literatura

Lidský genom na rozhraní tisíciletí

Radim Brdička

Grada Publishing, 2001 edice Malá monografie, vydání první, 256 s., 250 Kč, 336 Sk, ISBN 80-247-0118-9; www.gradapublishing.cz

Poznatky v oblasti molekulární biologie a genetiky se explozívně rozvíjejí. Revolučně se mění pohledy na evoluci organismů včetně vývoje lidského rodu, na odchylky a onemocnění sužující lidstvo, ale i na možnosti vyplývající z poznání lidského genomu. Brdičkova publikace je proto snad nejaktuálnějším dílem české odborné literatury.

Její odborné spektrum je velmi široké. Zahrnuje charakteristiku centrálního dogmatu molekulární genetiky a lidského genomu, chromosomální mapy s rozborem a komentáři vybraných významných genů, vývojové aspekty genomu a jeho studium, včetně výzkumných a diagnostických molekulárně genetických metod, a  problematiku genové terapie.

Svou koncepcí se práce zásadně odlišuje od učebnic a monografií. Nejedná se o logicky návazné řazení poznatků a zákonitostí. Autor oslovuje čtenáře, u kterých předpokládá minimálně základní orientaci v biologii, molekulární genetice a medicíně. Naprostá unikátnost přístupu spočívá v tom, že se jedná o pohled (či spíše nadhled) vynikajícího špičkového odborníka s celoživotními zkušenostmi v oboru, s vytříbeným kritickým myšlením na současný stav poznání a na mnohotvárnost jeho problémů, včetně úvah významných pro společnost, resp. etiku. Autor prezentuje své často originální názory a nutí čtenáře k zamyšlení a formování jejich vlastních názorových úvah.

Není to často čtení snadné – některé kapitoly jsou vysloveně čtivé a čtou se jedním dechem, např. stati o mutacích, genech našich smyslů, duševních odchylek, evoluci genomu a genové terapii. Velice srozumitelně jsou podány i metodické kapitoly. Celoživotní pedagogická činnost autora mu dává schopnost vysvětlit i složité metodiky jednoduše. Některé kapitoly jsou podány stručněji s ohledem na kontrolu rozsáhlosti textu, např. kancerogeneze, velmi přehledně jsou však uvedeny tabulky angažovaných genů. Nejméně čtivé jsou stati pojednávající o mapách lidských chromosomů. I když se nejedná – a ani se jednat nemůže – o encyklopedické pojetí prezentace genů, jsou autorem vybrané geny a charakterizace jejich fyziologie a patologie s autorovými kritickými poznámkami na po zornost a porozumění pro čtenáře nejnáročnější. To však knize neubírá na kvalitě. Každý čtenář se v ní „najde“ a má možnost se opakovaně k textu vracet.

V úvodu se autor zmiňuje o obtížích sepsat souhrnnou práci v oboru s tak bouřlivým nárůstem a rychlým stárnutím poznatků, jako je molekulární genetika. Tomuto zákonitému procesu však autor velmi úspěšně čelí zařazením internetových adres databází vztahujících se k diskutovaným problémům, které jsou kontinuálně revidovány a doplňovány. Tento přístup je jedním z největších kladů publikace, umožňující čtenáři získávat recentní data současná i budoucí. Práce se tak mimo jiné stává přechodem mezi klasickou knižní formou a perspektivní elektronickou formou prezentace dat.

Edita Vitoušová

Česká kardiologie a kardiologové

Zdeněk Fejfar et al.

Galén, 2001, edice Almanach medicíny, první vydání, vázané, barevné, 336 s., 400 Kč, www.galen.cz

Je radost mít v ruce tuto knížku – je totiž velmi krásně vytištěna a svázána. Je radost tuto knížku číst. Četba je spojena s pocity obdivu k profesoru Fejfarovi a jeho spolupracovníkům pro mimořádnou píli a důkladnost, se kterou historii české kardiologie popsali. Dále se neubráním pocitu závisti, že jsou to čeští kardiologové, kterým se dostalo tak dokonalého popisu historie jejich oboru a osobností, které v něm působily. Díky této monografii nebude nikdo z nich zapomenut a stávají se – vznešeně řečeno – nesmrtelnými.

Mimo prologu, úvodního slova a epilogu je v knize osm kapitol. Prvá z nich je věnována počátkům kardiologie v ra kousko- -uherské monarchii a v letech 1919–1929. Už v této kapitole se objevují četné portrétní fotografie, které pak provázejí všechny kapitoly. Je až neuvěřitelné, jak se autorům podařilo tak rozsáhlou obrazovou dokumentaci obstarat. Je zde Purkyně, Škoda (který mimochodem je jako jediný Čech portrétován na fresce Diego Rivery, který na ní zobrazil Olymp světové kardiologie – tato freska je rovněž v knize uveřejněna), Eiselt, Maixner, busta Basche, který prvý nekrvavě měřil krevní tlak, a konečně generace, která mnohé z nás učila – Weber, Herles, Šikl, Janota. Kapitola je doplněna barvitými vzpomínkami profesora Herlese na prvou elektrokardiografickou diagnózu infarktu myokardu, která byla sekčně verifikována, a také elektrokardiogramem prezidenta Masaryka, který v roce 1936 profesor Herles natočil. V kapitole jsou uvedeny tehdejší možnosti kardiologické terapie – její rozsah se do padesátých let příliš neměnil a naše generace tento „léčebný arzenál“ ještě zažila. Ke kapitole, podobně jako ke každé následující, je připojena i podrobná bibliografie.

V další kapitole (prof. Fejfar) je popsána historie Československé kardiologické společnosti. Její počátky jsou spojeny se jménem profesora Václava Libenského – v kapitole jsou dokonce fotografie všech členů prvního výboru společnosti. Úroveň a důstojnost lékařských společností je dána osobnostmi, které v ní působí – z tohoto hlediska byla již tehdy úroveň společnosti velmi vysoká – zaručovala to jména např. Hynek, Hanák, Bouček, Jerie, Jirásek, Jedlička, Weber a další. Kromě internistů to byli i teoretici, porodníci, chirurgové. Jednatelem byl profesor Brumlík, který již tehdy plánoval specializovaný kardiologický ústav. V kapitole je vzpomenut profesor Mentl, který byl ministrem zdravotnictví v Syrového vládě a jako jediný byl proti kapitulačnímu diktátu. Po válce se věnoval pregraduální a postgraduální výuce v kardiologii. V roce 1948 byl režimem pronásledován a zbaven pedagogických hodností. V kapitole je výčet četných členů kardiologické společnosti, přehled význačných publikací předválečných, válečných i poválečných, přehled mezinárodních zasedání až do roku 1989, udělené ceny společnosti. Jsou zde uvedeni všichni předsedové společnosti a jejich fotografie. Vzpomenul bych profesory Lukla, Reiniše, Sumbala (Slovensko) a další, včetně portrétů organizátorů významných sympozií a sjezdů společnosti. Nechybí ani fotografie sekretářek společnosti, kterým je takto vzdán dík za jejich práci. V kapitole je zajímavý graf, který ukazuje, že třetina členů společnosti je mladší čtyřiceti let – pozitivně se hodnotí postgraduální výchova, a naproti tomu málo optimistické je posouzení přítomné vědecké činnosti.

V další kapitole (prof. Fejfar) je popsána historie světové kardiologie a v jejím kontextu podrobně i historie kardiologie české až do roku 1999. Opět obdivuhodný je záběr kapitoly a obrazové dokumentace i její objektivita. Není snad významnější osobnosti v kardiologii, a to jak na půdě akademické, tak mimo ni, aby o ní nebyla v kapitole zmínka. Zdá se mi, že zde naplňuje profesor Fejfar nejúspěšněji motto, které má v záhlaví prologu knihy: „Společnost, která si neváží historie a tradice, ztrácí svoji identitu“. V kapitole jsou popsána kardiologická pracoviště pražská a mimopražská. Zvláštní pozornost je věnována pracovištím moravským – Brnu, Olomouci a Ostravě. Kapitola má celkem 99 citací.

Následuje kapitola o české kardiochirurgii (prof. Hučín). Ani zde se nemusí česká medicína stydět – zaznívají zde legendární jména Jirásek, Diviš, Bedrna, Polák, Rapant, Navrátil, Procházka, Špaček, Lichtenberg, Hejhal, Kočandrle, pak dětští kardiochirurgové – Václav Kafka, Stark, Hučín.

Prof. Šamánek napsal následující kapitolu o historii dětské kardiologie. Opět oblast, v níž jsme se ve spojení s dětskou kardiochirurgií dostali mezi nejvyspělejší země světa. Kapitola je dokumentována statistikami provedených zákroků, úmrtností a dalšími tabulkami. Podrobně je popsána historie základního pracoviště, kterým je Dětské kardiocentrum v Praze-Motole.

Opět se objevují jména Padovcová, Bor, Krčílková, a zejména jména těch, kteří dovedli dětské kardiocentrum k jeho slávě – profesorů Šamánka a Hučína. V kapitole je zmíněna složitá situace při vzniku kardiocentra a všechny okolnosti, které vznik doprovázely. V kapitole jsou opět unikátní zajímavé fotografie – pracovníci kardiocentra např. s  Fidelem Castrem, princeznou Dianou a s paní Olgou Havlovou.

Pak následuje kapitola o české angiologii (Linhart, Přerovský). Její začátky jsou spojeny se jmény profesorů Prusíka a Reiniše. Zmíněna je i rekonstrukční cévní chirurgie a současný stav české angiologie.

V knize je pozornost věnována i experimentálnímu výzkumu v kardiologii. Tento je pojednán v kapitole profesorů Ošťádala a Braveného – autorů z nejpovolanějších. Experimentální výzkum se u nás odvíjí od Purkyně a navazují na něj tak slavné osobnosti, jako byl Babák, Karásek a zejména Laufberger. V kapitole je pak zmíněna pražská škola experimentální kardiologie, spojená se jménem profesora Poupy (na něj navazuje jeden z autorů kapitoly prof. Ošťádal), a brněnská škola, spojená se jménem profesora Kruty (z ní vyšel další autor, prof. Bravený).

Last but no least je možno říci o poslední kapitole z pera profesorů Jerieho a Fejfara, která obsahuje krátké biografie českých kardiologů, kteří působili v zahraničí (většina z nich emigrovala z politických důvodů v období totality). Osobnosti jsou uvedeny podle zemí, v kterých působily. Zde se opět setkáváme s jmény legendárních osobností – uvedu profesora Broda, Starka, Ganze, Jerieho, Fencla a další, mezi kterými najdeme svoje známé a přátele.

Prof. MUDr. Karel Trnavský, DrSc.

Clinical Case Reporting in Evidence-based Medicine

Jenicek M., London, Arnold, 2001,

2. vydání, 231 s., cena GBP 18,99.

ISBN 0-340-76399-X.

S kazuistikami – referováním o jednotlivých klinických případech – se lékaři setkávají na mnoha místech. Již na lékařské fakultě patří prezentování klinických případů k názorné, často používané a oblíbené formě výuky, drobnými kazuistikami je referování na vizitách, kazuistiky najdeme téměř ve všech odborných časopisech. Jsou nedílnou součástí nejen klinického života, ale i výzkumu. I když je jasné, že kazuistika nemůže dosáhnout vědecké úrovně prospektivní randomizované studie nebo kontrolované studie s velkým počtem probandů, je kliniky oblíbená. Referování o jednotlivém případu může znamenat začátek série případů, a tedy epidemiologickou studii. Může také být podkladem patofyziologické hypotézy vedoucí k potvrzující experimentální studii. Existuje mnoho případů takovéhoto postupu, které vedly k popsání nových nozologických jednotek (např. AIDS, „nemoc šílených krav“).

Vhodně vybraná a dobře napsaná kazuistika tedy patří především v klinickém výzkumu mezi vědecké postupy. Jaký případ je ale vhodný pro odborný časopis? A jak jej správně popsat? Pokud s tím nemáte praxi a kolegové vám nemohou nebo nechtějí poradit, přečtěte si čtvrtou a pátou kapitolu této knihy a vše se dozvíte – jaký případ vybrat, jaká data prezentovat, jak správně napsat diskusi a jaký je vhodný výběr bibliografického materiálu. V následujícím oddíle je prezentován názorný příklad. Informace, jaký výzkum může následovat po uveřejnění kazuistiky, jsou uvedeny v osmé kapitole. V úvodní části je popsán význam kazuistik, ve druhé kapitole jejich místo v „medicíně založené na důkazech“ (evidence-based medicine), kam neodmyslitelně patří. Zde se autor dostává z „vědeckého pole“ více do oblasti výuky, kde jsou kazuistiky vhodným a používaným nástrojem při osvojování nových poznatků v pregraduálním i postgraduálním období studia. Vše je popsáno srozumitelně, výstižně. Text je doplněn několika schématy a obrázky, ale především množstvím tabelárně uspořádaných shrnutí nejdůležitějších informací.

Autorovi se podařilo vybrat nejdůležitější informace o postavení kazuistik v současné medicíně a dobře popsat jejich přípravu, především pro prezentaci v odborných časopisech. Vystihl i jejich roli v současném spektru vědeckých informací i spojení mezi referováním o jednotlivých případech, sériích případů a velkými, kontrolovanými klinickými studiemi. Knihu lze doporučit především mladým lékařům, kteří se chtějí naučit prezentovat klinické případy v jasné, srozumitelné a úplné formě.

Adresa nakladatelství: Arnold, 338 Euston Road, London NW1 3BH, Great Britain.

Doc. MUDr. Miroslav Heřman, PhD.

Minor Surgery. A Text and Atlas

Brown J.S., London, Arnold, 2000, 470 s., 4. vydání, cena 85,- GBP. ISBN 0-340-76113-X.

Vychází-li kniha ve 4. vydání, již to samo svědčí o její úspěšnosti. V tomto případě úspěch nepřekvapuje, protože způsob zpracování problematiky drobnějších chirurgických výkonů je výborně zvolen a pro čtenáře atraktivní. Také tematika je taková, že oslovuje široký okruh lékařů. Nalezneme zde popis prakticky všech chirurgických výkonů, které mohou být prováděny ambulantně. Ale nejen popis! Především fotografie, případně schémata jednotlivých výkonů, které jsou velice názorné a instruktivní. Poslední vydání bylo rozšířeno i o problematiku drobné chirurgické oftalmologie, gynekologie, stomatologie i plastické a rekonstrukční chirurgie.

Obsah knihy je rozčleněn do pěti oddílů. V prvním jsou popsány základní techniky anestezie, incize kůže, sutury, elektrokauterizace, chemická kauterizace, diatermie, kryoterapie, ochrana proti infekcím, ale také výběr vhodných nástrojů, organizace práce na sále, úloha sestry – instrumentářky. Zmíněna je i histologie běžných lézí a základní metody statistické analýzy. Druhá, nejobsáhlejší část popisuje rutinní drobné chirurgické zákroky, jako například injekce a aspirace, incize abscesů a kožních lézí, řešení epistaxe, použití rektoskopu a sigmoideoskopu, léčbu hemoroidů, varikózních žil a drobné chirurgické procedury v gynekologii. V následujících dvou oddílech jsou uvedeny speciální techniky včetně dekomoprese karpálního tunelu, excize ganglií, oftalmologická a dentální problematika, se kterou se může setkat praktik – všeobecný chirurg. Závěrečná část je věnována administrativě a regionálně zaměřena na Velkou Británii. Obsahuje však i v našich podmínkách použitelné informace pro pacienty před vybranými druhy výkonů.

Všechny výkony uvedené v knize jsou popsány stručně, výstižně, ale úplně – od přípravy pacienta (je-li zapotřebí), anestezie, přes vlastní provedení až k pooperační péči a možným očekávaným výsledkům. Připojené fotografie provedení výkonů, případně schémata vhodně doplňují text a přispívají k vynikající názornosti. Obrazů je velké množství, jsou barevné, kvalitně vytištěné, takže označení díla jako atlasu je zcela oprávněné.

Knihu ocení zejména chirurgové především ambulantně praktikující, ale také všeobecní lékaři provádějící nebo chystající se provádět některé z malých chirurgických výkonů. Lze ji vřele doporučit jako učebnici – svou názorností je velmi vhodná pro pochopení principů a postupu provádění drobných chirurgických výkonů.

Adresa nakladatelství: Arnold, 338 Euston Road, London NW1 3BH, Great Britain.

Doc. MUDr. Miroslav Heřman, PhD.

Ohodnoťte tento článek!