektuálové, od nás často chtěli slyšet nějaká složitá vysvětlení, a sami často také složitě zdůvodňovali, proč musejí pít. Byli potom překvapeni, jak je filosofie léčby vlastně jednoduchá. Abstinence nesměla být jenom cílem, ale prostředkem ke změně celého životního stylu. Zajímavé bylo, že mnohdy pro »našince« – jak jsme říkali lidem, kteří Apolinářem prošli – bylo složitější přestat kouřit, než přestat pít. Mnozí z nich abstinovali, ale závislosti na nikotinu se zbavit nedokázali.

Během čtyř let působení se Apolinář rozrostl na padesátilůžkové oddělení. Ve své úspěšné činnosti pokračoval socioterapeutický klub KLUS (Klub usilujících o střízlivost), začali jsme se skupinovou psychoterapií – a to bylo ve své době velmi avantgardní, začali jsme práci s komunitami a rozvíjeli celý systém doléčování. U Apolináře vládla disciplína, řád.

Celková doba léčení se ustálila na 13 týdnech. Pacienti byli umisťováni na pěti světnicích po devíti. Přicházeli do otevřené skupiny, kde byli pacienti v různé fázi léčení. Důležitá pro nováčky byla pomoc od těch, kteří již třeba léčbu končili, jejich podpora, kterou potom opláceli dalším pacientům.

V Apolináři se léčili lidé, kteří měli za sebou často stovky alkoholových intoxikací. Své závislosti se chtěli zbavit a věděli již, že své problémy mohou řešit jenom trvalou abstinencí. Než se však odhodlali k léčbě, jednorázová intoxikace u nich často způsobila rizikové chování, které se projevovalo doma, v práci, na veřejnosti, často došlo i ke střetnutí s policií.

Navíc si mohli i způsobit zranění nebo být jinak ohroženi na zdraví. Tak v květnu 1951 byla otevřena tzv. záchytná stanice. Policie nebo sanitky začaly postupně přivážet k Apolináři lidi, kteří ve své opilosti obtěžovali, dráždili okolí – prostě pili jinak než ostatní. Pobyt na záchytné stanici trval 10 až 12 hodin a jeho smyslem byla detoxikace, základní vystřízlivění. Na záchytce vedle personálu pomáhali také pacienti z Apolináře – každý z nich zde »odpracoval« až deset služeb. Prožili si tak ve střízlivém stavu nejrůznější situace při intoxikaci alkoholem – a často si i zopakovali vlastní pijácké zážitky. Taková zkušenost pro ně znamenala i významnou pomoc ve vlastním terapeutickém procesu. Dokonce i někteří absolventi Apolináře, již v době své abstinence, chodili na záchytku sloužit.

Pražská záchytka se stala vzorem pro zakládání desítek obdobných zařízení po celé republice. Ale nejen to – byla kopírována i ve světě, nejenom ve Východní Evropě, ale i na Západě. V USA vzniklo první detoxication center v roce 1963 – a dnes jich tam pracuje kolem tisíce. Naše pražská záchytka byla skutečně první na světě a jedinečná svým zařazením do léčebného programu.

Nemohu zapomenout na Lojovice, zámeček s krásným parkem, který od roku 1958 rozšířil lůžkovou kapacitu Apolináře o dalších 32 lůžek a byl od roku 1971 určen pro léčbu žen. V roce 1968 v Lojovicích poprvé probíhal týden, kdy zde terapeuti prožívali tentýž režim, který potom nabízeli svým pacientům. V Lojovicích se tak zrodil český vzdělávací systém v psychoterapii, který vyšel ze zahraničních poznatků, ale opíral se především o zkušenosti domácích autorů (SUR – Skála, Urban, Rubeš).

Mohl byste odhadnout, kolik jste měl pacientů v péči celkem, a víte, která profesní skupina převládala?

Statistiku mně velmi přesně zpracovala moje sociální pracovnice, Arnoštka Maťová. Celkem to bylo třináct tisíc závislých, deset tisíc mužů, dva tisíce žen, tisíc mladistvých. Pokud se týká zastoupení profesí, na prvním místě byli instalatéři a hned po nich dětští básníci.

Celý život jste byl sportovním fandou a aktivním sportovcem. Váš kladný vztah ke sportu se nepochybně přenesl i do apolinářského programu.

Pohybově jsem byl nadaný již od mládí, ale například plavat nebo jezdit na kole jsme se naučil až v jedenácti letech. Kolu jsem potom zůstal věrný celý život. To první, které jsem dostal v 15 letech, dodnes visí ve stodole na chalupě v Třebotově. Řidičský průkaz jsem vlastnil, ale auto jsem si nikdy nepořídil, raději jsem svět poznával na kole. Celkově jsem najezdil asi 15 000 km, možná i více. Naposledy jsem na kole jel ještě v 80 letech, nyní již kvůli potížím se zrakem jezdit nemohu. Jako student jsem podnikl několik velikých cest – první v roce 1934 po Čechách a Moravě, druhou v roce 1935 po Rakousku, Maďarsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi, a v roce 1936, po prvním roce studia medicíny, jsem vyjel – sám, bez kamarádů – na velkou zahraniční cestu, která byla rozvržena do sedmi států – vedla Německem, Belgií, Holandskem, Francií, Itálií a Rakouskem. Mapu, na které jsem si vyznačil celou cestu, mám dodnes zavěšenou ve své pracovně. Mnoho kilometrů jsem také najezdil na kolařských dovolených a při ježdění v okolí Třebotova.

V apolinářské zahradě se časem podařilo vybudovat celý sportovní areál. V programu zaujala nejprve své pevné místo rozcvička, a to hned v roce 1948. Časem přibyly další aktivity – sportovní odpoledne, turistické nekuřácké pochody, volejbal, nohejbal. Již v roce 1965 jsme u Apolináře začali s joggingem. Pacienti běhali přímo v členitém terénu apolinářské zahrady. Nešlo o žádné závodění, mnozí pacienti ale začali brzy pociťovat zlepšování tělesné i duševní kondice. Postupně zjišťovali, jakou radost jim pravidelný pohyb přináší. Musím ještě zmínit intenzívní léčebné pobyty v Dobronicích, jejichž tradici jsme zahájili v červnu 1962 a kam jezdili jednak právě léčení pacienti a jednak abstinující absolventi Apolináře. I zde fungoval zavedený apolinářský program, režim a systém.

Tím ale výčet sportovních aktivit nekončí. Od roku 1968 se koná na památku MUDr. Klimka, který léčil závislé ve Vojenské nemocnici ve Střešovicích a s Apolinářem spolupracoval, vždy třetí sobotu v září Klimkův memoriál v Lojovicích.

Vaší celoživotní láskou se stalo cestování a poznávání cizích zemí.

Dodnes jsem navštívil třicet pět zemí pěti kontinentů, vycestoval jsem celkem 80krát. Často jsem jezdil na zahraniční služební cesty. Pro mé zahraniční kontakty byl vý znamný světový kongres v roce 1956 v Istanbulu, kde jsem potkal Archera Tonguea, který byl v té době již dva roky výkonným ředitelem Mezinárodní rady pro otázky alkoholismu. Setkávali jsme se po tom pra covně v ná sledujících letech mnohokrát po celém světě. Deset let jsem také byl studijním ředitelem mezinárodních seminářů, které rada pořádala.

Při studijní cestě ko lem světa v roce 1970 jsem se zúčastnil kongresu v Sydney a v Melbourne, dále jsem měl přednášky na Novém Zé landě, ve Washingtonu a v Paříži. Peníze na tuto cestu jsem získal za výzkum, který dělala americká instituce v Apolináři. Přivezl jsem množství informací a především získal osobní kontakty s předními odborníky. V roce 1988 jsem strávil na zahraniční cestě celých padesát dnů. Apolinář v té době slavil čtyřicet let své činnosti a já jsme jeho výročí chtěl připomenout na dvou světových kongresech – v Oslo, kde kongres pořádala ICCA (Mezinárodní rada pro otázky alkoholismu a jiných toxikomanií), a v Brisbane na kongresu pořádaném ICPA (Mezinárodní komise pro prevenci alkoholismu).

Co vám v současné době nejvíce pomáhá k pocitu spokojenosti?

Již odpadla nutnost každodenní rutinní práce, ale činorodost mě neopustila dodnes. Velké uspokojení mně přináší má současná práce ve vzdělávání psychoterapeutů – vedu psychoterapeutické kursy. Mám tak možnost předávat zkušenosti v psychoterapii a supervizi mladým lidem. V posledních třech letech neopadl zájem o můj starý obor ze strany sdělovacích prostředků a jejich redaktorům jsem poskytl řadu rozhovorů.

Vaše životní krédo?

Jednoznačně Ber a dávej. Obojí je stejně těžké a člověk se tomu musí celý život učit – brát i dávat.

Michaela Luňáková

Foto Miro Švolík a archív doc. Skály

Při oslavě 70. narozenin docenta Skály se v apolinářské zahradě sešlo 80 absolventů léčby – dohromady měli za sebou 1000 let abstinence

Se Stanislavem Kotulánem (vpravo), prvním pacientem, který podstoupil léčbu emetinem a byl 25 let předsedou KLUSu

Jaroslav Skála a Arnoštka Maťová

Sebezkušenostní výcvik budoucích psychoterapeutů

S obrazem maminky

Doc. MUDr. Jaroslav Skála
Ohodnoťte tento článek!