Dušnost u dětí Diferenciální diagnostika a terapie v primární péči

Klíčová slova dušnost • tachypnoe • respirační selhání • asthma bronchiale • aspirace

Dušnost u dětí představuje velmi závažný příznak. Může provázet kritický stav vedoucí k respiračnímu selhání. Adekvátní přednemocniční péče a v případě urgentního stavu včasná následná intenzívní péče rozhodují o další prognóze pacienta.

Definice

Pojem dušnost (latinsky dyspnoe) je definován jako subjektivní pocit dechové tísně, nedostatku vzduchu, zpravidla provázený zvýšeným dechovým úsilím. U menších dětí, které nejsou ještě schopny tyto obtíže popsat, usuzujeme na dušnost na základě objektivních klinických známek.
Respirační selhání představuje neschopnost respiračního systému zajistit adekvátní dodávku plynů. Je provázeno hypoxémií, event. s hyperkapnií.

Fyziologie respiračního systému v dětském věku

Vývoj respiračního systému dítěte pokračuje velmi intenzívně i po porodu, kdy dochází k řadě změn, které postupně zvyšují dechovou rezervu jedince. Tento proces trvá po celé dětství, ale k nejdramatičtějším změnám dochází zvláště v průběhu prvního roku. U novorozenců a kojenců probíhají respirační onemocnění obvykle závažněji a častěji dochází k respiračnímu selhání. To je dáno jednak vyšší spotřebou kyslíku při vyšším metabolismu, jednak menší dechovou rezervou (Tab. 1).

Dušnost – dělení

Podle délky trvání lze dušnost rozdělit na akutní, která u dětí převažuje, a chronickou, kdy obtíže trvají déle než tři týdny. Dušnost může být vyvolána obstrukcí nebo má charakter neobstrukční. Odpor dýchacích cest je nepřímo úměrný čtvrté mocnině jejich poloměru, a tak i malé změny průsvitu dýchacích cest mohou vést k závažnému omezení proudění vzduchu. Nastává to u stavů zúžení dýchacích cest útlakem zvnějšku, ztluštěním stěny nebo přítomností překážky v dýchacích cestách (hlen, cizí těleso, tumor atd.). Podle místa obstrukce je dušnost dělena na inspirační (horní cesty dýchací), smíšenou a exspirační (dolní cesty dýchací).

Klinické projevy dušnosti v dětském věku

Mezi obecné příznaky dechových obtíží patří: Alární souhyb, tedy souhyb nozder s dechovými pohyby.
Vtahování jugula a supraklavikulárních jamek, mezižebří a úponu bránice v nádechu svědčí pro zvýšené inspirační úsilí.
Grunting, tzv. naříkavý výdech, představuje zvuk vznikající sevřením glottis během výdechu ve snaze zvýšit reziduální kapacitu plic. Tento příznak nacházíme u stavů se sníženou funkční reziduální kapacitou (pneumonie, plicní edém), typicky u nezralých novoroTab. zenců či při obstrukci periferních dýchacích cest (bronchiolitida).
Gasping – lapavé dýchání při oběhové nedostatečnosti. Ortopnoe představuje zaujetí vertikální polohy, u dětí nejčastěji sedu (event. stoje), s fixací pažního pletence (ruce opřeny o podložku či o stehna). Tím je umožněno účinnější zapojení pomocných inspiračních svalů.
Změna dechové frekvence (Tab. 2) a dechového objemu závisí na věku pacienta i příčině dechových obtíží. Rychle (tachypnoe) a mělce dýchají pacienti se zhoršenou poddajností plic (pneumonie, plicní edém). Naopak pomalou frekvencí dýchání a zvýšením dechového objemu (hyperpnoí) udržují minutovou ventilaci lidé s obstrukcí dýchacích cest (astma, laryngititida, epiglotitida). Kombinace rychlých a současně hlubokých dechů může ukazovat na mimoplicní příčinu, jako je tomu v případě metabolické acidózy (Kussmaulovo dýchání při diabetické ketoacidóze či renální tubulární acidóze) nebo stimulace dechového centra (encefalitida, psychostimulancia). Při zástavě dýchání delší než 20 sekund hovoříme o apnoi, tento příznak často pozorujeme u předčasně narozených novorozenců s nezralostí dechového centra. Pomalé mělké dýchání (bradypnoe) provází především intoxikaci sedativy.
Změna poměru trvání inspiria/exspiria. Inspirační stridor je patrný při obstrukci dýchacích cest kraniálně od hrudní části trachey (fyziologická hranice horních a dolních dýchacích cest), zatímco při obstrukci dýchacích cest uložených kaudálně jsou patrny exspirační zvukové fenomény (pískoty, vrzoty či chropy).
Další cenné informace o patologii respiračního systému získáme pečlivým klinickým vyšetřením včetně vyšetření hrudníku pohledem, poklepem, pohmatem a poslechem (podrobněji učebnice pediatrické propedeutiky). Z celkových příznaků je důležitá cyanóza svědčící pro vzestup koncentrace redukovaného hemoglobinu nad 50 g/l. Tento parametr závisí na celkové koncentraci hemoglobinu a je tedy zkreslen při jeho patologické hodnotě (anémie či polyglobulie).
O dlouhodobé tkáňové hypoxii svědčí paličkovité prsty.
Změna chování, výrazný neklid i nápadný klid, apatie až porucha vědomí, mohou být známkou závažného vyčerpání organismu, hyperkapnie a hrozícího respiračního selhání.

Specifické příznaky dechových obtíží u dětí do jednoho roku věku

Kojenci mají omezenou schopnost zvýšit dechový objem (horizontální postavení bránice a žeber, nižší účinnost dechových svalů) a reagují převážně zvýšením dechové frekvence. V tomto věku může být i nápadné vtahování dolních žeber (příznak Hooverův), při intenzívní kontrakci méně klenuté bránice se během inspiria vtahuje dolní část měkkého hrudního koše. Rodiče často známky dechových obtíží u kojenců nepozorují a všimnou si spíše obtížného pití (dítě se opakovaně pouští prsu či láhve) či únavy a intolerance polohy na bříšku.

Diferenciální diagnostika dušnosti

Při rozpoznání dušnosti u dětského pacienta je nutné zhodnotit okamžitě celkový stav dítěte, životní funkce a bezprostřední ohrožení života a ev. zahájit kardiopulmonální resuscitaci (ad terapie). Mezi zvláště závažné známky patří cyanóza, nepravidelné či lapavé dýchání, výrazná tachypnoe s tachykardií, nápadný klid, difúzně oslabené dýchání („tichý hrudník“) nebo porucha vědomí.
Při pátrání po možné příčině dyspnoe je nutné zvážit věk dítěte, rychlost nástupu obtíží, charakter dušnosti, doprovodné příznaky, známky infektu, osobní, epidemiologickou a alergickou anamnézu (Tab. 3). Obstrukce horních cest dýchacích

Stavu dominují obtíže v nádechu, patrný bývá inspirační stridor, při závažné obstrukci či postižení na úrovni trachey stridor inspiračněexspirační. Nádech je prodloužen, dítě zapojuje pomocné inspirační svaly, může zaujímat ortopnoickou polohu.
Dušnost u subglotické laryngitidy začíná obvykle náhle v noci. Může začínat z plného zdraví nebo při počínajícím virovém respiračním infektu, dítě bývá afebrilní nebo subfebrilní, drsně až štěkavě kašle a chraptí, polykání není omezeno, blíže viz kap. Laryngitis acuta.
Pro akutní epiglotitidu svědčí spíše známky závažné bakteriální infekce u dítěte mezi 6 měsíci a 6 lety (febrilie, únava), nápadný klid, ortopnoe, dysfagie provázená sliněním, tichý hlas, obava kašlat. Od zavedení plošného očkování na Haemophilus influenzae b v roce 2001 je výskyt tohoto onemocnění zcela ojedinělý.
K aspiraci cizího tělesa dochází typicky u batolat (může nastat u kojenců i starších dětí). Anamnestický údaj o začátku obtíží při jídle (oříšky, tužší strava) nebo hře s malými předměty není podmínkou. Klinický obraz, nález na skiagramu hrudníku a další léčba závisejí na tom, co dítě vdechne. Aspirační symptomatologie je ovlivněna objemem a typem aspirovaného materiálu, hodnotou jeho pH, chemickým složením, přítomností baktérií i celkovým stavem a imunologickou kompetencí pacienta před aspirací cizího tělesa. Diagnostika aspirace se opírá o anamnestické údaje, fyzikální vyšetření a skiagram hrudníku. Nejčastějším nálezem na skiagramu hrudníku je lokalizovaný emfyzém. Záleží na době, kdy je proveden snímek po aspiraci. Negativní nález na skiagramu hrudníku nevylučuje aspiraci!!
Klinicky dominuje náhlý nástup intenzívního suchého dráždivého kašle, někdy s cyanózou, po kterém může velmi plíživě či okamžitě nastoupit dušnost. Dítě je úzkostné nebo neklidné. Můžeme zachytit zvukové fenomény nebo naopak nápadně oslabené dýchání.
Při prokázané aspiraci nebo vážném podezření na ni je indikovaná okamžitá bronchoskopie. S výhodou je použití rigidní bronchoskopie pro dostatečně velký pracovní kanál, nevýhodou je dostupnost pouze na úroveň lobárních bronchů. Při aspiraci do menších dýchacích cest je nutné provedení flexibilní bronchoskopie. V současné době máme k dispozici širokou škálu extrakčních součástek a úspěšnost extrakce cizích těles flexibilními bronchoskopy je srovnatelná s rigidní endoskopií.
Může dojít k situaci, kdy aspirace cizího tělesa není včas rozpoznána pro minimální klinické příznaky. Postupně dojde k rozvoji dráždivého kašle nebo akutní bronchopneumonie, přechodně se stav zlepší po nasazení antibiotické terapie, ale po vysazení léčby dojde k recidivě ve stejném místě. To je vždy důvod k zamyšlení nad možností aspirace a při sebemenším podezření je endoskopická verifikace jednoznačně indikovaná.
Častou příčinou aspirace u kojenců a batolat může být gastroezofageální reflux (GER). Dalšími projevy GER jsou chronický kašel, opakované laryngitidy a laryngotracheitidy. Při chronických mikroaspiracích je užitečné provedení bronchoalveolární laváže, kde je nález zvýšeného množství lipofágů, event. je možné provést měření hladiny pepsinu v lavážní tekutině.
Rozměrné cizí těleso v jícnu (uvízlé v Kiliánově prostoru) může také vyvolat inspirační dušnost zevním tlakem na hrtan.
Alergický otok postihuje pacienty se známým alergickým onemocněním nebo dosud nezjištěnou alergií. Po styku s alergenem (bodnutí hmyzem, podání léku, pozření potravy…) dochází ke zhoršení v průběhu několika minut až desítek minut, rozvíjí se otok sliznice úst včetně jazyka a hrtanu. Někdy není souvislost s alergenem zprvu patrná. Chybí známky infektu, febrilie. Větší dítě udává pocit tlaku v ústech, hůře polyká.
Peritonzilární absces provází horečka, bolest v krku, dysfagie a trismus. Klinicky pozorujeme asymetrické vyklenutí tonzily s posunem uvuly kontralaterálně.
Retrofaryngeální absces je nacházen u dětí pod čtyři roky věku, častěji u chlapců. Projevuje se nespecificky horečkou, dysfagií, zastřeným hlasem, slintáním, stridorem, někdy dojde k tortikolis nebo váznutí šíje. U části dětí zjistíme vyklenutí zadní stěny laryngu, diagnózu potvrdí počítačová tomografie. Bakteriální obturující laryngotracheobronchitida vede k obstrukci horních i dolních dýchacích cest, a tedy klinicky dominuje smíšená dušnost se známkami bakteriální infekce.

Obstrukce dolních cest dýchacích

Exspirační dušnost se projeví namáhavým prodlouženým výdechem se zapojením pomocných svalů, zvukovými fenomény během výdechu (vrzoty, pískoty) a ev. inspiračním postavením hrudníku (hyperinflace). U velmi závažných stavů mohou být dechové šelesty oslabené.
U kojenců a batolat jsou nejčastěji se vyskytující jednotky: obstrukční bronchitida (virem indukované pískoty), bronchiolitida a akutní exacerbace astmatu. Diferenciální diagnostika je zvláště u dětí do pěti let velmi obtížná, blíže viz kap. Asthma bronchiale.
Obstrukční bronchitida, event. virem indukované pískoty, jsou provázeny známkami infekce horních cest dýchacích (nazofaryngitida, subfebrilie). Bronchodilatační léčba má velmi dobrý efekt.
Akutní bronchiolitida postihuje kojence a batolata, u nichž je již fyziologicky malý průměr dýchacích cest. Rizikovou skupinou jsou především děti předčasně narozené s dg. CLD (chronic lung disease), děti s vrozenými vadami srdce, CNS, poruchou imunity. Nejčastějšími původci akutní bronchiolitidy jsou RSV, ADV, parainfluenza viry apod. Rizikové skupiny dětí se očkují proti RSV infekci (pasivní imunizace). Anamnesticky někdy zjistíme kontakt s dospělým nebo starším sourozencem s infekcí horních cest dýchacích. Obvykle stavu předchází několik dní serózní rýma, postupně se rozvíjí tachypnoe a závažná exspirační dušnost s hypoxií. Děti většinou vyžadují oxygenoterapii, jen u části z nich dosáhneme mírného zlepšení po podání bronchodilatancií.

Akutní exacerbace asthma bronchiale

Vyšší riziko přechodu do astmatu nastává u dětí s opakovanými virem indukovanými pískoty, s projevy astmatu u rodičů, s anamnézou atopické dermatitidy, alergické rýmy, pískotů mimo infekt a s eozinofilií.
Projevy aspirace cizího tělesa závisí na jeho velikosti a místě zaklínění (viz výše).

Dušnost bez známek obstrukce

U dušných novorozenců a kojenců pomýšlíme nejčastěji na pneumonie či systémovou infekci (sepsi), u předčasně narozených dětí na syndrom dechové tísně, ev. později na bronchopulmonální dysplazii. Zvažujeme i vrozenou vadu respiračního systému a neopomíjíme ani možnost mimoplicního původu dušnosti – vrozené srdeční vady či brániční kýlu. Pro kardiální etiologii svědčí i nápadná cyanóza nereagující na podání kyslíku, únava, výrazná tachykardie či specifické nálezy (šelesty srdeční, poruchy rytmu, oslabená pulzace atd.).
Sepsi novorozence provází tachypnoe nebo naopak apnoické pauzy. Pro diagnózu svědčí další příznaky jako horečka či hypotermie, porucha prokrvení, tachykardie či bradykardie a projevy orgánové dysfunkce.
Při typických klinických známkách pneumonie diagnózu stanovíme na základě fyzikálního vyšetření. Nacházíme známky infektu, horečku, kašel, bolest na hrudi, objektivně zjišťujeme oslabené dýchání, asymetrické dýchání, trubicové dýchání, spíše vzácněji inspirační chrůpky. Při atypické pneumonii může být klinický nález chudý a rozsáhlá pneumonie je patrná až na rentgenovém snímku hrudníku.
Pro pneumotorax svědčí suchý dráždivý kašel, difúzní bolest nad postiženou plící nebo ostrá pleurální bolest. Objektivně jsou patrny omezené pohyby hrudníku, tachypnoe, event. cyanóza. Poslechově nalézáme na postižené straně oslabené dýchání a hypersonorní poklep, posun mediastina spojený s posunem auskultačních míst srdečních ozev, event. jejich oslabení. Někdy lze palpovat podkožní emfyzém nebo distenzi břicha při pneumoperitoneu.


Zadní rýma – příčiny a léčba u dospělých i dětí


Terapie Obecně

Při vyšetření pacienta se známkami dechových obtíží je třeba neodkladně zhodnotit vitální funkce, průchodnost dýchacích cest a případně ihned zahájit kardiopulmonální resuscitaci podle současných doporučení (není předmětem tohoto sdělení). Pacientům s příznaky závažné dechové nedostatečnosti (cyanóza, „tichý hrudník“, závažná tachykardie s tachypnoí, příp. bradykardie, hypotenze a jiné) neprodleně zajistíme transport záchrannou zdravotnickou službou do nemocničního zařízení. Do doby jejího příjezdu sledujeme vitální funkce a podáme zvlhčený ohřátý kyslík brýlemi, event. maskou, pokud je máme k dispozici. Jestliže pacient nejeví známky akutního ohrožení na životě, pokusíme se zjistit zásadní anamnestické údaje a provést fyzikální vyšetření. Důležitý je klidný přístup k dítěti i k rodičům.
U výrazně dušných kojenců přerušíme perorální příjem vzhledem k riziku aspirace. Jednotlivé klinické jednotky Laryngitis acuta Podrobněji viz samostatná kapitola v příloze. Exacerbace asthma bronchiale Při mírné až středně závažné exacerbaci na úvod podáváme 2–4 vdechy rychle účinného beta2-agonisty (0,2–0,4 mg salbutamolu) vhodným aplikátorem (přes nástavec) každých 20 minut v průběhu první hodiny. Pokud použijeme práškovou formu léku, většinou stačí max. dvě dávky (lepší plicní depozice). Při těžké exacerbaci podáme jednotlivě až 8 vdechů a přivoláme záchrannou službu s lékařem (dále RZP). Alternativou je podání tohoto léčiva nebulizací, kdy jednotlivá dávka je 0,1–0,15 mg/kg (max. 5 mg na 1 dávku). Dávku je třeba upravit podle klinické odpovědi dítěte na podaný lék. Opatrnost při podávání vysokých dávek betamimetik je nezbytná u pacientů s kardiálním onemocněním (arytmie apod.). Při klinicky zjevně pozitivním efektu podaného léku je obvykle možné pokračovat 2–4 vdechy každé 3–4 hodiny, při středně těžké exacerbaci podáváme 6–10 vdechů po 1–2 hodinách a přidáváme inhalační ipratropium bromid (anticholinergikum). Tuto léčbu, zvláště pokud není patrný okamžitý terapeutický efekt v úvodní hodině, doplňujeme jednorázovým perorálním podáním 0,5–1 mg prednizolonu/kg (nebo ekvivalentu) a dále pokračujeme rozdělením této dávky do 2–3 dávek denně po dobu 3–5 dní (doporučení Globální iniciativy pro astma – GINA). Preferuje se podání perorální před aplikací intravenózní (v případě, že není důvod žilního vstupu z jiného důvodu nebo v závažném stavu). Při intravenózní aplikaci se doporučuje podávat metylprednizolon.
V současnosti se zvažuje i možnost podávání vysokých dávek inhalačních kortikoidů bez nebo současně s podáním systémových kortikoidů. Inhalační podávání 2,4 mg budesonidu/den ve čtyřech dávkách bylo shodně účinné v prevenci relapsu jako podání 40 mg prednizolonu/den, ale s vyššími náklady, a tato léčebná alternativa je předmětem dalšího výzkumu. Při dlouhodobé léčbě IKS by se měla dávka inhalačního kortikoidu při exacerbaci zvýšit na 3–4krát vyšší dávku.
Při nedostatečném účinku léčby, která je v možnostech praktického lékaře v ordinaci či jiném závažném příznaku, je nutné zahájit neodkladně léčbu na pracovišti k tomu vybaveném (po převozu RZP).
Bronchitis acuta s obstrukcí Terapie je shodná s léčbou exacerbace asthma bronchiale. Při známkách výraznější dušnosti není vhodné podávat perorální bronchodilatancia pro nejistý a nedostatečný efekt a vyšší riziko systémových nežádoucích účinků. Z praxe však víme, že compliance rodičů není vždy ideální, ne vždy jsou schopni správně aplikovat léky inhalační formou (viz skupina rizikových pacientů). Pak je u lehkých stavů možné podat perorální bronchodilatancia, ale sledovat možný výskyt nežádoucích účinků. U pacientů s dg. asthma bronchiale, kteří mají k dispozici inhalační preparáty pro léčbu akutní dušnosti, jsou perorální bronchodilatancia jednoznačně kontraindikována (viz doporučení GINA).
Další kontraindikací je sedace pacienta (striktní kontraindikace), aplikace mukolytik (velmi častá chyba), dechová rehabilitace. Nasazení ATB léčby je indikováno pouze v případě bakteriálně vyvolané exacerbace astmatu.
Riziková skupina pacientů s asthma bronchiale• v minulosti léčení pro život ohrožující astma s nutností umělé plicní ventilace, • v posledním roce závažná exacerbace s nutností hospitalizace, • v současné nebo nedávné době léčení perorálními kortikosteroidy, • v současné době neužívají inhalační kortikosteroidy,• dependentní na RABA (rychle působících beta-agonistech), zvláště když za poslední měsíc využívali více než jeden zásobník salbutamolu nebo jeho ekvivalentu, • s historií psychiatrického onemocnění nebo psychosociálních problémů, včetně používání sedativ, • s historií noncompliance.
Pacienty z rizikové skupiny je nutné zpočátku léčit pod „dohledem“ během hospitalizace, po stabilizaci stavu je možné pokračovat v ambulantní léčbě.
Bronchiolitis acuta Lze se pokusit o zmírnění obstrukce inhalačními bronchodilatancii, při dobrém efektu je lze podávat v podobném režimu jako u astmatu (viz výše), často je tato terapie pouze přechodně účinná nebo zcela neúčinná a není důvod v terapii pokračovat. Efekt kortikosteroidů není dosud jasně doložen, u dosud zdravého kojence bez anamnézy respiračních obtíží a s infekcí RSV nejsou indikována, lze se pokusit ovlivnit průběh nemoci zvláště u dětí s anamnézou atopie. Při výrazné dušnosti dítě obvykle vyžaduje oxygenoterapii (zvlhčený ohřátý kyslík) za hospitalizace na pracovišti poskytujícím intenzívní pediatrickou péči s možností intubace a mechanické ventilace. Základem léčby je časté odsávání sekretu z dýchacích cest. Při významné dušnosti nahrazujeme perorální příjem výživou nazogastrickou sondou či parenterální výživou. Děti zvláště ohrožené na životě jsou děti s chronickým plicním či kardiálním onemocněním.

Nejčastější chyby při léčbě dušného dítěte

• Chybná aplikace inhalačního léku: inhalační lék není podáván přes nástavec. Nástavec velikostí neodpovídá věku dítěte, při aplikaci maska netěsní. Chybou je aplikovat více dávek do nástavce současně, mezi jednotlivými dávkami je nutno dodržet interval alespoň 30 s.
• Beta2-agonista je podáván dušnému dítěti v perorální formě.
• Podávání kombinovaného přípravku (salbutamol + ipratropium bromid) při akutní exacerbaci á 20 minut. Anticholinergikum má jiný poločas účinku a má být podáváno ve 2–4 dávkách á 2–6 h.
• Při bronchospazmu s hyposaturací (astma, bronchitis obstructiva) je podáván neohřátý, nezvlhčený kyslík.
• Podcenění možnosti aspirace cizího tělesa, zvláště u batolat. Již závažné podezření na aspiraci by mělo vést k intervenci.

Závěr

Respirační obtíže jsou u malých dětí nejčastějším důvodem návštěvy praktického lékaře. V případě akutní dušnosti by měl být postup dětských lékařů sjednocený, měla by být dobrá spolupráce s regionálním dětským oddělením a vždy možnost odeslat pacienta na specializované pracoviště k event. řešení akutních situací včetně bronchoskopie. U stavů akutní dušnosti s respiračním selháním je každá minuta drahá.

Literatura

GINA Report. Global Strategy for Asthma Management and Prevention 2011 (update). http://www.ginasthma.org/ uploads/users/files/GINA_Report_2011.pdf.
HAMMER, J., EBER, E. The Peculiarities of Infant Respiratory Physiology. In HAMMER, J., EBER, E. (Eds), Paediatric Pulmonary Function Testing. Basel : Karger, 2005, p. 2–7. KLIEGMAN, RM., STANTON, BF., St. GEME, JW., et al. Nelson Textbook of Peciatrics. 19th ed, Philadelphia : Elsevier Saunders, 2011, p. 2610.
LEBL, J., PROVAZNÍK, K., HEJCMANOVÁ, L. Preklinická pediatrie. 1. vydání, Praha : Galén, 2003, 248 s.
e-mail: kotatkop@seznam.cz

Tab. 1 Fyziologické zvláštnosti respiračního systému novorozenců a kojenců

Děti
<
1 rok Příčina
metabolismus ^ spotřeba O2 ^
riziko apnoe ^ nezralost dechového centra
odpor horních dýchacích cest ^ dýchání nosem, rozměrný jazyk,
průměr dýchacích cest ˇ
kolapsibilita dýchacích cest ^
odpor dolních dýchacích cest ^ průměr dýchacích cest ˇ
poddajnost dýchacích cest ^
nižší elastická síla plic ˇ
objem plic ˇ počet alveolů ˇ
účinnost dýchacích svalů ˇ účinnost bránice ˇ – horizontální úpon
poddajnost hrudního koše ^
horizontální postavení žeber – účinnost mezižeberních svalů ˇ
výdrž dýchacích svalů ˇ dechová frekvence ^
počet svalových vláken typu I – odolných vůči únavě ˇ

Tab. 2 Klidové normální hodnoty dechové a srdeční frekvence v dětském věku

Dechová frekvence Srdeční frekvence Min. systolický
(počet dechů/min) (počet úderů/min) krevní tlak (mmHg)
nezralý novorozenec 60–100 100–180 *
fyziologický novorozenec 40–60 100–160 *
1 rok 30–60 100–160

60
batole 24–40 90–150

70
dítě předškolního věku 22–34 80–140

75
dítě školního věku 18–30 70–120

80
adolescent 12–20 60–100

90

Hodnoty se liší podle porodní váhy a stáří ve dnech

Tab. 3 Přehled nejčastějších příčin dušnosti u dětí

Plíce a dýchací cesty
infekce laryngitida
laryngotracheobronchitida (croup)
epiglotitida
absces retrofaryngeální, retrotonzilární atd., akutní tonzilitida
obstruktivní bronchitida
bronchiolitida
pneumonie
obstrukce centrálních atrézie choan, malacie stěny dýchacích cest, paralýza hlasivek,
dýchacích cest tumor mediastina, cévní prstenec…
obstrukce periferních asthma bronchiale, cystická fibróza, deficit ?1-antitrypsinu
dýchacích cest
postižení alveolů – ARDS, plicní hemoragie
plicního intersticia
postižení hrudníku kyfoskolióza, brániční hernie, eventrace bránice atd.
postižení mechaniky ventilace pneumotorax
Mimoplicní
kardiovaskulární levopravý zkrat, srdeční selhání, obstrukce plicních žil
CNS encefalitida, trauma, intrakraniální hypertenze, léky
metabolické ketoacidóza, renální tubulární acidóza, dědičné poruchy metabolismu
šok sepse, anafylaxe, hypotenze
neuromuskulární myopatie, Guillain-Barré syndrom, poliomyelitida

O autorovi| 1, 2 MUDr. Petr Koťátko, 1 MUDr. Jana Tuková 1 Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta a Všeobecná fakultní nemocnice, Klinika dětského a dorostového lékařství 2 Olivova dětská léčebna, o. p. s.

Dušnost u dětí Diferenciální diagnostika a terapie v primární péči
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů