literatura

Medicína katastrof a hromadných neštěstí, Štětina J. a spol.

Grada Publishing, Praha, 2000, 436 str. (4 str. barevných příloh) ISBN 80-7169-668-9

Jde bezesporu o první dílo tohoto druhu, přestože v knihovně najdete např. titul Šimko – Babik: Hromadné nešťastia + medicína katastrof, Osveta, Martin, 1997.

Současnost si ovšem vyžádala zcela jiné, moderní zpracování problematiky. Takto vynucená nová vědecká kategorie má přirozenou logiku svého vzniku. Zdánlivě nepřiměřený zájem o detaily (např. davy zvědavců, sběratelé výstřižků katastrofických novinových zpráv) při mimořádných situacích alarmujících pud sebezáchovy člověka jsem nikdy nehodnotil jako něco morbidního, sám se v profesním i osobním životě neubráním určité míře fascinace i při nepřímé expozici krizové realitě.

Téma knihy se tedy týká potenciálně kohokoli. Civilizace na zemi na přelomu 2. a 3. tisíciletí má svou jedinečnou a neopakovatelnou podobu a dynamiku. Snaha o maximalizaci šancí na její další existenci je formována požadavky a možnostmi současnosti nejbezprostředněji. Máme tedy před sebou vědní disciplínu kvalitativně, strukturálně a rozsahem zcela novou, integrující v ose časové i v ose mezioborové. Časová osa znamená kritický a konstruktivní náhled na minulost, aniž bychom se od ní absolutně distancovali – zkušenosti byly draze zaplacené. Tento aspekt je v knize samozřejmostí stejně jako rozumný předstih do budoucnosti, bez kterého by vlastně každé dílo, byť striktně recentní, patřilo již do archivu. Termín up to date vlastně nese tento význam. V ose mezioborové si autoři knihy evidentně uvědomili průkopnickou odpovědnost a bez nadsázky odvedli nadstandardní práci, což je ovšem vzhledem k nárokům zadavatele opět samozřejmostí.

Jako pracovník v urgentní medicíně mohu poměrně objektivně posoudit zdravotnickou část knihy, která bohatě splňuje požadavky na podrobnosti a zároveň přehlednou utříděnost faktů podle závažnosti. Jsou účelně využity současné vědecké poznatky o patofyziologii, včasné léčbě a prevenci kritických stavů a prezentována dostupná technika. Návaznost teorie na praxi je velmi vysoká, autoři dobře využili pozitiv již zavedených a fungujících systémů, se kterými mají bohaté pracovní zkušenosti, zkrátka je jejich dílo životaschopné v terénu, protože především tam také vznikalo. Neslevuje tím však v ničem z akademické úrovně. Klíčový důraz je správně kladen na princip třídění postižených. V neposlední řadě je brán zřetel na minimalizaci dopadu ekonomických limitů.

Pravidlo, že pevnost řetězu jako celku je dána nejslabším článkem, nelze obejít. Neboli zvláště v krizových situacích si nemůžeme dovolit znehodnocení celého záchranného řetězce IZS jeho jediným článkem. V navržené vybalancované multidisciplinární integraci vidím hlavní přínos prezentované publikace. Oblast managementu, komunikační a výpočetní techniky, psychologie, sociologie, aspekty přírodních věd, politicko-vojenská a úředně-správní problematika, výuka a výcvik jsou zde všechny zpracovány velmi důkladně a účelně. Krizové podmínky, časová tíseň s relativním nedostatkem prostředků a sil neznamenají rozhodně omluvu pro ústup od svědomité profesionální rutiny, naopak ji v každém případě akcelerují. Modifikují však rozhodně rozvržení priorit. Vlastně při zamyšlení nad textem uvedené publikace mám pocit správně vysoko nastavené laťky a nacházím inspiraci pro hledání rezerv i v klidovém pracovním provozu. Jsem přesvědčen, že mnozí čtenáři budou obdobně případně více konstruktivně stimulováni. Autoři se ostatně netají vstřícným očekáváním diskusí a polemik. Svou práci předkládají nedemagogicky jako návrhy a jejich penetraci do praxe vidí realisticky, což bohužel v našich podmínkách například v otázce dodržování legislativy, znamená skepticky. Optimisticky naopak vyznívají prognózy do příštího tisíciletí.

Přes vysokou odbornou úroveň není tedy kniha určena jen úzkému okruhu specialistů. Autoři respektují univerzální povahu této fatálně závažné problematiky. Proto ji zpracovali natolik přehledně a přístupně s doplněním vhodnou grafikou, že ji lze doporučit od prolistování až po studium všem zájemcům bez ohledu na druh profese a stupeň vzdělání. Stejně jako rád konstatuji souvislost urgentní medicíny s dalšími obory, recipročně předpokládám přínos do praxe, který v publikaci najdou jak záchranáři, tak podnikatelé a manažeři, technici, právníci, pedagogové, úředníci, politici, vojáci i zdánlivě nezaujatí civilisté.

Na 4. světové konferenci o katastrofách v r. 1997 byl náš integrovaný záchranný systém (IZS) vyhodnocen jako odpovídající úrovni vyspělých států včetně USA. V procesu začleňování ČR do evropských struktur je nasnadě široká použitelnost nabídky informací obsažených v uvedeném díle.

MUDr. Martin Dvořák

Oddělení centrálního příjmu

dospělých

FN Motol, Praha



Žít až do konce. Etika umírání, smrti a eutanázie, Günter Virt

Vyšehrad, Praha, 2000 (z německého originálu Liebe bis zum Ende, Tyrolia, Wien, 1998 přeložily Dagmar Pohun-ková a Theodora Starnovská, 99 str. ISBN 80-7021-330-2

Pražské nakladatelství Vyšehrad právě uvedlo na trh útlou, ale významnou knížku předního rakouského odborníka v oblasti morální teologie a lékařské etiky a přednosty vídeňského Ústavu lékařské etiky Güntera Virta s názvem Žít až do konce. Podtitul knihy: Etika umírání, smrti a eutanázie – naznačuje, které tematické okruhy jsou prezentovány. Základem knihy jsou přednášky Güntera Virta, které odezněly na univerzitě v Salcburku v průběhu roku 1997.

Problematika umírání a smrti je mimořádně aktuální, což souvisí s rozvojem tzv. vítězné medicíny a neutěšenou situací umírajících a jejich rodin. Málokdy se však dostane do rukou odborníků text, který je srozumitelný a proporcionálně vyvážený a který vyjadřuje mimořádnou erudici autora, a to jak v oblasti lékařské etiky, tak i filozofie a teologie.

V první kapitole G. Virt stručně rekapituluje historické proměny v nazírání na problematiku umírání a smrti a s odkazem na P. Ariése vysvětluje pojmy – zkrocená smrt, dobrá smrt, zakázaná smrt, vytěsněná smrt, přirozená smrt a diskutovaná smrt. V současné době se nacházíme v období, kdy smrt diskutujeme a hledáme cesty, jak umírajícím zajistit důstojnost. Již v této kapitole G. Virt upozorňuje na rizika zneužití, která se váží k jednoduchým a líbivým řešením, odkazuje na tragické události ve fašistickém Německu a na závažná ustanovení současné Konvence o bioetice.

Další kapitola je věnována problematice případné lékařské asistence při umírání (usmrcení na vlastní žádost nemocného, aktivní a vyžádaná eutanázie, pasivní eutanázie atd.). Autor polemizuje především s názory australského etika Petera Singera, jehož kniha Praktická etika je mimořádně populární. Na rozdíl od něho akcentuje program paliativní (zmírňující, útěšné) medicíny a uvádí též Encykliku Evangelium vitae, v níž papež Jan Pavel II. rozlišuje mezi aktivní a pasivní eutanázií a vehementní terapií (tera-peutická horlivost). G. Virt se netají svým křesťanským postojem, ale současně dobře chápe všechny argumenty, které podmiňují ukončení terapie, která je marná a přináší nemocnému více bolestí a útrap než prospěchu. Přimlouvá se proto za to, aby bylo v každém zdravotnickém systému a každému člověku, bez ohledu na jeho hmotné prostředky, zaručeno v rámci paliativní medicíny právo na optimální léčbu bolesti.

Problematika pravdivých informací je pak obsahem kapitoly s názvem Být odpovědný znamená dávat odpověď. Přiblížen je i program hospicového hnutí.

Plastická a komplikovaná problematika tzv. pacientských posledních vůlí (living will, Patientenverfügung) je probírána v kapitole s názvem Poslední pořízení nemocných.

Následuje krátké zamyšlení na téma Umí-rání jako poslední úkol člověka a úvaha na téma Kdy je vlastně člověk mrtvý?

Autor se nevyhýbá ani kontroverznímu tématu trestu smrti a diskutuje obsah tzv. katolického katechismu trestu smrti, který ji v případech krajní závažnosti nevylučuje. Přínosný je i přehled historických názorů na trest smrti a autorovo hledání řešení.

Další kapitola se týká Piety ve vztahu k mrtvému člověku, a to v souvislosti s případným odběrem tkání a orgánů pro účely transplantačních programů.

Poslední kapitola se jmenuje Křesťan-ský pohled na umírání a smrt a přibližuje zkušenost víry i zkušenost etiky, které sice reprezentují svébytné oblasti, ale mají k sobě blízko a vzájemně se ovlivňují.

V závěrečných úvahách, které reprezentují jen několik málo tezí, zaznívá apel týkající se nové smlouvy mezi generacemi. Stejně jako rodiče přivádějí své děti na svět, měly by napříště děti vyprovázet své rodiče ze světa.

K textu je připojen nejen tradiční seznam použité literatury, ale i seznam vybrané literatury v českém jazyce. Tento čin, ať již vydavatele nebo překladatelů, je zatím, ke škodě věci, ojedinělý. Přínos spočívá jednak v tom, že lékaři tak mají možnost (jazykově i organizačně) snadno získat další literaturu, a jednak v tom, že mohou názory zahraničních autorů porovnávat s názory českých odborníků. V bu-doucnu by se nemělo stávat, že docela dobře víme, jak je tov zahraničí, a nemáme potuchy, jak je to u nás.

Kniha Güntera Virta je přehledná, čtivá a přínosná. Mohou ji číst i studenti, případně poučení laici. Lze předpokládat, že diskuse o umírání a smrti, které nepochybně budou pokračovat, se stanou, také zásluhou názorů Güntera Virta, věcnější a přínosnější. Knihu vřele doporučuji ke studiu každému lékaři.

Závěrem doplňme, že Günter Virt se významným způsobem podílí na tvorbě evropské zdravotnické legislativy a že má lví podíl na vzniku tzv. Charty umírajících (Přesný název – Ochrana lidských práv a důstojnosti nevyléčitelně nemocných a umírajících), která byla schválena Parlamentem Rady Evropy v červnu roku 1999.

Prof. PhDr. & RNDr.

Helena Haškovcová, CSc.,

Husitská teologická

fakulta UK, Praha

Ohodnoťte tento článek!