Hyperaktivní měchýř u žen

Hyperaktivní měchýř je souhrnem symptomů majících různé příčiny a jeho prevalence stoupá v souvislosti s věkem žen. Diagnostika je velmi jednoduchá, založená na anamnestických informacích, v nichž dominuje pocit urgence (náhlé a silné nucení na močení, které lze těžko potlačit), s projevy inkontinence nebo bez ní, zpravidla s častou mikcí (více než 8krát za 24 hodin) a opakovaným nočním močením (nykturie).

Souhrn

Terapie je založená na dvou základních principech: na aktivním přístupu ženy a na lékařem předepsané farmakoterapii. V léčbě hyperaktivního měchýře se používají hlavně léky s anticholinergním působením. Účinnost terapie je vysoká, přičemž limitujícím faktorem dlouhodobé efektivity jsou nežádoucí účinky (zejména sucho v ústech a obstipace). Velmi častý doplněk léčby anticholinergiky v postmenopauze představuje lokální vaginální estrogenní terapie. Zlepšení urogenitální trofiky a senzitivity urogenitálního traktu může vést ke snížení dávek použitých anticholinergik při zachování efektivity a zlepšení compliance žen v dlouhodobé léčbě hyperaktivního měchýře.

Summary

Chmel, R., Novackova, M., Brtnicky, T., Hoftova, K. Hyperactive bladder in women

Hyperactive bladder is the term for a sum of symptoms with different causes and its prevalence increases with age. The diagnostic process is very simple and it is based on case history with a focus of urgency (sudden and strong urge to urinate that is very difficult to suppress), the presence of incontinence or lack thereof, the frequency of micturition (more than 8 times per 24 hours) and repeated urination during night (nocturia). The therapy is based on two main principles: the patient´s active approach and prescribed pharmacotherapy. Anticholinergic drugs are main mode of treatment used for hyperactive bladder symptoms. Efficacy is high but the side effects of anticholinergics (mainly dry mouth and constipation) are limiting factors their usage in long-term treatment. Vaginal oestrogen therapy is very often added to anticholinergics in postmenopausal women. Positive effects on urogenital atrophy and urogenital tract sensitivity may lead to reduction of anticholinergic doses with preservation of efficacy and to improved compliance with the longterm treatment..

V případě hyperaktivního měchýře je nezbytné hned úvodem zmínit základní problém s tímto symptomem spojený – postihuje zejména ženy v postmenopauze a v seniu, které jsou nezřídka omezeně pohyblivé a zpravidla polymorbidní. Pod příznaky hyperaktivního měchýře se často skrývají rozmanité příčiny týkající se nejen chorob urogenitálního traktu, ale i některých systémových onemocnění či následků jejich medikamentózní léčby. Pohled na hyperaktivní měchýř je sice na první pohled relativně jednoduchý, ale mnohdy tomu tak reálně není a tento nepříjemný souhrn symptomů je častým objektem diferenciálnědiagnostických omylů. Prezentovaný souhrnný článek si klade za cíl napomoci k lepší orientaci v problematice a upozorní na možná úskalí diagnostiky a terapie hyperaktivního měchýře u žen z pohledu urogynekologa.

Hyperaktivní měchýř spadá do širší problematiky močové inkontinence, která představuje podle definice jakýkoli únik moči působící sociální a hygienický problém. Hyperaktivní měchýř (anglicky overactive bladder, ve zkratce často i v našem písemnictví jen OAB) charakterizuje zejména pocit urgence (obtížně potlačitelné náhlé a silné nucení na močení, které je důsledkem abnormálního chování měchýře v průběhu plnící fáze), s inkontinencí či bez (proto se mluví o hyperaktivním měchýři suchém nebo mokrém), zpravidla s vyšší frekvencí močení (více než 8krát za 24 hodin) a nykturií (noční močení způsobující přerušovaný spánek). Pojem hyperaktivního měchýře v současnosti terminologicky a částečně i obsahem nahradil dříve zmiňovanou urgentní inkontinenci. Jen cca třetina žen s hyperaktivním měchýřem trpí i močovou inkontinencí v souvislosti s urgencí, proto je termín hyperaktivní měchýř pro popis symptomů optimálnější. Hyperaktivní měchýř je však třeba odlišit od termínu hyperaktivní detrusor, pro nějž jsou typické netlumené kontrakce detrusoru během plnící cystometrie, která se provádí v rámci urodynamického vyšetření.

Prevalence OAB stoupá s věkem,(1) což při neustále rostoucím průměrném věku dožití zejména evropské populace představuje pro starý kontinent nejen závažný problém sociální, spočívající v dobrovolně-nedobrovolné společenské izolaci velkého počtu neléčených převážně starších žen, které se pro strach ze společensky neúnosného úniku moči obávají opustit domov, ale jedná se i o závažný problém ekonomický, tkvící ve vysokých nákladech, a to jak prostředků osobních, tak i nároků na léčbu potíží s kontinencí moči z povinné zdravotní daně, kterou pracující občané (za nepracující, důchodce a děti stát) odvádí na účty zdravotních pojišťoven. Nároky jednotlivců na kvalitu života se neustále zvyšují a na plnou kontinenci, a tedy maximální možnou pomoc ze strany poskytovatelů zdravotní péče, má de facto garantovaný legislativní nárok každý občan. Podle epidemiologických studií dosahuje prevalence hyperaktivního měchýře v populaci dospělých 10–30 %,(2, 3) přičemž procento žen trpících tímto symptomem je poněkud vyšší než mužů. V seniu se prevalence blíží 40 %.

Diagnostické kroky – dominance odběru anamnézy

Hyperaktivní měchýř se obecně dělí na primární a sekundární. Primární nebo idiopatický OAB vzniká pravděpodobně následkem abnormální aktivace mikčního reflexu nebo aktivací detrusoru v důsledku patologické reakce svalových vláken, ale jeho přesná patogeneze není dosud jednoznačně objasněna. Symptomatologie sekundárního OAB úzce souvisí s jinými chorobami, mezi jinými se může jednat o zhoubný i nezhoubný nádor měchýře, cizí těleso (zejména litiáza) v měchýři a recidivující infekce dolních močových cest. V diagnostice OAB (ostatně jako v diagnostice všech onemocnění) má velký význam správně odebraná anamnéza.(4) Upozorňujeme na to zejména proto, abychom nezačali diagnostický proces „od konce“ (v extrému vyšetřením magnetické rezonance), ale abychom kladením několika málo cílených otázek přiměli pacientku k popisu potíží, které by nemusela umět (často i díky studu) bez pomoci optimálně definovat. Vždy se dotazujeme na přítomnost výše popsaných typických příznaků (urgence, frekvence mikce, nykturie), abychom již v prvním kroku důkladně odlišili symptomy zejména stresové inkontinence a hyperaktivního měchýře, protože diagnostický proces by se měl ubírat v obou případech potíží s kontinencí moči poněkud odlišnými směry.

Obligátně se při odběru anamnézy zjišťují prodělaná interní, neurologická, urologická či gynekologická onemocnění (zejména pokles dělohy a poševních stěn či provedená hysterektomie) a užívání některých léků (např. diuretika, antidepresiva, sedativa). Mezi jednoduché a běžně dostupné diagnostické pomůcky patří například specializovaný Gaudenzův dotazník inkontinence a mikční deník.(5) Nezřídka opomíjeným základním stavebním kamenem úspěšného diagnostického procesu je vyšetření moči, a to jak z hlediska kultivačního (detekce uroinfekce či asymptomatické bakteriurie), tak i z hlediska biochemického včetně vyšetření sedimentu (detekce mikroskopické hematurie při organickém postižení močových cest). Důležité je i cytologické vyšetření moči. Vstupní vyšetření moči je alfou i omegou při podezření na OAB, protože pacientky s recidivujícími infekcemi dolních močových cest mají často obdobné subjektivní i objektivní potíže jako ženy s hyperaktivním měchýřem.
Případná doplňující vyšetření jsou vhodná při nejasnostech plynoucích ze získaných anamnestických dat a základního fyzikálního vyšetření. Obligátně se využívá stanovení postmikčního rezidua (při suspekci na stenózu uretry nebo u starších žen s poklesem dělohy a cystokélou), ultrasonografie dolních močových cest (zjištění tloušťky stěny močového měchýře), uretrocystoskopie (za účelem detekce intravezikální či intrauretrální patologie) či kalibrace uretry v případě podezření na její strikturu. Urodynamické vyšetření se při vysoké prevalenci OAB v populaci obvykle provádí jen u nejasných či atypických nálezů a v případech nereagujících na léčbu.

Léčebné možnosti – aktivní přístup pacientky a výběr z nechirurgických metod

Symptomatologii sekundárního OAB je třeba léčit cestou eliminace příčiny. Infekce dolních močových cest, zejména recidivující, se vyléčí pouze zapojením komplexu léčebně-preventivních opatření do procesu eliminace. Prvotní je vždy adekvátní a cílená léčba uroinfekce močovými chemoterapeutiky, poté následuje profylaxe recidivy (profylaktické dávky některým ze základních chemoterapeutik na noc, imunomodulancia). Zjištěnou strikturu či divertikl uretry léčí urolog chirurgickou cestou.(6) Pokročilou urogenitální atrofii je třeba po konzultaci s gynekologem zmírnit lokální vaginální léčbou s nízkými dávkami estrogenů. Terapie primárního OAB, tedy bez zjištěné příčiny, je postavena na behaviorálních technikách a vysoce efektivní níže zmíněné farmakoterapii, v níž dominují moderní anticholinergika s jen malým množstvím reálně se vyskytujících nežádoucích účinků.

Léčba obvykle začíná u diagnostikujícího lékaře, ale pokud se efekt terapie nedostaví do dvou měsíců od jejího započetí, doporučujeme odeslat ženu do specializovaného centra, které disponuje většími zkušenostmi a komplexem diagnostických metod, jejichž využití může vést k případnému zjištění příčiny sekundárního OAB nebo, a to častěji, k vyloučení jakékoli příčiny, což pacientku i odesílajícího lékaře uklidní, zejména v kontextu s možným přehlédnutím některé objektivní příčiny (v nejhorším případě nádoru měchýře) před nasazením prvotní léčby. Pokud pomineme některé ojedinělé metody léčby OAB, včetně chirurgických metod typu augmentace močového měchýře, tak mezi hlavní metody konzervativní, tedy nechirurgické terapie hyperaktivního měchýře patří následující.

Úprava životního stylu

Pokud bylo výše napsáno, že alfou i omegou úspěšnosti diagnostiky je odběr anamnézy, tak pro terapii platí totéž v souvislosti s úpravou životního stylu a některých návyků. Pacientka s hyperaktivním měchýřem by měla být v úvodu léčebného procesu informována o dostatečném, ale přitom celodenně rozvrženém příjmu tekutin (velmi časté omezení pití trpící ženou je vždy kontraproduktivní, nesmyslná a v současnosti módní hyperhydratace rovněž), o případné příčině symptomů OAB a při doporučení léčby by měla rovněž zaznít informace o možnostech konkrétní terapie, zejména v souvislosti s její maximální dosažitelnou účinností. Dodržování příjmu odpovídajícího množství tekutin a zejména frekvence pití je podmínkou efektivity terapie a zároveň rozumnou prevencí vzniku infekcí dolních močových cest, jejichž prevalence je zejména u žen v postmenopauze vyšší. V rámci úpravy životního stylu se doporučuje rovněž redukce příjmu alkoholu, omezení příjmu kofeinu a prevence zácpy. Pacientka by měla rovněž počítat s tím, že významné zmírnění potíží lze očekávat při správně nasazené léčbě vždy, absolutní a trvalé vymizení symptomů však není reálné u všech léčených. Kvalitně poučená žena s OAB lépe akceptuje doporučenou terapii, její aktivní přístup a kooperace s lékařem je pro dosažení dlouhodobé efektivity bezesporu nejpodstatnější částí léčebného procesu.
Trénink močového měchýře

Metoda tréninku močového měchýře spočívá v cíleném postupném prodlužování intervalů mezi jednotlivými epizodami mikce. Cílem léčby je, aby se pacientka snažila nemočit a vydržela až do stanoveného intervalu, kdy se vymočí naopak bez ohledu na to, zda se jí močit chce, či nikoli. Objektivní hodnocení efektivity této techniky je poněkud obtížnější, jen málokterá žena je totiž ochotna se obejít bez současné farmakologické podpory některým z níže zmíněných anticholinergik. Trénink oddalování mikce však minimálně vede k aktivnímu zapojení ženy do procesu léčby s cílem získat subjektivní pocit kontroly nad urgencemi, které trpící ženu dennodenně handicapují.

Farmakoterapie

Primárním cílem farmakologické léčby je snížení hyperaktivity detrusoru se sekundárním efektem spočívajícím ve zvýšení funkční kapacity močového měchýře a zvětšení objemu při prvním nucení na močení. Ve farmakoterapii OAB probíhá sice pozvolný, ale neustálý vývoj směřující obecně ke zvýšení efektivity a redukci nežádoucích účinků s terapií spojených. Některá historicky velmi úspěšná léčiva (např. oxybutinin) proto aktuálně ztratila díky vývoji lépe tolerovaných léků svúj význam.

A. Látky se smíšeným působením anticholinergním a spasmolytickým dosahují léčebného efektu různými mechanismy, ale za klinickou účinnost je zodpovědná dominantně antimuskarinová aktivita. Patří sem zejména oxybutinin a propiverin. Limitujícím faktorem farmakoterapie hyperaktivního měchýře pomocí všech léků s anticholinergním působením jsou jejich nežádoucí účinky. Mezi nejčastější a nejnepříjemnější patří suchost sliznic (xerostomie, xeroftalmie), digestivní poruchy, zácpa a poruchy akomodace. Základní kontraindikací terapie anticholinergiky je glaukom. Některé pacientky s tímto onemocněním však tyto léky užívat mohou, a proto je vhodné odeslat pacientku s hyperaktivním měchýřem a glaukomem ke konzultaci k oftalmologovi.

Oxybutinin je nejstarším účinným lékem na současném trhu. Účinná látka je hydrofilní, prostupuje hematoencefalickou bariérou, a může tedy mít nežádoucí účinky na úrovní centrálního nervového systému, což není vhodné zejména v souvislosti s vyšším věkem žen s OAB. Podle některých starších studií (lék je na trhu již 4. dekádu) je sucho v ústech důvodem přerušení léčby až ve 25 % případů.(7) Ani diplopie či obstipace nejsou zřídkavými nežádoucími účinky oxybutininu. Obvyklá dávka u nás používané formy oxybutininu s okamžitým uvolňováním (existují i p. o. formy s prodlouženým uvolňováním i možnost transdermální aplikace) je 2–3x 5 mg p. o. denně, ale vzhledem k horší toleranci není výjimkou ani redukovaná dávka 2x 2,5 mg. Běžně dostupná forma s okamžitým uvolňováním účinné látky je sice ve srovnání s ostatními používanými antimuskariniky spojená s nejvyšším výskytem nežádoucích účinků, ale efektivita léčby posuzovaná podle redukce symptomů OAB je vysoká.

V evropských zemích se již několik dekád používá v léčbě hyperaktivního měchýře další účinný lék – propiverin – terciární amin s anticholinergním (neurotropním) a spazmolytickým (muskulotropním) efektem. Užívá se zpravidla v dávce 2x 15 mg p. o. denně. V nižších dávkách je efektivní i pro léčbu dětí s enuresis nocturna. Propiverin sice prokazatelně zvyšuje funkční kapacitu močového měchýře, ale má i řadu běžných anticholinergních nežádoucích účinků.(8) Podle některých komparativních studií je jeho tolerance ve srovnání s oxybutininem lepší, a to zejména proto, že frekvence vedlejších účinků, zejména suchosti v ústech, je během terapie propiverinem signifikantně významně nižší.(9)

B. Látky s antimuskarinovým efektem kompetitivně blokují působení acetylcholinu na muskarinových receptorech nervosvalové ploténky. Nejedná se o zcela kompletní blokádu, a to vzhledem k tomu, že inervace části vláken hladké svaloviny je non-cholinergní a non-adrenergní. Muskarinové receptory jsou tvořeny subtypy M1-M5. V močovém měchýři se nacházejí receptory M2 a M3. Receptorová selektivita má v léčbě hyperaktivního měchýře zásadní význam, a to jak v maximálním využití anticholinergního efektu na močový měchýř, tak v minimalizaci nežádoucích účinků s terapií spojených.(10) Mezi v současnosti používané léky s čistě antimuskarinovém účinkem patří trospium, tolterodin, solifenacin, darifenacin a fesoterodin. Trospium je kvarterní amin s vysokou afinitou k M1 a M3 receptorům. Užívá se obvykle 2x 15 mg p. o. a denní dávka se zvyšuje či snižuje podle efektivity a výskytu nežádoucích účinků.(11) Zásadní výhodou trospia je nízká liposolubilita a s tím spojený omezený přestup hematoencefalickou bariérou,(12) což rezultuje v minimální ovlivnění kognitivních funkcí pacientek. Zejména v geriatrickém věku je tato vlastnost trospia velmi žádoucí a svým způsobem favorizuje tento lék pro léčbu OAB v seniu.

Tolterodin je terciární amin, antimuskarinový lék působící zejména na M3 receptory močového měchýře. Jeho hlavní výhodou ve srovnání s oxybutininem je menší afinita k muskarinovým receptorům v slinných žlázách. Tolterodin má nízkou lipofilitu, špatně prostupuje hematoencefalickou bariérou, čímž málo ovlivňuje centrální nervový systém, resp. kognitivní funkce pacientek. Vzhledem k tomu je vhodný i pro léčbu pacientů v geriatrickém věku. Od 90. let 20. století se používala forma léku s rychlým uvolňováním (immediate release, IR), začátkem tohoto století však tuto formu de facto nahradila forma s pomalým uvolňováním (slowly-released, SR), která zvýšila compliance pacientů (užívá se jen jedna tableta 2 mg nebo 4 mg denně) při zachování efektivity terapie.(13) Solifenacin je stále ještě relativně novým lékem s vysokou selektivní afinitou k M3 receptorům.

Jedná se o další efektivní anticholinergikum užívané jen v jedné denní dávce. K dispozici jsou tablety 5 a 10 mg p. o. Terapie zpravidla začíná dávkou 5 mg, při nedostatečném efektu se doporučuje zvýšit dávku na 10 mg. Studie hodnotící efektivitu a bezpečnost léčby solifenacinem ve čtyřech muticentrických studiích na více než 2800 pacientech prokázala vysokou efektivitu 5 i 10 mg solifenacinu denně v léčbě OAB s minimem nežádoucích účinků.(14) Studie hodnotící dlouhodobé (roční) užívání solifenacinu rovněž prokázala velmi dobrou toleranci, vysokou efektivitu s nízkým výskytem nežádoucích účinků a minimem (méně než 5 %) pacientů, kteří předčasně ukončili účast ve studii.(15) Darifenacin je další relativně nové selektivní M3 antimuskarinikum s dobrou efektivitou. Doporučená denní dávka se pohybuje mezi 7,5 a 15 mg jednou denně. Přestože se jedná o efektivní lék, praktické zkušenosti s touto terapií OAB jsou u nás dosud minimální.

Naopak bohaté zkušenosti jsou u nás s nejnovějším anticholinergním lékem na terapii symptomů hyperaktivního měchýře na našem trhu – fesoterodinem, dalším kompetitivním antagonistou muskarinových receptorů, který se v těle konvertuje na aktivní metabolit – 5-hydroxymetyltolterodin. Recentně publikovaná studie dokladuje jeho vysokou efektivitu, zlepšení kvality života a subjektivní spokojenost pacientů léčených fesoterodinem, a to v dávkách 4 i 8 mg jednou denně.(16) Placebem kontrolovaná randomizovaná komparativní studie srovnávající fesoterodin 8 mg a tolterodin SR 4 mg prokázala vyšší efektivitu fesoterodinu v terapii symptomů OAB, a to zejména v počtu epizod inkontinence, urgence a frekvence mikce.(17) Obecně je třeba říci, že univerzální taktika léčby OAB anticholinergiky není všeobecně stanovena. Na současném trhu jsou spolu s léky s okamžitým uvolňováním účinné látky k dispozici i formy s pomalým uvolňováním účinné látky, které zajišťují 24hodinový efekt v jedné denní dávce. Tato léková forma samozřejmě již samotným dávkováním (pomineme-li objektivní účinnost) významně zvyšuje compliance pacientek, rovněž zvyšuje efektivitu a částečně snižuje i výskyt nežádoucích účinků, a to zdůvodňuje současnou preferenci těchto lékových forem před léky s okamžitým uvolňováním účinné látky.

C. Tricyklická antidepresiva zlepšují hlavně jímací funkci močového měchýře. Tohoto efektu je dosaženo zejména kombinací inhibičního vlivu na detrusor se zvětšením kapacity močového měchýře a tonizace hladké svaloviny uretry se zvýšením výtokového odporu. Efekt monoterapie tricyklickými antidepresivy je zpravidla nedostatečný, zlepšení terapeutického efektu dosahuje zejména kombinací s menší dávkou anticholinergika. Již dlouhou dobu je pro léčbu symptomů OAB nejpoužívanějším lékem z této skupiny imipramin, který však není na našem trhu k dispozici.

D. Estrogenní terapie. Na rozvoji symptomů hyperaktivního měchýře se nepochybně podílí i urogenitální atrofie (oslabení, chřadnutí a ztenčení estrogensenzitivních tkání močových a pohlavních orgánů) vznikající v postmenopauze v souvislosti s nedostatečnou hladinou endogenních estrogenů. V postmenopauze se v důsledku atrofie mění poševní mikroflóra, mizí laktobacil, zvyšuje se pH a ochranný efekt kyselé poševní reakce se ztrácí. Pochva se osidluje uropatogeny, což predisponuje ke vzniku recidivujících infekcí dolních močových cest, přičemž uroinfekce obvykle vedou k dalšímu zhoršení symptomatologie hyperaktivního měchýře.

Léčba estrogeny zlepšuje kvalitu prokrvení pochvy a zvyšuje sekreci vaginálního transsudátu. Pochva a uretra mají společný embryonální základ, proto se při aplikaci estrogenů zlepšuje prokrvení v periuretrálních venózních plexech a trofika dolních močových cest. To by mělo teoreticky vést k vzestupu uretrálního uzavíracího tlaku a zlepšení symptomů stresové inkontinence.(18) U žen s urogenitálními potížemi, močovou inkontinencí a recidivujícími infekcemi dolních močových cest v postmenopauze se proto s úspěchem využívá bezpečná lokální vaginálně aplikovaná estrogenní léčba malými dávkami estradiolu či estriolu (ve formě tablet, čípků či krému), která vede ke zvýšení koncentrace estrogenů v cílových tkáních dolního močového traktu. Řada studií popisuje pozitivní efekt této léčby na symptomy hyperaktivního měchýře, přičemž limitujícím faktorem validity těchto studií je většinou malý počet sledovaných pacientek a krátká doba podávání estrogenní léčby.(19) Při respektování několika málo kontraindikací je vaginální terapie malými dávkami estrogenů vhodná a efektivní, a to zejména v kombinaci s anticholinergní léčbou. Kombinovaná terapie dosahuje často podstatně vyššího efektu a nezřídka umožní snížení dávek anticholinergik, což vede ke zmírnění výskytu jejich nežádoucích účinků.

Hydrodistenze močového měchýře

V případech rezistentních na léčbu anticholinergiky je možné využít některé z raritnějších terapeutických modalit. Jednou z nich je i hydrodistenze močového měchýře, která představuje léčbu OAB relativně historickou, publikovanou již v 70. letech 20. století.(20) Při této metodě se měchýř naplňuje tekutinou obvykle tak, aby se dosažený tlak v měchýři přibližně vyrovnal systolickému krevnímu tlaku. Představa o pozitivním působení hydrodistenze, tedy přeplnění měchýře, spočívá v tom, že v roztažené stěně měchýře nastává ischémie, s níž je spojená následná redukce senzitivity tlakových receptorů. První relativní nevýhodou této metody je potřeba provádění v celkové anestézii (kvůli pochopitelné bolestivosti při distenzi měchýře) a druhou zpravidla jen dočasná efektivita, což tuto metodu staví na okraj spektra možností léčby hyperaktivního měchýře.

Elektrostimulace

Metoda nepřímé intravaginální elektrostimulace se využívá zejména v konzervativní léčbě stresové inkontinence moči. V některých případech je však možné pomocí této metody (na rozdíl od stresové inkontinence se v případě OAB využívají jiné frekvence proudu) zmírnit i symptomy hyperaktivního měchýře. Metoda se zpravidla nevyužívá v prvních krocích, ale její využití je v indikovaných případech velmi přínosné. Elektrostimulací se u nás zabývají jen někteří urogynekologové, většina specialistů na léčbu ženské močové inkontinence ví, kterému kolegovi má pacientku vhodnou k této léčbě odeslat. Terapeutický cyklus trvá zpravidla 30 dnů a frekvence proudu se pohybují mezi 10 a 20 Hz.

Aplikace botulotoxinu do detrusoru

U pacientek nereagujících na výše zmíněné metody léčby OAB je před eventuální chirurgickou terapií možné využít aplikaci botulotoxinu do detrusoru. Endoskopická aplikace komerčně dostupného botulotoxinu A do měchýře se kromě mnoha jiných než urologických indikací využívá zejména v léčbě refrakterního hyperaktivního měchýře s významnou klinickou symptomatologií. Po aplikaci botulotoxinu bylo studiemi opakovaně prokázáno podstatné zvýšení kvality života, významné snížení frekvence mikce, epizod nykturií a zvětšení kapacity měchýře. Efekt metody trvá průměrně 6 měsíců. Nežádoucí účinky s léčbou spojené jsou výjimečné, vždy je však třeba počítat s dočasně vyšším postmikčním reziduem a nutností intermitentní katetrizace.(21)

Závěr

Vzhledem k vysoké prevalenci hyperaktivního měchýře v populaci dospělých žen by se měl v této problematice orientovat každý lékař. Diagnostika je založená na pečlivém odběru anamnézy a popisu aktuálních potíží, další vyšetření jen upřesňují diagnózu v nejasných diferenciálně-diagnostických případech. Terapie OAB má vysokou účinnost, ale nežádoucí účinky vyplývající z neselektivního antimuskarinového působení anticholinergik často rezultují v ukončení léčby těmito velmi efektivními léčivy. Léčba hyperaktivního měchýře by měla být individualizována s konečným cílem udržet zájem pacientky o dlouhodobou terapii. Psychické, fyzické i sociální následky přítomnosti symptomů hyperaktivního měchýře jsou pro ženu doslova devastující a ze současného pohledu na kvalitu života jsou bezpochyby absolutně neakceptovatelné. Literatura


O autorovi: MUDr. Roman Chmel, MUDr. Marta Nováčková, MUDr. Tomáš Brtnický, MUDr. Kateřina Hoftová
Univerzita Karlova v Praze, 2. lékařská fakulta a Fakultní nemocnice v Motole, Gynekologicko-porodnická klinika

e-mail: roman.chmel@fnmotol.cz

1)
roky) x AST (U/l
2)
PLT (109/l
Ohodnoťte tento článek!