EDITORIAL

Vážené kolegyně a kolegové, v poslední době byly u nás obory diabetologie a endokrinologie spojeny do jednoho atestačního oboru. Ve Spojených státech a řadě jiných zemí se pod pojmem endokrinolog rozumí odborník na všechna hormonální onemocnění, tedy i na diabetes mellitus. Na inzulín je zde pohlíženo jako na sice důležitý, ale pouze jeden z ostatních hormonů. Spojka a (endokrinologie a diabetologie) tak naznačuje, že na oba obory pohlížíme jako na samostatné.
Endokrinologie se kromě problematiky strukturálních změn žláz, včetně tumorózních, zabývá především problematikou hormonální hyperfunkce a hypofunkce. Problematika citlivosti na hormony je významná jen u minimálního počtu endokrinních diagnóz. V diabetologii je to složitější. Diabetes mellitus 1. typu je onemocnění, spojené jasně s hormonální hypofunkcí. Diabetes mellitus 2. typu je provázen jak hormonální hypersekrecí, tak i hyposekrecí a různé fáze onemocnění se tudíž vyznačují odlišnou citlivostí na inzulín. Inzulínové receptory se vyskytují prakticky ve všech orgánech a tkáních a regulace příjmu glukózy je významná pro všechny buňky organismu. Pro tento klíčový význam inzulínu pro energetiku všech buněk je logické, že problematika citlivosti na inzulín se ve skutečnosti týká nejen diabetu, ale i řady dalších endokrinních onemocnění – např. onemocnění štítné žlázy, hypofýzy nebo nadledvin, ale i ovarií.
Fenomén inzulínové rezistence a citlivosti na inzulín je tak i jedním z klíčových fenoménů endokrinologie a zároveň je to i fenomén, který do značné míry diabetologii a endokrinologii spojuje.
Doufáme, že se nám tímto číslem časopisu podaří vyjádřit komplexní pojetí významného aspektu poruchy inzulínové citlivosti z pohledu diabetologa i endokrinologa. Přejeme vám příjemné čtení.

Alena Šmahelová a Jan Čáp

Ohodnoťte tento článek!