Editorial

Vážení čtenáři,

psychiatrie je obor, který odpuzuje i přitahuje. Je náročná ve svých aspiracích – porozumět chorobám lidské mysli a pomoci lidem, kteří ztrácí nebo ztratili kontrolu nad svým prožíváním a chováním. V míře naléhavější než ostatní medicínské specializace předpokládá, že lékař vstoupí do vztahu s nemocným, aby mu porozuměl na všech úrovních jeho života – od mezilidských vztahů a místa ve společnosti až po jeho genetické vlohy. To je na ní přitažlivé. Tím, jak obtížné cíle si klade, ale také odpuzuje. Zatímco pro většinu ostatních odborníků jsou příznaky poruchy v systémech, které léčí, bezprostředně přístupné jejich smyslům, psychiatrie budí někdy dojem, že se zabývá jen subjektivními příběhy, neuchopitelnými poruchami, které závisí na jedinečných životních okolnostech. Není tomu tak v míře větší, než platí o jiných onemocněních. Psychiatrie je medicínský obor, jehož kořeny tkví ve vnitřním lékařství a který se stejně jako neurologie zabývá chorobami mozku. Soustřeďuje se více na ty, které se týkají poruchy prožívání a chování než čití a hybnosti. Vývoj v minulém století napomohl psychiatrii vymezit své postavení v lékařských vědách. Rozvoj biochemie a farmakologie vedl k možnosti vyšetřit a ovlivňovat funkci systémů, které zajišťují psychologické procesy, jejichž porucha je zdrojem psychopatologie. Současná psychiatrie dokáže stále lépe využít data zobrazovacích metod pro diagnostiku a léčbu pacientů a čerpá své porozumění nemocem mysli z fyziologie a biochemie, ale také z psychologie. Nabídnout důkladný přehled změn v psychiatrii v článcích vybraných do tohoto čísla Postgraduální medicíny nelze. Výběr témat byl veden snahou poskytnout přehled tam, kde se povědomí tradované medicínskou veřejností dostává do rozporu s novými poznatky, nebo kde došlo k výrazné terminologické změně spojené s posunem v diagnostických i léčebných postupech (články o bipolární poruše, úzkostných poruchách, somatoformní a posttraumatické stresové poruše). Praktičtí lékaři a specialisté jiných oborů se s nimi v praxi často setkávají u nemocných, kteří si povahu svých stesků nedokážou připustit a psychiatra se bojí. Pro lékaře je důležité o takových pacientech vědět a jejich obtížím rozumět. Za prakticky důležité považujeme také téma psychotických onemocnění a zvládání neklidu u akutních psychiatrických pacientů. Rádi bychom podpořili diferencovaný přístup k těmto stavům tak, aby nahradil paušální snahu utlumit pacienta s psychózou sedativním neuroleptikem a za každou cenu ho co nejrychleji dostat na uzavřené psychiatrické oddělení. Deprese se do výběru témat pro tuto rubriku dostala proto, že její vysokou prevalenci lze chápat jako závažnou celosvětovou epidemii. Hrozí zkrácením života a přináší neschopnost a utrpení, které si v ničem nezadá s utrpením tělesným. Samostatný „fokus“ by mohlo naplnit téma poruch osobnosti, které je zastoupeno článkem o emočně nestabilní poruše osobnosti hraničního typu. Článek o hyperkinetických poruchách upozorňuje na častý a někdy bagatelizovaný problém v oblasti dětské psychiatrie. Duševní nemoci krátí trvání života sebevraždami, bludným kruhem dysfunkce a nemožnosti uplatnění, zvýšením rizika smrti z jiných příčin a rozvojem nemocí provázejících změnu života psychiatrických pacientů. Jsou bezpochyby problémem, který musí řešit zdravotní politika. Je to jistě také problém psychiatrů a psychiatrie, není ale jenom jejich. Podle studií, které v celosvětovém měřítku provedla Světová zdravotnická organizace, je prevalence duševních poruch v primární zdravotní péči v průměru 24 %. Následujícími články bychom chtěli přispět k připravenosti na psychiatrické problémy v medicíně budoucích let.

Prof. MUDr. Jan Libiger, CSc.

Ohodnoťte tento článek!