Pneumocystis jirovecii a její mikrobiologická diagnostika

infekce vyvolané Pneumocystis jirovecii

Souhrn

Objev Pneumocystis jako původce intersticiální pneumonie novorozenců je spojen se jmény českých profesorů Vaňka a Jírovce. V roce 1976 byl identifikován druh způsobující onemocnění člověka a na počest českého přírodovědce pojmenován Pneumocystis jirovecii. Původní zařazení mezi protozoa bylo revidováno a dnes je hlavně díky rozvoji molekulární biologie Pneumocystis řazena do říše hub. Jedná se pravděpodobně o fylogeneticky velice starý, druhově specifický mikroorganismus a stále jsou identifikovány další druhy rodu Pneumocystis.
Diagnostika je od doby objevu založena na přímém průkazu agens z materiálů získaných z dýchacích cest, dříve pouze mikroskopickými metodami, dnes i s využitím PCR technik. Pneumocystis se nedaří kultivovat a výsledky sérologické diagnostiky je možné využít pouze k epidemiologickým účelům. Zobrazovací metody a ostatní laboratorní vyšetření slouží jako doplňková.

Klíčová slova
Pneumocystis jirovecii * nomenklatura * vývojový cyklus * sérologická diagnostika * mikroskopická diagnostika

Pneumocystis jirovecii je agens úzce svázané s historií české vědy. Objev a identifikace byly přiznány českému lékaři J. Vaňkovi a parazitologovi O. Jírovcovi, po němž obdrželo i svůj přívlastek. V 50. letech 20. století bylo agens spojováno hlavně s intersticiální pneumonií novorozenců. V 80. letech pak opět nabylo významu jako původce pneumocystové pneumonie (PCP), nejčastější oportunní infekce HIV pozitivních pacientů. V současnosti je díky úspěšné profylaxi podávané pacientům s rozvíjejícím se AIDS zmiňováno spíše v souvislosti s těžce imunosuprimovanými pacienty (transplantace orgánové i kmenových buněk, hematologické malignity). Biologie Pneumocystis je stále předmětem zájmu. Vzhledem k nemožnosti udržet in vitro kultury Pneumocystis je většina poznatků získávána pomocí elektronového mikroskopu a díky metodám molekulární biologie. Přesto zůstává ještě mnoho neobjasněno. Nejsou jednoznačně identifikovány všechny druhy rodu Pneumocystis, není přesně znám životní cyklus a s tím spojené otázky přenosu agens, osídlení hostitele a případného rozvoje manifestního onemocnění.
Diagnostika je od prvopočátku zaměřena na přímý průkaz agens v klinickém materiálu, dříve pomocí mikroskopických metod, dnes i s využitím PCR technik. Průkaz houbového ß-1,3-D glukanu v séru je pravděpodobně možné využít jako nespecifický marker.
Autorka se v článku věnuje vývoji poznatků spojených s rodem Pneumocystis a diagnostice onemocnění pomocí mikroskopických metod. Diagnostice pomocí PCR a stanovení ß-1,3-D glukanu v séru je věnován samostatný článek.

Historický přehled

V roce 1951 publikoval v Časopisu lékařů českých tehdy 36letý Josef Vaněk článek o atypické pneumonii novorozenců.(1) Onemocnění se objevovalo po celé Evropě od 20. let 19. století, na území Československa s nejvyšší prevalencí koncem 50. let. Projevovalo se typickým klinickým obrazem (dyspnoe, tachypnoe, cyanóza bez výrazné teploty) a charakteristický byl i sekční nález. Plíce byly zvětšené, šedorůžové, s otisky žeber, plicní sklípky byly vyplněny šedorůžovou hmotou, stěna alveolů se vyznačovala výraznou lymfoplazmocytární infiltrací. Klinická diagnóza případů přicházejících k sekci byla téměř ve 100 % shodná se sekčním nálezem. Prof. MUDr. Josef Vaněk, DrSc., byl 30 let přednostou Šiklova patologicko-anatomického ústavu Lékařské fakulty v Plzni, byl žákem a později i přítelem profesora Šikla a pravděpodobně to byl právě on, kdo přivedl mladého patologa Vaňka na myšlenku infekčního původu tohoto onemocnění. Ke spolupráci byl přizván profesor O. Jírovec, který následně identifikoval v sekčních materiálech Pneumocystis carinii. V roce 1952 a 1953 vycházejí další články Vaňka, Jírovce a pediatra Lukeše, a to i v zahraniční literatuře.(2, 3) V Evropě byly Pneumocystis a také intersticiální plazmocytární pneumonie zmiňovány v odborné literatuře opakovaně, nikdy však ve vzájemné souvislosti.(4) Proto bylo českým autorům přiznáno prvenství v identifikaci Pneumocystis carinii jako původce intersticiální pneumonie. V roce 1953 byli autoři oceněni státní cenou.
Objev Pneumocystis je připisován Carlosi Chagasemu, který popsal cystická stadia v plicích morčat.(5) Domníval se ovšem mylně, že se jedná o vývojová stadia Trypanosoma cruzi. Samostatný druh Pneumocystis carinii byl uznán až v roce 1912 na základě práce Pierra a Marie Delanoe.(6) Pojmenován byl po Antoniu Carinim, který popsal jako první cystická stadia uváděná Chagasem u krys nenakažených Trypanosoma cruzi.
Organismus byl zařazen mezi protozoa. Hlavním důvodem byla skladba buněčné membrány, ve které převažuje cholesterol a chybí pro houby typický ergosterol, organismus také neroste na kultivačních médiích, je citlivý na antiprotozoální látky a rezistentní k antimykotikům. Sám profesor Jírovec byl velkým zastáncem této teorie a v jeho známé učebnici parazitologie z roku 1977 je Pneumocystis stále řazena mezi kokcidie. Pochybnosti o správném zařazení se vyskytovaly již od počátků objevu, protože cystická stadia připomínala mykologům vřecka kvasinek, navíc ve své stěně obsahují ß-1,3-D glukan, typický pro houbové organismy. Že tato teorie má své opodstatnění, prokázali pomocí elektronové mikroskopie již v roce 1970 další dva významní čeští přírodovědci Vávra a Kučera.(7) Jednoznačně byla Pneumocystis přiřazena mezi vřeckovýtrusné houby až na základě rozvoje molekulárněbiologických metod, které umožnily sekvenaci charakteristických genů (např. gen membránové ATPázy, ß tubulin, thimidilát syntáza, elongační

faktor 3).(8, 9) Rod Pneumocystis NOMENKLATURA

Dnes je tedy rod Pneumocystis řazen do čeledi Pneumocystidaceae, řádu Pneumocystidales, třídy Pneumocystidomycetes, podkmene Taphrinomycotina, kmenu Ascomycota, říše Fungi. Mezi vývojově nejbližší houby patří např. kvasinky z rodu Schizosaccharomycetes.(10, 11) Od počátku objevu bylo zřejmé, že organismus infikuje nejenom člověka, ale i další savce. Všechny tyto nálezy byly vzhledem k nemožnosti rozlišit další druhy označovány Pneumocystis carinii. Až Frankel v roce 1976 prokázal antigenní a morfologickou odlišnost druhu infikujícího člověka a krysu.(12) Na počest českého přírodovědce pojmenoval druh osídlující člověka P. jirovecii.
Molekulární biologie pak umožnila na základě sekvenace nukleotidů podjednotky mitochondriální rRNA rozlišit nejen Pneumocystis u jednotlivých biologických druhů, ale specifikovat i více molekulárněbiologických typů u jednoho hostitele. U lidského druhu se díky sekvenaci části rRNA (Internal Transcribed Spacer) podařilo prokázat i geografickou variabilitu molekulárněbiologických typů lidské Pneumocystis. Do současné doby byly taxonomicky řádně popsány ještě další čtyři druhy: P. carinii a P. wakefieldiae u potkanů, P. murina u myší a P. oryctolagi u králíků.(10) Je však zřejmé, že Pneumocystis je druhově specifické a pravděpodobně fylogeneticky velmi staré agens, které se vyvíjí spolu se svými hostiteli. Popsáno je u mnoha savců (koně, psi, prasata, drobní hlodavci…) a pravděpodobně může být jeden hostitel osídlen více druhy.(13) Někteří autoři spekulují podle vzoru mikromycet o možnosti volně žijícího extraalveolárního stadia. DNA pneumocyst je nalézána volně v přírodě i např. na vzduchových filtrech nemocničních zařízení. Jiní prokazují na základě velmi chudého enzymatického vybavení, že agens může přežívat pouze ve spolupráci s hostitelem, který mu umožní získávat aminokyseliny nebo cholesterol z jeho vnitřního prostředí.(14)

VÝVOJOVÝ CYKLUS

Organismus se nedaří kultivovat, a to ani na tkáňových kulturách, proto jsou poznatky o vývojovém cyklu získávány převážně pomocí elektronové mikroskopie a některé procesy zatím nejsou jednoznačně objasněny. Trofické formy, sporocysty a zralé cysty (askus) jsou považovány za základní vývojové formy Pneumocystis.(11, 15) 90–95 % veškeré populace v infikované plíci tvoří jednojaderné, 2–8 µm velké, tenkostěnné trofozoity nepravidelného tvaru. Jejich fylopodie atakují alveoly I. typu. Jedná se pravděpodobně o haploidní stadia, která se množí dělením a dávají vznik dalšímu, tzv. precystickému stadiu – časné sporocystě. Tato část je označována jako asexuální fáze. Z ní se přes stadium střední a pozdní sporocysty meoitickým dělením vyvine silnostěnná až osmijaderná cysta – neboli v mykologické terminologii askus, mající v průměru 4–7 µm (sexuální fáze). Do prostředí se pak z ní uvolňují jednotlivé askospóry kulovitého či oválného tvaru, jež jsou pravděpodobně infekční stadia. Pacient je vykašlává do prostředí a zároveň se šíří mezi alveoly. ß-1,3-D-glukan v jejich stěně spolu s povrchovým glykoproteinem A jsou pravděpodobně odpovědné za vazbu na pneumocyty. V šíření mikroorganismu v alveolu a přilnavosti k jeho povrchu hraje roli pravděpodobně i schopnost Pneumocystis tvořit biofilm.(15).

Diagnostické metody

Diagnóza pneumocystové infekce může být jednoznačně stanovena pouze na základě přímého průkazu agens klasickými mikroskopickými metodami nebo pomocí PCR. Pneumocystis neroste na kultivačních mediích ani ve tkáňových kulturách. Klinické symptomy, biochemická, hematologická či imunologická laboratorní vyšetření ani zobrazovací metody neposkytují dostatečné informace vedoucí ke stanovení diagnózy.

SÉROLOGICKÁ DIAGNOSTIKA

Nemožnost udržet in vitro kultury Pneumocystis komplikuje značně sérologickou diagnostiku. Výsledky získané při stanovení protilátek v séru jsou využitelné pouze epidemiologicky, v žádném případě neposkytují možnost odlišit aktivní infekci od kolonizace. Antigenní extrakty pro detekci protilátek se dříve připravovaly z infikované lidské nebo krysí tkáně. V současnosti je pozornost zaměřena na dva specifické antigeny, které slouží nejčastěji k přípravě ELISA testů.(14) Povrchový Msg antigen (major surface glykoprotein), zvaný též glykoprotein A, je glykosylovaný proteinový komplex o váze 90–120 kDa. Je vysoce imunogenní a pravděpodobně odpovědný za přichycení Pneumocystis k alveolárním buňkám hostitele. Je kódován vysokým počtem genů a jednotlivé geny kódují vždy určité izoformy Msg antigenu. Tím se výrazně zvyšuje variabilita antigenu a ztěžuje imunitní odpověd hostitele. Pro ELISA reakce jsou experimentálně využívány MsgA, MsgB a MsgC fragmenty s tím, že protilátková odpověď proti MsgC je výraznější u pacientů po prodělané pneumocystové pneumonii.(16) Dalším ze zajímavých antigenů potenciálně využitelných pro sérologickou diagnostiku je proteáza Kexin (Kex1) podobná houbovým proteázám rodu Saccharomyces. V experimentální studii na zvířecích modelech byly protilátky detekované ELISA reakcí využívající rekombinantní Kex1 protein signifikantně vyšší u infikovaných jedinců s navozenou imunosupresí oproti zdravým kolonizovaným jedincům.(14, 17) Stále významnější pozici v nepřímé diagnostice získává stanovení ß–1,3-D glukanu v séru. Problematika je diskutována v samostatném článku.
Dalším z uvažovaných nespecifických diagnostických markerů detekovaných ze séra byla hladina S-adenozylmethioninu, srovnávací studie s ß–1,3-D glukanem však tyto teorie nepotvrzují.(18, 19)

MIKROSKOPICKÉ METODY

Pneumocystis jirovecii infikuje převážně plicní tkáň, mimoplicní infekce jsou velice vzácné. Pneumocystis může být detekována v různých vzorcích z dýchacího traktu (sputum, indukované sputum, tracheální aspirát, BAT – bronchoalveolární tekutina, plicní tkáň získaná transparietální biopsií nebo otevřenou plicní biopsií) v závislosti na daném onemocnění, stavu pacienta a schopnosti zdravotnického personálu provádět invazívní formy odběru. Diagnostiku mimoplicní pneumocystózy je možné provést pouze z infikované tkáně.
Přínos vyšetřovacích metod je na kvalitě odebraného vzorku závislý. Za nejpřínosnější je považováno vyšetření BAT získané bronchoalveolární laváží (BAL) prováděné standardizovaným postupem.(20) Jedná se ovšem o invazívní výkon zatěžující pacienta, někdy obtížně proveditelný, finančně náročnější. V rámci BAL je ovšem možné provést i transbronchiální biopsii nebo kartáčkový stěr z bronchiální sliznice. Důležité je zavést bronchoskop do postižené lokality. Ostatní bioptické techniky jsou pro pacienta ještě více náročné a přínos není zásadně významnější. Senzitivita samostatné BAL je udávána 75–97 %, ve spojení s transbronchiální biopsií 95–100 %, u otevřené plicní biopsie 99 %.(21, 22) U pacientů s HIV infekcí je v první fázi standardně vyšetřováno indukované sputum. Výhodou je neinvazívní postup při získávání klinického materiálu. Cruciani udává ve své metaanalytické studii při mikroskopickém vyšetřování indukovaného sputa senzitivitu 55,5 % a specificitu 98,6 %, což je považováno za dostatečné pro vstupní vyšetření.(23) Ze získaných vzorků je pak možné připravit preparát barvený různými technikami umožňujícími zobrazit cystická stadia nebo trofozoity. Přehled barvících technik je uveden v Tab.
V České republice se nejčastěji barví cystická stadia stříbřením podle Grocotta nebo toluidinovou modří (Obr. 1), trofozoity a intracystická tělíska metodou podle Giemsy-Romanovského (Obr. 2). Vždy je vhodné kombinovat více technik. Avšak i u běžných histologických barvení, jako jsou hematoxilin-eozin (Obr. 3) nebo PAS, můžeme při masivní infekci vidět alveoly vyplněné pěnovitou hmotou (trofozoity), což zkušeného histologa přivede ke správné diagnóze.
K dispozici je i komerčně dodávaný set (MONOFLUO KIT P. jirovecii IFA Test Kit, BioRad, Francie) k nepřímé imunofluorescenci s využitím monoklonálních protilátek. V literatuře jsou udávány poměrně vysoká senzitivita (> 90 %) i specificita (100 %).(24) Cregan a kol. porovnávali na 100 vzorcích (50 indukované sputum, 50 tekutina z BAL, 58 % pozitivních) čtyři mikroskopické metody, barvení Giemsa-Romanovski, stříbření a dva druhy imunofluorescence s využitím monoklonálních protilátek. Senzitivita se pohybovala od 97 % u imunofluorescence do 81 % při barvení Giemsa-Romanovski.(25) Harrisová a kol. analyzovali celkovou efektivitu jednotlivých diagnostických metod (barvení Giemsa-Romanovski, toluidinová modř, Grocott, Calcofluor, imunofluorescence s monoklonály, PCR) z různých klinických materiálů (orální výplach, sputum, indukované sputum, BAL), a to i se zaměřením na finanční stránku. Specificita všech diagnostických postupů byla vysoká, 95–100 % u barvících metod a imunofluorescence, 80–100 % u molekulárněgenetických metod. Senzitivita mikroskopických metod byla výrazně závislá na druhu vyšetřovaného materiálu (výplach 30 %, sputum 52–71 %, indukované sputum 57–81 %, BAL 75–100 %). Senzitivita PCR tak nekolísala v závislosti na klinickém materiálu (71–100 %) a byla relativně vysoká i při detekci z orálních výplachů (71–89 %).(26) Tím se stávají molekulárněgenetické metody celkově efektivnějšími, neboť potřeba provést invazívní výkon (BAL) v souvislosti s diagnostikou PCP výrazně zvyšuje finanční náročnost dané diagnostické metody, a to až desetinásobně. Předností barvících technik je rychlost a finanční nenáročnost. Autorka je hodnotí jako dostatečně efektivní, např. při screeningovém vyšetřování indukovaného sputa u HIV osob.
Myší monoklonální protilátkou je možné označit i trofická stadia ve vzorcích plicní tkáně fixované formalínem, což je podstatou detekce pomocí imunohistochemických metod (v ČR se neprovádí).

Závěr

Biologie Pneumocystis je stále předmětem zájmu odborníků a jistě můžeme očekávat nové poznatky o životním cyklu mikroorganismu. Diagnostika je postavena na přímém průkazu agens kombinací mikroskopických a PCR metod. Optimálním klinickým materiálem pro barvící techniky je bronchoalveolární tekutina získaná bronchoalveolární laváží.

Prohlášení: autorka v souvislosti s tématem práce nespolupracuje s žádnou farmaceutickou firmou.

Literatura

1. VANĚK, J. Atypická intersticiální pneumonie u dětí, vyvolaná Pneumocystis carinii. Čas Lék Čes, 1951, s. 1121–1124.
2. VANĚK, J., JÍROVEC, O. Parasitare Pneumonia. Zentralblatt Bakteriologie, 1952, 158, S. 120–127.
3. VANĚK, J., JÍROVEC, O., LUKEŠ, J. Interstitial plasma cell pneumonia in infants. Annales Pediatrici, 1953, 188, p. 120–127.
4. VAN DER MEER, MG., BRUG, SL. Infection a Pneumocystis chez l homme et chez les animaux. Ann Soc Belge Med Trop, 1942, 22, p. 301–309.
5. CHAGAS, C. Nova tripanozomiazae humana. Mem Inst Oswaldo Cruz, 1909, 1, p. 159–218.
6. DELANOE, P., DELANOE, M. Sur les rapports des kystes de carinii du poumon des rats avec le Trypanosoma lewisi. CR Acad Sci, 1912, 155, p. 658–660.
7. VÁVRA, J., KUČERA, K. Pneumocystis carinii Delanoe, ist ultrastructure and ultrastructural affinities. J Protozool, 1970, 17, p. 463–483.
8. EDMAN, JC., KOVACS, JA., MASUR, H., et al. Ribosomal RNA sequence shows Pneumocystis carinii to be a member of the fungi. Nature, 1988, 334, p. 519–522.
9. STRINGER, SL., HUDSON, K., BLASE, MA., et al. Sequence from ribosomal RNA of Pneumocystis carinii compared to those of four fungi suggests an ascomycetous affinity. J Protozool, 1989, 36, p. 14–16.
10. CHABÉ, M., ALIOUAT-DENIS, CM., DELHAES, L., et al. Pneumocystis: from doubtful unique entity to a group of highly diversified fungal species. FEMS Yeast Res, 2011, 11, p. 2–17.
11. BECK, JM., CUSHION, M. Pneumocystis workshop: 10th anniversary summary. Eukaryotic Cell, 2009, 4, 446–460.
12. FRENKEL, JK. Pneumocystis jirovecii n. sp. from man: morphology, physiology, and immunology in relation to pathology. Natl Cancer Inst Monogr, 1976, 43, p. 13–30.
13. ALIOUAT-DENIS, CM., CHABÉ, M., DEMANCHE, CH., et al. Pneumocystis species, co-evalution and pathogenic power. Infection, Genetics and Evolution, 2008, 8, p. 708–726.
14. MORRIS A., NORIS, KA. Colonization by Pneumocystis jirovecii and its role in disease. Clin Microbiol Rev, 2012, 25, p. 297–317.
15. ALIOUAT-DENIS, CM., MARTINEZ, A., ALIOUAT, EM., et al. The Pneumocystis life cycle. Mem Inst Oswaldo Cruz, 2009, 104, p. 419–426. 16. DALY, KR., FICHTENBAUM, CJ., TANAKA, R., et al. Serologic responses to epitopes of the major surface glycoprotein of Pneumocystis jiroveci differ in human immunodeficiency virus-infected and uninfected persons. J Infect Dis, 2002, 186, p. 644–651.
17. KLING, HM., SHIPLEY, TW., PATIL, S., et al. Pneumocystis colonization in immunocompetent and simian immunodeficiency virus-infected cynomolgus macaques. J Infect Dis, 2009, 199, p. 89–96.
18. SKELLY, MJ., HOFFMAN, J., FABBRI, M., et al. S-adenosylmethionine concentrations in diagnosis of Pneumocystis carinii pneumonia. Lancet, 2003, 361, p. 1267–1268.
19. DE BOER, MGJ., GELINCK, LBS., VAN ZELST, BD., et al. ß-D-Glucan and S-adenosylmethionine serum levels for the diagnosis of Pneumocystis pneumonia in HIV-negative patients: a prospective study. J Infect, 2011, 62, p. 93–100.
20. SAMPSONAS, F., KONTOYIANNIS, DP., DICKEY, BF., et al. Performance of a standardized bronchoalveolar lavage protocol in a comprehensive cancer center. A Prospective 2-Year Study. Cancer, 2011, 1, p. 3424–3433.
21. STŘÍČKOVÁ, J. Plicní infekce P. jirovecii u HIV negativních osob. Praha : Galén, 2000, 135 s. ISBN 80-7262-061-4.
22. ANAISSIE, EJ., McGINNIS, MR., PFALLER, MA., et al. Clinical mycology (2nd edition). Elsevier, Churchill Livingstone, 2009, ISBN 978-1-4160-5680-5.
23. CRUCIANI, M., MARCATI, P., MALENA, M., et al. Meta-analysis of diagnostic procedures for Pneumocystis carinii pneumonia in HIV-1-infected patients. N Engl J Med, 1984, 100, p. 663–671.
24. KOVACS, JA., VALERIE, L., LEOUNG, G., et al. Diagnosis of Pneumocystis carinii pneumonia: Improved detection in sputum with use of monoclonal antibodies. N Engl J Med, 1988, 318, p. 589–593.
25. CREGAN,P., YAMAMOTO, A., LUM, A., et al. Comparison of four methods for rapid detection of Pneumocystis carinii in respiratory specimens. J Clin Microbiol, 1990, 11, p. 2432–2436.
26. HARRIS, JR., MARSTON, BJ., SANGRUJEE, N., et al. Cost-effectiveness analysis of diagnostic options for pneumocystis pneumonia (PCP). PLoS ONE, 2011, 6, e23158.
27. MURRAY, PR., BARON, EJ., JORGENSEN, JH., et al. Manual of clinical microbiology. Ed. 9th, Washington DC : ASM Press American Society for Microbiology, 2007.
e-mail: mallatova@nemcb.cz

Tab. Přehled barvících technik k detekci Pneumocystis jirovecii
Druh barvení Mikroskopický nález Výhody/nevýhody
cysty trofozoity
Giemsa-Romanovski stěna se nebarví, barví se, jádra sytě růžovomodře, cytoplazma rychlé, levné, dostupné, znázorní
pouze intracystické útvary světle modře i další mikroorganismy, leukocyty/
značná erudice odečítajícího
Gram-Wiegert stěna se nebarví, barví se, ale méně výrazně histologické barvení, rychlé, levné,
pouze intracystické útvary dostupné/značná erudice odečítajícího
toluidinová modř cysty se barví sytě modře nebarví se levné/časově náročnější,
na světle modrém pozadí, sytě modře se barví i kvasinky
intracystická st. nejsou vidět
stříbření cysty se barví tmavě hnědě, nebarví se histologické barvení, barví dobře
(Grocott, Gomori) intracystická st. nejsou vidět i fungální elementy/dražší, časově náročnější
Papanicolau stěna se nebarví, barví se méně intenzívně histologické barvení/časově náročnější
intracystická st. se barví růžově
přímá fluorescence cysty intenzívně fluoreskují nebarví se intenzívní barvení, barví se i fungální
(calcofluor) elementy/je potřeba fluorescenční mikroskop
fluorescence cysty se barví jasně zeleně nebarví se intenzívní specifické barvení/drahé,
s využitím je potřeba fluorescenční mikroskop
monoklonální protilátky
Upraveno podle(22, 27)

Sumary

Mallatova, Z. Pneumocystis jirovecii and its microbiological diagnostics The discovery of Pneumocystis as the causal agent behind intersticial pneumonia in newborns is associated with the names of two Czech professors – Vaněk and Jírovec. In the year 1976, a species was identified as the one causing the disease in humans and in honour of the Czech naturalist, it was named Pneumocystis jirovecii. Its initial classification into the protozoa group has been revised and especially thanks to new findings from the field of molecular biology, Pneumocystis is currently classified as a part of the Fungi Kingdom. The organism is most likely phylogenetically very old and species-specific; new species of the Pneumocystis genus are being identified to this day. Ever since the original discovery, diagnosing this condition has been based on direct proof of the presence of the agent in material obtained from the respiratory tract. In the part only using microscophy methods, nowadays using PCR techniques as well. Pneumocystis cannot be properly cultivated and serological analysis can only be used for epidemiological purposes. Imaging methods and other laboratory examinations are supplementary.

Key words
Pneumocystis jirovecii * nomenclature * life cycle * serology * staining methods

O autorovi| MUDr. Naďa Mallátová, Nemocnice České Budějovice, a. s., Centrální laboratoře, Parazitologie a mykologie

Obr. 1 P. jirovecii – cysty, barveno toluidinovou modří
Obr. 2 P. jirovecii – trofozoiti, barveno Giemsa-Romanovski
Obr. 3 P. jirovecii – trofozoiti, barveno hematoxylin-eozin

1)
R
Ohodnoťte tento článek!