Kochleární implantace

Titulní obrázek

Mezilidská komunikace se vyvinula na základě zvukové informace, proto hluchota představuje jedno z nejtěžších postižení člověka a je nutno pochopit, že je horší být neslyšící než nevidět…

Doc. MUDr. Zdeněk Kabelka

Univerzita Karlova v Praze, 2. LF a FN Motol, Dětská ORL klinika

Klíčová slova

kochleární implantát • stimulace • implantační program

Mezilidská komunikace se vyvinula na základě zvukové informace, proto hluchota představuje jedno z nejtěžších postižení člověka a je nutno pochopit, že je horší být neslyšící než nevidět. K nevidomým se vždy společnost chovala podstatně lépe než k neslyšícím. Péče o neslyšící od narození – hluchoněmé – je poprvé zaznamenána až v období po Velké francouzské revoluci. Dříve byli pokládáni za slaboduché.

Odedávna se lidé snažili zlepšit svůj sluch různým způsobem. Od mechanických pomůcek pokročil vývoj až k velmi výkonným zařízením, která jsou schopna přenášet diferencovaně zesílený zvuk v závislosti na velikosti ztrát v jednotlivých frekvencích. Při vysokých ztrátách se však zhoršuje srozumitelnost řeči a nad hladinou sluchového prahu 90 dB se prakticky vytrácí. Mluvíme o praktické hluchotě. Jakkoliv je ztráta sluchu v dospělosti tragická, postiženému zůstává zachována schopnost číst a psát. Ještě horší situace nastává u malého dítěte, které se neslyšící narodí nebo přijde o sluch před rozvinutím řeči – prea perilingválně. Ve většině případů se jedná o postižení vláskových buněk Cortiho ústrojí. Nervová vlákna vycházející z hlemýždě a sluchová dráha zůstávají zachovány. To dává šanci převést zvuk na elektrické impulsy a dráždit přímo vlastní sluchový nerv.

Historie

Vedení vzruchu nervy objevil a popsal v roce 1791 Luigi Galvani v památném pojednání De viribus electricitatis in motu muschulari commentarius. Dalším důležitým mezníkem je rok 1800, kdy Alessandro Volta, který vycházel z pozorování Galvaniho, publikoval princip elektrochemického článku. Následující rozvoj neurověd a výzkum elektrických aktivit hlemýždě vedl nejen k vývoji přístrojů registrujících změny elektrických potenciálů sluchové dráhy, ale také k myšlence přímého dráždění sluchového nervu (nebo dokonce sluchového jádra v prodloužené míše) pomocí změn elektrického proudu.

První kochleární implantát připravil a zavedl v roce 1957 francouzský chirurg Charles Eyries se svým přítelem fyzikem Andre Djourno. U dospělého nemocného s hluchotou a oboustrannou parézou lícního nervu zavedl jednoduchou elektrodu do oblasti nervus sacularis. Přístroj fungoval asi rok. Pro nedostatek finanční podpory byl slibně se rozvíjející projekt uzavřen.

Úvahy o dráždění zakončení nervových vláken sluchového nervu se zpočátku týkaly jednokanálových přístrojů s extrakochleárním umístěním elektrody. Informace byly přenášeny na základě změny frekvence dráždícího elektrického proudu. Myšlenka byla rozpracována profesorem Housem v Americe, profesorem Burianem ve Vídni a řadou dalších. V této souvislosti je nutné zmínit vytvoření českého jednokanálového přístroje týmem ing. Hrubého v 80. letech dvacátého století. Klinické zkoušky na klinice prof. MUDr. J. Betky, DrSc., prokázaly význam pro zlepšení komunikace ohluchlých dospělých pacientů. Pouze nedostatečná materiální podpora zamezila dalšímu rozvoji tohoto slibného výzkumu.

V roce 1963 F. Zöllner a W. D. Keidel publikovali koncepci zařízení zprostředkujícího vnímání řeči. O 4 roky později zahájil dr. Greame Clark základní výzkum jednoa vícekanálového kochleárního implantátu a v roce 1977 již jako profesor melbournské univerzity získal na základě výsledků grant na vývoj „sluchové protézy“. Následující rok byla provedena první implantace vícekanálovým přístrojem u dospělého pacienta oboustranně totálně ohluchlého po úrazu hlavy a v roce 1982 byl již tento implantát vyráběn komerčně. Úspěšný trend se pokusila zachytit řada výrobců, ale do současnosti se udržely na trhu pouze další tři firmy. Důležitým stimulem pro operace prováděné u dětí bylo schválení FDA, udělené implantátu Nucleus pro děti od dvou let věku (1990). Další důležité mezníky byly: implantace do nucleus cochlearis v prodloužené míše (1993), výroba systému s 24 elektrodami (1997), miniaturizace řečového procesoru s umístěním za uchem (BTE – behind the ear – processor) (1998), měření odpovědi sluchového nervu implantátem (NRT – neural response telemetry) a vývoj perimodiolárního svazku elektrod (1999).

Lze odhadnout, že v roce 2003 používalo kochleární implantáty na celém světě přes 60 000 dospělých a dětí (nejpoužívanější systém Nucleus, který je implantován i v České republice, využívalo přes 45 000 pacientů ve více než 60 zemích světa). Na druhou stranu se uvádí, že asi 80 % potenciálních uživatelů z nejrůznějšího důvodu nemá šanci kochleární implantát dostat.

Současnost

V současné doběvšechnypoužívané implantáty mají dvě základní části – implantovanou (Obr. 1) a zevní (Obr. 2). Zevní část mikrofonem zachytává zvuky, v procesoru vybere a zakóduje informaci (především řečovou), kterou pomocí vysílací cívky předá přes neporušenou kůži do části vnitřní. Energie i informace jsou přenášeny elektromagnetickou indukcí. Implantovaná část obsahuje indukční smyčku, přijímač/vysílač, svazek elektrod (zatím až 22) zavedený do hlemýždě a případně další zevní elektrody. Zevní i vnitřní indukční smyčka jsou vystředěny a fixovány pomocí centrálního magnetu. Pevné transkutánní spojení se neosvědčilo, protože přinášelo vysoké riziko infekčních komplikací. Snaha přivést elektrody co nejblíže k nucleus spiralis cochleae vedla k vytvoření svazku elektrod preformovaného podle ideálního tvaru vnitřního zákrutu hlemýždě (Contour). Před zavedením do scala tympani je zatočení svazku vyrovnáno jemným drátkem ve speciálním kanálku. Po odstranění této výztuže se elektrody přiblíží přímo ke ganglion spiralis cochleae – zkrácením vzdálenosti mezi elektrodou a nervovými buňkami se zužuje oblast podráždění a snižuje se spotřeba elektrického proudu přístrojem. Úroveň dráždění je vysoce individuální a nastavuje se v prahové a maximálně možné hladině na každé elektrodě zvlášť. Pro soubor elektrod tak vznikají stimulační mapy. Nejmenší děti vyžadují obrovskou trpělivost a opakované nastavování, v prvním roce po implantaci asi desetkrát po třech dnech, protože s narůstající zkušeností se zvětšuje dynamické rozpětí obou jmenovaných hodnot.

První potvrzení správné funkce sluchového nervu lze provést již peroperačně – jednak pozorujeme reflexní stažení třmínkového svalu vyvolané impulsy na jednotlivých elektrodách, jednak můžeme zaznamenat přímo neurální odpověď sluchového nervu (jen u systému Nucleus).

K podráždění nervových zakončení se používají různé druhy zpracování informace – kódovací strategie. Stimulace elektrod je možná jak simultánně (SAS – Simultaneous Analog Stimulation), částečně simultánně (MPS – Multiple Pulsatile Stimulation), tak nesimultánně v určitých stimulačních cyklech (SPEAK – Spectral Maxima Sound Processor, CIS – Continuous Interleaved Sampling, ACE – Advanced Combination Encoders). Kombinuje se výběr jednotlivých elektrod a rychlost frekvence jejich stimulace. Čím více je elektrod v hlemýždi, tím více lze využít tonotopického uspořádání nervových vláken, čím méně elektrod lze využít, tím rychleji se musí (mohou) stimulovat. Například implantační systém Nucleus používá pro strategii SPEAK 20 stimulačních míst, pro každý cyklus je vybráno 10 kanálů s nejvyšší intenzitou zvuku v daném okamžiku. Počet pulsů na 1 stimulované místo je pak nižší než 500 pulsů za sekundu. Pro strategii CIS při využití 6 stimulačních míst pro aplikaci 6 kanálů lze dosáhnou stimulace až 2400 pulsů za sekundu. U strategie ACE na 22 stimulačních místech jsou vybírány „inteligentně“ maxima 1–22 kanálů, takže v průměru probíhá stimulace 1500 pulsů za sekundu pro 1 stimulovanou elektrodu.

Postupným zvětšováním objemu řečové informace se zlepšuje i průměrná schopnost rozumění řeči bez odezírání. Počáteční strategie umožnily rozumět bez odezírání asi 20 % mluvené řeči. Současné strategie mají v průměru srozumitelnost mluvené řeči přes 80 %. Cílem je vytvořit sluchový vjem řeči, kdy bude možné co nejlépe od sebe odlišit podobně znějící slova. Zatím si všichni uživatelé kochleárních implantátů doplňují sluchový vjem odezíráním a mohou tak dosahoval velmi dobré schopnosti komunikace řečí.Prvními, kdo obdrželi implantát, byli dospělí. Kochleární implantáty se však postupně staly netušeným přínosem především pro utváření sluchu a řeči malých, neslyšících dětí – přes počáteční skepticismus ve vědeckém světě a emocionální odpor komunit neslyšících. Vynikající výsledky závisejí na správně určených indikacích, perfektně provedeném chirurgickém zákroku a profesionálně vedené a sledované rehabilitaci. Pokud se vezmou v úvahu všechna tato fakta, jsou výsledky zlepšování komunikačních schopností dětí ohromující – a to jak v rozumění řeči, tak v rozvoji vlastních řečových schopností.

Pro kochleární implantaci jsou – zjednodušeně řečeno – vhodní ti jedinci, kteří mají sluchové ztráty větší než 90 dB a kteří mají předpoklady pro úspěšně vedenou rehabilitaci.

Výběr kandidátů a pooperační rehabilitace vyžadují multidisciplinární přísup. V procesu jsou zapojeni audiolog, foniatr, ORL odborník, psycholog, neurolog, specialista na vyšetření CT, NMR, klinický inženýr. Významný úkol v předoperačním období i během rehabilitace má specializovaný logoped. Esenciálním faktorem stále zůstávají rodiče – jak v rozhodování, zda budou o implantaci usilovat, tak po zákroku během dlouhého období rozvoje sluchu a řeči.

Implantační programy jsou do značné míry ovlivněné cenou implantátu, a tedy aktuálními možnostmi a akceptováním ve zdravotnickém systému. Pro neslyšícího implantát neznamená jen zlepšení komunikačních schopností, možnost sociální integrace a přístup ke vzdělání, ale také změnu osobnosti – zlepšení psychické stability a vztahu k okolí. Navíc ekonomické rozbory prokazují, že se aplikace kochleárního implantátu společnosti z dlouhodobého pohledu vyplatí.

Těžká porucha sluchu omezující komunikaci postihuje na světě asi 70 000 000 lidí (Tab. 1). Všeobecně se uznává, že incidence vrozené poruchy sluchu je 1–2 na tisíc živě narozených dětí; dědičná porucha sluchu se projeví u jednoho novorozence ze dvou tisíc. Z negenetických příčin se nejvíce uplatňují teratogenní vlivy (CMV, rubeola), prematuritas, postnatální infekce (meningitida, otitida), ototoxické léky a trauma.

Genetické příčiny postižení sluchu mohou být spojeny s některými syndromy – syndromální (významný je především Usherův syndrom) nebo jsou bez zjevného spojení s dalším poškozením – nesyndromální. Z hlediska diagnostiky a genetického poradenství je významné, že 50 % autosomálně recesivních nesyndromálních prelingválních hluchot je způsobeno mutací genu pro protein intercelulárních můstků („gap-junction“ protein) podpůrných buněk Cortiho orgánu – jde o gen pro Connexin 26 (Cx 26- -GJB2) lokusu DFNB1 chromosomu 13q12. Ztráta funkce nejčastěji vzniká ztrátou báze guaninu na 35. pozici (35delG). Nositelé této poruchy jsou jasnými kandidáty pro kochleární implantaci (Obr. 3).

===== Budoucnost =====
Výzkumy ukazují pokroky v každé jednotlivé kapitole této problematiky.a) Zevní tvar – dochází k další miniaturizaci přístroje a zlepšení jeho vlastností. Dokonce je vyvinutý prototyp totálně implantovatelného přístroje. Zvuk by byl zachytávaný miniaturním mikrofonem pod stěnou zvukovodu, nebo by byl derivován z pohybu bubínku či řetězce kůstek (piezzoelektrický, reflexní snímač). Baterie k napájení by se nabíjela elektromagnetickou indukcí přes noc, zásadním problémem je její životnost.

b) Zlepšení stimulace – zlepšováním výběru informace, vyrovnáním zesílení pro všechny elektrody, použitím odlišných frekvencí dráždění pro elektrody (vyšší rychlost pro zvuk nad 2 kHz), časově korigovaným kódováním (zohledňuje fyziologické zpoždění hlubokých tónů na bazilární membráně proti vysokým) a zvětšením počtu elektrod. Vysoké očekávání sebou nese především možnost zvětšení počtu elektrod.

c) Bimodální zpracování zvuku. V praxi probíhá testování současného používání konvenčního sluchadla na jednom uchu a kochleárního implantátu na uchu druhém. Vývojově by bylo možné uvažovat o současné stimulaci zvukem (hluboké tóny) a elektrickým impulsem (vysoké frekvence bazálního závitu) na stejném uchu.

d) Oboustranná implantace. Její výhody jak z hlediska prostorového slyšení, tak zlepšení rozumění jsou prokázány. Limitem je především vysoká cena.

e) Zabránění degeneraci či regenerace nestimulovaného sluchového nervu. Byla prokázaná laboratorně například TGF-b 3 (transforming growth factor), TN-3 (neurotrophin), LIF (leukaemia inhibitory factor) a BDNF (brain-derived nerve growth factor) a probíhá již testování u některých operovaných. f) Rozvíjí se genetické poradenství díky detailním znalostem rizikových genů. Každé budoucí zlepšení, které zvýší kvalitu vnímaného signálu, je nesmírně potřebné, protože usnadní rozumění řeči a zrychlí proces řečové rehabilitace. Pro představu, jak je pro řadu implantovaných dětí obtížné naučit se dobře mluvit, uvádím srovnání rozvoje komunikačních schopností dětí po implantaci v letech (Tab. 2).

Zlepšování komunikačních schopností se zlepšuje postupně a i po několika letech je třeba dobře vést rehabilitaci. Je dobré poznamenat, že řada dětí se úspěšně učí nějaký cizí jazyk a že i uživatelé kochleárních implantátů dokáží poslouchat hudbu různých žánrů. Někteří se dokonce naučí přehrát jednoduchou melodii na klavír či na flétnu. Na druhou stranu u dětí s dysfatickými rysy dochází k rozvoji řeči pomaleji a jejich rehabilitace je podstatně náročnější. Všeobecně jsou výsledky rehabilitace nejlepší u dětí implantovaných časně, před druhým rokem života, a u dětí, kterým se jejich rodiče velmi intenzívně věnují.

===== Závěr =====
Hlemýžď sluchového aparátu dal svým uspořádáním jedinečnou možnost vytvořit náhradu při jeho poškození. Je to jediný smyslový orgán, jehož funkci můžeme do značné míry navrátit. Mluvící hluchoněmé děti jsou jednoznačným důkazem. Přes dosažené vynikající úspěchy je pokračující výzkum příslibem dalšího vylepšování jak implantátu, tak stimulačních strategií. Možnost implantace navíc významně přispěla k porozumění řadě pochodů v oblasti centrálního nervového systému.

V České republice pracují na problematice kochleárních implantací dvě centra s celostátní působností – Implantační centrum pro dospělé pacienty je na Klinice otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku UK, 1. LF a FN Motol v Praze, pod vedením prof. MUDr. Jana Betky, DrSc. Kromě kochleárních implantací provádí jako jedno z mála světových center unikátní implantaci do mozkového kmene u nemocných s oboustrannou poruchou sluchového nervu. Implantujícím chirurgem je as. MUDr. Jiří Skřivan, CSc.

Centrum kochleárních implantací u dětí je na ORL klinice UK, 2. LF a FN Motol v Praze, pod vedením doc. MUDr. Zdeňka Kabelky. Velmi důležitá je rehabilitační část tohoto centra pracující pod vedením PhDr. Vymlátilové v samostatné budově připomínající dětem domácí prostředí.

Schematické obrázky převzaty a přepracovány s laskavým svolením firmy Cochlear Ltd.

Literatura

JUROVČÍK, M., KABELKA, Z., MYŠKA, P., NOVÁK, M. SSEP – nová objektivní metoda vyšetření sluchu. Otorinolaryng a Foniat (Prague), 2001, 50, s. 95–98.

KABELKA, Z., LEHNHARDT, E., FAJSTAVR, J. Implantace CI u dětí – indikace a chirurgický přístup. Otolaryngologie a foniatrie, 1996, 45, s. 125–130.

LEJSKA, M., KABELKA, Z., HAVLÍK, R., JUROVČÍK, M. Diagnostika a léčba těžce sluchově postižených nejmenších dětí. Otorinolaryng a Foniat (Prague), 2002, 51, s. 100–108.

LEHNHARDT, E., WAGNER, H., KABELKA, Z. Are we confident about operating on or even inside – an inner ear that is still functional without having to fear that the patient will lose his residual hearing? Otolaryngologia Polska, 2004, 58, 1, p. 43–47.

LENARZ, T. Cochlear implantation under the age of two years. Adv Otorhinolaryngol Basel, 1997, 52, p. 204–210.

O’DONOGHUE, GM., NIKOLOPULOS, TP., ARCHBOLD, SM., TAIT, M. Congenitally deaf children following cochlear implantation. Acta Otolaryngol, 1998, 52, p. 111–114.

VYMLÁTILOVÁ, E., PŘÍHODOVÁ, J., ŠUPÁČEK, I., DOUBNEROVÁ, M., KABELKA, Z. Faktory ovlivňující využití kochleárního implantátu u dětí. Otolaryngologie a foniatrie, 1999, 48, p. 131–134.

e-mail: zdenek.kabelka@lfmotol.cuni.cz

Příloha:

Kritéria výběru kandidátů pro kochleární implantace doporučená implantační komisi Českou lékařskou společností pro otolaryngologii a chirurgii hlavy a krku J. E. Purkyně

Uvedená implantační kritéria pro děti i dospělé jsou v souladu s kritérii implantačních center zemí Evropského společenství.

Obecná pravidla

Doba okamžiku, kdy uchazeč požádá o vyšetření, do stanovení definitivní indikace by neměla přesáhnout jeden rok.

Pracoviště, které povede databázi pacientů, zajistí a odpovídá za kompetentnost provedených vyšetření.

Vyšetření provádějí a o výběru kandidátů CI rozhodují akreditovaná centra kochleárních implantací. Závěr stanoví na základě komplexního posouzení předepsaných vyšetření.

Kritéria výběru vhodnosti kochleární implantace

1. Audiologické podmínky: oboustranná hluchota („profound deafness“ podle definice WHO) a/nebo těžká nedoslýchavost 1)

Pozn.: 1) Nemocní se zbytky sluchu na uvedených hodnotách mohou v současné době očekávat u kochleárních implantátů vyšší zisky v rozumění řeči než u konvenčních sluchadel.Tónový audiogram: ztráty sluchu na frekvencích 500, 1000, 2000 a 4000 Hz jsou rovné a vyšší než 90 dB HL.

Tónový audiogram se sluchadlem: ztráty sluchu na frekvencích 500, 1000, 2000 a 4000 Hz jsou větší než 55 dB HL.

Sluchadlo s maximálním výkonem na výstupu nejméně 136 SSPL 90 nemá efekt na rozvoj řeči (tj. skóre nejvíce 30 % v rozumění vět z otevřeného souboru, nejvíce 50 % v rozumění slov z uzavřeného souboru). Jsou vyzkoušeny alespoň tři typy sluchadel.

Hodnoty prahu BERA vyšetření pomocí filtrovaných kliků jsou větší než 95 dB HL. Vyšetření otoakustických emisí je negativní (TOAE, DPOAE).

2. Není interní kontraindikace k provedení operace v celkové anestézii.

3. Nejsou známky floridních zánětlivých změn ve středouší.

4. Pomocí vyšetření HRCT (výpočetní tomografie s vysokým stupněm rozlišení) je ověřena průchodnost hlemýždě. U etiologií s vyšší incidencí kochleární obliterace (meningitida, otoskleróza) je nutné provést vyšetření magnetickou rezonancí (NMR).

5. Pomocí promontorní stimulace je ověřen funkční stav sluchového nervu. U dětí je možné provést toto vyšetření, pokud jsou schopny spolupráce. Negativní promontorní test však není kontraindikací kochleární implantace při pozitivní identifikaci sluchového nervu vyšetřením magnetickou rezonancí.

6. Neurologické vyšetření neprokazuje poruchu vyšších etáží sluchové dráhy a CNS, která by znemožňovala využití kochleárního implantátu.

7. Psychologické vyšetření vylučuje závažné psychopatologické rysy kandidáta. Uchazeč o kochleární implantát by měl mít schopnosti a vlastnosti, které umožní spolehlivé naprogramování řečového procesoru a využití kochleárního implantátu. Výsledky speciálních testů mají posoudit schopnost kandidáta absolvovat rehabilitační program a dobrou prognózu řečového rozvoje. V pubertálním a adolescentním věku, ale i u dospělých, je nutné pečlivě zvážit, zda je kandidát dostatečně motivován k trvalému nošení viditelných částí implantačního systému.

8. Pacient a jeho rodina musí být podrobně informováni o možnostech, omezeních a rizicích kochleární implantace a mají mít realistická očekávání. Souhlasí s povinnými pravidelnými kontrolami a aktivní účastí na pooperační rehabilitaci.

9. Dospělý uchazeč je sám motivován k operaci. Rodina dětského kandidáta je rozhodnuta vychovávat dítě sluchově-orálním způsobem. Zároveň je ochotná a schopná aktivně se zapojit do dlouhodobé pooperační rehabilitace (zahrnující také pravidelné kontroly) a již před operací rodiče s dítětem prokazatelně tímto způsobem rehabilitovali.

10. Rehabilitační péče musí být dobře a předem zajištěna kombinací péče v místě bydliště s vedením a pravidelným sledováním pacienta v CI centru. Rehabilitační péče, včetně kontaktu s logopedem uchazeče, u dětí rovněž s pedagogem v místě bydliště, začíná prokazatelně už v době přípravy uchazeče na operaci.

===== Výběr dospělých =====
Postlingválně ohluchlí pacienti by měli být implantováni co nejdříve po ohluchnutí. Doba trvání hluchoty však není absolutní kontraindikací. Podmínkou je dobře rozvinutá řeč – na druhou stranu, pokud ohluchlý pacient komunikuje orálně i přes to, že jeho vlastní řeč je vzhledem k porušené artikulaci prakticky nesrozumitelná, lze očekávat zlepšení formální stránky řeči po implantaci. Etiologie není podstatná, pouze oboustranné přerušení sluchového nervu u fraktur báze lební je kontraindikací. Pacient, kterému sebelepší sluchadlo nepomáhá ani v rozumění, ani v kontrole vlastní řeči, má v současné době jedinou možnost, jak zlepšit schopnost orální komunikace, a tou je kochleární implantát. Jestliže pomineme zcela výjimečné případy nesnášení protézy z důvodů elektrofyziologických (překračování prahu nepříjemného poslechu při optimálně nastavené hlasitosti pro vnímání konverzační úrovně řeči), pak i malý efekt protézy bude vždy přínosnější než zcela neefektivní sluchadlo. Pacient s orální komunikací ohluchlý postlingválně má poměrně slušnou šanci na úspěšnou rehabilitaci, pokud je správně poučen o reálných možnostech implantátu a je sám motivován. Z implantačního programu nelze vyloučit ani pacienty vyššího věku, pokud splňují uvedená implantační kritéria.

Výběr dětí

Dítě ohluchlé postlingválně se operuje co nejdříve po ohluchnutí, ne však dříve než za půl roku. V případě jasně prokázané hluchoty po meningitidě lze operovat dříve.

Děti s hluchotou kongenitální nebo ohluchlé prelingválně lze operovat optimálně mezi 2.–4. rokem věku, nejpozději do věku 6 let. U starších dětí je nutné postupovat individuálně a indikaci připustit ve výjimečných případech.

Kongenitálně neslyšící děti nemohou stimulovat zvukem sluchové dráhy. Čím jsou větší zbytky sluchu (většinou u všech těchto dětí nalezneme určitou možnost vnímání alespoň hlubokých tónů), tím více zůstávají sluchové dráhy zachovány funkčně i anatomicky. Pokud nedochází k adekvátnímu dráždění zvukem, jsou oblasti sekundárního sluchového centra díky plasticitě mozku postupně využívány pro jiné funkce. Čím má neslyšící dítě větší zbytky sluchu, a to i ve vyšších frekvencích, tím lépe dokáže implantát využít. Především u dětí ve věku kolem 10 let, které mají zkušenosti se zvuky o frekvenci 2–4 kHz, jsou výsledky rehabilitace sluchu po kochleární implantaci podstatně lepší než u dětí, které tyto zvuky nikdy nebyly schopny slyšet. Na pokusných zvířatech bylo prokázáno, že v nestimulovaném hlemýždi je na histologických preparátech daleko méně přežívajících buněk v ganglion spiralis cochleae než u zvířat zdravých.



a) vnitřní část je uložena pod kůží a elektrody jsou umístěny ve scala tympani hlemýždě, mikrofon je zavěšený za uchem, řečový procesor je znázorněn v podobě krabičky nošené na těle. Přenosová cívka – b) je přidržována nad indukční smyčkou vnitřní části pomocí magnetu.

Obr. 1 – Schematické uložení kochleárního implantátu



Obr. 2 – Zevní část implantátu – miniaturní závěsná část



Obr. 3 – Příklad znázornění části genomu

Horní obrázek ukazuje normální sled bází v DNA. Na dolním obrázku schází jeden z šestice guaninu, o jeho místo se zkracuje celý řetězec. Pro sluch důležitá strukturální bílkovina (Connexin

26) se nevytvoří.




**

Kochleární implantace
Ohodnoťte tento článek!
5 (100%) 1 hlas/ů