Placenta accreta – diagnostika a terapie

Souhrn

Placenta accreta je v současnosti jednou z hlavních indikací k provedení postpartální hysterektomie. Je to diagnóza spojená s významnou fetomaternální morbiditou a mortalitou. V etiopatogenezi poruchy se jako hlavní příčina uplatňuje myometrální trauma. Současná prenatální diagnostika (ultrasonografie, magnetická rezonance) umožňuje časnou selekci rizikových pacientek a jejich referenci do perinatologických center s možností zajištění multioborové péče.

Klíčová slova

placenta accreta • placenta percreta • placenta increta • porucha placentace • ultrasonografie • magnetická rezonance • postpartální hysterektomie

Placenta accreta dlouhou dobu patřila mezi velmi závažné, ale relativně vzácné porodnické diagnózy. První písemná zmínka o tomto onemocnění pochází již z počátku 17. století. Popisuje případ ženy, která zemřela v roce 88 našeho letopočtu v důsledku zadržené placenty. Pozdější pitva prokázala, že příčinou byla placenta praevia accreta.(1) V roce 1889 si Hart všiml nepřítomnosti decidua spongiosa a jde tak o první histologický popis tohoto onemocnění. O 11 let později byl publikován případ pacientky po hysterektomii pro spontánní rupturu dělohy a následným histopatologickým vyšetřením potvrzenou diagnózu placenta accreta. Z původně vzácného onemocnění s incidencí 1 : 7000 porodů se během posledních 30 let stala nejčastější příčina postpartální hysterektomie. Placenta accreta je dnes diagnostikována s incidencí 1 : 533 porodů.(2) Tento nárůst kopíruje stoupající trend porodů císařským řezem během uplynulých 40 let, jenž je dnes hlavním rizikovým faktorem pro vznik této poruchy. Placenta accreta je tak v současnosti významnou příčinou závažné fetomaternální morbidity a mortality.

Definice

Placenta accreta je obecný termín popisující abnormálně pevně do stěny děložní adherující placentu (Obr. 1, 2). K tomuto stavu dochází v důsledku částečné nebo uplné nepřítomnosti decidua basalis a při porušené tvorbě Nitabuchovy membrány (nejhlubší část decidua basalis, obsahující fibrinová depozita; místo, kde dochází po porodu k odlučování placenty od děložní stěny), která je v těchto případech často ztenčená, nepravidelná nebo zcela chybí.

Etiopatogeneze

Existuje několik teorií snažících se vysvětlit příčinu tohoto stavu. Původní koncept předpokládal primární poruchu trofoblastu vedoucí k jeho nadměrné invazi do myometria.(3) Druhou rozšířenou teorií je sekundární defekt decidua basalis v důsledku chybné deciduální reakce v místě jizvy (např. po císařském řezu), umožňující opět nadměrně hlubokou invazi trofoblastu.(4) Nejnovější hypotéza předpokládá jako primární příčinu abnormální vaskularizaci v důsledku pooperačního hojení jizvou, která je spojená se sekundární lokální hypoxií.(5) Ta vede jak k nedostatečné deciduální reakci, tak k patologické invazi trofoblastu. Na základě této teorie se lze domnívat, že se na vzniku placenta accreta zásadním způsobem podílí individuální reparační a regenerační schopnosti každé ženy.

Klasifikace

Na základě sekčních nálezů vznikly dvě klasifikace poruch placentace.
První z nich zohledňuje rozsah postižení (počet patologicky adherujících lobulů): • placenta accreta totalis – patologicky adherují všechny lobuly; • placenta accreta partialis – patologicky adherují minimálně dva lobuly, ale ne všechny; • placenta accreta focalis – patologicky adheruje zcela nebo jen zčásti pouze jeden lobul.
Druhý způsob dělení je na základě hloubky patologické invaze choriových klků: • placenta accreta – choriové klky adherují k částečně hyalizované vrstvě myometria – 81,6 % případů; • placenta increta – choriové klky prorůstají za endomyometriální hranici na různou vzdálenost do myometria – 11,8 % případů; • placenta percreta – choriové klky prorůstají děložní stěnou v celé její šířce a mohou vrůstat i do okolních orgánů (močového měchýře, esovité kličky tlustého střeva) nebo širokého děložního vazu – 6,6 % případů.(6) Stejně jako placenta accreta mají i placenta increta a percreta formu úplnou, částečnou a fokální. Histopatologické potvrzení poruchy placentace lze zpravidla učinit jen na základě sekčního nálezu dělohy po jejím poporodním odstranění. Z vyšetření pouhé placenty je stanovení diagnózy možné učinit jen vzácně. Často je proto přítomna diskrepance mezi klinickým a histopatologickým nálezem. Zdrojem těchto neshod může být i fakt, že různé stupně invaze se mohou u jedné pacientky vyskytovat současně.

Rizikové faktory

V současnosti nejvýznamnějším rizikovým faktorem je přítomnost kolagení jizvy děložní stěny. Ta vzniká v důsledku poranění myometria obvykle v souvislosti s chirurgickým zákrokem. Dnes nejčastěji prováděnou děložní operací je císařský řez, který je nezávislým rizikovým faktorem pro poruchu placentace. Navíc s opakujícími se výkony dále narůstá incidence této poruchy. Zatímco po 1. císařském řezu byla placenta accreta diagnostikována u 0,24 % žen, po 6. císařském řezu to bylo už 6,74 %.(7) Pokud byla současně přítomna i placenta praevia (vcestné lůžko), pak byla incidence ještě vyšší (Tab. 1). Samotné vcestné lůžko je rovněž v 1–4 % spojeno s výskytem placenta accreta.(7, 8) Nejohroženější skupinou těhotných žen jsou tedy ty, které mají v anamnéze jeden nebo více císařských řezů a současně přítomné vcestné lůžko, zvlášť pokud je uložené přes jizvu.
K dalším rizikovým faktorům patří vyšší věk matky (riziko se zvyšuje každý rok u žen starších 20 let), multiparita a samozřejmě jiné operační zakroky na děloze (myomektomie, ablace endometria, kyretáž).

Diagnostika

Placenta accreta bývá velmi často až do porodu asymptomatická. První známkou tak bývá porucha odlučování placenty ve III. době porodní nebo významné, často život ohrožující poporodní krvácení. Díky pokroku v zobrazovacích metodách a při znalosti rizikových faktorů je dnes více než polovina případů diagnostikována prenatálně.

ULTRAZVUK

Posouzení uložení a morfologie placenty je standardní součástí prenatálního ultrazvukového screeningu. Řada studií potvrdila, že ultrazvukové vyšetření má při diagnostice poruch placentace vysokou senzitivitu (77–86 %) i specificitu (96–98 %). Pozitivní prediktivní hodnota je uváděna 63–88 %, negativní prediktivní hodnota 95–98 %. Vyšetření se optimálně provádí vaginální sondou, vzhledem k limitované možnosti posoudit dolní děložní segment pomocí sondy transabdominální. V souvislosti s touto poruchou bylo popsáno několik charakteristických ultrazvukových nálezů, z nichž některé je možné identifikovat již v závěru I. trimestru. V průběhu 80. let bylo poprvé popsáno vymizení retroplacentární hypoechogenní zóny. Nicméně pokud jde o izolovaný nález, má jen malou diagnostickou a prediktivní hodnotu. Dalšími významnými nálezy jsou progresivní ztenčení myometria < 1 mm popsané Twicklerovou a kol.(9) nebo přítomnost vícečetných placentárních lakun (placenta vzhledu „ementálu“). Dalším vysoce specifickým nálezem je přerušení vezikouterinní linie. Ostatní ultrazvukové nálezy shrnuje Tab. 2. Ultrazvuk lze částečně použít i k posouzení hloubky invaze, kdy mohou být patrné cévy pronikající z placenty do močového měchýře nebo cévy narušující uteroplacentární linii (čím komplexnější jsou cévní vzorce v myometriu, tím větší je hloubka invaze). Ačkoliv dopplerovské vyšetření významně nezvyšuje senzitivitu vyšetření, může přispět k lepší identifikaci placentárních lakun a hypervaskulárních ložisek v myometriu.(13)

MAGNETICKÁ REZONANCE

První prospektivní studie, která využila v diagnostice poruchy placentace magnetickou rezonanci, byla provedena v roce 1997.(14) Řada následujících studií potvrdila podobnou diagnostickou přesnost (senzitivita 80–93 %, specificita 65–85 %) jako ultrazvukové vyšetření. Nicméně se jedná o vyšetření mnohonásobně dražší, a tak i přes jeho bezpečnost v těhotenství se doporučuje jeho použití pouze u nejasných případů, jako je placenta accreta lokalizovaná na zadní stěně, nebo při podezření na placenta percreta s invazí do parametrií (100 % predikce) či okolních orgánů.(15) Pomocí tohoto vyšetření lze docílit lepšího prostorového zobrazení placenty, myometria, jejich vzájemného vztahu a příléhajícího cévního zásobení než v UZ obraze. Typické nálezy shrnuje Tab. 3. Použití kontrastní látky – gadolinia, které by ještě dále zpřesnilo ohraničení zevního okraje placenty vůči myometriu, zůstává pro jeho transplacentární průchod kontroverzní. A to i přesto, že teratogenita na zvířecích modelech nebyla potvrzena. Americká radiologická společnost (American College of Radiology) proto doporučuje použití kontrastní látky jen v případě, že přínos takového vyšetření mnohonásobně převýší veškerá možná rizika pro matku a plod. Dříve časté omezení použití MR v těhotenství pro pohybové artefakty plodu je dnes díky technice ultrarychlého snímkování eliminováno.

BIOCHEMICKÉ MARKERY

V průběhu abnormální placentace dochází k hlubšímu průniku choriových klků do myometria. To podnítilo úvahy, že se tak může do mateřské cirkulace dostávat větší množství fetálního AFP. Dvě retrospektivní studie(16, 17) potvrdily, že by tyto úvahy mohly být správné. Jiným zkoumaným biochemickým markerem v mateřské cirkulaci je kreatinkináza, která se ve větším množství uvolňuje při porušení svalových vláken myometria vrůstajícími choriovými klky.(18)

Terapie

Zpřesněná prenatální diagnostika poruchy placentace významně přispěla ke snížení mortality a morbidity žen s touto diagnózou. Při potvrzení či pouhém podezření na akrétní placentu by měla být těhotná referována vždy do perinatologického centra, kde je možné zajistit tým (často multioborový – perinatolog, anesteziolog, gynekolog, resp. onkogynelog, urolog, chirurg, event. radiolog) s bohatými zkušenostmi s řešením postpartální hemoragie a s vynikající znalostí pánevní a retroperitoneální anatomie. Hlavním cílem péče o takovou těhotnou je zajistit bezpečný průběh porodu jak pro rodičku, tak plod. Sekundárním cílem je minimalizovat peripartální a postpartální krevní ztrátu a zabránit rozvoji diseminované intravaskulární koagulopatie.
Porod těhotných s patologickou placentací by měl být plánovaný. Metodou volby je dnes elektivní císařský řez. Časování samotného operačního porodu by mělo být vždy individuální. Na základě modelu analýzy rozhodování z roku 2011 je v těchto případech doporučeno ukončení těhotenství mezi 34.–37. týdnem, tak aby se minimalizovalo riziko nekontrolovaného peripartálního krvácení. Čím závažnější je porucha placentace (placenta increta a percreta), tím časněji by měl být císařský řez proveden (34.–35. týden).(19) Jako další pomocný ukazatel může posloužit cervikometrie. Pacientky s vcestnou placentou, u kterých byla ve 32. týdnu těhotenství naměřena délka hrdla pod 30 mm, byly častěji ohroženy spontánním krvácením spojeným s nástupem děložní aktivity a předčasným porodem.(20) Součástí předoperační přípravy těhotné by mělo být – mimo zajištění operačního týmu – i zajištění adekvátní pooperační anesteziologicko-resuscitační péče a příprava krevních náhrad. Vyžaduje-li si to situace (invaze do parametrií či močového měchýře), pak je namístě zavedení uretrálních stentů. Vždy by měl být proveden podrobný rozhovor s těhotnou o možných operačních postupech a jejich rizicích. U většiny pacientek je metodou volbý císařský řez s následnou hysterektomií (Tab. 4). U žen, které si přejí zachování fertility, je možné, za přepokladu bezpečnosti zvoleného postupu, uvažovat i o konzervativní přístupu.

TECHNIKA CÍSAŘSKÉHO ŘEZU

Preferovaným přístupem do dutiny břišní je dolní střední laparotomie, která zajišťuje dostatečnou přehlednost operačního pole. Po proniknutí do břišní dutiny by měla vždy následovat pečlivá explorace, při které by se mělo cíleně pátrat po novotvořeném cévním zásobení a případných přímých známkách prorůstání placenty do okolních struktur. Poranění parazitických novotvořených cév může být zdrojem nekontrolovatelného, život ohrožujícího krvácení (uteroplacentární průtok je v závěru těhotenství 700–900 ml/min) ještě před porodem plodu. Pokud je to možné, vyplatí se provést dostatečnou mobilizaci močového měchýře ještě před provedením hysterotomie. Ta by měla být vždy vedena mimo místo inzerce placenty. Často se proto provádí, dnes už při standardním císařském řezu jen výjimečně používaný, korporální řez. Po vybavení plodu a podvazu pupečníku se placenta ponechá in situ (pokus o odloučení v těchto případech vede k nekontrolovatelnému krvácení) a hysterotomie se uzavře. Ke zmenšení celkové krevní ztráty se doporučuje použít některou z devaskularizační technik – ligatura, embolizace nebo balónková okluze vnitřních ilických artérií (aa. iliacae internae seu aa. hypogastricae). Smyslem tohoto postupu je snížit celkový minutový objem krve, který proteče dělohou, a tím i celkovou krevní ztrátu a množství transfundované krve. V případě, že si těhotná nepřeje již další graviditu, následuje hysterektomie. Při podezření na perkrétní placentu s postižením močového měchýře by měla vždy po přerušení cévního zásobení dělohy následovat cystotomie. Pokud placenta neprorůstá do trigona, je možné tuto část stěny močového měchýře ponechat na odstraněné děloze.
Postpartální hysterektomie je spojena s významnou mortalitou (1–6 %) a morbiditou (Tab. 5). Dle publikovaných studií je až u 1/4 pacientek nutná relaparotomie, především v důsledku nedostatečné kontroly krvácení nebo v důsledku řešení poranění vzniklého pří hysterektomii.

KONZERVATIVNÍ POSTUP

V poslední době bylo publikováno několik kazuistik a retrospektivních studií pacientek s poruchou placentace řešených konzervativně.(21, 22, 23) Ty prokázaly, že tento přístup vede nejen k zachování reprodukčních funkcí, ale současně snižuje závažnou morbiditou spojenou s postpartální hysterektomií. Na druhé straně je nutné si uvědomit, že fertilitu zachovávající postup je spojen s významným rizikem závažných krvácivých a infekčních komplikací, případně i úmrtí. Zůstává proto i nadále vyhrazen jen pro ženy adekvátně poučené s přáním zachování možnosti dalších těhotenství.
V tomto případě se po porodu placenta ponechá in situ, pupečník se podváže co nejblíže místu jeho inzerce, a následně se hysterotomie uzavře. Došlo-li ke spontánnímu odloučení části placenty ještě před uzavřením hysterotomie, je možné tuto část resekovat a zmenšit tak celkový objem placentární tkáně ponechané in situ. K lepší kontrole krvácení lze opět s výhodou použít devaskularizačních výkonů (podvazu, okluze či embolizace vnitřních ilických a uterinních artérií). Tyto výkony zvýšují úspěšnost konzervativního postupu. V následujících 72 hodinách se podávají kontinuálně uterotonika a širokospektrá antibiotika. Denně se pomocí ultrazvuku sleduje průtok krve placentou a monitoruje se hladina hCG. Nedochází-li k involuci placenty, průtok placentou perzistuje a hladina hCG stagnuje, je možné podání metotrexátu. Jeho vliv na reabsorpci placenty je však značně diskutabilní a vzhledem k závažné potenciální toxicitě, včetně jednoho popsaného úmrtí v přímé souvislosti s jeho podáním, je i jeho použití značně kontroverzní. Nejčastěji se podává v dávce 1 mg/kg obden do celkem 4–6 dávek. Dle nedávno publikované francouzské multicentrické studie byl konzervativní postup (bez použití metrotrexátu) úspěšný v 78 % případů a k úplné reabsorpci placenty došlo u 85 % žen. Průměrná doba byla 13,5 týdne. Ve zbývajících 15 % byl reziduální nález úspěšně řešen hysteroskopicky.(23) Další možnou fertilitu zachovávající metodou je resekce myometria i s akrétní placentou a následnou rekonstrukcí děložní stěny. Tento přístup však klade zvýšené nároky na operační techniku a je spojen s větším rizikem peroperačního krvácení a následnou hysterektomií.
K nejčastěji uváděným komplikacím konzervativního přístupu patří infekce (18 %), sekundární krvácení (35 %) a diseminovaná intravaskulární koagulopatie (6 %). Bývají obvykle důvodem k tzv. odložené hysterektomii, která může být provedena i za řadu měsíců po primárním výkonu.
Podle již zmíněné práce francouzských autorů došlo ke koncepci u 35 % žen. V téměř 1/3 případů, ale došlo ke ztrátě v I. trimestru, což je dáváno do souvislosti s častějším výskytem intrauterinních synechií u těchto žen. Dalším významným přínosem studie bylo zjištění frekvence recidivy poruchy placentace, která byla ve sledované skupině těhotných žen 28,6 %.(23)

Závěr

Z původně vzácné komplikace těhotenství se v posledních 30 letech stal vážný perinatologický problém. Cílené ultrazvukové vyšetření zaměřené na poruchu placentace by mělo být prováděno u všech těhotných se zjištěnou vcestnou placentou a anamnézou císařského řezu. Standardní léčbou akrétní placenty je postpartální hysterektomie. Nedávno publikované výsledky studií prokázaly vysokou úspěšnost konzervativního, dělohu zachovávajícího postupu, který se tak stal alternativou pro ženy s přáním dalšího těhotenství. I přes tento úspěch se více než 1/3 žen rozhodla, vzhledem k možným komplikacím, další těhotenství neriskovat.

Prohlášení: v souvislosti s tématem práce autor v posledních 12 měsících nespolupracoval s žádnou farmaceutickou firmou.

Literatura

1. IRVING, F., HERTING, A. A study of placenta accreta. Surg Gynecol Obstetr, 1937, 64, p. 178–200.
2. WU, S., KOCHERGINSKY, M., HIBBARD, JU. Abnormal placentation: twenty-year analysis. Am J Obstet Gynecol, 2005, 192, p. 1458–1461.
3. MILLER, WG. A clinical and pathology study of placenta accreta. J Obstetr Gynaecol Br Emp, 1959, 66, p. 353–364.
4. TANTBIRJON, P., CRUM, CD., PARAST, MM. Pathophysiology of placenta accreta: the role of deciduas and extravillous cytotrophoblast. Placenta, 2008, 29, p. 639–645. 5. WEHRUM, MJ., BUHIMSCHI, IA., SALAFIA, C., et al. Accreta complicating complete placenta previa is characterized by reduced systemic levels of vascular endothelial growth factor and by epithelial-to-mesenchymal transition of the invasive trophoblast. Am J Obstet Gynecol, 2011, 204, p. 411.e1–411.e11.
6. WONG, HS., CHEUNG, YK., ZUCCOLLO, J., et al. Evaluation of sonographic diagnostic criteria for placenta accreta. J Clin Ultrasound, 2008, 9, p. 551–559.
7. SILVER, RM., LANDON, MB., ROUSE, DJ., et al. Maternal morbidity associated with multiple repeat cesarean deliveries. Obstet Gynecol, 2006, 107, p. 1226–1232. 8. MILLER, DA., CHOLLET, JA., GOODWIN, TM. Clinical risk factors for placenta previa-placenta accreta. Am J Obstet Gynecol, 1997, 177, p. 210–214.
9. TWICKLER, DM., LUCAS, MG., BALIS, AB., et al. Color flow mapping for myometrial invasion in women with a prior cesarean delivery. J Mater-Fet Med, 2000, 9, p. 330–335. 10. COMSTOCK, CH., LOVE, JJ., BRONSTEEN, RA., et al. Sonographic detection of placenta accreta in the second and third trimesters of pregnancy. Am J Obstet Gynecol, 2004, 190, p. 1135–1140.
11. CALI, G., GIAMBANCO, L., PUCCIO, G., FORLANI, F. Morbidly adherent placenta: evaluation of ultrasound diagnostic criteria and differentiation of placenta accreta from percreta. Ultrasound Obstet Gynecol, 2013, 41, p. 406–412.
12. WONG, HS., CHEUNG, YK., ZUCOLLO, J., et al. Evaluation of sonographic criteria for placenta accreta. J Clin Ultrasound, 2008, 36, p. 551–559.
13. CHOU, MM., HO, ES., LEE, YH. Prenatal diagnosis of placenta previa accreta by transabdominal color Doppler ultrasound. Ultrasound Obstet Gynecol, 2000, 15, p. 28–35.
14. LEVINE, D., HULKA, CA., LUDMIR, J., et al. Placenta accreta: evaluation with color Doppler US, power Dopple US, and MR imaging. Radiology, 1997, 205, p. 773–776. 15. PALACIOS-JARAQUEMADA, JM., BRUNO, CH. Magnetic resonance imaging in 300 cases of placenta accreta: surgical correlation of new findings. Acta Obstet Gynecol Scand, 2005, 84, p. 716–724.
16. ZELOP, C., NADEL, A., FRIGOLETTO, FD., et al. Placenta accreta/percreta/ increta: a cause of elevated maternal serum alpha-fetoprotein. Obstet Gynecol, 1992, 80, p. 693–694.
17. HUNG, TH., SHAU, WY., HSIEH, CC., et al. Risk factors for placenta accreta. Obstet Gynecol, 1999, 93, p. 545–550.
18. OPHIR, E., TENDLER, R., ODEH, M., et al. Creatine kinase as a biochemical marker for diagnosis of placenta increta and percreta. Am J Obstet Gynecol, 1999,180, p. 1039–1019.
19. SPONG, CY., MERCER, BM., D’ALTON, M., et al. Timing of indicated late-preterm and early term birth. Obstet Gynecol, 2011, 118, p. 323–333.
20. STAFFORD, IA., DASHE, JS., SHIVERS, SA., et al. Ultrasonographic cervical length and risk of hemorrhage in pregnancies with placenta previa. Obstet Gynecol, 2010, 116, p. 595–600.
21. SENTILHES, L., AMBROSELLI, C., KAYEM, G., et al. Maternal outcome after concervative treatment of placenta accreta. Obstet Gynecol, 2010, 115, p. 526–534. 22. PROVANSAL, M., COURBIERE, B., AGOSTINI, A., et al. Fertility and obstetric outcome after conservative management of placenta accreta. Int J Gynec Obstet, 2010, 109, p. 147–150.
23. SENTILHES, L., KAYEM, G., AMBROSELLI, C., et al. Fertility and pregnancy outcomes following conservative treatment for placenta accreta. Hum Reprod, 2010, 25, p. 2803–2810.
e-mail: miroslav.verner@upmd.eu

Tab. 1 Incidence placenta accreta při placenta praevia v závislosti
na počtu provedených císařských řezů(7)
císařský řez placenta praevia accreta
1 3,3
2 11
3 40
4 61
5 67
6 67

Tab. 2 Ultrazvuková kritéria placenta accreta(10, 11, 12)
ztenčení retroplacentárního myometria ?? 1 mm
(senzitivita 27–100 %, specificita 72–100 %)
placentární lakuny („jezírka“) (senzitivita 73–100 %,
specificita 28–97 %)
narušení hyperechogenní vezikouterinní linie (senzitivita 11–70 %,
specificita 99–100 %)
nepřítomnost normální hypoechogenní retroplacentární zóny
(senzitivita 80 %)
hypervaskularita přilehající stěny močového měchýře
přítomnost cév nebo placentární tkáně prorůstající skrz
myometrium do močového měchýře nebo přes serózu dělohy

Tab. 3 MRI kritéria placenta accreta
tmavé intraplacentární pruhy na T2-vážených snímcích
„vyboulení“ dělohy (uterine bulging)
heterogenní intenzita signálu z placenty
fokální narušení stěny myometria
vizualizace placentární invaze do okolních orgánů či širokého
děložního vazu

Tab. 4 Indikace k provedení postpartální hysterektomie při patologické
placentaci
nelze-li zajistit adekvátní hemostázu
nelze-li uzavřit myometrální defekt (po excizi akrétní placenty
s přiléhajícím myometriem)
selhání konzervativního postupu (nekontrolovatelné krvácení,
závažná infekční komplikace)

Tab. 5 Nejčastější komplikace postpartální hysterektomie
anémie vyžadující podání transfúzních přípravků
poranění močového měchýře
relaparotomie
poranění močovodu
pooperační horečka a ranná infekce
diseminovaná intravaskulární koagulopatie
ileus a poranění střeva

Summary

Verner, M., Krofta, L., Feyereisl, J. Placenta accreta – diagnostics and therapy Placenta accreta is the most common indication to perform peripartum hysterectomy. The diagnosis is related to significant foetomaternal morbidity and mortality. Myometrial damage was identified as a major risk factor. Prenatal diagnosis (ultrasound, MRI) can be helpful in selection of patients in risk. These patients can be immediately referred to a perinatology center. Placenta accreta is the most common indication to perform peripartum hysterectomy. The diagnosis is related to significant fetomaternal morbidity and mortality. Myometrial damage was identified as a major risk factor. Prenatal diagnosis (ultrasound, MRI) can be helpful in selection of patients in risk. These patients can be immediately reffered to a perinatology center.

Key words

placenta accreta • placenta percreta • placenta increta • abnormal placentation • ultrasound • MRI • peripartum hysterectomy • cesarean hysterectomy

O autorovi| MUDr. Miroslav Verner, doc. MUDr. Ladislav Krofta, CSc., doc. MUDr. Jaroslav Feyereisl, CSc. Ústav pro péči o matku a dítě, Praha

Obr. 1 Preparát dělohy s placenta accreta
Obr. 2 Placenta accreta – lacuna

1)
R
Ohodnoťte tento článek!