HSV-1, HSV-2, HHV-6 a HHV-8 u hematoonkologických nemocných

infekce vyvolané herpetickými viry

Souhrn

Infekce způsobené herpetickými viry jsou jednou z nejčastějších virových komplikací u imunokompromitovaných nemocných, obzvláště pacientů s hematoonkologickými onemocněními. Mnoho víme o infekcích způsobených HSV-1 a HSV-2 a máme dobře popsané algoritmy profylaxe. Naopak u reaktivací či nemocí způsobených HHV-6 a HHV-8 nám stále chybí jednoznačná příčinná korelace a význam těchto virů u hematoonkologických nemocných není zcela jasný.

Klíčová slova
HSV-1 * HSV-2 * HHV-6 * HHV-8 * herpesvirus * hematoonkologický nemocný * imunokompromitovaný nemocný

Herpetické infekce jsou jedněmi z nejčastějších virových infekcí hematoonkologických nemocných. Přestože u nejčastějších z nich (HSV, CMV, VZV) máme dobře popsané postupy sledování, profylaxe a léčebné strategie, působí tyto viry signifikantní morbiditu a mortalitu hematoonkologických nemocných. U nemalé části nemocných jde o biologické selhání, tzn., že i přes podané účinné virostatikum pacient tuto infekci nezhojí. Klíčové je z tohoto pohledu pouze statické fungování terapie, které jasně ukazuje na nutnost imunitní reakce pacienta pro zvládnutí virové infekce. U infekcí způsobených viry HHV-6 a HHV-8 není ve většině případů jasně doložená kauzalita reaktivace, infekce a nemoci – i proto je jejich klinický význam dosud málo prozkoumán.
Existuje celkem 9 lidských herpesvirů: alfaherpesviry (HSV-1, HSV-2, VZV), betaherpesviry (CMV, HHV-6A, HHV-6B) a gama-herpesviry (HHV-8, EBV). Lidské herpesviry mají tu společnou vlastnost, že po primoinfekci dojde reakcí imunitního systému k sérokonverzi, a poté k latenci viru. Virus je pak latentně přítomen v organismu v různých buňkách (neurony, mononukleární buňky, lymfocyty a další). Tento latentní virus má pak v případě oslabení jedince schopnost reaktivace. Sérologické vyšetření můžeme tedy úspěšně používat k diagnóze primoinfekce nebo k průkazu prodělané infekce v minulosti, nedá se ale použít při diagnostice reaktivace viru. V tom případě je nutné použít přímé stanovení viru, a to nejčastěji pomocí polymerázové řetězové reakce (PCR), z nichž nejpřínosnější je v současné době kvantitativní stanovení virové nálože pomocí real-time PCR. I nadále zůstává pravidlem, že v případě viscerálních infekcí bychom měli diagnózu opřít o histologické vyšetření orgánu s průkazem jak typických virem změněných buněk, tak detekcí virových proteinů. V běžné praxi je to ale málokdy reálné, proto se snažíme stanovit hodnoty virových náloží v různých biologických materiálech (nejčastěji krev, bronchoalveolární laváž [BAL], likvor či stěry z postižených oblastí) a zhodnotit jejich signifikantnost na základě publikovaných poznatků a korelací s klinickými příznaky.

HSV-1, HSV-2

HSV se vyskytuje ve dvou typech, a to HSV-1, který nejčastěji působí infekce orofaciálně, a HSV-2, který se nejčastěji vyskytuje genitálně. V rámci změn chování běžné populace to ale není podmínkou a HSV-1 virus lze nalézt i genitálně a naopak. Při šíření jsou HSV rychle inaktivovány pokojovou teplotou a vyschnutím aerosolu, proto k primoinfekci dochází přímým kontaktem s člověkem šířícím virus, a to přes kožní oděrky nebo sliznice. Virus se pak replikuje v místě infekce. Jeho replikační cyklus trvá 16–20 hodin a na buňku, v níž se replikuje, působí cytopaticky – buňku tedy zničí. To je pro představu o následcích těžších viscerálních infekcí důležité si uvědomit. Primoinfekce nejčastěji probíhá asymptomaticky. Jsou-li příznaky, pak se nejčastěji projevují mukokutánními lézemi (gingivostomatitida, faryngitida, genitální herpes), vzácněji mnohem závažnějšími projevy (encefalitida, keratitida, chorioretinitida). Zejména encefalitida (více než 95 % je způsobeno HSV-1) je často doprovázena hemoragií a působí trvalé neurologické následky. Po primoinfekci se virus šíří axonem do dorzálních ganglií, kde latentně setrvává. Zde se nereplikuje a je uložen ve formě epizomické DNA. Proto je v této fázi virus necitlivý k virostatikům a nedá se z organismu eliminovat. Při reaktivaci dochází k šíření přes periferní nervy (může postihnout i sousední oblasti). Vzácně se může diseminovat do celého organismu (imunokompromitovaní nemocní). K reaktivaci u hematoonkologických nemocných dochází nejčastěji brzy po chemoterapii či po transplantaci, a to v době neutropenie, kdy jsou porušené sliznice a klesají i CD8+ lymfocyty, které jsou důležité pro kontrolu infekce. Také reaktivace HSV má vliv na fungování imunitního systému, což je dobře známo u většiny herpetických virů. U transplantovaných nemocných klesá imunitní odpověď na HSV krátce po transplantaci. K její rychlé rekonstituci je potřeba aktivní infekce. Pokud je podávána dlouhodobá profylaxe, je imunitní rekonstituce proti HSV oddálena a je důležité si uvědomit, že aktivní infekce po transplantaci je podmínkou pro imunitní rekonstituci, jako je tomu u všech herpesvirů.
HSV séroprevalence stoupá s věkem. V naší populace je HSV-1 séropozitivita kolem 90 % v 5. dekádě, HSV-2 séropozitivita stoupá v pubertě a v Evropě je kolem 13 % (závislost na počtu sexuálních partnerů, socioekonomickém stavu).(1)

KLINICKÁ MANIFESTACE U HEMATOONKOLOGICKÝCH NEMOCNÝCH

V období, kdy nebyla standardně podávána profylaxe acyklovirem, byla HSV reaktivace přítomna zhruba u 60–70 % pacientů po chemoterapii a u 80 % pacientů po transplantaci kmenových buněk. S řádně prováděnou profylaxí nyní herpetické infekce téměř nevídáme. Pokud se infekce vyskytne, predominantně jde o viditelné postižení v orofaryngeální oblasti a zde nelze tyto afekce klinicky rozlišit od mukozitidy po podané chemoterapii. Proto je nutné, zejména u nemocných s těžkou nepředpokládanou mukozitidou, zkontrolovat správně vedenou profylaxi a myslet také na potenciální možné postižení jícnu a dalších oblastí trávicího traktu. V případě rozvinuté ezofagitidy nelze klinicky odlišit infekci způsobenou HSV od infekce způsobené CMV. Těžší infekce vyvolává HSV, v případě infekcí oka či encefalitidy může být ale také příčinou pneumonitid. HSV pneumonie probíhají velmi těžce a mají vysokou mortalitu, nejčastěji se projevují jako intersticiální pneumonie. Při diseminaci může HSV postihnout mnoho orgánů, nejčastěji játra. HSV hepatitida je fulminantní onemocnění s akutním jaterním selháním a mortalitou až 100 %. Při generalizaci HSV infekce může klinicky odpovídat i sepsi.

DIAGNOSTIKA

V současné době se opíráme o klinické příznaky a nejčastěji přímé stanovení viru PCR metodikami. Použitým biologickým materiálem může být krev, stěr z léze, BAL, likvor či jiný relevantní vzorek z místa infekce a jejích projevů, například z kožních eflorescencí. Izolace viru a kultivace je zdlouhavá a má četná úskalí (kontaminace multirezistentními baktériemi,

kvalita tkáňových kultur, viabilita viru). Biopsie tkáně s průkazem probíhající infekce se v praxi pro vysoké riziko komplikací téměř nepoužívá. Sérologická vyšetření nemají žádný význam v diagnostice reaktivací.
Průkaz viru metodou PCR potom provádíme z různých biologických materiálů kvantitativně, což s sebou nese nemalý problém interpretace výsledků (není jasné, jaká nálož viru je již klinicky signifikantní, navíc u BALu může jít o kontaminaci z dutiny ústní). Pro představu v kožní vezikule je přítomno 107–108 kopií HSV/ml obsahu. Nejčastějším materiálem, ve kterém na našem pracovišti provádíme kvantitativní stanovení HSV, je BAL. Tento materiál je často pozitivní a potom působí nemalé problémy při interpretaci etiologického agens probíhající pneumonie. Zajímavá je studie prováděná u kriticky nemocných na umělé plicní ventilaci, kdy dochází v závislosti na době intubace k exponenciálnímu vzestupu nálože HSV kopií v tracheálním nebo bronchiálním aspirátu až na hodnoty 107. Tento vzestup se vyskytuje zhruba 10–15 dnů po intubaci, následovaný poklesem kopií HSV na nulu kolem 25. dne. Tento vzestup je prakticky bez klinické korelace (Obr.).(2) patogen pneumonie. Ze tří studií provedených opět na kriticky nemocných pacientech, včetně imunokompromitovaných, nám klinicky významné cut off vychází jako 105 kopií/ml BAL. Jde pouze o klinicky významné cut off a ne o průkaz HSV pneumonie, nicméně se zdá, že tato hodnota je dobře přenositelná do klinické praxe.(3, 4, 5) Ve studii Costy z roku 2012 nálož 105 kopií/ml BALu signifikantně korelovala s častějším přijetím pacienta na JIP, s délkou umělé plicní ventilace a úmrtí do dne 28.(4) Situaci nám trochu ulehčuje v praxi běžně používaná profylaxe acyklovirem, kdy je HSV pneumonie nepravděpodobná. Nicméně stále velká část hematoonkologických nemocných s nově vzniklou pneumonií přichází bez této profylaxe.

PROFYLAXE, LÉČBA A REZISTENCE

Standardně používaný lék k léčbě a profylaxi HSV je aciklovir nebo jeho prodrug valaciklovir, který má při perorálním podání lepší biologickou dostupnost (dávky viz Tab. 1, 2). Aciklovir působí selektivně v buňkách napadených HSV, potřebuje totiž ke svému účinku virovou thymidinkinázu, která ho fosforyluje, a poté ho DNA polymeráza inkorporuje do DNA, čímž způsobí ukončení DNA syntézy. Je tedy pro ostatní buňky zcela netoxický a má minimální vedlejší účinky. Za vznik rezistence jsou zodpovědné mutace v thymidinkináze nebo DNA polymeráze. Ke vzniku rezistence dochází pouze při vysoké náloži z důvodu replikace viru, tudíž paradoxně profylaxe aciklovirem snižuje výskyt rezistence. Opačná strategie, tzn. léčba HSV reaktivací, může indukovat vznik rezistencí. V práci Erardové z roku 2007 byla použita profylaktická strategie aciklovirem v trvání 30 dnů (kohorta 1), jeden rok (kohorta 2) a více než jeden rok po transplantaci (kohorta 3). Výskyt HSV nemoci byl 31,6 %, 3,9 %, 0 % a výskyt HSV rezistentních virů byl a 1,3 %, 0,2 %, 0 % v kohortě 1, 2 a 3.(6) Při výskytu HSV rezistentního k acikloviru je lékem volby foscarnet, v dalším kroku pak cidofovir.

HHV-6

Od roku 2012 jde o 2 samostatné blízce příbuzné viry HHV-6A aHHV-6B. HHV-6B způsobuje exanthema subitum, tzv. šestou nemoc v dětském věku. Jde o horečnaté onemocnění, zpravidla bez výrazné alterace chování dítěte, trvající průměrně 3–6 dní, na jehož konci dochází k poklesu teplot a zároveň objevení se vyrážky na krku, trupu a končetinách. Je často spojeno s febrilními křečemi. 90 % infekcí probíhá symptomaticky. Po prodělané primoinfekci dochází, jako u jiných herpesvirů, k latenci viru v mononukleárech, játrech, slinných žlázách nebo CNS. Virus pak můžeme detekovat ve slinách, kterými je i šířen. 77 % dětí je do dvou let séropozitivních, v dospělosti je udávána séropozitivita až u 95 % jedinců.(

KLINICKÁ MANIFESTACE

Jde o nejčastěji a nejdříve se reaktivující virus v době imunosuprese.(9) Po alogenní transplantaci kmenových buněk je v mediánu 16–27 dnů (dle různých studií) detekovatelný u 38–72 % jedinců, v závislosti na stupni imunosuprese (T-deplece, transplantace pupečníkové krve). Zdvojovací čas je asi 0,9 dne a po reaktivaci je prokazatelná rychlá clearance viru, a to v době trvání čtyř dnů až dvou týdnů.(10) V práci Anne de Pagter z roku 2008, ve které byly sledovány reaktivace HHV-6, CMV, EBV a adenovirů po alogenní transplantaci u dětí, byl medián času reaktivace 16, 19, 47 a 53 dnů, HHV-6 byl nejčasněji reaktivovaný virus.
Jako ostatní herpesviry má i tento imunosupresivní účinek, indukuje tvorbu proinflamatorních cytokinů, např. TNF?, a působí supresi T-lymfocytů. Klinická manifestace ve formě infekce je významně asociovaná s transplantací pupečníkové krve. Je popsána řada klinických syndromů, které jsou spojovány kauzálně s HHV-6 infekcí, nicméně důkazy jsou poměrně slabé a jde spíše o asociaci než kauzalitu. Jedná se o periengraftment syndrom, častější nasedající CMV infekce, aGVHD, chGVHD (chronická reakce štěpu proti hostiteli), encefalitida, pozdní CNS dysfunkce, pozdní engraftment, pozdní engraftment v trombocytech, mortalitu, kultivačně negativní pneumonitidu

(Tab. 3).(9, 11–14)

Nejlépe popsanou klinickou jednotkou je HHV-6 encefalitida v období po transplantaci nazývaná posttransplantační akutní limbická encefalitida (PALE). Její výskyt významně koreluje s transplantací pupečníkové krve a je udáván až u 8,3 % pacientů. Vede k vysoké moralitě – až 50%, přičemž po jiných typech transplantace je udáván výskyt pouze 0,7 %, a to s nulovou mortalitou.(15) Klinicky je manifestována zmateností, amnézií a je přítomna porucha natrémie. Při vyšetření mozkomíšního moku prokážeme HHV-6 pozitivitu. Při magnetické rezonanci mozku je jasný nález v limbické oblasti. Po prodělané PALE jsou popsány trvalé neuropsychické poruchy.

LABORATORNÍ DIAGNOSTIKA

Reaktivaci HHV-6 stanovujeme pomocí kvantitavní PCR v plné krvi, plazmě nebo séru, přičemž výsledky kvantitativního stanovení v těchto vzorcích jsou srovnatelné (dříve se soudilo, že virová nálož v plné krvi může odpovídat latentním virům a virová nálož v séru a plazmě odráží aktivní replikaci). Interpretaci výsledku ztěžuje fakt, že asi 1 % populace má chromosomálně integrovaný HHV-6. Tito jedinci mají pak velmi vysoké nálože viru v plné krvi, která zhruba odpovídá počtu leukocytů. Ale v plazmě pak mají nižší kvantity, čímž je lze odlišit od pacientů s aktivní replikací viru.
V diagnostice HHV-6 reaktivace nelze použít sérologie tak jako u jiných herpesvirů, ta je známkou pouze proběhlé infekce v minulosti. LÉČBA A PROFYLAXE

Zdá se, že preemptivně podaná léčba na základě pravidelné monitorace virové nálože v krvi nemá valné opodstatnění. Snad jen pacienti po transplantaci pupečníkové krve by mohli mít z tohoto postupu určitý profit.(16, 17) Pokud máme prokázanou nemoc způsobenou HHV-6 virem, je lékem volby foscarnet nebo ganciklovir v terapeutické dávce. Při neúspěchu lze vyzkoušet efekt cidofoviru.(18)

HHV-8

Jedná se o virus nejvíce známý jako patogen způsobující Kaposiho sarkom, a to zejména u HIV nemocných pacientů nebo pacientů po transplantaci solidního orgánu. Jeho séroprevalence je v severní Evropě nízká, a to kolem 5 %, vyšší je ve Středozemí a v některých oblastech Itálie.(19) Virus primárně infikuje CD 19+ lymfocyty a endotelie. Šíří se pravděpodobně nejvíce slinami. Primoinfekce probíhá nejčastěji inaparentně, ale může se projevovat únavou, lymfadenopatií, vyrážkou a průjmem. Virus generuje v těle CD 8+ specifické lymfocyty, které kontrolují jeho reaktivaci. V případě imunodeficitu vede virus ke tvorbě novotvarů. Tato tendence je dána tím, že indukuje buňky k proliferaci. Produkuje např. virový cyklin D, který vede k nekontrolovanému množení buněk. Nejčastější novotvar způsobený HHV-8 virem je Kaposiho sarkom, ale podílí se i na vzniku primárního efúzního lymfomu a multicentrické Castelmanovy choroby. U pacientů s Kaposiho sarkomem detekujeme HHV-8 v krvi v nejnižší kvantitě, naopak u Castelmanovy choroby bývají vysoké hodnoty virémie v krvi

(4–5 log).(20)

Kaposiho sarkom u imunokompetentních jedinců je nízce maligní indolentní choroba. Pokud ale vzniká v terénu imunodeficitu, mívá agresivní průběh. Často se vyskytuje nejen na kůži, ale i na sliznicích nebo v respiračním traktu. Je neovlivnitelný virostatiky. Nicméně virostatika (např. ganciklovir) podaná z jiné indikace mohou šíření tohoto viru v komunitě zabránit. Kvantita HHV-8 viru z krve koreluje s průběhem nemoci. Léčebně se nejlépe uplatňuje snížení imunosuprese (u HIV vysoce aktivní protiretrovirová léčba – HAART). U nemocných po transplantaci solidního orgánu může pomoci změna imunosuprese na sirolimus.

Prohlášení: autor v souvislosti s tématem práce nespolupracuje s žádnou farmaceutickou firmou.

Literatura

1. COREY, L., WALD, A., CELUM, CL., et al. The effects of herpes simplex virus-2 on HIV-1 acquisition and transmission: a review of two overlapping epidemics. J Acquir Immune Defic Syndr, 2004, 35, p. 435–445.
2. DE VOS, N., VAN HOOVELS, L., VANKEERBERGHEN, A., et al. Monitoring of herpes simplex virus in the lower respiratory tract of critically ill patients using real-time PCR: a prospective study. Clin Microbiol Infect, 2009, 15, p. 358–363.
3. GOOSKENS, J., TEMPLETON, KE., CLAAS, EC., et al. Quantitative detection of herpes simplex virus DNA in the lower respiratory tract. J Med Virol, 2007, 79, p. 597–604.
4. COSTA, C., SIDOTI, F., SALDAN, A., et al. Clinical impact of HSV-1 detection in the lower respiratory tract from hospitalized adult patients. Clin Microbiol Infect, 2012, 18, p. E305–E307.
5. SCHEITHAUER, S., MANEMANN, AK., KRÜGER, S., et al. Impact of herpes simplex virus detection in respiratory specimens of patients with suspected viral pneumonia. Infection, 2010, 38, p. 401–405.
6. ERARD, V., WALD, A., COREY, L., et al. Use of long-term suppressive acyclovir after hematopoietic stem-cell transplantation: impact on herpes simplex virus (HSV) disease and drug-resistant HSV disease. J Infect Dis, 2007, 196, p. 266–270.
7. BADEN, LR., BENSINGER, W., ANGARONE, M., et al. Prevention and treatment of cancer-related infections. J Natl Compr Canc Netw, 2012, 10, p. 1412–1445.
8. ZERR, DM., MEIER, AS., SELKE, SS., et al. A population-based study of primary human herpesvirus 6 infection. N Engl J Med, 2005, 352, p. 768–776.
9. DE PAGTER, PJ., SCHUURMAN, R., VISSCHER, H., et al. Human herpes virus 6 plasma DNA positivity after hematopoietic stem cell transplantation in children: an important risk factor for clinical outcome. Biol Blood Marrow Transplant, 2008, 14, p. 831–839.
10. TORMO, N., SOLANO, C., DE LA CÁMARA, R., et al. An assessment of the effect of human herpesvirus-6 replication on active cytomegalovirus infection after allogeneic stem cell transplantation. Biol Blood Marrow Transplant, 2010, 16, p. 653–661.
11. DE PAGTER, PJ., SCHUURMAN, R., MEIJER, E., et al. Human herpesvirus type 6 reactivation after haematopoietic stem cell transplantation. J ClinVirol, 2008, 43, p. 361–366.
12. ZERR, DM., FANN, JR., BREIGER, D., et al. HHV-6 reactivation and its effect on delirium and cognitive functioning in hematopoietic cell transplantation recipients. Blood, 2011, 117, p. 5243–5249.
13. DULERY, R., SALLERON, J., DEWILDE, A., et al. Early human herpesvirus type 6 reactivation after allogeneic stem cell transplantation: a large-scale clinical study. Biol Blood Marrow Transplant, 2012, 18, p. 1080–1089.
14. ZERR, DM., BOECKH, M., DELANEY, C., et al. HHV-6 reactivation and associated sequelae after hematopoietic cell transplantation. Biol Blood Marrow Transplant, 2012, 18, p. 1700–1708.
15. HILL, JA., KOO, S., GUZMAN SUAREZ, BB., et al. Cord-blood hematopoietic stem cell transplant confers an increased risk for human herpesvirus-6-associated acute limbic encephalitis: a cohort analysis. Biol Blood Marrow Transplant, 2012, 18, p. 1638–1648.
16. OGATA, M., SATOU, T., KAWANO, R., et al. Plasma HHV-6 viral load-guided preemptive therapy against HHV-6 encephalopathy after allogeneic stem cell transplantation: a prospective evaluation. Bone Marrow Transplant, 2008, 41, p. 279–285.
17. ISHIYAMA, K., KATAGIRI, T., HOSHINO, T., et al. Preemptive therapy of human herpesvirus-6 encephalitis with foscarnet sodium for high-risk patients after hematopoietic SCT. Bone Marrow Transplant, 2011, 46, p. 863–869.
18. LJUNGMAN, P., DE LA CAMARA, R., CORDONNIER, C., et al. Management of CMV, HHV-6, HHV-7 and Kaposi-sarcoma herpesvirus (HHV-8) infections in patients with hematological malignancies and after SCT. Bone Marrow Transplant, 2008, 42, p. 227–240.
19. International Agency for Research on Cancer. Epstein-Barr and Kaposi’s sarcoma herpesvirus/human herpesvirus 8. IARC Monographs. Lyon : France, 1997, p. 375–492.
20. TEDESCHI, R., MARUS, A., BIDOLI, E., et al. Human herpesvirus 8 DNA quantification in matched plasma and PBMCs samples of patients with HHV8-related lymphoproliferative diseases. J Clin Virol, 2008, 43, p. 255–259.
e-mail: alzbetazavrelova@fnhk.cz

Tab. 1 Profylaxe HSV dle National Cancer Comprehensive Network (NCCN) guidelines(7)
Riziko infekce Choroba/terapie Profylaxe Délka trvání
nízké standardní chemoterapie pro solidní tumory žádná
střední autologní transplantace aciklovir během neutropenie a alespoň 30 dnů po transplantaci
lymfomy, myelomy famciklovir
cll valaciklovir
terapie purinovými analogy
vysoké akutní leukémie – indukce a konsolidace acyklovir během neutropenie
famciklovir
valaciklovir
bortezomib acyklovir během aktivní léčby
famciklovir
valaciklovir
alemtuzumab acyklovir alespoň do 2 měsíců po alemtuzumabu +
do počtu CD4+ > 200/µl
alogenní transplantace famciklovir alespoň 2 měsíce po transplantaci, reálně se řídí
valaciklovir profylaxí proti VZV, která trvá do 1 roku po transplantaci

Tab. 2 Dávka v profylaxi a léčbě HSV dle NCCN guidelines(7)
Lék Dávkování Komentář
aciklovir – profylakticky 800–1600 mg 2x denně nutná dobrá hydratace
– léčebně mukokutánní HSV 5 mg/kg po 8 h 7–10 dnů počítáno na ideální hmotnost
– léčebně diseminovaný HSV 10 mg/kg po 8 h
valaciklovir – profylakticky 500 mg 2–3x denně
– léčebně 1 mg 3x denně
famciklovir – profylakticky 250 mg 2x denně nejsou data u onkologicky nemocných
– léčebně 250 mg 3x denně
foscarnet – pro aciklovir rezistentní HSV 40 mg/kg nefrotoxický
3x denně 7–10 dnů nutná monitorace minerálů
cidofovir 5 mg/kg á týden 2x, poté á 2 týdny spolu s probenecidem nefrotoxický, ototoxický, útlum kostní dřeně

Tab. 3 Přehled studií monitorujících výskyt HHV-6 po transplantaci hematopoetické krtvetvorné tkáně
Počet a typ Incidence HHV-6 Medián doby Rizikové faktory Klinická Reference
pacientů reaktivace reaktivace HHV-6 pro HHV-6 reaktivaci korelace
po transplantaci
49 nemocných po 52 % MA 22 dnů MA režim aGVHD II-IV 6
alogenní transplantaci 17 % NMA mortalita
24 NMA, 25 MA
72 nemocných po 48,6 % 21 dnů neuvedeno časná vyrážka 7
alogenní transplantaci CMV reaktivace
hemoragická cystitida
46 nemocných po 47,8 % 3 týdny CBT 92,3 % CBT 8
alogenní transplantaci HLA neshoda
110 nemocných po 47 % 23 dnů mladší věk mortalita 9
alogenní transplantaci malignita > v první remisi gr. III-IV GVHD
neshoda pohlaví opožděný engraftment
monocytů a destiček
CNS dysfunkce
228 nemocných po 42,1 % 26 dnů nepříbuzenská transplantace GVHD 10
transplantaci (197 alo, EBV reaktivace
31 auto)
50 nemocných po 48 % 18 dnů použití kortikosteroidů opožděný engraftment 11
alogenní transplantaci HLA neshoda v trombocytech
74 nemocných po 78 % neudáno HLA neshoda, nepříbuzenecké opožděný engraftment 12
alogenní transplantaci transplantace v trombocytech
41 nemocných po 46 % neudáno neudáno endoteliální dysfunkce 13
alogenní transplantaci
58 nemocných po 67 % 16 dnů nenalezeny NRM 14
alogenní transplantaci II-IV aGVHD
140 nemocných po 16 % (symptomatická 19 dnů CBT neanalyzováno 15
alogenní transplantaci HHV-6 infekce)
82 nemocných po 56 % 23 dnů CBT CMV infekce 16
alogenní transplantaci vyrážka
teploty
CBT – transplantace pupečníkové krve, aGVHD – akutní reakce štěpu proti hostiteli, NRM mortalita bez relapsu, NMA – nemyeloablativní, MA – myeloablativní

Summary

Zavrelova, A. HSV-1, HSV-2, HHV-6, HHV-8, in haematooncological patients Herpesvirus infections are the main cause of viral complications in immunocompromised patients, especially in patients with haematooncological malignancies. HSV-1 and HSV-2 are well known pathogens in these types of patients. There is a good algorithm for prevention and treatment of these viral infections. On the other hand, we do not have good correlation between HHV-6 and HHV-8 reactivation and disease in haematooncological patients.

Key words
HSV-1 * HSV-2 * HHV-6 * HHV-8 * herpesvirus * haematooncological patient * immunocompromised patient

O autorovi| MUDr. Alžběta Zavřelová, Univerzita Karlova v Praze, Lékařská fakulta a Fakultní nemocnice Hradec Králové, IV. interní hematologická klinika

Obr. Kinetika kvantitativně stanoveného HSV (PCR metodou) v aspirátu z dolních dýchacích cest u intubovaných nemocných

1)
R
Ohodnoťte tento článek!