Monitor

Signální molekuly a plicní hypertenzeJednu z hlavních rolí v patogenezi plicní hypertenze hraje proliferace hladkých svalových buněk okolo malých plicních cév. Vědci ze San Diega zkoumali, které signální molekuly jsou důležité pro tento proces. Přišli na to, že v porovnání se zdravými kontrolami byl u nemocných s různými formami získané plicní hypertenze výrazně více exprimován angiopoetin-1…

Signální molekuly

a plicní hypertenze

Jednu z hlavních rolí v patogenezi plicní hypertenze hraje proliferace hladkých svalových buněk okolo malých plicních cév. Vědci ze San Diega zkoumali, které signální molekuly jsou důležité pro tento proces. Přišli na to, že v porovnání se zdravými kontrolami byl u nemocných s různými formami získané plicní hypertenze výrazně více exprimován angiopoetin-1, který je schopen přivolávat hladké svalové buňky k cévám. Zároveň byl zvýšeně fosforylován jeho receptor TIE2, specifický pro endoteliální buňky. Změny byly přímo úměrné závažnosti onemocnění. Zároveň odborníci prokázali, že angiopoetin-1 zabraňuje expresi receptorů pro kostní morfogenetický protein (BMPR1A  a BMPR2), jejichž mutace je odpovědná za familiární plicní hypertenzi. Nedostatek BMPR1A je tak společný pro dědičné i získané formy plicní hypertenze. Autoři studie spekulují o možném terapeutickém zásahu na základě tohoto objevu molekulární patogeneze plicní hypertenze.

New Engl J Med, 2003, 348, p. 500–509

Olovo

a mužská neplodnost

Expozice olovu poškozuje funkci spermií a pravděpodobně je jednou z příčin nevysvětlené infertility mužů. K tomuto závěru dochází prospektivní dvojitě slepá studie zaměřená na koncentraci olova v seminální tekutině a funkci spermií u mužů, jejichž partnerky podstupovaly první cyklus in vitro fertilizace. Vyšlo najevo, že koncentrace olova je výrazně odlišná u různých jedinců a ovlivňuje pravděpodobnost úspěšnosti oplodnění. Autoři doporučují, aby byla hladina olova rutinně stanovena v seminální tekutině mužů v infertilních párech.

Human Reproduction, 2003,18, p. 374–383

Jak snížit rizika

diabetu 2. typu

o polovinu

Dánští odborníci z Aarhusu dokázali, že častým sledováním a intenzívní terapií se dá snížit riziko dlouhodobých komplikací diabetes mellitus 2. typu o více než 50 %. Vyvinuli program pro diabetiky 2. typu s mikroalbuminurií, ve kterém se soustředili hlavně na poradenství vedoucí ke změně životních návyků a intenzívní farmakologickou léčbu hyperglykémie, hypertenze, dyslipidémie a mikroalbuminurie. Zároveň preventivně podávali aspirin. Do programu zařadili 80 diabetiků, dalších 80 diabetiků bylo léčeno standardně. Nemocní měli průměrný věk 55,1 roku a byli sledováni po střední dobu 7,8 roku. Po vyhodnocení výsledků se ukázalo, že osoby v programu intenzívní léčby docílily signifikantně lepších hodnot glykosylovaného hemoglobinu, cholesterolu a triglyceridů; měly nižší krevní tlak a menší albuminurii než osoby léčené standardně. Kromě toho měly o 53 % nižší riziko kardiovaskulárního onemocnění; o 61 % nižší riziko diabetické neuropatie; o 58 % nižší riziko retinopatie a o 63 % nižší riziko autonomní neuropatie. Podle této studie opravdu stojí za to se diabetickým pacientům intenzívně a dlouhodobě věnovat.

New Engl J Med, 2003, 348, p. 383–393

Léčíme dostatečně

hypertenzi

u diabetiků?

Podle studie z Bedfordu v Massachusetts je většina diabetiků s hypertenzí léčena nedostatečně. Podle lékařských záznamů z let 1990–1995 byla analyzována léčba 800 nemocných s hypertenzí, z nichž 274 mělo diabetes. Ukázalo se, že téměř tři čtvrtiny diabetiků a dvě třetiny nediabetiků mělo dlouhodobě krevní tlak vyšší než 140/90 mmHg, ačkoli podle současných doporučení by měli mít diabetici s hypertenzí cílový krevní tlak nižší než 130/85 mmHg a nediabetici nižší než 140/90 mmHg. Dále vyšlo najevo, že u nediabetiků byly častěji zvyšovány dávky antihypertenzívních léků a předepisovány léky nové. U diabetiků záleželo na přístupu lékařů: ti lékaři, kteří intenzívně upravovali glykémii, také dostatečně agresívně snižovali krevní tlak.

Diabetes Care, 2003, 326, p. 304

Spánková apnoe

způsobuje

srdeční selhání

Syndrom spánkové apnoe je přerušení proudu vzduchu do plic během spánku na více než 10 sekund, které má za následek výrazné snížení koncentrace kyslíku v krvi. Dříve bylo srdeční selhání pokládáno za jednu z příčin této poruchy. Nyní byla však publikována studie, ve které téměř všichni ze 47 nemocných, kteří měli zhoršenou srdeční činnost, ale ještě ne srdeční selhání, trpěli některou z forem spánkové apnoe. Autoři to interpretují tak, že spánková apnoe vede ke zhoršení srdeční činnosti a eventuálnímu srdečnímu selhání. Srdeční selhání je nejčastější příčinou hospitalizace osob starších 65 let a lidé po čtyřicítce mají pravděpodobnost 1 : 5, že se u nich srdeční selhání jednou vyvine.

Circulation, 2003, 107, p. 727

Nedostatek spánku

zvyšuje srdeční riziko

Podle výzkumníků z Harvardu a Vancouveru zvyšuje chronická spánková deprivace kardiovaskulární riziko. Prospektivní kohortové studie se zúčastnilo 71 617 žen ve věku 45–65 let, které na začátku studie v roce 1986 netrpěly srdečním onemocněním. Ženy vyplňovaly detailní dotazníky týkající se jejich spánkových zvyklostí a byly sledovány po dobu 10 let. Během této doby došlo k 271 fatální a 663 nefatálním srdečním příhodám. Po srovnání výsledků podle hmotnosti, kouření a dalších rizikových faktorů v anamnéze vyšlo najevo, že ženy, které spaly méně než 5 hodin denně, měly 1,45krát vyšší riziko srdečního onemocnění než ženy, které spaly 8 hodin denně. Otázkou však zůstává, zda za tímto rizikem nestojí hlavně stres, kvůli kterému se nemohly přepracované ženy pořádně vyspat.

Archives of Internal Medicine, 2003, 163, p. 205–209

Vitamín A 

a zlomeniny

Švédští odborníci z Uppsaly prokázali, že vysoká hladina retinolu v séru přímo souvisí s rizikem zlomenin. Do své longitudinální kohortové studie zařadili 2322 mužů ve věku 49–51 rok, u nichž na začátku studie změřili sérové hladiny retinolu a betakarotenu. Muži byli sledováni po dobu 30 let. Během této doby utrpělo zlomeniny 266 mužů. Riziko zlomeniny bylo nejvyšší u mužů s nejvyšší hladinou retinolu v séru. U hladiny retinolu vyšší než 2,64 mmol/l bylo riziko 1,64 pro jakoukoli frakturu a 2,47 pro frakturu v kyčli v porovnání s hladinou 2,17–2,36 mmol/l. Muži s hladinou retinolu 3,6 mmol/l měli riziko fraktury až 7x vyšší (p

Neuroanatomické

změny při psychózách

Specialisté z Melbourne a Londýna sledovali pomocí nukleární magnetické rezonance (MRI) morfologické změny v mozcích lidí s vyvíjející se psychózou. Studie se zúčastnilo 75 osob s prodromálními příznaky počínající psychózy, např. schizofrenie. Na počátku studie bylo u všech osob provedeno vyšetření mozku pomocí MRI. Po roce sledování vznikla psychóza u 23 osob. Z ostatních byla vybrána 21 vysoce riziková osoba, u které bylo po roce vyšetření MRI zopakováno. Z nich onemocnělo psychózou dalších deset. Srovnáním morfologických nálezů dospěli autoři k závěru, že lidé, kteří onemocněli během prvního roku sledování, měli na začátku studie méně šedé hmoty v mozkové kůře vpravo temporomediálně, temporolaterálně a inferiofrontálně; zároveň také v gyrech cinguli v obou hemisférách. U těch osob, u kterých se psychóza vyvinula během druhého roku sledování, došlo k redukci šedé hmoty mozkové v levých gyrech parahipokampálních, fusiformních, orbitofrontálních, v mozečkové kůře a v gyrech cinguli. Naproti tomu osoby, u kterých ani v druhém roce sledování nedošlo ke vzniku onemocnění, měly mozkové změny přítomné pouze v kůře mozečku. Zdá se tedy, že některé morfologické změny v mozkové kůře vzniku psychózy předcházejí, zatímco jiné vznikají současně s klinickým onemocněním.

Lancet, 2003, 361, p. 281–288


===== Peritoneální dialýza =====

===== a změny buněk =====

===== mezotelu =====
Peritoneální fibróza a selhání ultrafiltrace jsou komplikací peritoneální dialýzy, která jinak s úspěchem nahrazuje klasickou hemodialýzu. Vědci z Madridu odhalili příčinu tohoto nežádoucího jevu. Z peritoneální dialyzační kapaliny izolovali mezoteliální buňky, určili jejich fenotyp a porovnali je s  buňkami mezotelu izolovanými z omenta a in vitro vystavenými podmínkám podobným peritoneální dialýze. Přišli na to, že brzy po začátku dialýzy se peritoneální buňky mezotelu mění z fenotypu epiteliálního na fenotyp mezenchymální; dochází k progresívní ztrátě epiteliální morfologie a snížení exprese cytokeratinů a E-cadherinu, a to indukcí transkripčního represoru snail. Buňky mezotelu dále získávají fenotyp migrační zvýšenou expresí a2-integrinu. Tato transdiferenciace buněk je počata cytokiny zánětu, cytokiny hojení a cytokiny profibrotickými. Madridští vědci také dokázali, že fibroblastické buňky nalezené v biopsiích peritonea dialyzovaných nemocných jsou vlastně přeměněné buňky mezotelu. Podle těchto nálezů by bylo možné vyvinout nové dialyzační roztoky a lépe nemocné sledovat.

New Engl J Med, 2003, 348, p. 403–413

===== Melanom – =====

===== nejdůležitější =====

===== je rychlost záchytu =====
Pokud je melanom odhalen dříve, než dosáhne tloušťky 1,5 mm, přežije bez známek onemocnění 10 let 90 % mužů a 95 % žen. Pokud však melanom již metastazuje, nemá na úzdravu naději téměř nikdo. Odborníci z Glasgow se zabývali efektem informovanosti veřejnosti o melanomu na jeho časný záchyt. V roce 1986 přišlo k lékaři během tří měsíců po zaznamenání podezřelé pigmentové léze pouze 20 ze 125 nemocných s melanomem a jen 38 % mělo melanom nedosahující 1,5 mm tloušťky. V důsledku toho začala ve Velké Británii informační kampaň o melanomu. V r. 2001 přišlo k praktickému lékaři 109 ze 162 nemocných s melanomem během prvních tří měsíců po objevení léze. Praktičtí lékaři odeslali 115 nemocných s podezřením na melanom ještě ten samý den do speciální kliniky pro rychlou diagnostiku pigmentových lézí. Zde se však celý diagnostický proces oproti roku 1986 výrazně zpomalil, pouze 53 nemocných obdrželo termín v prvních 2 týdnech po doporučení praktickým lékařem a 109 nemocných muselo na termín čekat déle (15–131 den). Pouze 61 % nemocných podstoupilo diagnostickou operaci během 7 dnů po konzultaci se specialistou, zbylých 38 % čekalo 8–172 dní. Přes toto zpomalení se podařilo zachytit 72 % melanomů dříve, než dosáhly kritické tloušťky 1,5 mm (v porovnání s r. 1986 p

Transplantace

kmenových buněk

v léčbě imunodeficitů

Evropská zpráva ze 37 center v 18 evropských zemích o transplantacích periferních kmenových buněk u dědičných imunodeficitů přináší výsledky dlouhodobého sledování. Do studie bylo zařazeno 475 nemocných se závažnou kombinovanou imunodeficiencí (SCID) a 444 nemocných s jiným druhem imunodeficitů (non-SCID). Tříleté přežití po transplantaci nemocných se  SCID bylo výrazně lepší u HLA-identického štěpu než u neidentického (77 % vs 54 %). Během doby se přežití zlepšovalo. U non-SCID bylo tříleté přežití po transplantaci štěpu genotypicky HLA-shodného 71 %, fenotypicky HLA-shodného 42 %, štěpu od HLA-neshodné příbuzné osoby 42 % a štěpu od osoby nepříbuzné 59 %. Akutní reakce štěpu proti hostiteli (GVHD) s sebou nesla špatnou prognózu. Důležitým faktorem přežití byla lepší prevence infekcí antibiotiky a GVHD pomocí vysoce efektivních metod deplece T-lymfocytů. Non-SCID choroby lze transplantací vyléčit a dokonce jsou štěpy od nepříbuzenských dárců téměř stejně vhodné jako štěpy od příbuzenských HLA-identických dárců.

Lancet, 2003, 361, p. 553–560

===== HIV v Holandsku =====

===== na vzestupu =====
Holandské autority se obávají, že se jejich země ocitla uprostřed nové epidemie viru lidské imunodeficience (HIV). Podle prvních údajů Národního institutu hygieny a epidemiologie narostl za rok 2002 počet nových infekcí HIV o 45 % oproti roku 2001, kdy to bylo pouze 9 %. Nárůst infekcí není pouze u homosexuálních a bisexuálních mužů, ale také u heterosexuálních osob. Odborníci hledají důvod tohoto jevu v tom, že lidé stále méně používají kondomy.

Lancet, 2003, 361, News in brief

Ohodnoťte tento článek!