editorial

Medicína v posledních desetiletích přechází od empirie k programovému výzkumu. Snad můžeme říci, že je nyní z větší části založena na zavádění těch nových poznatků, které vycházejí z hlubokého poznání dějů a souvislostí. Toto je teorie medicíny, svou vlastní empirii pro reálné léčení nemocných si však každý lékař musí získat i nadále sám.

Množství informací, které má naše civilizace k dispozici, trvale roste. Je sice pravdou, že ne všechny informace potřebujeme k životu (přiznejme si – patrně většina informací je spíše dezinformacemi), přesto, kapacita našich mozků z hlediska potenciálu množství uchovávatelných informací se v posledních staletích nezměnila. Výsledkem tohoto nesouladu je postupné štěpení jednotlivých oborů lidské činnosti a vznik úzkých a superspecializovaných oborů. Nejinak je tomu v medicíně. Není však složité vysledovat ve vývoji jistou periodicitu – údobí získávání a hromadění informací, které je střídáno snahou o syntézu a vytyčení dalšího směru, ze kterého budeme opět další informace sbírat. Z původně téměř všeobjímajícího oboru vnitřního lékařství se tak oddělovaly jednotlivé podobory, které žijí svým životem, a tudíž se z nich vydělují nové pod-podobory. Zdá se to být v pořádku, avšak čím dál tím naléhavěji mi tane na mysli otázka, jestli tento postup je skutečně z nejsprávnějších, protože objektem zájmu medicíny je v podstatě tentýž jeden jediný a nedělitelný člověk. Myslím, že současné pokračující snahy o štěpení oboru vnitřního lékařství jsou hlavně výrazem skutečnosti, že jsme nahromadili tolik znalostí, že není v moci průměrně schopného lékaře je na vysoce kvalitní úrovni zvládnout. Co je správnější – být superodborníkem na mikroskopický výsek z celé sumy vědění o lidském těle, či být syntetikem, který dovede vyváženě pomoci jednotlivému člověku, protože jej vidí jako samostatnou entitu obdařenou duší a vědomím?

S výše uvedeným konstatováním však souvisí jeden důležitý moment. Reakce organismu jsou zhusta uniformní (stres, zánět). Některé nozologické jednotky (ICHS, hypertenze) v klasickém pojetí jsou však pravděpodobně také uniformním vyústěním řady patologických procesů, které samy o sobě jsou dosti odlišné. Úspěchy v prevenci a léčbě těchto nemocí se pravidelně dostavují zejména tam, kde lékařská obec přejde od mechanistického chápání nemoci k jejímu přijetí jako výsledku komplexu dějů, které k této nemoci vedou. Právě studium diabetu přineslo v poslední době zásadní poznatky pro kardiologii.

Člověk – jedinec obvykle chce žít svůj život tak, jak si sám představuje. My, lékaři, jej často nabádáme, co má, co nemá, co musí, co nesmí. Někdy se mi zdá, že v honbě za maximální verifikací našich názorů se snažíme aplikovat poznatky ze studií provedených na obrovských souborech zpětně na jednotlivce, jako kdyby tito odpovídali přesně zprůměrovanému probandovi z epidemiologické studie. Jsme schopni přijmout v našich ambulancích názor, že každý z našich pacientů má právo volby z celé škály mezi dvěma krajními přístupy ke svému vlastnímu životu – žít „plně“, ale krátce, anebo dlouho a omezovat se? Není to někdy náhodou tak, že našim nemocným vnucujeme výsledky našich výzkumů, které jaksi automaticky vycházejí z předpokladu, že každý musí přijmout naše rady, které jej ale omezují, protože přece chce žít co nejdéle? Možná je to důsledek deformace naší mysli – my přece musíme pomáhat lidem (uraženě konstatujeme, že někdo naši pomoc nechce), možná je to projevem prosakování premis tzv. konzumního života – abychom si ho mohli užít, musíme tu být co nejdéle. Nevím, jak v ostatních oborech, ale v diabetologii se s tímto problémem setkáváme velmi často – já, lékař, dělám vše, co mohu, a pacient, na jehož spolupráci je má léčba postavena, jako kdyby šel proti mně i sobě. Abstrahuji-li od všech úrovní problematiky vztahu „nemocný – nemoc – lékař“ v diabetologii, soudím, že tím základem je právo pacienta na informace a svobodné rozhodnutí, jak se svým životem a potažmo nemocí bude zacházet.

Diabetologie se vyvíjí, možná nejrychleji z klinických oborů. Snad je to proto, že stojí na pomezí celé řady oborů, dovede od nich přebírat nové poznatky a sama je předává. Pak také proto, že počet diabetiků roste se všemi důsledky individuálními, sociálními a ekonomickými. Jsem velmi potěšen tím, že právě diabetologie se stává jakýmsi oborem, který dovede propojit spoustu nemocí na jednotném patofyziologickém základě, proto věřím, že jí patří budoucnost.

Je těžké rozhodnout, co je pravda, neboť pravdivost jakékoliv informace patrně nemůžeme prokázat, můžeme ji pouze vyvrátit. Pravda je pravdou tedy do té doby, než nám někdo nabídne jinou pravdu poté, co dřívější oporu naší duše znevěrohodnil, dokázal nám její nesmyslnost. Nejsem tedy nakloněn jakýmkoliv kazatelům neomylných pravd nepřipouštějícím jakýkoliv jiný názor krom svého. Již má krátká životní zkušenost mne přesvědčila, že život, příroda, vesmír, skutečnosti okolo nás – toto vše je tak mnohovrstevné, tak bohaté, tak zázračné, že musíme být připraveni na nové poznatky, nové myšlenky a nové názory, které snad budou odpovídat skutečnosti více než ty, na kterých nyní lpíme.

Někdy je těžší položit správnou otázku, jindy je těžší na ni správně odpovědět. V tomto čísle Postgraduální medicíny vám nabízíme současný pohled na některé vybrané oblasti diabetologie. Jsou odrazem současného stavu poznání, mají vám nabídnout možnost položit si otázky a také si na některé odpovědět. Vše pro to, abyste mohli zkvalitnit vaši péči o diabetiky.

doc. MUDr. Milan Kvapil, CSc.

přednosta Interní kliniky 2. LF UK a FN Motol, Praha

Ohodnoťte tento článek!