Novinky v léčbě idiopatické plicní fibrózy

Souhrn

Idiopatická plicní fibróza je onemocnění plic charakterizované patogeneticky fibroproliferativním hojením opakovaných mnohočetných alveolárních lézí, radiologicky a histopatologicky je pak pro nemoc typický obraz tzv. obvyklé intersticiální pneumonie. Prognóza nemoci je stejná jako prognóza neléčitelných nádorových nemocí. Do roku 2011 nebyla dostupná účinná léčba idiopatické plicní fibrózy a pacienti většinou umírali do pěti let od stanovení diagnózy, střední přežití bylo udáváno 2,5–3 roky. Zavedení antifibroticky působícího léku, pirfenidonu, do léčby idiopatické plicní fibrózy bylo významným milníkem, kdy se z této nemoci stala nemoc potenciálně léčitelná a pacienti dostali šanci na lepší a delší život.

Klíčová slova

idiopatická plicní fibróza • diagnostika • léčba • pirfenidon

Idiopatická plicní fibróza (IPF) je definována jako specifická forma chronického fibrotizujícího intersticiálního plicního procesu dospělých nejasné etiologie s histologickým a radiologickým obrazem obvyklé intersticiální pneu monie (usual interstitial pneumonia – UIP). Poslední konsenzus světových respiračních společností o diagnóze a léčbě IPF z roku 2011 změnil pohled na tuto nemoc, a to na základě medicíny založené na důkazech.(1) Zásadním přínosem tohoto dokumentu je silné nedoporučení léčby kortikoidy a imunosupresivy, které pacientům s IPF přinášelo většinou pouze utrpení z vedlejších účinků bez jakéhokoli léčebného efektu. Toto nedoporučení bylo ještě posíleno výsledky studie PANTHER, kdy léčba kombinovanou imunosupresí byla spojena dokonce s vyšší mortalitou než podávání placeba.(2) Dobrou zprávou pro všechny pneumology léčící IPF, a samozřejmě hlavně pro samotné pacienty, je objev, registrace a nyní – od 1. 7. 2014 – i regulérní úhrada v ČR prvního antifibroticky působícího léku pro IPF, pirfenidonu. Tím se IPF stává z nemoci neléčitelné nemocí potenciálně léčitelnou.

Epidemiologie

Epidemiologie IPF není přesně známa, nemoc je navíc pravděpodobně významně poddiagnostikována, ale má zřejmě stoupající výskyt. V 90. letech minulého století se uváděla incidence kolem 3/100 000, nyní uvádějí americké registry odhadovanou prevalenci 13–20/100 000 a incidenci 7,4/100 000 u žen a 10,7/100 000 u mužů.(3) Předpokládá se, že v Evropě je cca 110 000 pacientů s touto nemocí. Pacienti s IPF jsou nejčastěji středního a staršího věku, ve věku nižším než 45 let se s touto nemocí nesetkáme. IPF nemá podle provedených výzkumů žádnou jednoznačnou geografickou distribuci, vyskytuje se celosvětově s přibližně stejnou prevalencí, bez rozdílů mezi městským a venkovským obyvatelstvem a bez jakékoliv asociace s rasou nebo etnicitou. IPF se obvykle vyskytuje sporadicky, familiární případy jsou vzácné.

Etiopatogeneze

Poznání patogeneze IPF se naštěstí v poslední době poměrně rychle vyvíjí, a tím získáváme nejen možnost poznat patogenetické cesty této závažné nemoci, ale zároveň poznáváme i nové potenciálně cílové molekulární terče pro specifickou léčbu IPF. Principem patogeneze IPF je pravděpodobně uniformní patologická odpověď plicní tkáně na různá infekční i neinfekční poškození výstelky plicních sklípků vyúsťující v nekontrolovatelné a progredující jizvení s postupnou a nevratnou devastací plicní architektoniky a respiračním selháním (4,5,6).
Procesu patogeneze IPF se účastní řada mediátorů, cytokinů a chemokinů a hraje zde roli nepochybně i nerovnováha oxidačních-antioxidačních a enzymatických procesů. Oxidační stres se v patogenezi IPF uplatňuje hlavně při vzniku iniciálních mikroskopických lézí alveolárního epitelu a podílí se na nemožnosti úspěšného zhojení těchto lézí tím, že přímo potencují fibroproliferaci cestou transformujícího růstového faktoru beta (transforming growth factor beta, TGF-beta), a navíc myofibroblasty diferencované vlivem TGF-beta jsou samy zdrojem reaktivních kyslíkových radikálů (ROS). V rámci role nerovnováhy proteolytických enzymů v patogenezi IPF je zřejmě dominantní nepoměr spektra metaloproteináz (MMP) a jejich tkáňových inhibitorů (TIMP) v intracelulárním a extracelulárním kompartmentu.(7) Z cytokinů hrají kruciální roli v etiopatogenezi IPF cytokiny Th2 spektra, a to interleukin (IL)-4 a IL-13. Oba tyto cytokiny mají obdobnou funkci v modulaci imunitní odpovědi, podporují růst fibroblastů a produkci kolagenu a zvyšují produkci TGF-beta2 lidskými bronchiálními epiteliemi. TGF-beta je klíčovým cytokinem v indukci fibroproliferativního hojení alveolárního poranění. Indukuje transkripci genu kolagenu typu I a fibronektinu ve fibroblastech. Fibroblasty se za normálních okolností v plicní tkáni nevyskytují, v případě IPF se rekrutují buď z rezidentních buněk, které se aktivují a proliferují v odpověď na poranění, nebo vznikají tzv. epitelo-mezenchymální transdiferenciací z alveolárních epiteliálních buněk. Část fibroblastů je však pravděpodobně mimoplicního původu, a to z mezenchymálních kmenových buněk kostní dřeně, které jsou atrahovány do míst poranění v plicní tkáni. Je pravděpodobné, že fibroblasty u jedinců s IPF mají i sníženou schopnost apoptózy a jsou přímo chráněny proti apoptóze mediované Fas inhibitory apoptózy (IAP).(4, 5, 6) Pro vznik IPF má nepochybně vliv i senescence, neboť se s nemocí nesetkáme u jedinců pod 45 let věku, a také genetická výbava jedince. Ta totiž určuje genetickými mutacemi a variacemi (polymorfismy) jednak složení a množství mucinu v plicích (polymorfismy genu pro mucin – MUC 5B), jednak složení cytokinového spektra (polymorfismy genu pro IL-4 mohou kupříkladu ovlivnit produkci tohoto cytokinu).(8) Navíc u familiárně vázaných IPF mohou být přítomny mutace genů pro telomerázy, které přímo ovlivňují sklon k časné senescenci, či mutace genů pro surfaktant, jež jsou však většinou příčinou dětských forem plicních fibróz.

Klinický obraz

IPF se klinicky projevuje pozvolna progredující dušností, snadnou unavitelností, kašlem a v pozdějších fázích při nastupující hypoxémii i cyanózou. U tří čtvrtin pacientů se také vyskytují typické fenotypové projevy IPF, paličkovité prsty a poslechový fenomén krepitu nad plicními bázemi. Pro IPF je typické pozvolné zhoršování s pozvolnou progresí dušnosti a poklesem plicních funkcí, u některých pacientů se však vyskytnou epizody tzv. akutní exacerbace IPF, kdy dojde k náhlému klinickému zhoršení s poklesem plicních funkcí, s hypoxémií a radiologickým obrazem tzv. opacit mléčného skla (grand glass opacity – GGO), svědčícím o difúzním akutním poškození alveolů. Tyto akutní exacerbace většinou předpovídají další nepříznivý průběh nemoci s úmrtím pacienta.(9)

Vyšetření při podezření na IPF a další sledování pacientů RADIOLOGICKÝ NÁLEZ

Při podezření na IPF je důležité provedení vysoce rozlišující výpočetní tomografie hrudníku (high resolution computed tomography – HRCT), neboť běžný skiagram hrudníku nedokáže kvůli nízkému rozlišení postihnout typické změny v plicní tkáni. Pro IPF je typický obraz retikulací a pruhovitých opacit s obrazem voštinovité plíce s maximem subpleurálně a v plicních bázích. Pokud se vyskytnou tzv. aktivní změny, zastoupené obvykle opacitami mléčného skla (GGO), jsou minimálního rozsahu. Tento obraz je pro IPF typický a nazýváme jej radiologický obraz obvyklé intersticiální pneumonie (UIP) (Obr. 1). Pouze v případě akutní exacerbace IPF dochází k objevení se většího rozsahu GGO nasedajících na stávající obraz fibrózy. Jedná se o radiologický korelát difúzního alveolárního poškození, které pak přechází v další jizvení plicní tkáně.

FUNKČNÍ VYŠETŘENÍ PLIC

Funkční vyšetření plic je důležité nejen v rámci diagnostiky IPF, ale i při dlouhodobém sledování pacientů s IPF, protože dynamika plicních funkcí (jejich pokles) je zásadním měřítkem prognózy, a také hodnocení léčebné odpovědi na antifibrotickou léčbu. V době diagnózy je indikováno komplexní funkční vyšetření: spirometrie, bodypletyzmografie, vyšetření plicní difúze a optimálně i zátěžové vyšetření, spiroergometrie. Funkčně je IPF charakterizována restrikční ventilační poruchou (RVP), tj. poklesem vitální kapacity (VC) a totální kapacity (TLC), a dále poklesem transfer faktoru pro kysličník uhelnatý (TLCO), který je významnější, než by odpovídalo stupni poklesu VC, a významnou poruchou plicní poddajnosti. Poměr usilovné vitální kapacity za 1. sekundu (FEV1) a usilovné vitální kapacity (FVC) je v mezích normy i při absolutně redukovaných hodnotách. Charakteristickým nálezem u IPF jsou hypoxémie, zprvu pouze námahová, posléze i klidová, a zvýšený alveoloarteriální kyslíkový gradient. Šestiminutový test chůzí (vzdálenost ušlá při šestiminutovém testu chůzi – 6 minutes wal distance – 6MWD) je pak užitečný pro sledování zátěžové funkční zdatnosti pacientů s IPF, a navíc je potřebný i pro případnou indikaci kapalného kyslíku.(9, 10)

BRONCHOSKOPIE, BRONCHOALVEOLÁRNÍ LAVÁŽ A TRANSBRONCHIÁLNÍ PLICNÍ BIOPSIE

Bronchoskopie s bronchoalveolární laváží (BAL) by měla být provedena u každého pacienta s podezřením na IPF. Vyšetření tekutiny získané BAL (BALTe) v diagnostice IPF hraje hlavně diferenciálnědiagnostickou roli. Pro IPF je typické zmnožení neutrofilních granulocytů, obvykle s malou příměsí eozinofilů, lymfocyty bývají zvýšeny minimálně. Pokud nalezneme výrazné zmnožení lymfocytů, musíme vždy uvažovat o jiných diagnózách, a to exogenní alergické alveolitidě nebo plicním postižení při systémových nemocech pojiva. Někdy indikujeme v rámci bronchoskopie i provedení transbronchiální plicní biopsie, která ve své klasické podobě obvykle nemá pro diagnózu IPF kruciální přínos, avšak pokud je provedena za pomoci kryosondy – kryobiopsie, tak může být získán vzorek plicní tkáně, který je již pro patologa dostatečný pro stanovení mikromorfologické diagnózy IPF.
Chirurgická plicní biopsie. Chirurgickou plicní biopsii indikujeme pouze u pacientů, kde diagnóza není jasná na základě klinického obrazu a nálezu na HRCT hrudníku. Před její indikací navíc zvažujeme, zda je pacient schopen zákrok podstoupit. Musíme mít také na mysli, že chirurgická plicní biopsie může vyvolat akutní exacerbaci IPF, a pacienta tak přímo ohrozit na životě. Tato komplikace je častější u pacientů s pokročilou fibrózou. Histopatologický obraz u IPF zachycuje obraz UIP s převahou jizvení a destrukcí plicní architektoniky (Obr. 2).(11)

Diagnóza

Diagnóza IPF by měla být stanovena na základě multidisciplinárního konsenzu pneumologa, radiologa znalého problematiky intersticiálních plicních procesů, a případně pneumopatologa. Kruciální roli hraje v diagnóze IPF klinický obraz s nálezem námahové dušnosti, krepitu a paličkovitých prstů u pacienta středního a staršího věku s HRCT obrazem UIP. Plicní biopsie s histomorfologickým potvrzením diagnózy není striktně vyžadována u pacientů, kde klinický obraz a radiologický nález korespondují s diagnózou IPF; pouze v situacích, kdy jsou klinický a radiologický obraz nejednoznačné, je indikována chirurgická plicní biopsie, případně kryobiopsie. Nutné je vyloučení ostatních příčin, které by mohly vést k HRCT a histopatologickému obrazu UIP, a to především exogenní postižení plicního intersticia – exogenní alergické alveolitidy a azbestózy (anamnéza expozice anorganickým a organickým prachům) a systémové nemoci pojiva (podle mimoplicních příznaků a imunologických parametrů).(10, 12)

Léčba

V průběhu posledních 10 let zaznamenal přístup nejen k diagnostice, ale i k léčbě IPF zcela zásadní změny. Původně byli pacienti léčeni kortikoidy nebo kombinací kortikoidů s imunosupresivy, popřípadě ještě s přidáním N-acetylcysteinu ke kombinaci kortikoidů a azathioprinu.(13, 14) Kritickou metaanalýzou studií z posledních 10 let, která byla základem pro prohlášení světových respiračních společností o diagnostice a léčbě IPF vydaného v roce 2011, a posléze ještě na základě interim analýzy studie PANTHER z jara 2012, byly všechny tyto léčebné modality shledány neúčinnými, a dokonce v řadě případů způsobujícími vyšší mortalitu pacientů.(1, 2) U pacientů s IPF tedy není doporučena ani léčba kortikoidy, ani imunosupresivy, ani jejich kombinacemi. Novou cestou v léčbě IPF se stala léčba antifibrotická, která byla iniciována objevením antifibrotického účinku malé molekuly, pirfenidonu, jenž byl registrován k léčbě IPF nejprve v Japonsku, následně i v Evropě a nyní i v Kanadě a USA.

ANTIFIBROTICKÁ LÉČBA

Pirfenidon (Esbriet, Intermune, od 1. 1. 2015 Roche) je prvním lékem, který zasahuje přímo do patogeneze IPF, i když mechanismus jeho účinku není doposud v detailech objasněn. Nicméně na zvířecím modulu a buněčných kulturách je prokázáno, že pirfenidon snižuje proliferaci fibroblastů a produkci s fibrózou asociovaných proteinů a cytokinů pravděpodobně inhibicí TGF-beta a destičkového růstového faktoru (platelet-derived growth factor – PDGF), a to cestou blokády nukleární translokace proteinu SMAD. V ČR byl pirfenidon dostupný pro pacienty s IPF od roku 2011 nejprve v pacientském programu, pak od roku 2012 na individuální úhradu mimořádně dováženého léku a od července 2014 je lék řádně hrazen z prostředků zdravotního pojištění jako vysoce inovativní léčebný prostředek (VILP). Při podání u pacientů s IPF pirfenidon významně snižuje rychlost poklesu plicních funkcí, navíc i zvyšuje 6MWD a snižuje mortalitu na IPF a ze všech příčin.(15) Efektivitu léčby pirfenidonem jsme již byli schopni zaznamenat i v naší populaci pacientů s IPF, a to na základě analýzy dat z Registru IPF České pneumologické a ftiseologické společnosti (ČPFS). Pirfenidon je hrazen z prostředků zdravotního pojištění pro pacienty s IPF s VC mezi 50–80 % náležitých hodnot a TLCO vyšší než 35 % náležitých hodnot, a to v Centrech pro diagnostiku a léčbu intersticiálních plicních procesů ČPFS (www.pneumologie. cz), navíc po předchozím souhlase revizního lékaře s léčbou (preskripční omezení W). Pacienti musí jednak splnit výše uvedená vstupní kritéria pro léčbu pirfenidonem, nesmí kouřit, a navíc u nich musí být dále prokázána i efektivita léčby. V praxi to znamená, že jsou pravidelně nejméně po 6 měsících kontrolováni a při kontrolách nesmí být patrný pokles VC o 10 % a více a TLCO o 15 % a více ve třech po sobě následujících 6měsíčních intervalech. Každý pacient léčený pirfenidonem také musí být zaznamenán v Registru VILP, který je podregistrem Registru IPF ČPFS. Pacienti zahajují léčbu 1.–7. den 3krát jednou kapslí pirfenidonu po 267 mg/den, 8.–15. den pak zvyšují dávku na 3krát dvě kapsle po 267 mg/den a od 16. dne pak užívají 3krát tři kapsle po 267 mg/den, čímž dosáhnou cílové dávky léku 2403 mg/den. Pacienti, kteří mají výrazné nežádoucí gastrointestinální účinky (obvykle nauzeu a nechutenství), mohou mít dávku pirfenidonu redukovánu na nejvyšší tolerovanou (kupříkladu 3krát dvě nebo pouze 3krát jednu kapsli po 267 mg/den). Také v případě fotosenzitivní reakce či významné elevace jaterních testů je zpravidla nutná přechodná redukce dávky léku či jeho úplné přechodné vysazení. Každý pacient musí být při zahájení léčby poučen o nutnosti výluky kouření tabáku, jinak efektivita léčby bude ohrožena (viz níže). Musí být seznámen s fototoxicitou léku a s nutností soustavné ochrany proti slunečnímu záření (celoročně krémy s vysokým ochranným faktorem, tzv. sun-blockery, na nechráněná místa kůže a pokrývka hlavy a ochrana těla oděvem při riziku oslunění). Pacient musí také vědět o gastrointestinálních nežádoucích účincích, hlavně o nevolnosti a nechuti k jídlu, a o možnosti snížit dávku při jejich výskytu. Musí být poučen i o možnosti poruchy funkce jater při léčbě pirfenidonem, z toho důvodu bude mít opakovaně odběry krve v průběhu léčby. Vzhledem k tomu, že tabákový kouř je induktorem CYP1A2, čímž ovlivňuje významně farmakokinetiku, a tím biologickou dostupnost (expozici) pirfenidonu, by pacienti léčení pirfenidonem neměli kouřit. Navíc nekouření je samo o sobě jednou z podmínek úhrady pirfenidonu v ČR (viz výše). Zvýšené opatrnosti je potřeba při léčbě léky snižujícími aktivitu CYP1A2, kdy může dojít až k významné toxicitě pirfenidonu při současném užívání (např. fluvoxamin, který je při léčbě pirfenidonem kontraindikován, nebo chinolony). Naopak léky zvyšující aktivitu CYP1A2 mohou účinnost léčby pirfenidonem snižovat (rifampicin, omeprazol).
Nintedanib je dalším registrovaným lékem, který je již dostupný pro léčbu IPF v ČR, a to po ukončení časného přístupu zatím pouze na základě žádosti o mimořádnou úhradu dovezeného léku. Jedná se o trikinázový inhibitor (inhibice receptoru pro růstový faktor fibroblastů – fibroblast growth factor – FGF, vaskulární endoteliální růstový faktor – vascular endothelial growth factor – VEGF a PDGF), který v dávce 150 mg 2krát denně perorálně prokazatelně snižuje pokles plicních funkcí u pacientů s IPF. Je možné jej podat pacientům, kteří nesplní podmínky úhrady pirfenidonu, tj. mají VC vyšší než 80 %, případně mají TLCO mezi 30 a 35 % náležitých hodnot nebo netolerují pirfenidon, případně jsou na něj alergičtí, či mají závažné nežádoucí účinky léčby.(16) Klinické studie s novými antifibrotickými léky. V současné době probíhají další klinické studie zkoušející léky, které by měly přímo zasahovat do patogenetických pochodů IPF. Pacienty s IPF, obzvláště ty, kteří nesplní kritéria pro léčbu pirfenidonem, případně ani nintedanibem, je vhodné pokud možno do těchto studií zařazovat. Ze zkoušených potenciálních nových léků pro léčbu IPF je vhodné zmínit: monoklonální protilátku proti IL-13 lebrikizumab a inhibitor molekuly lysyl oxidase-like 2 (LOXL-2).(17)

OSTATNÍ LÉKY

U pacientů s IPF obvykle podáváme ještě N-acetylcystein (NAC) v dávce 3krát 600 mg denně, i když nebyl prokázán jeho vliv na zabránění poklesu plicních funkcí ve studii PANTHER, a to pro jeho antioxidační efekt, s cílem předcházet dalšímu poškozování alveolárního epitelu oxidačními ději, a tím bránit tzv. akutním exacerbacím. Je to dobře tolerovaný lék, některým pacientům vadí pouze zvýšená expektorace. Od 1. 6. 2013 je tento lék v ČR hrazen pro pacienty s IPF z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
Z důvodu prevence akutní exacerbace IPF podáváme všem pacientům také inhibitory protonové pumpy, nejlépe esomeprazol, který méně výrazně indukuje CYP1A2 (viz výše), v běžných denních dávkách, neboť bezpříznakový extraezofageální reflux může být také příčinou nových alveolárních lézí, a proto i spouštěčem akutních exacerbací.
Dušnost u pacientů v terminálních stadiích IPF obvykle tlumíme opiáty, a to většinou v náplasťových formách s pomalým uvolňováním.
Léčba akutní exacerbace IPF. Bohužel pro léčbu akutní exacerbace IPF zatím nemáme prokazatelně účinné léky, a léčba je tudíž založena na empirii. Při akutní exacerbaci IPF obvykle podáváme pacientům vysoké dávky kortikoidů parenterálně (obvykle 0,5–1 g Solu-Medrolu i. v. po dobu tří dnů s následným snížením na 1 mg/kg i. v.) a případné infekci při vysokými dávkami kortikoidů navozené imunosupresi předcházíme podáním antibiotik a antimykotik.(18)

NEFARMAKOLOGICKÁ LÉČBA IPF

Dlouhodobá domácí oxygenoterapie. V případě pokročilého onemocnění s hypoxémií indikujeme pacientům, kteří splní kritéria České pneumologické a ftizeologické společnosti, dlouhodobou domácí oxygenoterapii, a to buď koncentrátorem kyslíku, nebo kyslíkem kapalným, který je indikován pro pacienty vyžadující vysoké průtoky kyslíku a pro pacienty mobilní, kdy umožňuje rehabilitaci i pohyb mimo domácí prostředí s předplněnou lahví kapalného kyslíku.
Transplantace plic. Pro některé přísně selektované pacienty je vhodná transplantace plic, a to nově optimálně bilaterální. Kritérii pro zařazení na čekací listinu jsou v době diagnózy: dušnost, TLCO < 40 % NH, desaturace < 88 % PaO2 a HRCT s obrazem voštinovité plíce. V případě longitudinálního sledování je indikací ke zvážení transplantace plic pokles usilovné vitální kapacity (FVC) o 10 % a pokles TLCO o 15 % spolu se zhoršením fibrózy na HRCT hrudníku.
Rehabilitace. Jednou z možností, jak zlepšit kvalitu života pacienta, je zlepšení jeho funkční výkonnosti a zmírnění dušnosti. Rehabilitace musí být v případě IPF komplexní, zahrnující učení, poradu a behaviorální techniky ke zlepšení sebeobsluhy, dále redukci symptomů a optimalizaci funkční

kapacity.(19) Umělá plicní ventilace. Při respiračním selhání u pacientů s IPF, ať už při přirozené pozvolné progresi nemoci nebo při její akutní exacerbaci či při infekci, se nekloníme k umělé plicní ventilaci, neboť pro pacienty většinou není žádným přínosem, dochází při ní naopak k ještě rozsáhlejšímu poškození plicní tkáně s následným úmrtím pacienta. Umělou plicní ventilaci bychom tedy měli indikovat pouze u těch pacientů s IPF, kteří jsou již zařazeni na čekací listinu transplantace plic, a mají tedy alespoň nějakou šanci se darovaných plic dočkat.

Závěr

Idiopatická plicní fibróza je nepochybně velmi závažná nemoc, s prognózou blízkou neléčitelným nádorům. Proto bychom se měli snažit pacienty s IPF co nejdříve diagnostikovat a také co nejdříve léčit specifickou antifibrotickou léčbou pirfenidonem či nintedanibem. Vzhledem k tomu, že tato léčba je dostupná pouze v Centrech pro diagnostiku a léčbu IPF (viz www.pneumologie.cz), měli bychom pacienty s podezřením na IPF do těchto center poslat co nejdříve. Navíc každý pacient s IPF by měl být evidován v registru IPF ČPFS, jehož součástí je i registr VILP Esbrietu, kde musí být bezpodmínečně všichni léčení pacienti zaznamenáni. S pacienty s IPF bychom měli zacházet jako s pacienty s rakovinou, jejich onemocnění je bez léčby také fatální a je léčitelné pouze časným nasazením specifické, cílené léčby.

Podpořeno grantem NT 13433-4/2012, IGA MZČR.
Prohlášení: autorka v posledních 12 měsících prováděla konzultační a přednáškovou činnost pro firmy Boehringer-Ingelheim, InterMune, Roche, Pfizer a Sanofi.

Literatura

1. RAGHU, G., et al. An official ATS/ERS/JRS/ALAT statement: Idiopathic Pulmonary fibrosis: Evidence- based guidelines for diagnosis and management. Am J Respir Crit Care Med, 2011, 183, p. 788–824.
2. McGRATH, EE., MILLAR, AB. Hot off the breath: triple therapy for idiopathic pulmonary fibrosis-hear the PANTHER roar. Thorax, 2012, 2, p. 97–98.
3. NALYSNYK, L., CID-RUZAFA, J., ROTELLA, P., et al. Incidence and prevalence of idiopathic pulmonary fibrosis: review of the literature. Eur Respir Rev, 2012, 12, p. 355–361.
4. LOOMIS-KING, H., FLAHERTY, KR., MOORE, BB. Pathogenesis, current treatments and future directions for idiopathic pulmonary fibrosis. Curr Opin Pharmacol, 2013, 3, p. 377–385.
5. STRIETER, RM., MEHRAD, B. New mechanisms of pulmonary fibrosis. Chest, 2009, 136, p. 1364–1370.
6. MAHER, TM. Idiopathic pulmonary fibrosis: pathobiology of novel approaches to treatment. Clin Chest Med, 2012, 33, p. 69–83.
7. BORENSZTAJN, K., CRESTANI, B., KOLB, M. Idiopathic pulmonary fibrosis: from epithelial injury to biomarkers-insights from the bench side. Respiration, 2013, 6, p. 441–452.
8. VASAKOVA, M., STRIZ, I., SLAVCEV, A., et al. Th1/Th2 cytokine gene polymorphisms in patients with idiopathic pulmonary fibrosis. Tissue Antigens, 2006, 3, p. 229–232. 9. KOLEK, V., KAŠÁK, V., VAŠÁKOVÁ, M. Pneumologie. 2. vydání. Praha : Maxdorf, 2014, s. 261–264.
10. WELLS, AU. Managing diagnostic procedures in idiopathic pulmonary fibrosis. Eur Respir Rev, 2013, 128, p. 158–162.
11. SMITH, M., DALUZRO, M., PANSE, P., et al. Usual interstitial pneumonia-pattern fibrosis in surgical lung biopsies. Clinical, radiological and histopathological clues to aetiology. J Clin Pathol, 2013, 10, p. 896–903. 12. FLAHERTY, KR., KING, TE., RAGHU, G., et al. Idiopathic interstitial pneumonia. What is the effect of a multidisciplinary approach to diagnosis? Am J Respir Crit Care Med, 2004, 170, p. 904–910.
13. LOTA, HK., WELLS, AU. The evolving pharmacotherapy of pulmonary fibrosis. Expert Opin Pharmacother, 2013, 14, p. 79–89.
14. ANTONIOU, KM, MARGARITOPOULOS, GA, SIAFAKIS, NM. Pharmacological treatment of idiopathic pulmonary fibrosis: from the past to the future. Eur Respir Rev, 2013, 129, p. 281–291.
15. KING, TE. Jr., BRADFORFD, WB., CATSRO-BERNARDINI, S., et al. ASCEND Study Group. A phase 3 trial of pirfenidone in patients with idiopathic pulmonary fibrosis. N Engl J Med, 2014, 22, p. 2083–2092.
16. RICHELDI, L., DU BOIS, RM., RAGHU, G., et al. INPULSIS Trial Investigators. Efficacy and safety of nintedanib in idiopathic pulmonary fibrosis. N Engl J Med, 2014, 22, p. 2071–2082.
17. BARRY-HAMILTON, V., SPANGLER, R., MARSHALL, D., et al. Allosteric inhibition of lysyl oxidase-like-2 impedes the development of a pathologic microenvironment. Nature Medicine, 2010, 16, p. 1009–1017.
18. VAŠÁKOVÁ, M., a kol. Moderní farmakoterapie v pneumologii. Praha : Maxdorf, 2013, s. 236–243.
19. SWIGRIS, JJ., BROWN, KK., MAKE, BJ., et al. Pulmonary rehabilitation in idiopathic

pulmonary fibrosis: A call for continued investigation. Resp Med, 2008,102, p. 1675–1680.
e-mail: martina.vasakova@ftn.cz

Summary Vasakova, M. News in treatment of idiopathic pulmonary fibrosis Idiopathic pulmonary fibrosis is characterized from pathogenic point of view by fibroproliferative healing of repeated multiple alveolar injuries and its radiologic and histopathological appearance is represented by usual interstitial pneumonia pattern. Prognosis of the disease is similar to that of untreatable cancers. Until 2011 there was available no effective treatment for idiopathic pulmonary fibrosis and most of the patients died within 5 years from diagnosis and the mean survival was 2,5- 3 years. Introduction of antifibrotic agent, pirfenidone, into the treatment of idiopathic pulmonary fibrosis was important milestone, changing the disease to potentially treatable and the patients got chance for better and longer lives. Key words idiopathic pulmonary fibrosis • diagnostics • treatment • pirfenidon

O autorovi| Doc. MUDr. Martina Vašáková, Ph. D. Univerzita Karlova v Praze, 1. lékařská fakulta a Thomayerova nemocnice, Pneumologická klinika

Obr. 1 HRCT hrudníku s obrazem UIP
Obr. 2 Histopatologický obraz UIP

Ohodnoťte tento článek!