literatura

Lexicon medicum

Kábrt J., Kábrt J. jr.

Galén, Praha, 2001, druhé, doplněné a přepracované vydání, 1148 stran, A5, ISBN 80-7262-067-3

www.galen.cz

Nedílnou, byť mnohdy přehlíženou součástí medicíny je znalost lékařské terminologie a její správné užívání. Někdy je to obtížné, neboť se stále vyvíjí, doplňuje a zdokonaluje. O to cennější je právě nejnovější vydání publikace filologa prof. PhDr. Jana Kábrta, CSc., a lékaře doc. MUDr. Jana Kábrta, Csc.

Lexicon medicum má rozsáhlé kulturní zázemí. První kapitoly vysvětlují tvorbu lékařské terminologie, opírají se o její základy v lékařství starověku a v této souvislosti je zde podán i stručný výklad starověkých základů medicíny, včetně zajímavých historických údajů a jmen.

Lékařská nomenklatura se vyvíjí již od doby vzniku samotného lékařství. Po jazykové stránce se v ní mísí nejen prvky řecké a latinské, ale i arabské, a s rozvojem moderní medicíny i některá slova přejatá z nynějších světových jazyků. Základem mezinárodní terminologie je však nadále řečtina a latina. Tyto jazyky mají jednoduchou strukturu, jsou přesné a je možné jimi vyjádřit všechny nejrůznější pojmy.

Těžištěm knihy je i proto slovník, který v úvodu přibližuje morfologické a jazykové normy respektované v odborném názvosloví. Vlastní slovník se dělí na dvě části. První část je latinsko-český slovník běžnějších lékařských termínů, doplněný stručnějším slovníkem česko-latinským, ale navíc zde nalezneme i latinské a řecké základy lékařské terminologie, česko-řecko-latinský slovník běžnějších lékařských termínů, přehled anatomických pojmů podle platné nomenklatury, termíny určující polohu a směry částí těla, latinsko-české názvy některých odborných disciplín, chemické názvosloví a přehled chemických prvků, přehled běžnějších skupinových označení léků, léčebných prostředků a léčivých rostlin a farmaceutické zkratky a nakonec Memorabilia (běžně užívané termíny).

Lexicon medicum je vlastně malá lékařská encyklopedie, kterou není třeba chválit a doporučovat. Ušetří spoustu času a problémů a pomůže všem, kdo něco studují, píší nebo překládají.

Hypoglykemický šok

Jan Škrha

Grada Publishing, Praha, 2001, první vydání, 116 stran, A5, ISBN 80-7169-992-6

www.grada.cz

Monografie je rozdělena do 9 na sebe logicky navazujících kapitol a je doplněna seznamem použitých zkratek a 357 literárními citacemi, především zahraničními.

V první kapitole se autor podrobně věnuje morfologii endokrinního pankreatu. Zaměřuje se kromě hlavního typu buněk A a B na buňky D, popsané poprvé v roce 1931, a buňky PP. Poukazuje na soustředěný zájem o další bioaktivní peptidy, především amylin (IAPP – islet amyloid polypeptid).

V další části jsou podrobně rozvedeny biosyntéza a sekrece inzulínu. Jsou rozebrány faktory, které se kromě koncentrace glukózy v krvi na tomto aktu podílejí. Je zdůrazněn především význam ATP dependentního draslíkového kanálu, který je vedle glukózy uzavírán také dalšími stimulátory sekrece inzulínu, k nimž patří především deriváty sulfonylurey. Naopak, jak autor zdůrazňuje, thiazidový derivát diazoxid otevírá ATP dependentní draslíkový kanál, a tím blokuje sekreci inzulínu. Jsou probrány i další faktory působící na sekreci inzulínu.

Následující kapitola je věnována působení inzulínu v cílových tkáních, je zdůrazněna úloha inzulínových receptorů a vysvětlen fenomén „down regulace receptorů“.

Podnětnou částí knihy je Vazba inzulínu za fyziologických a patologických podmínek. Je zdůrazněn význam inzulínových receptorů, které nejsou jen statickým prvkem při přenosu signálu. Je také zmíněn význam kontraregulačních hormonů a zdůrazněna situace při diabetes mellitus 2. typu.

V kapitole Fyziologie regulace metabolismu glukózy je zdůrazněn noninzulíndependentní a inzulíndependentní transport.

Všechny kapitoly této části monografie jsou zpracovány velmi pečlivě a podrobně s přihlédnutím k nejmodernějším výsledkům a poznatkům a jsou doplněny odkazy na moderní literární údaje.

Druhá část monografie je věnována vlastní hypoglykémii z různých hledisek. Kapitola Patofyziologie hypoglykémie a poruchy regulace se zabývá specifickou problematikou porušené regulace, k níž dochází u některých klinických stavů. Autor správně poukazuje na to, že bude třeba ještě precizně definovat rozdíly mezi autonomním selháním podmíněným hypoglykémií a klasickou formou periferní neuropatie. Jsou rozvedeny příznaky stimulace autonomního nervstva a příznaky související s neuroglykopenií. Je správně upozorněno na to, že při opakovaných hypoglykémiích mohou vegetativní příznaky chybět. V závěru této kapitoly autor doporučuje jednoznačně stanovení koncentrace glukózy v krvi, jako jednoduchého a snadno dostupného testu, který ušetří čas a vede k rychlejší diagnóze a správné léčbě.

Snaha o utřídění a klasifikaci je vyjádřena v následující kapitole. Autor sám připouští, že neexistuje jednotné hledisko, které by upřednostňovalo ten který způsob klasifikace. Uvádí tři nejčastěji používaná klasifikační hlediska, a to klasifikace podle patogeneze, podle vztahu k příjmu jídla a kla sifikace klinická. I zde však autor kriticky hodnotí, že i toto třídění má určité nedostatky, protože u některých stavů se může vyskytovat jak hypoglykémie nalačno, tak postprandiální – např. při inzulinomu. Stejně tak hypoglykémie factitia nemá vůbec vztah k jídlu a může se vyskytovat kdykoli. Autor sám se přiklání ke klasifikaci klinicko-patogenetické i s uvedenými výhradami.

V části zabývající se stavy podmíněnými zvýšenou utilizací glukózy je to na prvém místě exogenně podmíněný hyperinzulinismus jako důsledek terapie inzulínem nebo deriváty sulfonylurey. Autor zdůrazňuje skutečnost, že u pacientů léčených intenzivními inzulínovými režimy může být výskyt hypoglykémií až trojnásobně vyšší než u konvenčního typu léčby. Správně upozorňuje na individuální odpověď u každého diabetika a z toho také pramenící diagnostický postup.

Kapitola endogenně podmíněného hyper inzulinismu – Organický hyperinzulinismus – rozebírá podrobně především inzulinom. Je doplněna podrobným popisem testů k diagnostice organického hyperinzulinismu. Uvádí moderní diagnostické metody, především počítačovou tomografii a endoskopickou ultrasonografii, jejichž senzitivita je v případě inzulinomu 77–89 %. Zdůrazňuje však, že i přes nepochybný pokrok v zobrazovacích technikách platí, že dia gnóza inzulinomu je založena především na klinickém obrazu podpořeném biochemickým průkazem hypoglykémie. Dále rozebírá přednosti i nevýhody chirurgické léčby a léčby konzervativní.

Závěrečná část patří hypoglykémii po jídle.

Jednotlivé kapitoly monografie na sebe bez zbytečného opakování informací logicky navazují. Kniha poskytuje podrobné up to date informace, přes vysokou odbornou úroveň textu je psána srozumitelně a její studium nevyžaduje žádnou jinou než postgraduální úroveň čtenáře.

Edita Vitoušová

literatura
Ohodnoťte tento článek!