Možnosti léčby chronického selhání ledvin

Souhrn

Incidence chronického onemocnění ledvin stoupá, roste tudíž i populace pacientů v terminálním stadiu chronického onemocnění ledvin. Predialyzační péče, zahrnující časnou referenci k nefrologovi a edukaci pacienta, umožňuje pacientům s ošetřujícím lékařem společně zhodnotit, která modalita je pro pacienta na základě jeho individuálních potřeb nejvhodnější: transplantace, peritoneální dialýza, hemodialýza, konzervativní péče. Zvážení výběru metody by nemělo být založeno pouze na datech zohledňujících přežití. Pokud pacient není vhodným kandidátem pro transplantaci ledviny, je včasné založení dialyzačního přístupu zásadním parametrem ovlivňujícím jeho přežití.

Klíčová slova chronické onemocnění ledvin • terminální stadium chronického selhání ledvin • transplantace • dialýza • konzervativní léčba

Summary

Parikova, A. Treatment options for chronic kidney failure With the increasing incidence of chronic kidney disease, ESRD population grows as well. Pre-dialysis care, including early referral to a nephrologist and patient education, allows patients and physicians together to assess which modality is best suited for their case, based on individual needs: transplantation, peritoneal dialysis, haemodialysis, or conservative care. The choice of treatment should not be solely based on survival data. If the patient is not a suitable candidate for transplantation, then timely implantation of dialysis access is paramount for further patient outcomes.

Key words chronic kidney disease • end-stage renal disease • transplantation • dialysis • conservative care S rostoucí incidencí chronického onemocnění ledvin (chronic kidney disease – CKD) stoupá počet pacientů v terminálním stadiu renální insuficience (end-stage renal disease – ESRD). Pre-ESRD péče, zahrnující časnou nefrologickou dispenzarizaci a pacientovu edukaci, umožňuje pacientům a nefrologům společně rozhodnout, která léčebná modalita bude na základě individualizovaných potřeb pro pacienta nejvhodnější: transplantace, hemodialýza (HD), peritoneální dialýza (PD) nebo konzervativní léčba. Rozhodnutí by nemělo být uskutečněno pouze na základě výsledků přežití při léčbě jednotlivými modalitami, ale i se zřetelem na další faktory ovlivňující kvalitu života toho či onoho pacienta a s vědomím, že neexistuje „one-size-fits-all“ terapie selhání ledvin. Pro zlepšení přežití je nejdůležitější správné načasování léčby, včetně eventuální preemptivní transplantace či včasného založení dialyzačního přístupu vedoucího ke zlepšení kvality života, snížení hospitalizovanosti a nákladů na léčbu ESRD pacientů.
Nedílnou součástí léčby CKD je včasná reference k nefrologovi. Pacient by měl být odeslán do nefrologické ambulance nejpozději při poklesu glomerulární filtrace (GFR) pod 0,5 ml/s, tj. ve stadiu CKD G4.(1) Důvodem je zajištění optimální péče s cílem zpomalení progrese CKD do ESRD, edukace pacienta a příprava k vybrané metodě náhrady funkce ledvin. Literární data jsou v tomto ohledu zcela konzistentní, opakovaně potvrzují negativní dopad pozdní reference na přežití, vyšší mortalitu pacientů po urgentním zahájení dialýzy, rychlejší progresi CKD do renálního selhání, vyšší morbiditu, horší kvalitu života pozdně referovaných pacientů, zabránění možnosti preemptivní transplantace ledviny, případně, u některých pacientů, nepatřičnou dialyzační léčbu v případě výběru konzervativní léčby po dostatečné informaci.(2) Pacienti sledovaní nefrologem méně než jeden měsíc před zahájením dialýzy častěji zahajují léčbu přes centrální žilní katétr. Review 27 longitudinálních studií analyzující data 17 646 pacientů ukázalo, že pokud je včasně zahájena nefrologická péče, pacienti si častěji vybírají peritoneální dialýzu a mají častěji založenou arterio-venózní fistuli. Jako pozdní reference bylo definováno období do šesti měsíců před zahájením dialyzační léčby.(2) USRDS (United States Renal Data System) data ukazují, že v roce 2011 téměř 80 % pacientů, u kterých byla zahájena dialyzační léčba, bylo dialyzováno přes centrální žilní katétr.(3) Incidentní HD pacienti se zavedeným centrálním žilním katétrem však mají 2–3krát vyšší relativní riziko smrti než pacienti dialyzovaní pomocí arterio-venózní fistule. Zvláště ohrožení jsou staří pacienti.(4–5) Co se týče samotné metody náhrady funkce ledvin, v současnosti jsou dostupné pro ESRD pacienty tři možnosti léčby: transplantace ledviny, hemodialýza (HD v centru, domácí HD) a peritoneální dialýza. Kromě výše zmíněných patří k možnostem léčby ESRD i konzervativní léčba u vybraných pacientů. Pokud pacient splní potřebná kritéria transplantability, je transplantace ledviny ekonomicky nejvýhodnější modalitou poskytující nejvyšší kvalitu života a předpoklad nejdelšího přežití. Panuje jednoznačná shoda, že nejlepší výsledky jsou asociovány s transplantací provedenou preemptivně (tj. transplantací provedenou před zahájením dialyzačního programu). Nicméně, vzhledem k nedostatku orgánů a pozdnímu odeslání pacienta k nefrologovi není preemptivní transplantace často možná.(6–7) Na základě doporučení by naším cílem mělo být zařazení všech vhodných jedinců při poklesu glomerulární filtrace pod 0,17 ml/s nebo při předpokladu nutnosti zahájení dialyzační léčby během tří měsíců na čekací listinu. Při provedení preemptivní transplantace ESRD pacienti uniknou rizikům spojeným s dialyzační léčbou, která jsou akcentována během prvních tří měsíců dialyzační léčby, kdy je mortalita nejvyšší (27,5 úmrtí/100 pacientských let během prvních 120 dní vs. 21,9 úmrtí/100 pacientských let ve dnech 121–365, p = 0,002).(8) Četné observační studie svědčí o lepším přežití pacientů po preemptivní transplantaci než příjemců již nějakou dobu dialyzovaných. Lepší výsledky jsou jistě ovlivněny i výběrem pacientů. Pacienti podstupující preemptivní transplantaci se významně liší od příjemců již dialyzovaných. Kandidáti jsou mladší, edukovaní, mají lepší renální funkci.(9) Benefity preemptivní transplantace v porovnání s transplantací již dialyzovaných pacientů jsou v dosažení lepší funkce štěpu, přežití transplantované ledviny a nižších výdajích na léčbu. U pacientů preemptivně transplantovaných je pozorován nižší výskyt opožděné funkce štěpu (delayed graft function – DGF). Incidence DGF je u transplantací od kadaverózních dárců dialyzovaným příjemcům přibližně 25%, se známou variabilitou v závislosti na centru, kde je prováděna transplantace. U preemptivních transplantací od kadaverózních dárců je výskyt DGF 8%, u transplantací příjemcům dialyzovaným od žijícího dárce 6% a u preemptivních transplantací od žíjícího dárce necelá 3 %.(10–11) Důvodem je pravděpodobně reziduální renální funkce, která snižuje perioperační komplikace v důsledku hypervolémie nebo hyperkalémie. Nejenom reziduální renální funkce je však vysvětlením excelentních výsledků preemptivních transplantací. Příjemci mají nižší výskyt akutních rejekcí. Pravděpodobně je u nich eliminován nežádoucí imunomodulační efekt dialýzy, která zvyšuje citlivost příjemce k rozpoznání alloantigenů přes imunosupresivní terapii.(12) Optimální metodou léčby ESRD pacientů je preemptivní transplantace od žijícího dárce. Transplantace od žijícího dárce poskytuje lepší přežívání, pacientské i štěpů, v porovnání s transplantací od kadaverózního (zemřelého) dárce. Analýza dat pacientů 30 evropských států transplantovaných v letech 2002–2006 z ERA-EDTA (European Renal Association-European Dialysis and Transplant association) registru ukazuje, že pětileté přežití dialyzovaných pacientů je 52 %. V pěti letech po první transplantaci od žijícího dárce přežívá 95% pacientů, od zemřelého dárce 91% pacientů. Pětileté přežití štěpů od žijících dárců bylo 87 %, od zemřelých dárců 80 %.(13) Samozřejmě, benefit je tím větší, čím dříve je transplantace provedena.(14) Mezi klíčové faktory ovlivňující dlouhodobé výsledky transplantace patří věk příjemce, rekurence základního onemocnění ledvin, míra imunologického rizika, HLA kompatibilita, délka předtransplantační dialyzační léčby, kardiovaskulární komorbidity, funkce štěpu v potransplantačním období. Nejvýznamnější vliv na dlouhodobé výsledky má ale pravděpodobně vlastní kvalita transplantovaného štěpu, která je u ledvin od žijících dárců jednoznačně vyšší než od dárců kadaverózních.(15) Žijícím dárcem může být geneticky příbuzná nebo emotivně spřízněná nepříbuzná osoba. Tou může být manžel/manželka, příbuzní manželů, adoptivní příbuzní, druh/družka nebo blízcí přátelé příjemce. I pokud si najde pacient svého žijícího dárce, není další proces bez překážek. Na základě prevalence jednotlivých krevních skupin má 36% pravděpodobnost, že bude dvojice inkompatibilní v krevní skupině. Navíc, 30 % potenciálních příjemců je senzitizováno důsledkem předchozích transplantací, těhotenství či krevních transfúzí. Čtrnáct procent pacientů je vysoce senzitizováno. Výsledkem je, že přibližně jedna třetina párů, ve kterých příjemce ani dárce nemají kontraindikaci k transplantaci či dárcovství, jsou inkompatibilní imunologicky nebo v krevní skupině a transplantace nemůže být proto provedena.(16) Alternativou je párová výměna, kdy si inkompatibilní páry vyměňují ledviny tak, aby každý příjemce dostal kompatibilní orgán. Pokud ani v párových výměnách příjemce nenalezne dárce, je možností tzv. ABO inkompatibilní (iABO) transplantace. Klíčovým momentem při iABO transplantaci je snížení množství protilátek proti krevně skupinovým antigenům dárce speciálními desenzitizačními protokoly v peritransplantačním období. ABO inkompatibilní transplantace jsou bezpečné a jejich výsledky srovnatelné s ABO kompatibilními transplantacemi.(17) Jestliže u pacienta není možné provést preemptivní transplantaci a je indikována dialyzační léčba, peritoneální dialýza a hemodialýza jsou považovány za komplementární metody, bez superiority jedné nad druhou. Pacientovi by měly být poskytnuty dostatečné objektivní nezávislé informace o možnostech léčby renálního selhání při poklesu GFR < 0,5 ml/s/1,73 m2 nebo časněji u pacientů s rychlou progresí renální dysfunkce. Na možnosti léčby (transplantaci, dialýzu, konzervativní léčbu) by mělo být nahlíženo jako na celistvý koncept, kdy pacienti v různých etapách svého léčebného života mohou přecházet z jedné metody na druhou podle toho, která je pro ně v konkrétním okamžiku optimální. Dostupná evidence ukazuje, že znalosti a porozumění pacientů, získané predialyzační edukací, přinášejí další výhody. Edukovaní pacienti mají větší snahu spolupracovat, podílet se na léčbě. Edukace snižuje anxietu spojenou s transplantací nebo dialyzační léčbou, snižuje incidenci akutních neplánovaných zahájení dialyzační léčby u pacientů nefrologicky sledovaných, snižuje počet pacientů zahajujících dialýzu s centrálním žilním katétrem. Je prokázána negativní korelace mezi mírou informovanosti a odkladem zahájení dialyzační léčby pro odmítnutí pacientem.(18) Pokud mají pacienti možnost vybrat si metodu léčby a se svým výběrem se ztotožní, mnohem lépe adherují k léčbě a tolerují komplikace než pacienti, jimž léčebná modalita „byla vybrána“.
Výsledky studií konzistentně ukazují na fakt, že edukovaní pacienti si častěji vybírají jako první modalitu domácí terapii, peritoneální dialýzu nebo domácí hemodialýzu.(19–21) Počet pacientů léčených domácí dialýzou je ale v porovnání s množstvím pacientů léčených hemodialýzou v dialyzačních centrech velmi nízký. Peritoneální dialýzou je léčeno celosvětově 11 % dialyzované populace. Šedesát procent PD pacientů je léčeno v rozvojových zemích, 40 % v rozvinutých ekonomikách. V rozvojových zemích zůstává procento pacientů léčených peritoneální dialýzou stabilní, kolem 12 % pacientů vyžadujících RRT. V rozvinutých státech využití peritoneální dialýzy během posledních 15 let klesá, peritoneální dialýzou je v současnosti léčeno kolem 15 % pacientů, z nich téměř 50 % automatizovanou peritoneální dialýzou (APD).(22) V Evropě má vyšší zastoupení peritoneální dialýza v severských zemích. Ve Švédsku, Norsku, Finsku je léčeno pomocí PD kolem 20 % pacientů. Ve zbytku Evropy je to kolem 5–10 %. Domácí hemodialýzou je léčeno 2–10 % pacientů.(23–24) Plně edukovaný pacient by si však až v 50 % vybral domácí dialýzu. Podle nedávno publikované prospektivní randomizované australské studie by si vybralo domácí dialýzu dokonce 65 % pacientů, hemodialýzu v dialyzačním středisku 25 % a konzervativní léčbu 10 % pacientů. Blízcí starající se o pacienta se selháním ledvin se rovněž v téměř 75 % přiklonili k domácí dialýze.(25) I další data potvrzují, že více než polovina pacientů preferujících PD je posléze hemodialyzována v dialyzačních centrech.(26) Co tedy stojí za faktem, že pacienti jsou léčeni v dialyzačních střediscích hemodialýzou, přestože by dali přednost dialýze doma? Střet ve výběru metody se děje častěji u pacientů starších 70 let. Někteří nefrologové se bojí peritoneálně dialyzovat staré pacienty z důvodu jejich fragility, množství komorbidit a obav z neschopnosti se postarat o sebe samého. Pravidelné hemodialýzy dovolují častější kontroly zdravotního stavu. Ačkoliv existuje několik observačních studií podporujících tato tvrzení, prospektivní studie sledující vliv metody na přežití starých pacientů nepotvrdily rozdíl v mortalitě a kvalitě života starých pacientů na peritoneální dialýze a hemodialýze.(27) Za změnou původního rozhodnutí může stát i rodina pacienta. Pacient původně preferující PD se nakonec přikloní k HD, pokud necítí dostatečnou oporu v rodině. Až pro polovinu PD pacientů je jednou z hlavních determinant výběru metody názor blízkého okolí.(28) Pravděpodobně největší vliv na výslednou volbu pacienta má názor ošetřujícího lékaře. Téměř 90 % pacientů svůj výběr modifikuje podle doporučení svého nefrologa. Jestliže ošetřující lékař nesdílí nadšení pacienta s entuziasmem pro PD a tuto metodu mu rozmlouvá, pacient se rozhodne pro hemodialýzu. Medelssohn a kolektiv zjistili, že 13 % pacientů je považováno z medicínských důvodů za nevhodné pro léčbu peritoneální dialýzou.(29) Někteří z těchto pacientů byli kontraindikováni k PD pro vysoký věk, mnohočetné nitrobřišní operace či obezitu, což jsou faktory, které již nejsou všeobecně akceptovány jako kontraindikace.(30) Častější než medicínské jsou sociální bariéry k využití PD. Až 17 % pacientů je považováno ze sociálních důvodů za nevhodné pro peritoneální dialýzu.(29) Opět, faktory považované za bariéry nemusí mít reálný podklad (věk) nebo při dostatečné podpoře rodiny či asistované PD mohou být pacienti peritonální dialýzou léčeni. Nicméně, existence jednoho z těchto faktorů může být pro nefrologa důvodem pro vyloučení PD jako možnosti léčby, přestože pacient k této metodě inklinuje. K nesporným důvodům vyššího zastoupení hemodialýzy v dialyzačních střediscích patří makroekonomické faktory. Subanalýza dat studie EVEREST (Explaining the Variation in Epidemiology of RRT through Expert opinion, Secondary data sources and Trends over time) 46 národních registrů ukazuje, že nižší prevalence PD je v zemích s vyšším zastoupením incidentních pacientů s renálním selháním na podkladě diabetické nefropatie, s vyšším procentem hrubého domácího produktu vydaného do zdravotnictví, s vyšším podílem soukromých dialyzačních center a v zemích s vyšším poměrem nákladů na spotřební PD materiál k pracovní síle.(31) Co se týče vlivu peritoneální dialýzy a hemodialýzy na přežití dialyzovaných pacientů, mnoho studií staršího data demonstrovalo lepší výsledky hemodialyzovaných pacientů (Bloembergan, KASN, 1995). S vývojem PD včetně zavedení biokompatibilních dialyzačních roztoků do léčby, a především s delším udržením reziduální renální funkce, studie porovnávající obě metody ukazují buď na srovnatelnost, nebo vyšší iniciální přežívání PD pacientů, především v určitých skupinách.(32–24) Většina studií zkoumajících vliv dialyzační metody na přežití je založena na analýze dat velkých registrů, především z USA a Nizozemí. Vzhledem k faktu, že v USA během posledních několika let se míra přežití PD pacientů téměř zdvojnásobila ve srovnání s přežíváním pacientů na HD, je potřeba k porovnání obou metod posuzovat recentní studie pacientů dosahujících jasně definované cíle adekvátnosti. Ty ukazují na přinejmenším srovnatelné všeobecné přežití PD a HD pacientů. Při subanalýzách podskupin podle věku, přítomnosti diabetu nebo kardiovaskulárního onemocnění je již patrný rozdíl mezi oběma metodami. Existuje pouze jediná randomizovaná kontrolovaná studie, z Nizozemí, při jejíž interpretaci však musíme být opatrní.(34) Pro nedostatek účastníků byla předčasně ukončena s počtem 38 pacientů. Pro dosažení dostatečné statistické síly by však bylo potřeba zařazení 100 pacientů. Nábor pacientů do randomizované studie porovnávající obě modality je z etických a logistických důvodů velmi obtížný, což bylo i důvodem předčasného ukončení této studie. Nicméně, přežití PD pacientů bylo významně vyšší než pacientů na HD během čtyřletého sledování a i po adjustaci na změnu metody se výsledek nezměnil. Další prospektivní, randomizovaná, multicentrická, intervenční studie porovnávající přežití pacientů na HD a PD probíhá v současnosti v Číně. Pacienti jsou randomizováni buď k léčbě HD, nebo PD. Primárním výstupem bude povšechná mortalita PD a HD pacientů, je počítáno se zařazením 1370 subjektů. Studie byla zahájena v červnu 2011, ukončení náboru pacientů je předpokládáno v srpnu 2016. Většina studií vyšetřujících vliv dialyzační modality na mortalitu jsou studie analyzující data registrů nebo observační studie. Tyto publikace se liší vstupními kritérii; incidentní vs. prevalentní populace, dělení podle iniciální metody vs. aktuální metody léčby, délka sledování, lišící se adjustace podle tíže a množství komorbidit. Přes tyto zásadní rozdíly Vonesh a kolektiv publikovali kritické review mortalitních studií porovnávající PD a HD, ve kterém zohlednili rozdíly ve složení pacientů jednotlivých studií a ve vyšetřovaných podskupinách.(35) Jejich výsledky jsou v souladu s daty vyplývajícími z velkých registrů při extenzívní analýze jednotlivých pacientských podskupin: 1. léčba peritoneální dialýzou jako první dialyzační metodou u mladých pacientů bez diabetu je asociována přinejmenším se srovnatelným nebo lepším přežíváním než HD; 2. mortalita pacientů se liší v závislosti na délce dialyzační léčby – během prvních dvou let je mortalita pacientů léčených PD stejná nebo nižší než na HD, po dvou letech se mortalita mění významně v závislosti na dalších faktorech (přítomnost diabetu, věk, komorbidity); 3. vyšší přežívání diabetiků starších 45 let na HD bylo pozorováno v USA, ale nebylo potvrzeno v pacientských populacích Kanady a Nizozemí. Liem a další(36) analyzovali data 17 000 pacientů nizozemského registru. Pacienty stratifikovali na základě věku a přítomnosti nebo nepřítomnosti diabetu. Benefit v přežití při léčbě PD byl nalezen u pacientů mladších 50 let s renálním selháním na jiném podkladě, než je diabetická nefropatie a při léčbě PD delší než 15 měsíců již bylo přežívání mezi oběma metodami srovnatelné. U pacientů starších než 50 let s diabetem bylo během prvních 14 měsíců přežívání srovnatelné, poté byla léčba PD asociována s horšími výsledky než HD. Iniciálně srovnatelné přežití mezi HD a PD starších kohort s diabetem bylo nalezeno i ve studii Heafa.(37) Podobně ve studii 12 000 pacientů národního kanadského registru(38) byla nižší mortalita na PD méně vyjádřena u diabetiků starších 65 let. Lepší přežití na PD bylo limitováno prvními dvěma lety po zahájení léčby, to však bez ohledu na přítomnost nebo nepřítomnost diabetu. Pokud se podíváme na pacienty s kardiovaskulárním onemocněním, při iniciální léčbě PD po 6–24 měsících je jejich mortalita v porovnání s pacienty na HD vyšší (RR 1,47 ve 24 měsících).(39–40) V obou těchto observačních studiích byl patrný benefit v přežití u pacientů bez kardiovaskulárního onemocnění v prvních letech léčby, a naopak bylo patrno výrazně horší přežití na PD u diabetiků bez ohledu na kardiovaskulární status. Slabým bodem je, že pacienti nebyli stratifikováni podle věku. Při analýze dat 4000 incidentních pacientů z italského registru po zohlednění věku, pohlaví, přítomnosti nebo absenci kardiovaskulárního onemocnění a diabetu nebyl patrný rozdíl v přežití během prvních 20 měsíců po zahájení léčby.(41) Za zmínku stojí dvě retrospektivní studie sledující změnu přežití u pacientů léčených dlouhodobě jejich iniciální modalitou (PD, HD) a u pacientů transferovaných v průběhu léčby z jedné modality na druhou. Panagoutsos(42) a van Biesen,(43) oba v desetiletém sledování ukázali, že pacienti iniciálně léčení PD, kteří jsou po ztrátě reziduální renální funkce transferováni na HD, mají lepší přežití než pacienti zůstávající na PD nebo pacienti léčení pouze HD. Jedním z vysvětlení vyššího přežívání PD pacientů v prvních několika letech po zahájení dialyzační terapie je i nižší výskyt infekčních komplikací. Je známo, že mortalita hemodialyzovaných pacientů se zavedeným centrálním žilním katétrem je v prvních měsících po zahájení léčby vysoká. Je nutno poznamenat, že většina současných observačních studií vylučuje pacienty zemřelé během prvních 90 dní dialyzační léčby. Pokud však není do studií zahrnuto toto kritické období, může být mortalita hemodialyzovaných pacientů falešně nižší, což lze považovat za bias stranící této modalitě. Ve studii srovnávající přežití PD a HD pacientů, do které bylo zahrnuto prvních 90 dní dialyzační léčby, byla 90denní mortalita PD pacientů srovnatelná s HD pacienty se založenou arteriovenózní fistulí. Mortalita byla výrazně vyšší u HD pacientů s centrálním žilním katétrem in situ.(44) Nový pohled na modifikaci vztahu mezi dialyzační modalitou a přežitím s incidentním cévním přístupem přinesla studie z dat kanadského registru. Jednoroční mortalita byla srovnatelná mezi PD pacienty a HD pacienty dialyzovanými přes arteriovenózní fistuli nebo graft. U hemodialyzovaných pacientů, kteří byli iniciálně dialyzováni přes centrální žilní katétr, byla mortalita o 80 % vyšší.(45) Kromě rizika infekcí plynoucích z cévního přístupu se zdají být HD pacienti všeobecně náchylnější k infekcím než PD pacienti. Ve studii USRDS (United States Renal Data System) téměř 300 000 incidentních dialyzovaných pacientů byl výskyt pneumonie u HD pacientů o 59 % vyšší než u PD pacientů (29,0 vs. 18,2 příhody/100 pac. roků; p < 0,0001).(46) Dále, podle USRDS dat, jsou hemodialyzovaní pacienti dvakrát častěji hospitalizováni pro bakteriémii nebo sepsi než PD pacienti.(47) Podobné výsledky ukázala kanadská studie, ve které při sledování 910 srovnatelných párů HD a PD pacientů dialyzovaných mezi lety 2001–2007 byla PD asociována s nižším rizikem septikémie (HR 0,31; CI 0,18–0,52) a pneumonie (HR 0,58; CI 0,37–0,94). Počet hospitalizací pro infekci byl v této studii ale vyšší u PD pacientů.(48) Při interpretaci výše uvedených studií lze uzavřít, že peritoneální dialýza přináší při svém využití jako iniciální terapie benefit v přežití pacientů, zvláště u pacientů mladších s méně komorbiditami. Výhoda v přežití se ztrácí s délkou léčby mezi 2–5 lety, během kterých by měl být pacient ideálně transplantován. Po ztrátě reziduální diurézy je k individuálnímu zvážení, zda není pro pacienta výhodnější transfer na hemodialýzu. U starých pacientů s diabetem nebo kardiovaskulárním onemocněním je počáteční výhoda v přežití u PD vyjádřena méně. Vzhledem k výhodám peritoneální dialýzy, které jsou markantní především v prvních letech léčby, je snaha podpořit peritoneální dialýzu jako první dialyzační metodu (PD – first policy). Podnětem jsou prokázané superiorní iniciální přežití na PD, delší udržení reziduální renální funkce, lepší kvalita života a nižší náklady na léčbu. Slabou stránkou věci, kterou bychom však měli mít na zřeteli, je možné znevýhodnění HD v prvních letech léčby ovlivněné cévním přístupem (centrální žilní katétr), dlouhodobé konsekvence technického selhání metody včetně vážné (i když řídké) komplikace enkapsulující sklerozující peritonitidy, vyšší incidence peritonitid (a četnosti technického selhání) u ekonomicky slabých pacientů, riziko malnutrice a hypalbuminémie, omezení svobodné volby metody (navíc je zde kompetující možnost domácí hemodialýzy), v různých zemích se liší ekonomická stránka.(49) Mezi možnosti domácí dialýzy nepatří pouze peritoneální dialýza, ale od tohoto roku již i v naší republice domácí hemodialýza. Prevalence pacientů léčených domácí dialýzou (HHD) se v jednotlivých státech významně liší, stejně tak se i velmi různí dialyzační schémata HHD. Nejvyšší zastoupení má HHD na Novém Zélandu, kde je touto metodou léčeno 18 % prevalentních pacientů. V Austrálii tvoří pacienti na HHD necelých 9 %, ve státech severní Evropy 3–5 %, v USA 1 % dialyzovaných pacientů. Preskripce režimů využívaných při HHD je postavena na čtyřech základních principech: 1. minimální adekvátní dávka HD je definována jako URR ( urea reduction ratio) > 65 % a single-pool Kt/V 1,2/terapii při HD 3krát/týdně; (50) 2. zvýšení počtu hodin dialyzační léčby týdně je spojeno s vyšším přežitím;(51) 3. vyvarování se vysokých mezidialyzačních přírůstků (> 3–4 kg) a chronického převodnění je asociováno s lepším přežitím;(52) 4. lepší přežití vykazují pacienti s krátkými mezidialyzačními intervaly (? 2 dny).(53) Při indikaci jednotlivých dialyzačních schémat by měly být vyváženy výhody plynoucí z dodržení výše uvedených principů s co nejmenší zátěží pro pacienta. Celosvětově nejčastěji využívaný dialyzační režim jsou tři HD terapie týdně trvající 3–5 hodin. Při pravidelné dialýze každý druhý či třetí den jsme u většiny pacientů schopni adekvátně kontrolovat iontovou a vodní rovnováhu, vyvarovat se uremických příznaků a udržet celkově stabilizovaný stav. Vzhledem k technickému pokroku dialyzačního vybavení, které dovoluje účinnější eliminaci toxinů a s tím související potenciální možnost zkracování dialyzačních procedur, byl zaveden koncept Kt/V určující míru adekvátnosti dialýzy. Termínem Kt/V může být definována dialyzační clearance jakékoliv látky. Jedním z prvních a také nejlépe popsaných uremických toxinů je urea, která se i díky jednoduché měřitelnosti stala těžištěm úsilí definovat míru adekvátnosti. Co se týče domácí dialýzy, ve využití kinetiky urey pro stanovení míry dostatečné dialyzační dávky panuje v současné době mezi nefrology jednotlivých států divergence názorů a klinické praxe. Ve Spojených státech je monitorace Kt/V hluboce zakotvena a tento zvyk byl rozšířen i na hodnocení adekvátnosti HHD. Toto však kontrastuje s klinickou praxí většiny ostatních států provozujících HHD. V Austrálii a na Novém Zélandu je Kt/V pravidelně počítáno pro pacienty s dialyzační frekvencí třikrát týdně, u pacientů léčených domácí dialýzou je pravidelně monitorováno pouze u poloviny pacientů.(54) Zde je všeobecně přijímán názor, že neexistují dostatečná data, která by potvrzovala vliv Kt/V na klinické výsledky pacientů na domácí dialýze. Je nutno poznamenat, že parametr Kt/V byl zaveden pro hodnocení dialyzační léčby pro pacienty dialyzované třikrát týdně během krátkých procedur. Přestože existují studie zabývající se vlivem denních hemodialyzačních režimů na změny hladiny a clearance urey různými rovnicemi, role poklesu urey jako prediktivního markeru na přežití pacientů hemodialyzovaných dlouhými procedurami nebyla dosud prokázána.(55) Nicméně, National Kidney Foundation´s Kidney Disease Outcomes Quality Initiative (KDOQI) navrhuje pro pacienty dialyzované frekvenčními a delšími dialýzami Kt/V týdně minimálně dvě.(56) Jak již bylo zmíněno, režimů používaných při HHD je několik. Pro pacienty zahajující HHD nebo pro pacienty s reziduální renální funkcí je možno použít tradiční standardní schéma 3–3,5krát týdně 3,5–5 hodin. Tento režim rovněž využívají dialyzační centra, která mají málo zkušeností s domácí dialyzační léčbou. Pacienti by měli být poučeni o snaze minimalizovat mezidialyzační interval tří dnů, který je spojen s vyšší četností kardiovaskulárních příhod a vyšší mortalitou. Roční mortalita těchto pacientů je podobná standardní hemodialyzační léčbě, činí 5–27 %,(8) a je způsobena především kardiovaskulárním onemocněním, infekcemi a dobrovolným odmítnutím léčby. Další možností je střídavá noční HHD (NHD) podpořená observačními, nerandomizovanými studiemi ukazujícími její benefit ve srovnání s konvenčními HD režimy. Frekvence dialýz je 3,5/týden,délka jednotlivé procedury se pohybuje mezi 6–10 hodinami. V recentně publikované australské studii zahrnující 286 pacientů byla NHD spojena s excelentním přežíváním – 98 %, 92 %, 83 % v 1., 3. a 5. roce léčby. Technické přežití bylo 80 %, 68 % a 61 % v 1., 3. a 5. roce.(57) Opakovaně bylo zjištěno, že u pacientů léčených NHD je dosaženo kromě nižší mortality lepší kontroly krevního tlaku s nutností redukce antihypertenzní léčby, nižší fosfatémie, zvýšení hladiny hemoglobinu s možností redukce dávek erytropoézu stimulujících agens.(58) Režim je vhodný pro pacienty pracující, s vysokými váhovými přírůstky, s významnou kardiální dysfunkcí. Lepší přežití, lepší kvalita života a kardiovaskulární výhody jsou asociovány i s režimem krátké denní HHD. Benefity krátkých denních hemodialýz jsou podpořeny evidencí z randomizovaných kontrolovaných studií. Dialýzy jsou prováděny 5–6krát týdně v délce 2,5–3,5 hodiny. Frequent Hemodialysis Network (FHN) Trial Group v multicentrické prospektivní randomizované kontrolované studii porovnávala 125 pacientů dialyzovaných šestkrát týdně NHD 1,5–2,75 hodiny nebo konvenčně třikrát týdně 2,5–4 hodiny po dobu jednoho roku. Krátký denní režim byl spojen s lepšími výsledky, se snížením velikosti levé srdeční komory, s lepší kontrolou krevního tlaku a fosfátů. U pacientů léčených krátkými denními dialýzami byla zachycena vyšší četnost intervencí na cévním přístupu. Studie je však limitována relativně malým počtem velmi úzce selektovaných pacientů.(59) Režim krátkých denních dialýz je vhodný pro pacienty s nízkou tolerancí délky procedury, s neuropatiemi, s vyrovnanou bilancí tekutin bez nutnosti vysokých ultrafiltrací. Naopak nevhodnými kandidáty jsou pacienti trpícími fobiemi z napichování nebo s komplikacemi cévního přístupu. Dále mohou být během HHD pacienti dialyzováni denními nočními dialýzami, 4–6krát týdně, 6–8 hodin. Tato skupina pacientů vykazuje rovněž zmenšení levé srdeční komory, lepší korekci krevního tlaku a fosfatémie. Pro kvalitu života dialyzovaných však výhody nepřináší.(60) Ideální je toto schéma pro zaměstnané pacienty, pacienty nerespektující dietní opatření a pacienty s mnoha komorbiditami. Výhodou je vyšší hemodynamická stabilita během dlouhých dialyzačních procedur. Z výše uvedeného je patrné, že pokud je pacientovi ordinován správný dialyzační režim, může poskytovat domácí hemodialýza pacientům mnoho výhod.
Mezinárodní klinická doporučení zahrnují do možností léčby ESRD pacientů konzervativní léčbu. V USA, Velké Británii a Austrálii v rámci národních doporučení by měl být každý ESRD pacient informován o možnostech léčby včetně konzervativní terapie. Podle australské observační studie, která zahrnula 66 dialyzačních center včetně 15 % středisek se zavedenými protokoly pro konzervativní léčbu, se rekrutují pacienti, kteří nechtějí být dialyzováni, z věkových skupin nad 65 let (střední věk 80 let) a z pacientů, se kterými je možnost volby metody léčby selhání ledvin včasně diskutována.(61) Prevalence pacientů s pokročilým renálním selháním s věkem dramaticky stoupá. Někteří staří ESRD pacienti jsou velmi křehcí, často mívají mnohočetné extrarenální komorbidity. Dialýza za těchto podmínek může být pro organismus zátěží, spíše s negativním vlivem na pacientovo přežití.(62) Nutno podotknout, že výsledky studií zabývajících se vlivem dialýzy na přežití starých fragilních pacientů nejsou konzistentní.(63) Francoužští dialyzovaní osmdesátníci přežívali déle než ti, kterým dialýza nebyla nabídnuta. Pacienti ve skupině léčené konzervativně byli častěji diabetici, později referovaní, sociálně izolovaní, s nízkou funkční kapacitou. Tyto parametry ale byly zároveň významnými prediktory časné mortality u pacientů v dialyzované skupině.(64) Velká retrospektivní studie obyvatel domů s ošetřovatelskou péčí v USA, kteří zahájili dialyzační léčbu, ukázala, že 58 % zemřelo během 12 měsíců a u přeživších byly patrny známky významného poklesu funkčního stavu.(65) Přežití křehkých starých polymorbidních pacientů asi nebude nikdy předmětem randomizovaných kontrolovaných studií, proto si pro naše rozhodnutí musíme vystačit s dostupnými daty. Pacienti rozhodující se pro konzervativní přístup jsou většinou staří, křehcí – „frail“ – a závislí na druhé osobě. Konzervativní přístup má za cíl poskytnout všechny aspekty klinické péče kromě dialýzy, včetně korekce anémie erytropoézu stimulujícími agens a pokračující paliativní léčby. Přestože dat je velmi málo, kvalita života pacientů léčených konzervativně se jeví být srovnatelná s pacienty hemodialyzovanými.(66) Dialýza je invazívní léčba s významnými krátce- a střednědobými komplikacemi. Dialyzační procedury jsou starými lidmi s mnoha komorbiditami často velmi špatně tolerovány. Výsledkem je vysoká morbidita a mortalita pacientů v porovnání s jejich ne-uremickými věkově srovnatelnými protějšky, s mediánem přežití nižším než u mnohých tumorů. Očekávaná délka života 65–69letých dialyzovaných pacientů je 3,9 roku, zatímco lidé stejného stáří ve všeobecné populaci mají očekávané přežití 17,2 roku.(3) K posouzení individuální prognózy u rizikových pacientů je možno využít rizikových skóre predikujících šestiměsíční mortalitu.(67) U pacientů zprvu rozhodnutých pro dialyzační léčbu může dojít ke změně názoru a k rozhodnutí o přerušení léčby při zhoršujícím se stavu. Lékař by měl být schopen pacientův stav přehodnotit a pomoci mu v dalším postupu. Je evidence, že povědomí nefrologů o možnostech konzervativní léčby je nízké. Naše komunikační dovednosti ohledně pacientovy prognózy a postupu při vědomí přibližujícího se konce života jsou slabé.(68) Americká asociace nefrologů publikovala nedávno aktualizovanou a rozšířenou verzi předešlých klinických doporučení týkajících se zahájení a ukončení dialyzační léčby. V nich jsou specifikovány situace, při nichž by mělo být zváženo ukončení dialýzy a zároveň jsou uvedeny konkrétní postupy řešení konfliktu vyplývajícího z těchto rozhodnutí s rodinou pacienta.(69) Nelze opomenout, že se celosvětově zvyšuje populace transplantovaných pacientů se selhávající funkcí štěpu. Je prokázáno, že jejich návrat do dialyzačního programu je zatížen vysokou mortalitou.(70) Rovněž je však známo, že právě tato riziková populace dospěje k selhání často téměř nepřipravena k další léčbě. Ke zlepšení dlouhodobého přežití u těchto pacientů je důležitý přiměřený management s CKD asociovaných komplikací. Kromě opatření k prodloužení funkce štěpu by měl být pacient ve správnou dobu edukován, měl by dojít k rozhodnutí o metodě léčby po selhání funkce štěpu a měl by mu být včasně založen dialyzační přístup, pokud nemá možnost preemptivní transplantace. Možnosti léčby jsou u těchto pacientů stejné jako u pacientů se selhávající funkcí vlastních ledvin. Přežívání na peritoneální dialýze nebo hemodialýze je srovnatelné. Co se týče nových strategií, jako noční hemodialýzy nebo frekventní hemodialýzy, jejich vliv na přežití pacientů se selhanou funkcí transplantovaného štěpu dosud nebyl zkoumán.(71) Závěrem – neexistují jediná, optimální nebo nejlepší modalita a léčebný přístup pro každého pacienta. Včasná příprava pacienta v terminálním stadiu chronického onemocnění ledvin dovoluje dostatečnou edukaci, výběr metody a přípravu k transplantaci nebo dialýze. Výběr terapie by neměl být založen pouze na publikovaných datech, ale měl by zohlednit další faktory ovlivňující kvalitu života jednotlivého pacienta.

Kazuistika

Pacientka, věk 83 let, s chronickým selháním ledvin G5, byla odeslána ošetřujícím lékařem k edukaci o možnostech léčby. Z komorbidit byla léčena pro diabetes mellitus, periferní cévní chorobu a ischemickou chorobu srdeční. Trpěla Alzheimerovou chorobou, žila v ošetřovatelském domě. Vypočtené CKD EPI bylo 0,13 ml/s/1,73 m2, hladina albuminu 31 g/l,fosfatémie byla v normě, byla bez iontové dysbalance, měla dobře korigovanou acidobazickou rovnováhu, hladina hemoglobinu při substituci železem byla v požadovaném rozmezí, byla normohydratovaná. Nejevila klinické známky urémie, přestože její pokročilá demence znemožňovala přesné ohodnocení stavu. Rodině pacientky bylo ošetřujícím lékařem sděleno, že paní potřebuje dialyzační léčbu. Na edukační kontrolu přijela paní s rodinou, nejstarší syn nás informoval, že je pacientčiným opatrovníkem. Na začátku hovoru byla rodina tázána, jak hodnotí současný pacientčin stav a prognózu. Všichni byli jednotní v názoru, že je ve stabilním stavu a může žít ještě mnoho let. Nicméně, na otázku, zda by byli překvapení, pokud by paní zemřela během příštích šesti měsíců, opět jednotně odpověděli, že ne. Při použití validovaného prognostického skórovacího systému pro pacienty v terminálním stadiu chronického onemocnění ledvin bylo pro pacientku vypočtené skóre 10 (skóre > 9 je asociováno s 30% šestiměsíčním přežitím), predikované šestiměsíční přežití bylo pro pacientku 19 %. Rodina o tomto byla informována. Zároveň o pravděpodobnosti, že pravidelná hemodialyzační léčba nezlepší současný stav ani přežití pacientky. Rovněž byla s rodinou prodiskutována skutečnost, že s dialyzační léčbou mohou vyvstat u této křehké pacientky komplikace. Hovor byl uzavřen informací, že stav pacientky, přestože je renální funkce velmi nízká, je stabilizovaný, nejsou přítomny uremické příznaky a není nutno zahajovat bezprostředně dialýzu. Rodina na zahájení dialyzační léčby trvala. Dialyzační procedury byly velmi komplikované, pacientka po třech měsících léčby zemřela na srdeční zástavu při rozsáhlém srdečním infarktu v ošetřovatelském domě.

Prohlášení: autorka v souvislosti s tématem práce nespolupracovala v posledních 12 měsících s žádnou farmaceutickou firmou.

Literatura

1. ANDRASSY, KM. Comments on KDIGO 2012 Clinical Practice Guideline for the Evaluation and Management of Chronic Kidney Disease. Kidney Int, 2013, 84, p. 622– 623.
2. SMART, NA., TITUS, TT. Outcomes of early versus late nephrology referral in chronic kidney disease: a systematic review. Am J Med, 2011, 124, p.1073–1080.
3. USRDS Annual data report 2013. www.usrds.org.
4. OCAK, G., HALBESMA,N., Le CESSIE, S., et al. Haemodialysis catheters increase mortality as compared to arteriovenous accesses especially in elderly patients. Nephrol Dial Transplant, 2011, 26, p. 2611–2617.
5. RAVANI, P., GILLESPIE, BW., QUINN, RR., et al. Temporal risk profile for infectious and noninfectious complications of hemodialysis access. J Am Soc Nephrol ,2013, 24, p. 1668–1677.
6. MEIER-KRIESCHE, HU., PORT, FK., OJO, AO., et al. Effect of waiting time on renal transplant outcome. Kidney Int, 2000, 58, p. 1311–1317.
7. DUDLEY, CR., JOHNSON, RJ., THOMAS, HL., et al. Factors that influence access to the national renal transplant waiting list. Transplantation, 2009, 88, p. 96–102.
8. BRADBURY, BD., FISSELL, RB., ALBERT, JM., et al. Predictors of early mortality among incident US hemodialysis patients in the Dialysis Outcomes and Practice Patterns Study (DOPPS). Clin J Am Soc Nephrol, 2007, 2, p. 89–99.
9. FISSEL, RB., SRINIVAS, T., FATICA, R., et al. Preemptive renal transplant candidate survival, access to care, and renal function at listing. Nephrol Dial Transplant, 2012, 27, p. 3321–3329.
10. KASISKE, BL., SNYDER, JJ., MATAS, AJ., et al. Preemptive kidney transplantation: the advantage and the advantaged. J Am Soc Nephrol, 2002, 13, p. 1358–1364. 11. ORANDI, BJ., JAMES, NT., HALL, EC., et al. Center-level variation in the development of delayed graft function after deceased donor kidney transplantation. Transplantation, 2015, 99, p. 997–1002.
12. MANGE, KC., JOFFE, MM., FELDMAN, HI. Dialysis prior to living donor kidney transplantation and rates of acute rejection. Nephrol Dial Transplant, 2003, 18, p. 172–177.
13. NOORDZIJ, M., KRAMER, A., ABAD DIEZ, JM., et al. Renal replacement therapy in Europe: a summary of the 2011 ERA-EDTA Registry Annual Report. Clin Kidney J, 2014, 7, p. 227–238.
14. DAVIS, CL., DELMONICO, FL. Living-donor kidney transplantation: a review of the current practices for the live donor. J Am Soc Nephrol, 2005, 16, p. 2098–2110. 15. LEGENDRE, C., CANAUD, G., MARTINEZ, F. Factors influencing long-term outcome after kidney transplantation. Transpl Int, 2014, 27, p. 19–27.
16. MONTGOMERY, RA., ZACHARY, AA., RATNER, LE., et al. Clinical results from transplanting incompatible live kidney donor/recipient pairs using kidney paired donation. JAMA, 2005, 5, 294, p.1655–1663.
17. ZSCHIEDRICH, S., KRAMER-ZUCKER, A., JÄNIGEN, B., et al. An update on ABOincompatible kidney transplantation. Transpl Int, 2015, 28, p. 387–397.
18. BUCK, J., BAKER, R., CANNABY, AM., et al. Why do patients known to renal services still undergo urgent dialysis initiation? A cross-sectional survey. Nephrol Dial Transplant, 2007,22, p. 3240–3245.
19. MANNS, BJ., TAUB, K., VANDERSTRAETEN, C., et al. The impact of education on chronic kidney disease patients‘ plans to initiate dialysis with self-care dialysis: a randomized trial. Kidney Int, 2005, 68, p. 1777–1783.
20. GOOVAERTS, T., JADOUL, M., GOFFIN, E. Influence of a pre-dialysis education programme (PDEP) on the mode of renal replacement therapy. Nephrol Dial Transplant, 2005, 20, p. 1842–1847.
21. MAAROUFI, A., FAFIN, C., MOUGEL, S., et al. Patients‘ preferences regarding choice of end-stage renal disease treatment options. Am J Nephrol, 2013, 37, p. 359–369. 22. JAIN, AK., BLAKE, P., CORDY, P., et al. Global trends in rates of peritoneal dialysis. J Am Soc Nephrol , 2012, 23, p. 533–544.
23. JAYANTI, A., WEARDEN, AJ., MORRIS, J., et al. Barriers to successful implementation of care in home haemodialysis (BASIC-HHD): 1. Study design, methods and rationale. BMC Nephrol, 2013, 17, p. 14:197.
24. GOLPER, TA., SAXENA, AB., PIRAINO, B., et al. Systematic barriers to the effective delivery of home dialysis in the United States: a report from the Public Policy/ Advocacy Committee of the North American Chapter of the International Society for Peritoneal Dialysis. Am J Kidney Dis, 2011, 58, p. 879–885.
25. MORTON, RL., SNELLING, P., WEBSTER, AC., et al. Dialysis modality preference of patients with CKD and family caregivers: a discrete-choice study. Am J Kidney Dis, 2012, 60, p. 102–111.
26. LIEBMAN, SE., BUSHINSKY, DA., DOLAN, JG., et al. Differences between dialysis modality selection and initiation. Am J Kidney Dis, 2012, 59, p. 550–557.
27. LAMPING, DL., CONSTANTINOVICI, N., RODERICK, P., et al. Clinical outcomes, quality of life, and costs in the North Thames Dialysis Study of elderly people on dialysis: a prospective cohort study. Lancet, 2000, 356, p. 1543–1550.
28. WUERTH, DB., FINKELSTEIN, SH., SCHWETZ, O., et al. Patients‘ descriptions of specific factors leading to modality selection of chronic peritoneal dialysis or hemodialysis. Perit Dial Int, 2000, 22, p. 184–190.
29. MENDELSSOHN, DC., MUJAIS, SK., SOROKA, SK., et al. A prospective evaluation of renal replacement therapy modality eligibility. Nephrol Dial Transplant, 2009, 24, p. 555–561.
30. COVIC, A., BAMMENS, B., LOBBEDEZ, T., et al. Educating end-stage renal disease patients on dialysis modality selection: clinical advice from the European Renal Best Practice (ERBP) Advisory Board. Nephrol Dial Transplant, 2010, 25, p. 1757–1759.
31. Van de LUIJTGAARDEN, MW., JAGER, KJ., STEL, VS., et al. Global differences in dialysis modality mix: the role of patient characteristics, macroeconomics and renal service indicators. Nephrol Dial Transplant, 2013, 28, p. 1264–1275.
32. LIEM, YS., WONG, JB., HUNINK, MG., et al. Comparison of hemodialysis and peritoneal dialysis survival in The Netherlands. Kidney Int, 2007, 71, p. 153–158.
33. TERMORSHUIZEN, F., KOREVAAR, JC., DEKKER, FW., et al. Hemodialysis and peritoneal dialysis: comparison of adjusted mortality rates according to the duration of dialysis: analysis of The Netherlands Cooperative Study on the Adequacy of Dialysis 2. J Am Soc Nephrol, 2003, 14, p. 2851–2860.
34. KOREVAAR, JC., FEITH, GW., DEKKER, FW., et al. Effect of starting with hemodialysis compared with peritoneal dialysis in patients new on dialysis treatment: a randomized controlled trial. Kidney Int, 2003, 64, p.2222–2228.
35. VONESH, EF., SNYDER, JJ., FOLEY, RN., et al. Mortality studies comparing peritoneal dialysis and hemodialysis: what do they tell us? Kidney Int Suppl, 2006, 103, p. S3–11.
36. LIEM, YS., WONG, JB., HUNINK, MG., et al. Comparison of hemodialysis and peritoneal dialysis survival in The Netherlands. Kidney Int, 2007, 71, p. 153–158.
37. HEAF, JG., LOKKERGAARD, H., MADSEN, M. Initial survival advantage of peritoneal dialysis relative to haemodialysis. Nephrol Dial Transplant, 2002, 17, p.112–117. 38. FENTON, SS., SCHAUBEL, DE., DESMEULES, M., et al. Hemodialysis versus peritoneal dialysis: a comparison of adjusted mortality rates. Am J Kidney Dis, 1997, 30, p. 334–342.
39. GANESH, SK., HULBERT-SHEARON, T., PORT, FK., et al. Mortality differences by dialysis modality among incident ESRD patients with and without coronary artery disease. J Am Soc Nephrol ,2003, 14, p. 415–424.
40. STACK, AG., MOLONY, DA., RAHMAN, NS., et al. Impact of dialysis modality on survival of new ESRD patients with congestive heart failure in the United States. Kidney Int, 2003, 64, p. 1071–1079.
41. LOCATELLI, F., MARCELLI, D., CONTE, F., et al. Survival and development of cardiovascular disease by modality of treatment in patients with end-stage renal disease. J Am Soc Nephrol, 2001, 12, p. 2411–2417.
42. PANAGOUTSOS, S., KANTARTZI, K., PASSADAKIS, P., et al. Timely transfer of peritoneal dialysis patients to hemodialysis improves survival rates. Clin Nephrol, 2006, 65, p. 43–47.
43. Van BIESEN, W., VANHOLDER, RC., VEYS, N., et al. An evaluation of an integrative care approach for end-stage renal disease patients. J Am Soc Nephrol, 2000, 11, p. 116–125.
44. COENTRAO, L., SANTOS-ARAÚJO, C., DIAS, C., et al. Effects of starting hemodialysis with an arteriovenous fistula or central venous catheter compared with peritoneal dialysis: a retrospective cohort study. BMC Nephrol, 2012, 23, p. 88. 45. PERL, J., WALD, R., McFARLANE, P., et al. Hemodialysis vascular access modifies the association between dialysis modality and survival. J Am Soc Nephrol, 2011, 22, p. 1113–1121.
46. GUO, H., LIU, J., COLLINS, AL., et al. Pneumonia in incident dialysis patients–the United States Renal Data System. Nephrol Dial Transplant, 2008, 23, p. 680–686. 47. COLLINS, AJ., FOLEY, RN., CHAVERS, B., et al. United States Renal Data System 2011 Annual Data Report: Atlas of chronic kidney disease & end-stage renal disease in the United States. Am J Kidney Dis, 2012, 59, p. 1–420.
48. LAFRANCE, JP., RAHME, E., IQBAL, S., et al. Association of dialysis modality with risk for infection-related hospitalization: a propensity score-matched cohort analysis. Clin J Am Soc Nephrol ,2012, 7, p. 1598–1605.
49. LI, PK., CHOW, KM. Peritoneal dialysis-first policy made successful: perspectives and actions. Am J Kidney Dis, 2013, 62, p. 993–1005.
50. DAUGIRDAS, JT. Prescribing and monitoring hemodialysis in a 3-4 x/week setting. Hemodial Int, 2008, 12, p. 215–220.
51. TENTORI, F., ZHANG, J., LI, Y., et al. Longer dialysis session length is associated with better intermediate outcomes and survival among patients on in-center three times per week hemodialysis: results from the Dialysis Outcomes and Practice Patterns Study (DOPPS). Nephrol Dial Transplant, 2012, 27, p. 4180–4188.
52. FLYTHE, JE., CURHAN, GC., BRUNELLI, SM. Disentangling the ultrafiltration rate-mortality association: the respective roles of session length and weight gain. Clin J Am Soc Nephrol, 2013, 8, p. 1151–1161.
53. LIU, J., FOLEY, RN. Alternate-day dialysis may be needed for hemodialysis patients. Kidney Int. ,2012, 81, p. 1055–1057.
54. KRISHNASAMY, R., BADVE, SV., HAWLEY, CM., et al. Daily variation in death in patients treated by long-term dialysis: comparison of in-center hemodialysis to peritoneal and home hemodialysis. Am J Kidney Dis, 2013, 61, p. 96–103.
55. SURI, R., DEPNER, TA., BLAKE, PG., et al. Adequacy of quotidian hemodialysis. Am J Kidney Dis, 2003, 42(1 Suppl), p. 42–48.
56. National Kidney Foundation Kidney Disease Outcomes Quality Initiative. 2006 Update. Hemodialysis Adequacy, 2006. http://www. Kidney.org/sites/default/files/ docs/12-50-0210_jag_dcp_guidelines-hd_oct06_sectiona_ofc.pdf 57. JUN, M., JARDINE, MJ., GRAY, N., et al. Outcomes of extended-hours hemodialysis performed predominantly at home. Am J Kidney Dis, 2013, 61, p. 247–253. 58. Van EPS, CL., JEFFRIESS, L., HALUSKA, B., et al. Cardiac and vascular structure and function parameters do not improve with alternate nightly home hemodialysis: an interventional cohort study. BMC Nephrol, 2011, p. 51.
59. CHERTOW, GM., LEVIN, NW., BECK, GJ., et al. In-center hemodialysis six times per week versus three times per week. N Engl J Med, 2010, 363, p. 2287–300.
60. ROCCO, MV., LOCKRIDGE, RS., BECK, GJ., et al. The effects of frequent nocturnal home hemodialysis: the Frequent Hemodialysis Network Nocturnal Trial. Kidney Int, 2011, 80, p.1080–1091.
61. MORTON, RL., TURNER, RM., HOWARD, K., et al. Patients who plan for conservative care rather than dialysis: a national observational study in Australia. Am J Kidney Dis, 2012, 59, p. 419–427.
62. MURTAGH, FE., MARSH, JE., DONOHOE, P., et al. Dialysis or not? A comparative survival study of patients over 75 years with chronic kidney disease stage 5. Nephrol Dial Transplant, 2007, 22, p. 1955–1962.
63. CARSON, RC., JUSZCZAK, M., DAVENPORT, A., et al. Is maximum conservative management an equivalent treatment option to dialysis for elderly patients with significant comorbid disease? Clin J Am Soc Nephrol, 2009, 4, p. 1611–1619.
64. JOLY, D., ANGLICHEAU, D., ALBERTI, C., et al. Octogenarians reaching end-stage renal disease: cohort study of decision-making and clinical outcomes. J Am Soc Nephrol, 2003, 14, p. 1012–1021.
65. TAMURA, MK., COVINSKY, KE., CHERTOW, GM., et al. Functional status of elderly adults before and after initiation of dialysis. N Eng J Med, 2009, 361, p. 1539–1547. 66. De BIASE, V., TOBALDINI, O., BOARETTI, C., et al. Prolonged conservative treatment for frail elderly patiens with end-stage renal disease: the Verona experience. Nephrol Dial Transplant, 2008, 23, p. 1313–1317.
67. COHEN, LM., RUTHAZER, R., MOSS, AH., et al. Predicting six-month mortality for patients who are on maintenance hemodialysis. Clin J Am Soc Nephrol, 2010, 5, p. 72–79.
68. DAVISON, SN. End-of-life care preferences and needs: perceptions of patients with chronic kidney disease. Clin J Am Soc Nephrol, 2010, 5, p. 195–204.
69. MOSS, AH. Revised dialysis clinical practice guideline promotes more informed decision-making. Clin J Am Soc Nephrol, 2010, 5, p. 2380–2383.
70. GILL, JS., ROSE, C., PEREIRA, BJG., et al. The importace of transitiv between dialysis and transplantation in the care of end-stage renal dinase patiens. Kidney Int, 2007, 71, p. 442–447.
71. PERL, J., HASAN, O., BARGMAN, JM., et al. Impact of dialysis modality on survival after kidney transplant failure. Clin J Am Soc Nephrol, 2011, 6, p. 582–590. e-mail: alena.parikova@ikem.cz

O autorovi| MUDr. Alena Paříková, Ph. D. Institut klinické a experimentální medicíny, Klinika nefrologie

Ohodnoťte tento článek!