Editorial

Vážení čtenáři, toto číslo časopisu Postgraduální medicína je věnováno problematice antiinfekční terapie. Je dobré si na tomto místě připomenout, že antiinfektiva mají mezi léčivými přípravky zvláštní postavení, které bohužel není vždy dostatečně oceňováno. V čem toto zvláštní postavení spočívá, je možné nejnázorněji dokumentovat na přípravcích určených k léčbě bakteriálních infekcí – antibioticích.
Antibiotika se od běžných léků odlišují především v tom, že jejich působení nesměřuje na buňky lidského těla, nýbrž na patogenní baktérie přítomné v lidském organismu. Zatímco při posuzování účinku běžných léků bereme v úvahu interakce mezi léčivem a lidskými tkáněmi, u antibiotik je nutné posuzovat interakci mezi třemi subjekty: léčivem, baktériemi a lidskými tkáněmi. Možnosti vzájemných vztahů jsou v tomto případě mnohem různorodější -pro ilustraci stačí představit si například stafylokokovou pyodermii a stafylokokovou sepsi. Původce nemoci je v obou případech stejný, ale přístup k léčbě se bude zásadně lišit. Rozhodující přitom není jen závažnost onemocnění, ale také lokalizace patogenních baktérií v lidském organismu: do špatně prokrvených tkání antibiotika pronikají jen málo a nemusejí zde vytvořit dostatečně účinné koncentrace. Antibiotická léčba by proto měla být individualizovaná, „šitá na míru“ – zvlášť to platí pro různé nestandardní situace (infekce vyvolané rezistentními kmeny baktérií, infekce postihující imunokompromitované jedince, infekce u obézních pacientů nebo osob se závažnou poruchou ledvin a jater atd.).
Další zásadní rozdíl mezi antibiotiky a běžnými léky vychází z faktu, že baktérie jako cílové buňky se chovají jinak než buňky lidské. Mají krátký generační čas, kolem 20-30 minut, a s tím související velkou schopnost adaptace. Při častém používání antibiotik se brzy může vyselektovat jeden nebo více rezistentních klonů, které nahradí původní citlivou populaci. Současně platí, že lidé si při běžném kontaktu navzájem své baktérie předávají. Je pravděpodobné, že osoby žijící v okolí jedince osídleného rezistentními baktériemi budou těmito baktériemi

dříve či později také kolonizovány. Antibiotika mohou tímto mechanismem ovlivňovat i lidi, kteří je neužívali.
Třetí významný rozdíl souvisí se způsobem množení baktérií. Lidé se stejně jako většina živočichů rozmnožují pohlavním rozmnožováním, při němž se v každém jedinci mísí genetické znaky jeho dvou rodičů. Tento systém zajišťuje genetickou stabilitu a homogenitu lidské populace. Baktérie se množí dělením a při tomto způsobu rozmnožování se velmi snadno vyselektují linie či klony se specifickými vlastnostmi, odlišné od původní formy. Mění se tedy celé bakteriální populace a to má závažné praktické důsledky. V různých zemích, ale i v různých nemocnicích se používání antibiotik zpravidla liší – liší se tedy i intenzita a směrování selekčního tlaku, který antibiotika vytvářejí. Proto se budou lišit i výsledné rezistence mezi bakteriálními populacemi. Digoxin bude působit stejně v Praze jako v Patagonii nebo na Dálném východě a jeho účinnost bude za sto let stejná jako dnes. Naproti tomu se může stát, že antibiotikum účinné ve Spojených státech bude kvůli vysoké rezistenci místních baktérií selhávat u nás – anebo naopak. Podobně platí, že způsoby antibiotické léčby, které se osvědčily před třiceti a více lety, se mohou v dnešní době jevit jako nespolehlivé nebo zcela neúčinné. Je tedy dobré mít na paměti, že v oblasti antibiotické léčby nelze nekriticky přejímat doporučené postupy pocházející z Ameriky, Japonska nebo jiných vzdálených zemí, a také nelze plně důvěřovat zkušenostem platným před několika desetiletími.
Problematika infekčních nemocí je velmi dynamický obor a je potřeba se v něm stále vzdělávat. Snad k tomu přispěje i výtisk, který máte před sebou.

1)
R
Ohodnoťte tento článek!