Minimálně invazívní léčba vrozených vad horních močových cest u dětí

SOUHRN

Vrozené vývojové vady horních močových cest tvoří významnou skupinu onemocnění, kde je část dětí nutné operovat. Laparoskopie stejně jako v jiných oblastech chirurgie i zde nabídla výhody miniinvazívní chirurgie. Poskytuje možnost zvětšení obrazu, přesnou disekci tkání a tím minimalizaci operačního traumatu. Menší operační trauma je spojeno se sníženou spotřebou analgetik, kratší hospitalizací a to při zachování dobrých funkčních výsledků a bezpečnosti dítěte. V neposlední řadě je spojena s výborným kosmetickým výsledkem, jehož význam roste s věkem pacienta. Výkony jsou prováděny jak pro obstrukční, tak refluxní vady ledvin se simplexními i zdvojenými kalichopánvičkovými systémy. Na některých pracovištích jsou laparoskopické operace u vybraných skupin těchto onemocnění upřednostňovány před otevřenou operací. Sporný zatím zůstává benefit laparoskopie u nejmenších dětí, zejména mladších jednoho roku. Retroperitoneoskopie podobně jako otevřené výkony nabízí možnost operovat primárně retroperitoneálně uložené orgány jako ledviny a vývodné močové cesty bez nutnosti vstupu do břišní dutiny. Představuje také alternativu u dětí, kde transperitoneální laparoskopický výkon není z různých důvodů možný nebo je spojen s vyšším operačním rizikem.

KLÍČOVÁ SLOVA

hydronefróza • megaureter • vezikoureterální reflux • pyeloloplastika • heminefrektomie • ureteropyeloanastomóza • ureteroureteroanastomóza • nefrektomie • laparoskopie • retroperitoneoskopie

SUMMARY

Sedlacek, J. Minimally invasive treatment of congenital anomalies of the upper urinary tract in children Congenital defects of upper urinary tract, represents an important group of surgically treated problems in paediatric urology. Laparoscopy brings an advantage of miniinvasive approach to this field of surgery. It offers possibility of view magnification with precise tissue dissection and minimal surgical trauma. Decreased operation trauma is associated with decreased analgesic consumption, shorter hospital stay with preserved good functional results and child safety. It is also associated with excellent cosmetic results mainly important for older patients. Procedures are performed for both, obstructive and refluxing uropathies in simplex and also in duplex kidney anomalies. In some institutions are laparoscopic procedures in selected cases methods of choice before open ones. Still controversial is benefit of laparoscopy for youngest children, especially under one year of age. Retroperitoneoscopy offers possibility of extraperitoneal approach to the primary retroperitoneal organs like a kidney, renal pelvis and ureter. It also represents an alternative for children where transperitoneal laparoscopic approach is not possible or is potentially associated with increased surgical risks.

KEY WORDS

hydronephrosis • megaureter • vezikorenal reflux • pyeloplasty • heminephrectomy • uretero-pyelostomy • uretero-ureterostomy • nephrectomy • laparoskopy • retroperitoneoscopy

Vrozené vývojové vady horních močových cest tvoří důležitou a klinicky závažnou skupinu vrozených onemocnění v praxi dětského urologa. Tato onemocnění mohou být spojena s obstrukcí v odtoku moči (kongenitální hydronefróza, obstrukční megaureter, ektopický megaureter…) nebo s refluxem moči z močového měchýře do močovodu a ledviny (primární vezikoureterální reflux, refluktující megaureter …). Vzácněji pak nalézáme u dítěte kombinaci obou patologických stavů (např. zdvojené anomálie s ektopickým megaureterem horního segmentu a refluxem do dolního segmentu). V pediatricko-urologické praxi bývají tato vrozená onemocnění nejen horních, ale i dolních močových cest, jako jsou chlopeň zadní uretry nebo vrozená stenóza močové trubice, spojená také s obstrukcí nebo refluxem, označována obecnějším výrazem vrozené obstrukční nebo refluxní uropatie. Péče o pacienty s těmito onemocněními je založena na včasné detekci klinicky významné obstrukce. Tedy takové překážky v odtoku moči, která povede k trvalému a nezvratnému poškození renální funkce, jestliže nebude včas odstraněna. Ve druhém případě vezikoureterálního či vezikorenálního refluxu je léčba zaměřena na prevenci a odstranění rizika febrilních uroinfekcí, které mohou vést k vývoji jizev v ledvinném parenchymu a opět k trvalé ztrátě ledvinné funkce. Řada dětí s refluxními a obstrukčními uropatiemi je zachycena již v rámci prenatálního sonografického screeningu. Nalézána je zejména jedno- nebo oboustranná dilatace dutého systému ledviny plodu, v závažnějších případech pak i megavezika, megauretery nebo oligohydramnion. Další skupina dětí s vrozenými vývojovými vadami horních močových cest je zachycena v rámci postnatálního sonografického screeningu, jestliže se na daném porodnickém pracovišti provádí. Známkou možné vady je opět dilatace dutého systému ledvin, zdvojení ledviny, nález dilatovaného močovodu, solitární ledviny, asymetrie velikosti ledvin nebo změny echogenity renálního parenchymu. I přesto je velká část dětí zachycena až v rámci první nebo opakované ataky febrilní uroinfekce, vyšetření pro neprospívání, neklid dítěte nebo opakované bolesti břicha, vzácně pak při vyšetření pro recidivující bakteriurie, perzistující denní nebo noční inkontinenci moče nebo ureterickou inkontinenci u dívek.
Jestliže je v průběhu sledování identifikována klinicky významná obstrukce, opakují-li se febrilní uroinfekce i přes zajišťovací léčbu antibiotiky nebo přetrvává-li u dítěte významná patologie, která znamená dlouhodobé či dokonce celoživotní riziko poškození funkce ledviny, vývoje urolitiázy, rozvoje renální hypertenze event. febrilních uroinfekcí, doporučujeme chirurgickou léčbu. Principiálně je tato léčba zaměřena na odstranění překážky v odtoku moči, odstranění vezikoureterálního refluxu, resekci afunkčních ledvinných segmentů nebo odstranění celého hypofunkčního nebo afunkčního orgánu. Rekonstrukční operační výkony pro vrozené vady horních močových cest zahrnují jednak operace na úrovni ledvin, močovodů, ale také na úrovni močového měchýře.
Dnes víme, že laparoskopie postupně pronikla téměř do všech oblastí chirurgie, etablovala se jako plnohodnotná operační technika, schopná nabídnout miniinvazívní alternativu téměř všech typů operací v přirozených či uměle vytvořených tělních dutinách. Potvrdila svoji suverenitu díky zvětšení obrazu s možností přesnější tkáňové disekce, menší pooperační bolesti, spotřebě analgetik, výbornému kosmetickému efektu a zkrácení délky hospitalizace při zachování dobrých funkčních nebo onkologických výsledků.(1) Obdobně a logicky si laparoskopie našla své místo i na poli rekonstrukční dětské urologie. Její role je natolik významná, že u některých diagnóz, jako je například nehmatné varle, je dokonce suverénní metodou volby. Obdobně se tato metoda prosazuje i v operativě vrozených vad horních močových cest.(2) Rozvoj laparoskopie a miniinvazívní chirurgie v dětské urologii má určitá specifika a je ovlivňován několika faktory. Jednak otevřené operace vykazují dlouhodobě dobré funkční výsledky s relativně nízkým výskytem komplikací. Vliv na časný plnohodnotný návrat k běžnému životu je u nejmenších dětí zejména pod rok věku irelevantní. Navíc laparoskopie u nejmenších dětí naráží na omezené možnosti operačního prostoru. Většina těchto především technických omezení byla eliminována zavedením menších a kratších operačních nástrojů například o průměru 3 mm a délce 30 cm. Také rostoucí zkušenosti s laparoskopií v centrech s vysokými počty těchto operací vedly v některých případech k vytvoření specifických postupů, které usnadňují disekci operovaných struktur, zrychlují průběh operace, minimalizují operační trauma a přitom neovlivňují dobré funkční výsledky.(3) V neposlední řadě je třeba zmínit i rizika spojená se specifiky anestezie u nejmenších dětí, které rychle ztrácí tělesnou teplotu a mají omezenou kardiopulmonální rezervu. U dětí totiž převažuje brániční typ dýchání, kapnoperitoneum omezuje exkurze bránice a snižuje tak možnost výměny krevních plynů. Situace je navíc komplikována vyšší resorpcí CO2 do běhu při kapnoperitoneu. Omezená ventrikulární compliance srdce omezuje možnosti jak zvýšit srdeční výdej. To je u malých dětí možné jen za cenu zvýšení srdeční frekvence, která vede ke zvýšené spotřebě kyslíku v myokardu. Hrudník malých dětí má větší compliance. Vyšší inspirační tlak během umělé ventilace tak vede k větší expanzi plic a vyššímu riziku barotraumatu.(4) Také samotné kapnoperitoneum není u dětí bez rizika. Vyvolává hyperkapnii, respirační acidózu, vysouší dutinu břišní a rychlá výměna plynu během výkonu ochlazuje tělesné jádro dítěte. Zvýšený intraperitoneální tlak vede ke kompresi cév a ischémii splanchniku. Po zrušení přetlaku vede reperfúze orgánů k uvolnění volných radikálů, oxidativnímu stresu ve tkáních a zvýšeným nárokům na metabolismus, oběh a ventilaci.(4) Přesto je z dnes již dlouhodobých zkušeností patrné, že se jedná o bezpečnou metodu.(5) Na uvedená rizika je třeba myslet zejména u komplikovaných a rizikových pacientů. V dětské urologii jsou operace vrozených vad horních močových cest obvykle prováděny konvenční laparoskopickou technikou pomocí speciálních nástrojů, zavedených do přirozených tělních dutin (např. břišní dutina) naplněných plynem, přes tzv. porty nebo trokary. Nástroji je pak uvnitř těla pacienta proveden vlastní operační výkon. Jestliže je výkon prováděn v peritoneální dutině, hovoříme o tzv. transperitoneálních laparoskopických výkonech. Ve snaze snížit riziko poranění nitrobřišních orgánů jako střev, jater apod., při operaci primárně retroperitoneálně uložených orgánů (ledvina, nadledvina, ledvinová pánvička, močovod) byla zavedena operační technika, založená na principu umělého vytvoření dutiny a tím i operačního prostoru v retroperitoneu, tzv. retroperitoneoskopie.(6) Z krátké incize na boku nebo více dorzálně je otevřeno retroperitoneum. Pomocí expanzního balónu vsunutého incizí do retroperitonea je vytvořen vlastní operační prostor, do kterého jsou zavedeny pracovní nástroje a realizován vlastní výkon. Kromě již uvedené výhody nižšího rizika poranění intraperitoneálních orgánů nevede ke vzniku adhezí a tento přístup je výhodný u pacientů, kde je vyšší riziko infekčních komplikací – například u dětí s infikovanými renálními segmenty, kde peroperační perforace či leak infikované moči do operačního pole může způsobit vážné pooperační komplikace jako peritonitidu či mezikličkový absces. Limitací metody je ještě menší operační prostor než v peritoneální dutině a z toho vyplývající poměrně dlouhá doba, která je nutná pro bezpečné zvládnutí této techniky.
Právě poměrně dlouhá výuková křivka nutná k dobrému a bezpečnému zvládnutí konvenční laparoskopie u dětí je důvodem, proč vidíme v posledních letech výrazný nástup robotické operativy i v dětské urologii. Prostorový 3D pohled a možnost 360st. manipulace nástroji ve všech osách uvnitř těla pacienta, jsou zásadní pro usnadnění rekonstrukčních operací. Navíc technický a technologický pokrok přináší postupně menší varianty robotických nástrojů a tím dále facilituje pronikání miniinvazívní robotické chirurgické léčby do problematiky vrozených vývojových vad horních močových cest. I přesto ale zůstává laparoskopická a robotická operativa v dětské urologii soustředěna na specializovaná centra s dostatečným nejen technickým vybavením, ale disponující také adekvátními možnostmi a zkušenostmi s anestezií malých dětí a odpovídající pooperační péčí.

LAPAROSKOPICKÁ PYELOPLASTIKA

Pyeloplastika je operační výkon prováděný u dětí s vrozenou hydronefrózou s klinicky významnou obstrukcí, tedy s narůstající dilatací, nebo klesající nebo nízkou relativní funkcí postižené ledviny. Jindy jsou důvodem k operaci symptomy – febrilní uroinfekce, neprospívání, bolesti břicha apod. Během výkonu je odstraněna překážka, která je v tomto případě v pyeloureterální junkci (PUJ), přechodu pánvičky a močovodu. Etiologicky je překážka v odtoku nejčastěji způsobena vrozeným zúžením, „zalomením“ PUJ při vysokém odstupu močovodu z pánvičky nebo malrotací ledviny. Jindy je důsledkem aberantně probíhajícího cévního svazku, který samostatně zásobuje dolní pól ledviny a kříží tak svým průběhem močovod, respektive oblast PUJ. Vzácně je pak vrozená hydronefróza důsledkem fúzní anomálie ledviny, jako například u podkovovité ledviny (ren arcuatus), kdy je močovod komprimován v úseku, kde naléhá na parenchymový můstek. Vlastní operační výkon je založen na několika principech – jednak kompletní excizi pyeloureterálního přechodu a následné anastomóze pánvičky a močovodu (resekční pyeloplastika podle Anderson-Hynese), rozšíření stenotického úseku (Fengerova plastika, Culp deWeerdova plastika) nebo přerušení PUJ a následné anastomóze ureteru s lalokem vytvořeným z ledvinné pánvičky (Kučerova pyeloplastika). Celkově vykazují operace vrozené hydronefrózy vysokou úspěšnost přesahující 97 %.(7) Miniinvazívní alternativu představuje laparoskopická pyeloplastika, která kopíruje principy otevřených operací. Jsou prováděny jak transperitoneální, tak retroperitoneoskopické výkony. Funkční výsledky jsou zcela srovnatelné s výsledky otevřených operací a pohybují se mezi 92–100 %.(8, 9) Během transperitoneální laparoskopické operace je ledvina a ledvinná pánvička obnažena poté, co je v tzv. Toldtově linii incidováno nástěnné peritoneum laterálně od tračníku. Mediálním odkloněním hepatální flexury vpravo a lienární flexury tračníku vlevo pronikáme k ledvině a její pánvičce. Na levé straně je ale tračník upnutý poněkud kraniálněji a pánvička se reálně nachází mediálně od tračníku za nástěnným peritoneem. U dětí, kde je relativně malé množství intraabdominálního tuku, bývají dilatovaná pánvička a proximální močovod dobře patrné, jak vystupují mezi kolickými tepnami levé části tlustého střeva. Prostou incizí peritonea přímo nad dilatovanou pánvičkou tak lze proniknout přímo k PUJ a kraniálnímu části ureteru. Tento tzv. transmezokolický přístup je možný jen vlevo (Obr. 1). A protože není třeba mobilizovat a odklánět tračník, rozsáhle preparovat oblast ledviny a pánvičky, celkový operační čas je oproti standardnímu laterokolickému přístupu kratší.(3) Alternativu k transperitonální laparoskopické operaci vrozené hydronefrózy představuje retroperitoneoskopická pyeloplastika. Tento přístup je některými autory preferován, jednak vzhledem k již zmíněným výhodám (prevence poranění orgánů, prevence adhezí…), tak i pro nízké riziko komplikací z případného pooperačního urinózního leaku.(10) V klinické praxi existují dvě varianty výkonu, užívanější laterální přístup s polohou nemocného na boku, nebo dorzální s polohou nemocného na břiše.(11) Omezený operační prostor při retroperitoneoskopické operaci hydronefrózy, zvláště jedná-li se o velkou dilataci pánvičky, dorzální přístup k pánvičce, kdy může dojít k přehlédnutí aberantního cévního svazku a je-li svazek identifikován, pak je nutné šít anastomózu za tímto svazkem, činí z operace technicky značně náročný výkon a vyžaduje rozsáhlé zkušenosti s laparoskopickou operativou.(12, 13) Nejčastější pooperační komplikací je urinózní leak, v některých případech doprovázený teplotami. Prevencí pooperačního úniku moči z anastomózy je použití nějaké formy derivace moči. Nejčastěji jsou používány ureterální stenty, nefrostomie nebo ureterální katétry. Ze zkušeností s otevřenými operacemi víme, že riziko urinózní sekrece po operaci je relativně malé, a to zejména u nejmenších dětí. Proto je v této skupině možné bezpečné provedení pyeloplastiky i bez použití derivace moči z ledviny u více než poloviny dětí.(14) Podobné výsledky má i laparoskopická pyeloplastika. I zde je při pečlivém sešití anastomózy umožněném zvětšením obrazu u téměř poloviny dětí (49 %) dokončit operaci bez použití ureterálního stentu, nefrostomie nebo uretrální cévky s nízkým rizikem pooperačního urinózní leaku (11,4 %). Nevhodnými kandidáty na bezstentový typ výkonu jsou pacienti s aberantním cévním svazkem, tenkostěnnou pánvičkou, gracilním močovodem nebo malrotací ledviny.(14)

LAPAROSKOPICKÁ NEFREKTOMIE

V některých případech může být vrozená vada horních močových cest a ledviny spojená již od narození s těžkým poškozením nebo úplným zánikem její funkce. Jindy je tento stav výsledkem opakovaných zánětů nebo pozdně diagnostikované klinicky významné obstrukce. I přes nízkou nebo nulovou funkci může ale taková ledvina představovat dlouhodobé riziko, jednak zánětlivých komplikací, jako jsou opakované febrilní uroinfekce nebo recidivující signifikantní bakteriurie, ale i riziko rozvoje renální hypertenze. V řadě případů je proto nezbytné ledvinu odstranit. Vzhledem k benigní povaze onemocnění a zpravidla malé velikosti nefunkční ledviny, je požadavek na miniinvazívní způsob provedení nefrektomie zřejmý. Laparoskopická a retroperitoneoskopická nefrektomie, případně doplněná o ureterektomii či megaureterektomii, představují metodu volby zejména v adolescentním věku. Přináší excelentní kosmetický výsledek, menší potřebu pooperační analgezie, v případě retroperitoneoskopické operace i minimální riziko intraperitoneálních komplikací a celkově dobré výsledky s nízkým výskytem komplikací (5,3 %) v dlouhodobém sledování.(15) To jsou důvody, proč je na řadě pracovišť, která mají dostatek zkušeností s podobnými operacemi, laparoskopická nebo retroperitoneoskopická nefrektomie metodou volby u naprosté většiny dětí včetně těch nejmenší kolem roku věku.
Laparoskopická operace nabízí větší operační prostor. Je výhodná v situaci, kdy plánujeme spolu s nefrektomií i totální ureterektomii. Tento přístup je preferován i u dětí po opakovaných těžkých zánětech postižené ledviny, které vedou k reaktivním jizevnatým změnám v okolí ledviny a komplikují založení a expanzi dutiny v retroperitoneu při retroperitoneoskopii. Naproti tomu retroperitoneoskopický výkon je možný i tam, kde je transperitoneální operace komplikovaná, nebo dokonce nemožná. Zejména u dětí po opakovaných peritonitidách, dětí s peritoneální dialýzou, ventrikulo-peritoneálním shuntem nebo po opakovaných výkonech v dutině břišní s rozsáhlými adhezemi.(16) Na rozdíl od onkologické laparoskopické operativy, kde po odstranění postiženého orgánu nastává problém s jeho vyjmutím z dutiny břišní, nepředstavuje v případě vrozených vad ledvin, vynětí odstraněné ledviny a močovodu větší problém. Preparát vlastní ledviny je většinou malý, peroperačně lze odsát dilatovaný dutý systém a kolabovanou ledvinu s močovodem obvykle nebývá obtížné odstranit incizí po jednom z trokarů (Obr. 2).

LAPAROSKOPICKÉ OPERACE ZDVOJENÝCH ANOMÁLIÍ LEDVIN

Zdvojené anomálie představují další velkou skupinu vrozených vývojových vad ledvin a horních močových cest. Specifickým je pro ně fakt, že mohou být spojeny jak s obstrukcí, tak i s refluxem moči. U dětí indikovaných k operační léčbě jsou prováděny výkony na úrovni ledviny, močovodu nebo močového měchýře. Výkony mohou být ablační s odstraněním afunkční části zdvojené ledviny, případně s odstraněním příslušného močovodu, tzv. heminefrektomie nebo heminefroureterektomie. Nejčastěji je odstraňován horní segment, kde je porucha funkce důsledkem ektopického vyústění močovodu s rozvojem obstrukce a megaureteru. Vzácně je pak odstraňován dolní segment zdvojené ledviny. V takovém případě je poškození důsledkem vezikoureterálního refluxu.
Druhou skupinou jsou záchovné operace, během kterých propojujeme močovod obvykle patologicky změněného kraniálního dutého systém s pánvičkou intaktního dolního systému. Cílem je zajistit volný odvod moči pokud možno bez současného vezikoureterálního refluxu. Ureteropyeloanastomóza, jak se výkon nazývá, se provádí na úrovni ledviny. Další možností, jak provést tuto záchovnou operaci, je propojení obou močovodů na úrovni jejich vstupu do pánve. Pak hovoříme o ureteroureteroanastomóze. Výkony jsou prováděny nejen u dětí se zachovalou funkcí obou ledvinných segmentů, ale i v případech, kdy lokální anatomické poměry jako cévní anomálie zvyšují riziko významného poškození funkčního segmentu během operace.

LAPAROSKOPICKÁ HEMINEFREKTOMIE

Důvodem k odstranění afunkčního nebo hypofunkčního segmentu zdvojené ledviny bývají opakované febrilní uroinfekce, ureteterická inkontinence při extrasfinktericky vyústěném močovodu horního segmentu u dívek nebo symptomatický vezikoureterální reflux do dolního segmentu spojený se ztrátou jeho funkce. Principem operace je odstranění postižené části zdvojené ledviny a příslušného močovodu při současném maximálním zachování funkce zbývajícího orgánu. Během operace jsou vyhledány cévy, které zásobují odstraňovaný segment, tyto jsou přerušeny a poškozený parenchym je pak oddělený. Laparoskopická operace je prováděna transperitoneálně i retroperitoneoskopicky. První ze jmenovaných je výhodná zejména tam, kde plánujeme odstranit i dilatovaný megaureter, který může být zdrojem perzistující bakteriurie. Transperitoneální přístup nabízí dobrý operační prostor a mediální přístup k postižené ledvině. Na mediální straně ledviny je cévní stopka a dostatečný operační prostor umožňuje v indikovaných případech provedení ureterektomie až hluboko do pánve k močovému měchýři. Vpravo pronikáme k ledvině laterokolicky, vlevo lze i heminefrektomii u některých pacientů provést transmezokolicky (Obr. 3). Jednoznačnou výhodou laparoskopického přístupu je minimální mobilizace ledviny, což prakticky eliminuje riziko pooperační torze cévní stopky. Magnifikace obrazu přispívá k přesnému a bezpečnému ošetření cév postiženého segmentu a snižuje tak dále riziko poškození ponechané části ledviny. Vlastní resekce v parenchymu je obvykle provedena harmonickým skalpelem, který zároveň resekční okraj koaguluje. Zpravidla tak není nutné nakládat hemostatické stehy a tím opět snižujeme poškození zbylé části parenchymu. Resekát ledviny případně i močovodu jsou opět odstraněny malou incizí po zavedení trokaru.
Mezi hlavní rizika heminefrektomie patří již zmíněné poškození funkčního segmentu. Kompletní ztráta funkce ponechané ledviny je poměrně vzácná, uváděný výskyt této komplikace je v rozmezí mezi 0–9,1 %.(17, 18, 19) Obvykle se jedná o důsledek cévního poškození během operace, trakčního cévního traumatu s poškozením endotelu a intimy s následným vývojem trombóz nebo ischemie ledviny při kompresi cév kapnoperitoneem.(18, 19) Kontrolní pooperační izotopové vyšetření ale není pro ověření zachované funkce doporučováno. Průměrný pokles funkce se pohybuje jen kolem 3,6 % a pooperační průkaz perfúze dopplerovským sonografickým vyšetřením je dostačující.(19) Resekce ledviny je také spojena s rizikem peri- i pooperačního krvácení nebo vývoje urinomu při lézi kalichopánvičkového systému dolní moiety. Vzácně pak může dojít během odstraňování močovodu resekovaného segmentu k poškození močovodu pro ponechanou část ledviny. Celkový výskyt komplikací je po laparoskopické heminefrektomii uváděn mezi 0–13,6 %.(17)

LAPAROSKOPICKÁ URETEROPYELOANASTOMÓZA

Záchovný rekonstrukční výkon na úrovni ledviny – ureteropyeloanastomózu, indikujeme u dětí se zdvojenými anomálie se zachovanou funkcí obou segmentů, které trpí opakovanými febrilními uroinfekcemi, zjišťujeme u nich narůstající dilataci kalichopánvičkového systému nebo se jedná o dívky s ureterickou inkontinencí. Tato operace má dvě varianty. V prvním případě se jedná o řešení kompletně zdvojeného kalichopánvičkového systému s megaureterem horního segmentu. Močovod horní poloviny ledviny je přerušen na úrovni pánvičky pro dolní segment. Pánvička je otevřena na mediální straně a močovod je našit na otevřenou pánvičku. Kontinuita pánvičky a močovodu dolního segmentu je plně zachovaná (Obr. 4). V dalším kroku pak obvykle odstraňujeme většinu nebo kompletně celý močovod horního segmentu až do pánve. Druhý méně častý typ operace je určen pro jedince s nekompletním zdvojením, kteří trpí hydronefrózou dolního segmentu při ureter fissus (Obr. 5a, 5b). Pánvička dolního segmentu je resekována podobně jako při resekční pyeloplastice, včetně krátkého stenotického úseku ureteru, který vede ke spojení obou močovodů. Ureter horního segmentu se pak na laterální straně podélně otevře a sešije s otevřenou a resekovanou pánvičkou dolního segmentu.
Laparoskopický přístup nabízí i zde řadu výhod. Operace je prováděna transperitoneálně v semilumbotomické poloze. Mediální přístup k ledvině je zásadní pro dobrou identifikaci často gracilní pánvičky dolního segmentu, která může být uložena poměrně hluboko v renálním sinu. I zde je benefitem minimální mobilizace vlastní ledviny a magnifikace obrazu. Transperitoneální přístup umožňuje v případě potřeby provedení kompletní ureterektomie horního segmentu. Důležitým krokem během operace je způsob derivace moči. Vzhledem k faktu, že není přerušena kontinuita pánvičky a močovodu dolního segmentu, je v některých případech možné dokončit rekonstrukci bez použití derivace. Jindy je odvod moči do vodotěsného zhojení anastomózy zajištěn retrográdně zavedenou ureterální cévkou nebo stentem. Ureterální stent je výhodný zejména u operace pro hydronefrózu dolního segmentu při ureter fissus, kde je dostatečný prostor k uložení proximálního konce stentu v dilatované pánvičce. V případě kompletní duplexní anomálie je totiž pánvička dolního segmentu velmi malá a stent v ní není možné umístit. Jestliže je tedy peroperační použití derivace moči nutné a nelze-li zavést uretrální katétr, pak je jedinou možností nefrostomie.

Urinózní sekrece patří mezi hlavní pooperační komplikace metody. Řešením je dodatečné zavedení nějaké formy derivace moči – nejčastěji je to opět ureterální katétr nebo nefrostomie, v některých případech i uretrální stent.
Anastomóza na úrovni ledviny mezi gracilní, intrarenální pánvičkou dolní moiety a dilatovaným silnostěnným močovodem horního segmentu v blízkosti hlavních cév ledviny je technicky obtížná. Právě technická náročnost operace je důvodem, proč je některými chirurgy preferováno jednodušší řešení a sice ureteroureteroanastomóza nad vstupem močovodů do pánve. Jedná se o anastomózu typu end-to-side, kdy je močovod či megaureter horního segmentu přerušen a našit na úrovni nad zkřížením s velkými cévami na podélně otevřený ureter dolního segmentu. Močovod dolního segmentu je peroperačně zajištěn opět stentem nebo ureterálním katétrem, jednak pro snadnou orientaci a jednak pro zajištění optimálních podmínek pro zhojení.(20) Močovody jsou v této lokalizaci laparoskopicky relativně snadno přístupné. V okamžiku, kdy je megaureter horního segmentu výrazně širší než ureter dolní moiety, je možné je zúžit pro snadnější provedení anastomózy.(21) Komplikace jsou vzácné a jsou uváděny mezi 0–4,8 %. Nejčastěji se jedná o febrilní uroinfekci, pooperační urinom nebo strikturu v anastomóze.(21, 22) Nejobávanější komplikací tohoto řešení je ale tzv. „jo-jo“ fenomén. Je důsledkem relativního zúžení v místě spojení močovodů, které spolu s poruchou dynamiky megaureteru napojeného na močovod dolního segmentu může vést k situaci, kdy moč neodtéká volně do močového měchýře, ale „přelévá se“ mezi oběma spojenými močovody a renálními segmenty. Výsledkem je progredující dilatace obou močovodů a dutých systémů zdvojené ledviny a v krajním případě může vést i k poškození její funkce.

ZÁVĚR

Rozvoj mininvazívních chirurgických metod přinesl benefit i pro dětské pacienty s vrozenými vývojovými vadami horních močových cest. Konvenční laparoskopické a roboticky asistované operace těchto anomálií tvoří pevnou a výbornými výsledky prověřenou součást léčebných modalit. Vzhledem ke specifikům dětské anestezie a pooperační péče jsou tyto metody soustředěny do specializovaných center s odpovídajícím technickým a personálním zázemím.

Prohlášení: autor v souvislosti s tématem práce nemá střet zájmů.
Práce byla podpořena projektem OPPK „Materiálně technická základna pro výzkum v oblasti diagnostiky a léčby civilizačních a onkologických onemocnění a jejich závažných rizik ve VFN v Praze“, reg. č. CZ.2.16/3.1.00/24012, spolufinancovaným z Evropského fondu pro regionální rozvoj.

Literatura

1. SMALDONE, MC., POLSKY, E., RICCHIUTI, DJ., et al. Advances i pediatric urologic laparoscopy. The Scientific World Journal, 2007, 7, p. 727–741.
2. GARCIA-APARICIO, L., KRUEL, L., TARRADO, X., et al. Heminephroureterectomy for duplex kidney: Laparoscopy versus open surgery. J Pediatr Urol, 2010, 6, p. 157–160.
3. SEDLÁČEK, J., KOČVARA, R., MOLČAN, J., et al. Transmesocolic laparoscopic pyeloplasty in children: A standart approach for left-side repair. J Pediatr Urol, 2010, 6, No. 2, p. 171–177.
4. SMALDONE, MC., SWEENEY, DD., OST, MC., et al. Laparoscopy in paediatric urology: present status. BJU Int, 2007, 100, No. 1, p. 143-150.
5. NEHEMAN, A., NOH, PH., PIAGGIO, L., et al. The role of laparoscopic surgery for urinary tract reconstruction in infants weighing less than 10 kg: A comparison with open surgery. J Pediatr Urol, 2008, 4, p. 192–196.
6. YEUNG, CK., TAM, YH., SIHOE, JD., et al. Retroperitoneoscopic dismembered pyeloplasty for pelvieureteric junction obstruction in infants and children. BJU Int, 2001, 87, p. 509–513.
7. LIM, DJ., WALKER, RD. 3rd. Management of the failed pyeloplasty. J Urol, 1996, 156, p. 738–740.
8. SUBOTIC, S., WEISS, H., WYLER, S., et al. Dismembered and non-dismembered retroperitoneoscopic pyeloplasty for the treatment of ureteropelvic junction obstruction in children. World J Urol, 2013, 31, No. 3, p. 689–695.
9. EKIN, RG., CELIK, O., ILBEY, YO. An up-to-date overview minimally invasive treatment metods in ureteropelvic junction obstruction. Cent European J Urol, 2015, 68, p. 245–251.
10. EL-GHONEIMI, A., FARHAT, W., BOLDUC, S., et al. Laparoscopic dismembered pyeloplasty by a retroperitoneal approach in children. BJU Int, 2003, 92, p. 104–108. 11. URBANOWICZ, W., WIECZOREK, M., SULISLAWSKI, J. Retroperitoneoscopic nephrectomy in the prone position in children (point of technique). Eur Urol, 2002, 42, No. 5, p. 516–519.
12. REHMAN, J., LANDMAN, J., SINDARAM, C., et al. Missed anterior crossing vessels during open retroperitoneal pyeloplasty: laparoscopic transperitoneal discovery and repair. J Urol, 2001, 166, p. 593–596.
13. OLSEN, LH., RAWASHED, YF., JORGENSEN, TM. Pediatric robot assisted retroperitoneoscopic pyeloplasty: a 5-year experience. J Urol, 2007, 178, p. 2137–2141. 14. KOČVARA, R., SEDLÁČEK, J., DRLÍK, M., et al. Unstented laparoscopic pyeloplasty in young children (1-5 years old): a comparison with a repair using double-J stent or transanastomotic externalized stent. J Pediatr Urol, 2014, 10, No. 6, p. 1153–1159.
15. ESPOSITO, C., ESCOLINO, M., CORCIONE, F., et al. Twenty-year experience with laparoscopic and retroperitoneoscopic nephrectomy in children: considerations and details of technique. Surg Endosc, 2016, 30, No. 5, p. 2114–2118.
16. EL-GHONEIMI, A., SAUTY, L., MAINTENANT, J., et al. Laparoscopic retroperitoneal nephrectomy in high risk children. J. Urol, 2000, 164, p. 1076–1079.
17. JAYRAM, G., ROBERTS, J., HERNANDEZ, A., et al. Outcomes and fate of the remnant moiety following laparoscopic heminephrectomy for duplex kidney: A multicenter review. J Pediatr Urol, 2011, 7, p. 272–275.
18. CABEZALI, D., MARUSZEWSKI, P., LOPEZ, F., et al. Complication and late outcome in transperitoneal laparoscopic heminephrectomy for duplex kidney in children. J Endourol, 2013, 27, p. 133–138.
19. STRINE, AC., WHITTAM, BM., MISSERI, R., et al. Is renal scintigraphy necessary after heminephrectomy in children? J Pediatr Urol, 2016, 12, p. 38.e1–38.e4.
20. STORM, DW., MODI, A., JAYANTHI, VR., Laparoscopic ipsilateral ureteroureterostomy in the management of ureteral ectopia in infants and children. J Pediatr Urol, 2011, 7, p. 529–533.
21. MCLEOD, DL., ALPERT, SA., URAL, Z., et al. Ureteroureterostomy irrespective of ureteral size or upper pole function: A single centre experience. J Pediatr Urol, 2014, 10, p. 616–619.
22. GONZÁLEZ, R., PIAGGIO, L. Initial experience with laparoscopic ipsilateral ureteroureterostomy in infants and children for duplication anomalies of the urinary tract. J Urol, 2007, 177, No. 6, p. 2315–2318.
e-mail: josef.sedlacek@vfn.cz

O autorovi| MUDr. Josef Sedláček, FEBU, FEAPU Univerzita Karlova, 1. lékařská fakulta a Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, Urologická klinika

Obr. 1 Vyklenutá pánvička levé ledviny mediálně od colon descendens při transmezokolické laparoskopické pyeloplastice (zdroj: archiv autora)
Obr. 2 Preparát ledviny s částí močovodu po retroperitoneoskopické nefrektomii (zdroj: archiv autora)
Obr. 3 Transmezokolická heminefrektomie horního segmentu vlevo. V levém nástroji zachycený resekovaný horní segment ledviny s močovodem. (zdroj: archiv autora)
Obr. 4 Snímek vylučovací urografie u dívky po laparoskopické ureteropyeloanastomóze vpravo (zdroj: archiv autora)
Obr. 5a Vylučovací urografie s podáním furosemidu (snímek po mikci) u hocha s ureter fissus vlevo a hydronefrózou dolního segmentu. Po vymočení trvá výrazná dilatace dolního segmentu vlevo. (zdroj: archiv autora) Obr. 5b Ascendentní ureteropyelografie vlevo před laparoskopickou ureteropyeloanastomózou u téhož hocha s ureter fissus a hydronefrózou dolního segmentu (zdroj: archiv autora)

Ohodnoťte tento článek!