Interna jako desetiboj

Doufám, že mi primář Kotík, vědecký sekretář České internistické společnosti ČLS JEP, odpustí, že jsem si pro tento editorial vypůjčil jeho velmi výstižné přirovnání interny k desetiboji. Ano, dobrý internista nemusí dosahovat světových rekordů v jednotlivých oborech. Musí je ale znát natolik dobře, aby dokázal opravdu komplexně posoudit stav nemocného, stanovit diagnózu i úspěšný léčebný postup. Samozřejmě musí také vědět, kde jsou hranice jeho možností a na kterého superspecialistu se obrátit.
Časopis, který nyní otevíráte, mně právě širokým záběrem témat ono srovnání interny s desetibojem připomněl. Od kardiologické a angiologické problematiky se dostáváme k poruchám metabolismu, pneumologii i k problematice diagnostiky i monitorace léčby nádorových onemocnění. Gastroenterologie je potom pro nás navíc i mostem do dermatologie, protože dobrý internista nemůže přehlížet projevy mnoha onemocnění – nejen trávicího ústrojí – na kůži. Očkování a atopický syndrom by se mohly zdát být obecné interně nejvzdálenější, těžko ale najít internistu, který by neuvítal nejnovější poznatky v těchto rozvíjejících se oblastech. Na konec stručného výčtu jsem si nechal, jak říkají Angličané „last but not least“, problematiku vzácných onemocnění. Evropská interna se k této problematice v poslední době hlásí jako k jedné ze svých priorit. Jestliže si uvědomíme, jak komplexní a široké musejí být znalosti k diferenciální diagnostice a rozpoznání vzácného onemocnění v dospělém věku i to, že některý obor se musí postarat o stále více pacientů přežívajících do dospělosti díky moderní substituční terapii, těžko najdeme jiný obor než vnitřní lékařství. To samozřejmě není v protikladu k „centrové“ péči u přesně definovaných skupin vzácných onemocnění.
Jistě není cílem editorialu napsat krátké „summary“ ke každému z předložených článků, nicméně alespoň k některým z nich se pokusím stručně vyjádřit. Jestli o některém článku bude zmínka kratší nebo nebude vůbec, neznamená to, že by článek za komentář nestál – spíš já nestojím o to stavět se do pozice všeovládajícího editora a vyjadřovat se k tématům, která jsou mi, při vší snaze o komplexní pojetí interny, přeci jen vzdálenější.
Začnu článkem doc. Karetové a prof. Bultase. Antikoagulační léčba je oblastí, která se v posledních letech změnila opravdu dramaticky. Warfarin přežívá (zatím u většiny pacientů) v zásadě už pouze z ekonomických důvodů. Nová antikoagulancia si po svém ověření v ortopedii rychle osvojila půdu prevence cévní příhody mozkové u nemocných s fibrilací síní. V předloženém článku se podíváme (mimo mnohé jiné) na jejich roli i v léčbě hluboké žilní trombózy.
Druhou oblastí, která se opravdu roztáčí ve spirále, je oblast léčby diabetes mellitus, a to především diabetes mellitus 2. typu (DM2T). Ovlivnění inkretinového mechanismu je u pacientů s DM2T asi nejzásadnější terapeutickou změnou. Na trh přichází nové inhibitory DPP4 i GLP1 agonisté, současně jsou publikovány výsledky studií, které dokumentují jejich účinky, zatím bohužel „pouze“ na zlepšení kompenzace DM2T a nikoliv na snížení kardiovaskulárních příhod. Současně na trh přichází úplně nová skupina perorálních antidiabetik, glifloziny, které působí nesmírně zajímavým způsobem – zvyšují vylučování glukózy do moči. Tento mechanismus přináší mnohé naděje i otazníky – nezapomeňte proto na článek doc. Šmahelové.
Hypertenze a cévní mozková příhoda. Mohlo by se zdát, že o tomto tématu už bylo vše napsáno, vše několikrát řečeno. Není tomu tak, o čemž vás přesvědčí prof. Souček ve svém komplexně pojatém článku, kde ukazuje cesty ke snížení skutečně tragicky život ovlivňujícího a mnohdy (50 %) invalidizujícího onemocnění. Zaměřen je převážně na roli léčby antihypertenzívy, ale věnuje se i dalším rizikovým faktorům.
Plicní arteriální hypertenze se v posledních letech stala jedním z nosných témat nejen na kardiologických, ale i na internistických fórech. Věřím, že internisté přispějí k dalšímu zlepšení záchytu i diagnostiky nemocných s plicní hypertenzí. Plicní arteriální hypertenze (doc. Hutyra) je jedním ze dvou témat „rare diseases“ – tedy vzácných onemocnění. Druhým je Fabryho choroba (dr. Goláň, doc. Reiterová)) – prototyp onemocnění, se kterým nemocní žijí díky substituční léčbě do dospělého věku.
Úloha nádorových markerů je asi stále někdy nedoceňována, jindy přeceňována a vůbec v tom mají lékaři poměrně dost zmatek. Je dobře, že nám profesor Zima s kolektivem autorů problematiku přece jen uspořádali a snad nám to všem trochu pomůže ku prospěchu nemocných i ke zlepšení efektivity péče.
Když jsme s prof. Kolkem hovořili o tématu z pneumologie, uvědomil jsem si, jak moc se změnila medicína od doby, kdy jsem nastoupil na kliniku jako mladý sekundář. Nechci říci, že pneumonii už skoro nevidíme – pravda, řada nemocných je hospitalizována s ohledem na specializaci na plicních odděleních – ale výrazně se změnily průběh, diagnostika i léčba. Typický poslechový nález mnozí mladí lékaři pouze přečetli v učebnicích. Přehled současných názorů, jak je podán profesorem Kolkem, je ukázkou toho, jak jde medicína kupředu.
Další články pro mne přinesly tolik novinek, že se je raději snažím zapamatovat než komentovat. Věřím, že se vám všem bude celé supplementum líbit. A nejen supplementum. Nezapomínejme, že tato Postgraduální medicína vychází u příležitosti výročního kongresu České internistické společnosti ČLS JEP a také Evropského internistického kongresu. Takže co se nedozvíme v připravených článcích, to se jistě dozvíme na kongresech v Praze.
Ale teď hlavně: hezké čtení!

Ohodnoťte tento článek!